Kapitola č. 9: Laskavost

První Sluneční paprsky si prorazily cestu skrz mraky, ze kterých padaly jedna za druhou sněhové vločky jemnější než peříčka. Dopadaly na zem, kde se přidávaly k zástupu svých sester, které už stihly vytvořit hebkou přikrývku skrývající spící krajinu.

Za okny zpívá meluzína své melodické, avšak často strašidelné písně a otec Mráz píše na sklo svým jemným štětcem. Jeho obrazy nejsou barevné, jen čisté a průzračné jako všechno okolo. Rybníky zamrzají pod jeho letmým dotykem a zvířata v lesích usínají, jakoby se mávnutím kouzelné hůlky zastavil čas. Paní Zima, která v tuto dobu ovládá vše na zemi, je neúprosná a svým ledovým kouzlem omámí vše, co se ji postaví do cesty. Stromy pokrývá jinovatkou a chodníček, jindy zdobený listím zakrývajícím udupanou zem, se teď skrývá pod vrstvou čerstvého sněhu, který pod náporem kroku zaujatého pozorovatele a návštěvníka této kouzelné krajiny vrže jako staré panty na babiččině skříni.

Harry v to ráno neměl čas ani náladu kochat se pohledem na okolí, když rychlými kroky přecházel přes školní pozemky míříc do hradu. Nevšímajíc si zvědavých pohledů studentů či učitelů šel rovnou do ředitelny, kde se právě Geogre o něčem bavil s Leou.

„Promiňte, že vás ruším, ale musím s tebou mluvit,“ spustil bez okolků hned poté, kdy bez zaklepání vstoupil dovnitř.

„Co se stalo?“ zeptal se George a při pohledu na Harryho ho smích rázem přešel.

„Včera zmizelo další děvče,“ oznámil jednoduše.

„Cože? O ničem takovém nevím,“ vyskočil George ze židle a byl bílý jako stěna.

„Není z Bradavic. Zmizela z Prasinek. Měla třináct let a je to studentka z Francie, která tu byla na návštěvě u příbuzných,“ upřesnil Harry a posadil se do volného křesla. Zatímco oni mluvili, Lea krbem objednala pro všechny čaj.

„Děkuji,“ vděčně od ni Harry přijal šálek s vařící tekutinou a pokračoval. „Zmizela včera večer, těsně po setmění. Mysleli si, že jen někam odběhla, když si šla koupit bonbóny do Medového ráje, ale když se nevrátila, oznámili nám její zmizení. Hledali jsme celou noc po okolí, ale nic jsme nenašli. Nikdo nic neviděl ani neslyšel,“ uzavřel.

„Myslíš, že se nám tu po okolí potuluje nějaký vlkodlak? Včera to byl přesně měsíc od Dianina zmizení a tuším byl úplněk, ne?“

„Ano, to máš pravdu, ale jak už jsem říkal, vlkodlak obvykle svou oběť napadne na místě. Toto byly podle mě promyšlené útoky. Ten, kdo za tím stojí je velmi inteligentní a nenechává po sobě žádné stopy.“

„A jsi si jistý, že ty zmizení spolu souvisí?“ zapojila se do rozhovoru Lea. „Přece první děvče zmizelo ze školních pozemků a to druhé nemělo s naší školou nic společného. Tak co ty dvě spojuje?“

„Spojuje jich jediné, způsob zmizení. Věkový rozdíl mezi nimi je necelý rok, takže i to bychom mohli považovat za společný rys. Ale máš pravdu, zde podobnost končí. Spojili jsme se s francouzským ministerstvem a prověřujeme, jestli její rodinu někdo nevydírá. Obě byly z čistokrevných a dá se říct, že dobře situovaných rodin, ale nikdo je nekontaktoval.

„Takže stále nemáme nic. Myslíš, že to bude pokračovat? Že by jsme měli zavřít školu?“ chrlil ze sebe ředitel.

„Se zavřením školy bych ještě počkal. Nevíme, jestli to spolu souvisí a i kdyby, další zmizení bylo mimo školu, i když v její blízkosti. Nedělejme unáhlené rozhodnutí. Školu jsme zatím zabezpečili, takže doufám, že to bude v pořádku,“ nesouhlasně kroutil hlavou Harry.

„Ale co když...“ začal George, ale on mu skočil do řeči.

„Georgi, vím, že máš za ty děti zodpovědnost. Sám tu mám tři vlastní a nepopírám, že se o ně nebojím. Ale kdybych si myslel, že jsou v bezprostředním ohrožení, nebo že to bude doma bezpečnější, první moje rozhodnutí by bylo školu zavřít. Rozumíš?“ zvýšil hlas a celou dobu mu hleděl do očí. Jeho švagr se nezmohl na víc, než přikývnutí. Harryho autoritativní chování ho úplně odzbrojilo.

Cestou z hradu ho cosi zasáhlo zezadu do hlavy. Bylo to studené a mokré a tak velmi lehce uhádl, že to byla sněhová koule. Otočil se směrem odkud přiletěla a tam stál Albus s úsměvem od ucha k uchu.

„Promiň tati, nemohl jsem odolat,“ zavolal a rozběhl se k němu. Harry se sehnul k zemi a nabral do ruky sníh, aby mu úder oplatil.

„Přímý zásah,“ zasmál se, když si Al začal z tváře utírat sníh a prskat na všechny strany.

„Dobře, dostal jsi mě. Co tu děláš?“ objal ho, když se k němu konečně probojoval přes zástup svých spolužáků.

„Pracovní záležitost. Jak se máš? Kde jsou James a Lilly?“ ohlédl se okolo, aby zahlédl tváře dalších svých dětí.

„Lilly někam odběhla s Rosie a James je zavřený ve svém pokoji. Asi se stále trápí kvůli Isabelle. A taky kvůli tomu děvčeti, co zmizelo. On s ní mluvil v ten večer, kdy se to stalo a prý kdyby je nenechal samotnou stát na chodbě, nestalo by se to,“ vysvětloval Al. „Je to jako minulý rok, když jsi zmizel. On si bere všechno příliš osobně. Mohl by jsi s ním promluvit?“ Nechci, aby se trápil,“ svěřil se mu se svými obavami.

„Dobře. Teď sice musím jít, ale zastavím se a hodím s ním řeč. Pozdravuj je a pěknou zábavu,“ položil mu ruku na rameno a jemně stiskl. Al porozuměl a odběhl za Scorpiusem a Arniem, aby pokračovali ve sněhové bitce.

„Už máš vymyšlené dárky Ale?“ zeptal se Arnie, když těsně před setměním běželi po schodech do nebelvírské společenské místnosti.

„Ještě nevím. Rosie a Scorpiusovi určitě vyberu nějakou knihu,“ zašklebil se. „Myslím, že Lilly by mohla dostat nové kouzelnické šachy. Je v nich fakt dobrá. Dokáže jako jediná z rodiny porazit i strýčka Rona. No a Jamesovi asi koupím něco v Žertovných předmětech z Weasleyovic dílny. No a dárek pro tebe ti neřeknu, počkej si,“ uzavřel, když došli na konec své cesty a Buclatá dáma je pustila dovnitř. Zanedlouho přišel Neville, stejně jako všichni jeho kolegové zkontrolovat své studenty a vydechl si, když je našel všechny pohromadě.

Na třetím poschodí, v soukromé laboratoři patřící k ředitelně, seděl tmavovlasý kouzelník a nad něčím úporně přemýšlel. Jak to jen udělat? Jistě, je jeden způsob, ale co si o mě pomyslí? Mlčel jsem tak dlouho a teď s tím vyrukuji? Ozvalo se zaklepání a Minerva McGonagallová vešla dovnitř.

„Chtěl jsi se mnou mluvit Severusi?“ zeptala se překvapeně a vůbec netušila, proč si ji nechal zavolat.

„Ano, jde o to...“ začal. Odkašlal si a pak pevným hlasem řekl. „Potřeboval bych laskavost,“ a je to venku. „Stálo mě to sice trochu přemáhání, ale budiž. Snad mi to bude stát za to,“ pomyslel si a když Minerva nadále nechápavě hleděla na jeho obraz, začal s vysvětlováním.