neděle 2. března 2008

Kapitola č. 16: Valentýn

Následující dny Albus jen mlčky přihlížel, jak jeho kamarád vymýšlí překvapení pro ono tajemné děvče. Scorpius úzkostlivě hlídal své tajemství a o tom, že je zamilovaný, nevěděl ani Arnie či Rose. A tak Al pojal podezření, že jde o jeho sestřenici. „No a proč ne?“ říkal si v duchu. Jako kamarádi si přece rozumí, i když strýc Ron i Draco Malfoy by k tomu řekli své. No, ale na předčasné závěry je ještě brzy, vždyť kdo ví, jak zareaguje ona.

Den před svátkem zamilovaných zase seděli chlapci v knihovně a Albus sledoval svého nervózního kamaráda přes horní okraj knihy. Scorpius se nakonec zhluboka nadechl a vytáhl z tašky červenou kartičku lemovanou na okrajích drobnými zlatými srdíčky s nakresleným malým andílkem s křidýlky a harfou uprostřed. Jen co kartička opustila ruku svého výrobce malý mužíček ožil a začal hrát jemnou melodii, která přímo lahodila uším. Najednou se skrz hudbu začali linout slova básně, kterou andílek recitoval svým tichým hláskem. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, se zapsalo ozdobným písmem zlaté barvy do pravého horního rohu kartičky a tak to pokračovalo, dokud nebyla báseň kompletní. Hudba utichla, mužíček se uklonil a zmizel. Na místě, kde ještě před chvílí stál, už byla přesunuta slova básně a tam zůstala.

Albus ještě stále překvapeně hleděl na to, co právě držel v ruce, dokud ho Scorpius nevytrhl ze zamyšlení.

„Tak? Co myslíš? Není to příliš... přehnané?“

„Ne,“ vyhrkl rychle stále ještě šokovaný kamarád. „Ty... to jsi dělal sám? I tu báseň s¨jsi složil ty?“ zeptal se a když si od něj Scorpius bral kartu zpět, zčervenal a přikývl na souhlas.

„Teda, to je něco. Mě by to opravdu nenapadlo. Je to vážně dobré. Po tomhle tě žádná neodmítne kamaráde,“ usmíval se povzbudivě.

Scorpius mávl hůlkou, potichu zamrmlal nějaké zaklínadlo a kartička se vrátila do původního stavu s andílkem.

„Myslíš? No, snad se ji bude líbit. Chtěl jsem ji vlastně pozvat do Prasinek, ale to je trochu složitější,“ pokrčil rameny.

„Aha, no tohle bude určitě skvělé překvapení, uvidíš,“ uzavřel Al a sám byl zvědavý, jak Rosie zítra zareaguje.

Ráno to ve Velké síni bzučelo jako v úlu, vlastně jako každý den. Al si sedl mezi Rosie a Arnieho a proti němu si sedl James. Letmo pozdravil Lilly sedící s kamarádkami o kousek dál. To ráno sem vletělo víc sov, než obyčejně a jedna malá sova pálená právě přistála Rosie na rameni. Natáhla nožičku, aby si od ni mohla převzít malý, stužkou ovázaný balíček a když se tak stalo, odletěla a nechala Rosie překvapeně zírat na bonboniéru ve tvaru srdce.

„To je tak milé. Od koho je?“ zeptala se zvědavě Rosie, protože nikde nebyl žádný vzkaz. Nakonec to však vzdala.

Albus si všiml, jak Arniemu, sedícímu těsně vedle něho, hoří uši a tak lehce zjistil identitu tajného obdivovatele své sestřenice. „Ajaj,“ pomyslel si Albus, „asi bude problém.“ Při představě dvou svých nejlepších kamarádů, kteří se ucházejí o jedno děvče, mu opravdu nebylo do zpěvu, zvlášť pokud je to děvče jeho příbuzná, kterou má rád jako vlastní sestru. Za chvíli by podle jeho odhadu měla přiletět sova se Scorpiusovou valentinkou, ale kde nic, tu nic. Místo toho zaslechl z druhé strany stolu povědomou melodii a známá slova.

Vždy, když ráno vkročíš sem,
já bojím se, že je to sen.
Sen, co srdce mé omámí,
závoj, co oči moje zahalí.
Ten sen já snívám každý den,
dnes o něm povím Tobě jen.

Tvé oči jako z kuše,
střelí šípy na dno duše.
Duše láskou zmámené,
láskou k Tobě ztracené.
Já ztracen jsem celý, když jsem sám,
a tak snívám, že po boku Tě mám.

A tak snívám... snívám zas...

Jednou vyjevím Ti slovem snad,
jak velmi Tě mám rád.

Ta slova mu zněla v uších, když s otevřenými ústy pohlédl na svou sestru Lilly, která držela Scorpiusovu valentinku. Oči ji zářily radostí a překvapením téměř nedýchala. Slova dozněla a, tak jak to viděl Albus už včera, zůstala napsána zlatým písmem uprostřed kartičky.

Albus pohlédl ke zmijozelskému stolu a pohledem vyhledal svého kamaráda. Ten nervózně sledoval Lilly, ale když zachytil Albusův pohled, obrátil se zpět ke svému stolu. V rychlosti posbíral své věci a vyběhl z Velké síně. Al nelenil a běžel za ním, avšak nemusel jít daleko. Scorpius ho čekal za nejbližším rohem.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyhrkl na něj Al.

„Promiň, já jsem chtěl, ale nevěděl jsem jak. Já vím, že je to tvá sestra, ale já si nemůžu pomoct. Mám ji rád už od doby, kdy jsem byl u vás na prázdninách,“ přiznal sklíčeně Malfoy.

„Měl jsi mi to říct. Já jsem si celou dobu myslel, že jde o Rosie.“

„Rosie? Ale ona je jen kamarádka, nic víc. Navíc, o ni má zájem Arnie,“ odporoval Scorpius.

„Ano, všiml jsem si. Ale i tak jsi mi to měl říct,“ nedal se Albus.

„Já vím. Zlobíš se na mě?“ zeptal se opatrně blonďatý chlapec.

„Hm, ale jen trochu, že jsi to přede mnou tajil. Víš... jsme kamarádi a Lilly je má sestra... no... prostě, než ji něco povíš, tak si to pořádně rozmysli, nebo jestli ji ublížíš...“ povzdychl Albus. Nikdy by ho nenapadlo, že se bude vůči Lilly chovat tak bratrsky v těchto věcech. Samozřejmě ji chránil, protože byla mladší a měl ji rád, ale aby se ji pletl do soukromí, to nikdy nechtěl. Jenže teď byl jakoby mezi dvěma mlýnskými koly.

„Neboj, dám si na tebe pozor,“ rozesmál se Scorpius a Albus se k němu přidal. Než však stačili cokoli víc říct, z Velké síně se vyřídil naštvaný James a cosi si huhlal pod vousy.

„Co se stalo?“ zeptal se Al, když do něj bratr skoro vrazil.

„Viděl jsi to? Viděl jsi, jak se chová? Dostala nejméně tucet těch blbých pozdravů a předvádí se jako manekýna. Každý ji jen obskakuje, jakoby byla jakási bohyně nebo co,“ pěnil starší z bratrů.

„O kom je řeč?“ zeptal se opatrně Scorpius.

„Isabella. Je tak samolibá, namyšlená, sobecká... vůbec nechápu, jak se mi kdysi mohla líbit. Dokonce ji vůbec nezajímá, co je s Dianou, její nejlepší kamarádkou, no chápeš to?“ pokračoval James, který si v poslední době začal uvědomovat, že mu něco chybí. Něco, co měl kdysi stále téměř na dosah se ztratilo a on marně pátral po tom, co to je. Ne, není to Isabella. Ta mu chyběla ze všeho nejmíň, i když ji stále nemohl odpustit způsob, jakým se k němu chovala.

„Doufám, žes nebyl v tom zástupu, co ji poslal přání,“ nadhodil opatrně Albus, čímž však bratra ještě víc naštval.

„Samozřejmě, že ne. Nejsem přece takový hlupák a než mi stihneš připomenout, žes to od začátku věděl, tak radši jdu. Pěkný den,“ křičel na Albuse a mířil k učebnám.

„Teda, ten má dneska špatný den,“ konstatoval Scorpius.

„Hm, zdá se. Tak pojďme, jinak přijdeme pozdě a Rocherien nás roznese v zubech,“ popohnal jej Al a tak běželi, aby nepřišli pozdě.

James toho dne zřejmě nebyl jediný, koho svátek svatého Valentýna popuzoval. Rocherien byl ještě hnusnější než obyčejně a strhával body hlava nehlava. Samozřejmě si většinu vzteku vyléval na Albusovi, ale ten se naučil jeho urážky pouštět jedním uchem dovnitř, druhým ven. Když však na konci hrdě odevzdával bezchybný Uklidňující lektvar na katedru k ostatním, Rocherien do něj prudce narazil zboku a jeho flaštička s lektvarem se rozbila na zemi.

„To neumíte dávat pozor Pottere? Jak vidím, hodnotit dnes nemám co,“ ušklíbl se při pohledu na rozbitou skleničku na zemi. „To bude zase nedostatečná a navíc školní trest. Teď to ukliďte a v pátek večer v šest se u mě budete hlásit,“ rozhodl učitel a i když chtěl Albus namítnout, že v kotlíku má zbytek správného lektvaru, Rocherien ho odmítl poslouchat a jediným mávnutím hůlky nechal zmizet celý obsah Albusova kotlíku. Chlapce to dost naštvalo, ale nic s tím nemohl dělat a tak jen poslechl profesorův příkaz uklidit po sobě a s kamarády šel na další hodinu.

Den to byl poměrně náročný a tak, když konečně usedal do křesla proti Severusovu obrazu, byl spokojený a mohl si vydechnout.

„těžký den?“ zeptal se Snape aniž by zdvihl zrak od knihy, kterou měl v ruce.

„Hm,“ odvětil Albus se zavřenýma očima a oddechoval.

Severus ho mlčky pozoroval a když se mu to zdálo už dost dlouho, promluvil: „Tak začneme?“ zeptal se a Albus pomalu otevřel oči, ale nepohnul se.

„Musíme? Nemohli bychom to odložit na jindy? Jsem dneska strašně unavený,“ stěžoval si chlapec, který doufal, že ho Severus pochopí a budou spolu moct trávit jeden z těch večerů, kdy se jen těšili ze vzájemné přítomnosti.

„No, já nevím, jestli chceš dobře obstát u zkoušek... nemysli si, že tě budu šetřit. Právě naopak. Tím že ke mě chodíš na doučování a vím, co od tebe můžu očekávat, nebudu shovívavý.“

„Cože? Počkej, jaké zkoušky? Vždyť mě bude z lektvarů zkoušet Rocherien,“ ožil najednou Albus a napřímil se v křesle.

Severus se ušklíbl. Tak se mu jej přece podařilo probudit.

„Oni ti to neřekli? Na zkoušku z lektvarů bude složena komise, aby bylo hodnocení objektivní. Kromě Rocheriena v ni budeme Křiklan a já. A mimochodem, budeš mít výhodu, že to tu znáš, protože se bude zkoušet tady,“ vysvětlil Severus a Al nemohl uvěřit vlastním uším.

„Ale jak je to možné? Vždyť přece...“ nechápal.

„Buď rád. Ani tvůj otec neměl takové výhody. Navíc bych t ani nepřipustil,“ neodpustil si ironickou poznámku Snape. „Dobrá. Dnes necháme lektvary na pokoji. Tak co tě dnes tak unavilo?“

„Ani nevím. Byl to úplně normální den, ale asi že je ten Valentýn, tak to bylo všechno jakési zvláštní.“

„Aha. Zase ten trapný svátek,“ konstatoval Snape. „Ty jsi se snad zamiloval?“ zeptal se pobaveně.

„Cože? Ne, já ne. A vlastně, když vidím kamarády, jak je to zmáhá, asi je to tak lepší,“ usoudil chlapec. Po chvilce ticha se nesměle zeptal: „Tys byl někdy zamilovaný Severusi?“

Obávaného Severuse Snapea ta otázka tak zaskočila, že nevěděl, jestli se má zlobit, drze odseknout, nebo může Albusovi věřit a říct mu pravdu.

Albus pochopil jeho váhání a tak dodal: „Jestli o tom nechceš mluvit, tak to chápu. Jen jsem to zkusil.“ Těmi slovy posunul Snapea k rozhodnutí, že mu to může říct.

„Byl jsem zamilovaný. Opravdu zamilovaný jen jednou, ale za to navždy do jedné ženy,“ řekl potichu. Albus ho nepřerušoval, jen mlčky poslouchal.

„Neřeknu ti, o koho šlo. Ale byla krásná, inteligentní a přátelská, jenže mezi námi byly velké rozdíly a ona se vdala za jiného a měla s ním syna. Zemřela velmi mladá a já jsem ji nikdy nepřestal milovat,“ pokračoval Severus klidně. Albus přikývl, že rozumí a pak už jen mlčky seděli ještě asi hodinu, každý zabrán do vlastních myšlenek.


Na začátku března, kdy první hlavičky sněženek vykukovaly zpod sněhu, se v Denním věštci objevilo oznámení o zmizení dalšího děvčete. Rosie ho četla nahlas ve Velké síni a při slovech o tom, že ministerstvo se nevěnuje vyšetřování tak jak by mělo, se Albus zamračil, protože moc dobře věděl, že to není pravda. Stejně jako jeho bratr věděl, jak se jejich otec trápí těmi únosy a je zoufalý z toho, že to ještě nevyřešil. Rosie taky věděla, že její rodiče a mnozí další z BA se do pátrání zapojili a tak jen zhnuseně odložila noviny a pokračovala v načaté snídani. Všichni však měli zkaženou chuť a tak se jen přehrabovali lžičkami v kaši a téměř nic nesnědli.

„Myslíte, že jsou v pořádku?“ zeptal se James a hlas se mu trochu třásl. Dobře si pamatoval na poslední rozhovor s Dianou a neustále na ni myslel. Doufal, že bude v pořádku a bude si s ní ještě někdy moct promluvit.

„Musíme doufat, že ano,“ zašeptala Rosie a nikdo z nich víc neřekl.

Žádné komentáře: