neděle 2. března 2008

Kapitola č. 17: Kdo za to může?

Jarní Slunce hladilo svými hřejivými paprsky krajinu, která se probouzela po dlouhém zimním spánku. Bílá pokrývka už úplně zmizela a tráva se konečně začala zelenat. V korunách stromů posedávali ptáci a zpívali ty nejkrásnější písně ze svého repertoáru, aby uvítali jaro. Na obloze nebylo ani mráčku, Slunce se usmívalo na děti, které se právě těšily z té nádhery. Byla sobota odpoledne a bradavičtí studenti využili pěkné počasí na procházky po okolí. Nesměli však jít daleko, protože zákaz vycházení po setmění se rozšířil i na den a tak i tady venku hlídkovali učitelé a pár členů BA.

Albus s Arniem až doteď seděli s Rosie u jezera. Při pohledu na hodinky se jim tváře zkřivily v bolestné grimase.

„Už budeme muset jít. Máme trest s Rocherienem. Jsem zvědavý, co si připravil. Asi budeme zase muset krájet tlustočervy,“ povzdychl si Arnie a Albus přikývl, že si myslí to samé.

„No, opravdu vám nezávidím. Já půjdu dokončit nějaké úkoly a možná zajdu za Hagridem. Říkal, že by potřeboval s něčím pomoct, tak se ho zajdu zeptat. Setkáme se teda na večeři,“ rozloučila se s nimi Rosie a chlapci, brblajíc si pod nosem nejrůznější nadávky, se vydali směrem k hradu a do kabinetu lektvarů, kde je už očekával jejich učitel. Arnie se nemýlil. Krájení tlustočervů se nevyhnuli. Skončili těsně před večeří a oba, hladoví jak vlci, vtrhli do Velké sině a přidali se k ostatním spolužákům. Pohledem hledali Rosie, přece se tu měli setkat, ale nikde ji neviděli a usoudili, že se zdržela v knihovně.

Toho večera u večeře nechyběla jen Rosie, ale i George, který právě mluvil v ředitelně s vedoucím bystrozorského oddělení a svým švagrem v jedné osobě. Harry vypadal velmi unaveně. Poslední týdny mu jakoby přidaly nejméně deset let.

„Vůbec to nevypadá dobře Georgi. Ty poslední únosy už nebyly jen v noci v poslední den měsíce, ale i přes den a klidně uprostřed měsíce. Není v tom žádný systém. Nevíme kde hledat a navíc, naposledy se to stalo v Prasinkách. Asi bych teď navrhl školu zavřít. Nevím, mám z toho všeho hodně špatný pocit,“ řekl Harry potichu.

„Dobře víš, že jsem chtěl školu pro jistotu zavřít už dřív, takže pokud jsi to teď myslíš i ty, nebudu čekat. Zítra je neděle. Informuju všechny rodiče a ještě zítra večer by mohli být studenti doma,“ nyvrhoval Geroge a Harry nic nenamítal. V posledních dnes jeho neklid rostl. Tušil, že se blíží další únos a bál se, aby tentokrát nezmizela další studentka Bradavic.

V tom se dveře v ředitelně rozletěly a v nich stál Hagrid. Nenamáhal se s klepáním, protože to, co ho přivádělo, bylo vážné.

„Zmizela... já... nemohl jsem ji pomoct... jen jsem se otočil a byla pryč. Šmarjá, to se nemělo stát,“ blekotal Hagrid a vytáhl z kabátu svůj kapesník velikosti ubrusu.

V mžiku byli Harry i George na nohách a dožadovali se vysvětlení: „Co se stalo Hagride? Kdo zmizel a kdy? Mluv!“ popoháněli ho a tak jim postupně řekl, jak šli společně z jeho chalupy do hradu, on se otočil, protože Tesák zaostával a když se otočil zpět, byla pryč a jediné co viděl byly červené oči mizející v dálce.

„Pak jsem hned běžel sem. Šmarjá Harry, musíš ji najít. Neměla ke mě chodit. Nikdy si neodpustím, že jsem tomu nezabránil,“ popotahoval dál poloobr.

„Hagride, ještě jsi nám neřekl, kdo zmizel. Prosím, Hagride, kdo to je?“ zeptal se opatrně a žaludek se mu sevřel.

„Rosie,“ přiznal potichu.

Do Harryho a George jakoby udržel blesk. Ředitel se ztěžka svezl do křesla a lapal po dechu, zatímco Harry se začal nervózně procházet po místnosti a doslova si rval vlasy.

„To není možné, to nejde... Rosie ne... u Merlina...“ říkal víc sám pro sebe a nevnímal okolí. Jak to jen řekne Ronovi a Hermioně? Co by dělal, kdyby to nebyla Rosie, ale jeho Lilly... zešílel by... ne, to prostě nejde...

„Jak jim to řeknu?“ vyslovil George nahlas to, na co Harry zrovna myslel.

„Já nevím. Jdu za nimi. Řeknu jim to,“ dutě řekl Harry a automaticky si začal oblékat cestovní plášť, aby mohl vyrazit.

„Jsi si jistý? Nemám to udělat já?“ zeptal se George, ale v duchu si přál, aby to nemusel udělat.

„Já... nějak to zvládnu. Ty zajisti, aby mohli studenti zítra odjet domů. Vrátím se, jak to půjde a pomůžu ti,“ uzavřel Harry a vyšel z ředitelny. Potřeboval trochu času, aby si promyslel, jak říct nejlepším přátelům, že jejich dcera zmizela kdoví kam a on netuší, kde ji hledat.

Na chodbě potkal svou Lilly, která se otci radostně vrhla do náruče. On ji pevně objal a nechtěl ji pustit. Nechtěl ani pomyslet na to, že by ji mohl ztratit.

„No tak už mě pusť tati,“ smálo se děvče. „I mi je smutno, ale nemusíš mě rozmačkat,“ bránila se.

„Jasně, promiň princezno. Jak se máš?“ pustil ji a šíleně se na ni usmál.

„Dobře. Stalo se něco, že jsi přišel? Vypadáš ustaraně,“ prohlédla si ho a chytila otce za ruku, aby ho povzbudila a potěšila, tak jak to často dělali její rodiče. Harry pohlédl na tu dětskou ručku, která se ztrácela v jeho dlani a opět pocítil smutek.

„Máš pravdu, něco se stalo. Běž najít bratry, sbalte si věci a řekněte to i ostatním kamarádům. Zítra se škola zavře a vy se vrátíte domů,“ vysvětloval ji a ona ho pozorně poslouchala, ale její výraz se zamračil.

„Souvisí to nějak s těmi únosy? Zmizlo zase nějaké děvče?“

„Ano, právě před chvílí a já to jdu oznámit jejím rodičům,“ přiznal a nevěděl ani, jak ji říct, že je to Rosie. „Lilly, teď unesli Rosie. Je mi to líto, ale je to tak,“ řekl nakonec a v očích děvčátka se zračilo zděšení, smutek a strach.

„Co... cože?“ vydechla a teď to byla ona, kdo si vyžádal otcovské objetí a chtěla v něm setrvat. V tom bezpečném objetí.

„Běž se sbalit zlato a nechoď nikam mimo hrad. Dávejte na sebe pozor a zítra se zase uvidíme, ano?“

„Uhm,“ přikývlo děvčátko a tvářičku ji smáčely slzy. Harry jednu z nich setřel prstem a povzbudivě se na ni usmál.

„Zase bude dobře. Dobrou noc,“ řekl a dal ji pusu na čelo. Pak už vyšel z hradu a nechal dceru stát uprostřed haly samotnou.


V domě Rona a Hermiony se svítilo a on se musel hodně přemáhat, aby dokázal zaklepat.

„Harry? Ahoj, co tu děláš? Pojď dál,“ otevřela mu Hermiona s úsměvem na tváři.

Harry překročil práh a zavřel za sebou dveře. Když světlo z předsíně dopadlo na jeho tvář, Hermiona hned věděla, že se něco děje. Něco dost zlého.

„Co se stalo?“ zeptala se s obavami a když ji zaslechl Ron, přišel k nim.

„Radši by jste si na to měli sednout. Nemám dobré zprávy,“ řekl a vedl oba do jejich vlastní obývačky.

„No tak Harry. Řekni nám konečně, co se stalo,“ naléhal Ron a odmítal se posadit.

„Teda, já nevím jak bych to... nevím, jak to mám říct,“ řekl Harry tak potichu, že ho téměř nebylo slyšet. „Dnes... došlo k dalšímu únosu a já... u Merlina, já to nedokážu,“ chytil se za hlavu a raději se otočil, aby neviděl vystrašené tváře přátel.

„Unesli Rosie,“ řekl nakonec a pak se rozhostilo tíživé ticho. Když se odvážil pohlédnout jim do očí, Hermiona se celá třásla a byla bledá, až se bál, že každou chvíli omdlí. Pomalu k ni přešel a chytil ji za ruku.

„Rosie... moje malé Rosie... ne Harry, to nemůže být pravda...“ šeptala zoufalá matka. „Prostě... ne naše dítě,“ rozvzlykala se.

Ron stál jako opařený a nechápavě hleděl na Harryho s otevřenými ústy. Míchaly se v něm různé pocity. Zlost a smutek s bolestí. Přecházel pohledem z Harryho na svou ženu a v duchu si představoval svou dceru, která tam někde možná právě bojuje o život. Teď skutečně chápal, jak se cítí rodiče, když nevědí, co je s jejich dítětem.

„To ty... je to tvoje vina,“ vyřítil se na Harryho a začal ho obviňovat. „Je to už šesté děvče, které unesli a ty nejsi schopný nic udělat? Ty, slavný Harry Potter, Kde do salazarovy prdele je ten tvůj ochranářský komplex? Musí unést tvoji dceru, aby jsi pochopil, co se děje a konečně začal něco dělat?“ křičel na něj a ventiloval svou zlost, která potřebovala vyjít na povrch.

Harry jen seděl vedle plačící Hermiony a poslouchal obvinění z Ronových úst. Sám cítil obrovskou vinu a Ronova slova to jen posilňovala a dokazovala, že jeho výčitky jsou na místě. Když se Ron chystal na další výbuch, zasáhla Hermiona: „Přestaň Rone. Rosie zmizela, ale Harry za to nemůže. Teď není čas na výčitky, teď ne...“ nedokončila, protože ji pohltila nová vlna zoufalství. Ron si k ní sedl z druhé strany a objal ji. Sám cítíc velkou bolest ji tišil a neodvážil se pohlédnout Harrymu do očí.

„Promiň Harry. To jsem přehnal. Samozřejmě, že za to nemůžeš, já jen...“ hlas se mu zlomil.

„Já vím, to je v pořádku. Měl jsem udělat víc, jenže nevím co,“ sklonil hlavu Harry.

„Prosím, nevzdávej to. Jestli ji někdo dokáže najít, tak jsi to ty Harry. Prosím, najdi ji. Přiveď nám zpět naše děvčátko,“ prosil Ron a jeho pohled se střetl s Harryho.

„Udělám co budu moct. Nepřestanu hledat, dokud nebude zpět, slibuju,“ odpověděl Harry hlasem plným odhodlání a pak zanechal přátele osamotě.

Doma ho už čekala Ginny, které nemusel nic vysvětlovat. pochopila beze slov. Nechala ho, aby mlčel, když chtěl a aby se vypovídal, kdy chtěl. Celou dobu mu byla na blízku a byla mu oporou, kterou potřeboval.

Žádné komentáře: