Kapitola č. 8: Pátrání

Isabella právě vcházela do ředitelny následovaná vedoucí její koleje, profesorkou Prýtovou.

„Georgi, máme problém,“ vyhrkla učitelka.

„Co se stalo?“ dožadoval se ředitel vysvětlení.

„Diana Morissová z mé koleje zmizela. Její přítelkyně a spolubydlící mi to oznámila před chvílí,“ vysvětlovala ukazujíc na Isabellu. George se zamračil a pohlédl na ni.

„Kdy jste zjistila, že zmizela?“ oslovil vážným hlasem Isabellu.

„My... nebyla v posteli už když jsme se vrátily z plesu a téměř celý večer jsem ji neviděla. Ale myslela jsem si, že se možná jen někde zdržela a nechtěla jsem ji působit problémy tím, že není po večerce v posteli. Do rána se nevrátila. Hledali jsme už ji všude, kde by mohla být,“ odpověděla poslušně vystrašená studentka.

„Dobrá, vrať se zpět do společenské místnosti. Paní profesorko, zavolejte prosím všechny učitele do sborovny a studenti ať zůstanou ve svých společenských místnostech.“

„Jistě. Slyšela jste pana ředitele, běžte,“ přikázala své studentce a sama šla splnit jeho příkaz. Za pět minut se všichni učitelé sešli ve sborovně a zvědavě čekali na vysvětlení.

„Ztratila se studentka. Čtvrťačka z Mrzimoru, Diana Morissová. Viděli ji naposledy včera večer na začátku plesu,“ oznámil jim vážným hlasem George.

„Viděla jsem ji odcházet z Velké síně kolem desáté,“ přiblížila Minerva.

„Dobře, to nám pomůže určit bližší čas zmizení. Teď se rozdělíme a začneme ji hledat. Zatím nebudeme zbytečně plašit rodiče, možná se jen někde schovává. Takže každý vedoucí prohledá svou společenskou místnost a všechny ložnice. Ostatní se rozdělí do jednotlivých věží a poschodí a Hagrid s madam Hoochovou si vezmou na starosti školní pozemky. Kdyby jste cokoli zjistili, informujte mě. Beru si na starosti třetí poschodí a prohlédnu všechny tajné chodby vedoucí z hradu,“ rozdával potřebné pokyny a když skončil, všichni se pustili do pátrání.

Do večera prohledali celý hrad i pozemky, ale bezúspěšně. Po děvčeti nikde ani stopy. Georges Minervou seděli v ředitelně a spolu s Brumbálovým portrétem zvažovali, co dál.

„Už jsem poslal zprávu jejím rodičům, měli by tu být co nevidět,“ řekl zkroušeně George.

„Co myslíš, že se stalo? Mohla by tu být nějaká další Tajemná komnata?“uvažovala nahlas Minerva.

„To se mi zdá velmi nepravděpodobné. Ale aby jsme měli jistotu, mohl by to Harry zkontrolovat. Kdyby tu byla nějaká jiná, než ta, kterou Voldemort otevřel pomocí deníku, nepochybně by byly spolu propojené,“ odpověděl ji Brumbál.

„Harryho už jsem volal. Měli bychom prohledat i les a byl bych raději, kdyby šel Harry s Hagridem. Vyznají se tam asi nejlépe,“ informoval dál George.

„Myslíš, že ji mohlo napadnout něco z lesa?“ zeptal se Harry, který právě vyšel z plamenů v krbu a zaslechl poslední větu.

„Ahoj Harry,“ pozdravila ho Minerva a ukázala na židli vedle sebe, aby se posadil.

„Nevím. Včera byl úplněk. Sám dobře víš, že v lese jsou vlkodlaci. Je to jen jedna z mnoha možností,“ vysvětloval George bez nějakého zdržování.

„Počkej, ty věříš tomu, že by to děvče šlo v noci samo do lesa? Já nevím, mě se to nezdá. A kdyby ji napadl vlkodlak, pochybuju, že by ji zatáhl do lesa a až tam ji napadl. Vlkodlaci tě napadnou na místě. Našli by se nějaké stopy,“ protestoval opět Harry.

„Tak co navrhuješ?“ odsekl George, značně znepokojen danou situací.

„Les prohledáme, ale nevěřím, že něco najdeme. Nikdo z nás neví, jaké příšery tam žijí. Spíš bych se přkláněl k nějaké teorii o únosu, co myslíš?“ navrhl.

„Na školní pozemky se nedá přemístit, to dobře víš.“

„Ano, ale taky vím, že jsem se sem před rokem dostal, i když jsem nevěděl, kde jsem. Přišel jsem skrz les, jestli si vzpomínáš. Přece někde začíná a někde končí. Vím, že to zní možná šíleně, ale co když takhle někdo přišel z druhé strany lesa? Podle mě musíme v první řadě zjistit, jestli to děvče bylo uneseno náhodou, nebo byl útok mířený konkrétně na ni,“ uzavřel Harry.

„Dobře, myslím, že máš pravdu Harry. Jsem rád, že nám pomůžeš,“ povzdychl si George.

„Udělám, co bude v mých silách. Půjdu najít Hagrida a do pátrání v lese zapojím i nějaké bystrozory,“ řekl a odešel. Minerva s Georgem museli za chvíli vysvětlit situaci zděšeným rodičům unesené studentky.

„Ahoj Harry, jdeme?“ přivítal ho Hagrid držíc v ruce zapálenou lampu a v druhé nesouc kuši, jako obyčejně. Harry vytáhl svou hůlku a přikývl, že můžou pokračovat.

Tmavá noc je zahalila pod svá křídla a ukryla je pod svůj černý plášť, když vedla jejich první kroky lesem. Měsíc, který až doteď jasně svítil se uchýlil za vrcholky stromů a nechal návštěvníky lesa bez pomoci. Neproniknutelnou temnotu, která je obklopovala, trochu zahnalo až světlo z Harryho hůlky, ukazujíc jim vyšlapanou cestičku kroutící se mezi stromy. Listí na zemi jim šustilo pod nohama, když krok za kromkem postupovali stále dál, hlouběji do lesa. Harry zabočil doprava, ale Hargrid ho zastavil.

„Tudy ne, Akrimantule,“ připomněl mu obrovské pavouky a on okamžitě změnil směr. Nechtěl se stát potravou pro ty nenasytné obludy. Šli tedy rovně vpřed a naslouchali vytí větru a dalším nervy drásajícím zvukům. Najednou Harry v posledním momentě uhnul hlavou, kolem které mu proletěl šíp a zabodl se do stromu za ním. Nemusel zkoumat, čí je to šíp. Ani ne za minutu je obklíčilo asi deset kentaurů. Nevraživě si je prohlíželi a mířili na ně luky. Z kruhu vystoupil jeden a přistoupil k Harrymu.

„Harry Potter?“ oslovil ho téměř uctivě.

„Firenze,“ odpověděl Harry se stejnou úctou. Vůdce svému stádu naznačil, aby složili luky.

„Co hledáte v lese? Není tu bezpečno a nikdy nebylo. Právě ty by jsi to měl vědět nejlépe,“ ozval se vážným hlasem Firenze.

„Včera v noci se ztratila studentka. Hledáme ji. Nevíte o tom něco?“ nedal se Harry.

„Tomu děvčeti už nepomůžeš Harry. Vrať se odkud jsi přišel a nech věci tak, jak jsou,“ varoval ho kentaur.

„Kde je a co se ji stalo?“ nevzdával se Harry, který nepochyboval o tom, že Firenze ví, co se děje. „Neodejdu odtud, dokud mi neřekneš, co se děje.“

„V tom ti nepomůžu. Tato hrozba se týká jen vás a my nemáme právo se do toho plést. tak jako vaše snaha bojovat je zbytečná. Hodně štěstí Harry,“ řekl rozhodně Firenze a následován svým stádem se od kouzelníků vzdaloval.

„Je ta hrozba v tomto lese?“ zavolal za ním ještě Harry, ale odpovědi se nedočkal. „Ten Firenze se dost změnil,“ konstatoval nakonec.

„To víš, jako vyhnanec ze svého stáda musel slíbit, že nebude pomáhat kouzelníkům. Až pak ho přijali zpět mezi sebe a po Banově smrti se stal jejich vůdcem. neměj mu to za zlé Harry. On není zlý, ale kdyby teď slib porušil, ohrozil by nejen sebe, ale i svou rodinu,“ vysvětloval Hagrid, když se dali znovu do pohybu.

„Já vím, takže si musíme pomoct sami,“ pokrčil rameny Harry a dál postupovali opatrně. Do hradu se vrátili až ráno a bohužel nepřinesli žádné nové zprávy. Věděli jen to málo, co jim řekl Firenze, tedy že hrozba se týče jen kouzelníků a bojovat proti ni je zbytečné.

„To budeme jen tak sedět se založenýma rukama a čekat, až zmizí další student?“ rozčiloval se George.

„Samozřejmě, že ne. Vyhlásíme po ni pátrání a dokud nebudeme vědět, co se děje, dám sem nějakou ochranku a po setmění vyhlas zákaz vycházení,“ nařídil Harry a pohlédli si s Georgem do očí. Ani jeden z nich netušil, jak vážná tato situace je a jak se dál vyvine. Nakonec George souhlasně přikývl a Harry odešel na ministerstvo zařídit vše potřebné.

V Bradavicích se šuškalo všelico. Jedni tvrdili, že se Diana stala obětí vlkodlaka, druzí zase, že ji unesl nějaký černokněžník, aby ji obětoval během Hallowenské noci. Fantazie studentů neznala konce a tak se nakonec mísila jedna teorie s druhou. Pravdu však nevěděl nikdo.

I když napětí ze školy nezmizelo, vyučování v pondělí pokračovalo, jakoby se nic nestalo. Studenti se sice velmi snažili získat od svých učitelů nové informace, ale všichni zarytě mlčeli. Když uběhl asi týden od záhadného zmizení a nic se nedělo, trochu si vydechli a doufali, že tímto zmizením to končí.

Toho dne začali ve větru poletovat první sněhové vločky. Bylo 30. listopadu a citelně se ochladilo. „Konečně je tu zima,“ jásaly děti a mnohé z nich si zaškrtávaly poslední dny chybějící do Vánoc. Byla sobota a Albus ji jako obyčejně trávil doučováním lektvarů. Když však vešel a chtěl se postavit za stůl, Severus ho zastavil.

„Dnes začneme něco nového. V lektvarech jsi se podstatně zlepšil a stihl jsi už uvařit téměř všechny, které jsou předepsány v osnovách pro třeťáky. Věřím, že teď si už s Rocherienem na hodinách poradíš a na závěrečné zkoušky navrhnu, aby byla složena nezávislá komise, která bude dohlížet na spravedlivé hodnocení,“ oznámil mu svým vážným hlubokým hlasem.

„Děkuji Severusi. Nebýt tebe, dávno bych propadl. Byl to dobrý nápad, navrhnout mi, abych si před vařením uzavřel mysl. Opravdu se tak lépe soustředím a nevnímám okolí tak výrazně. Takže mě Rocherienovy urážky už neznervózňují,“ usmál se Albus.

„To jsem rád. Teď ale přistoupíme k něčemu jinému. Jestli se chceš stát léčitelem a zvládat i proniknout do jiných tajemství lektvarů, musíš se naučit je rozeznávat. Lektvary jako takové, stejně jako jejich jednotlivé složky. Rozumíš, co se ti snažím říct?“

„Když bude někdo otráven lektvarem. potřebuje protijed. Abych věděl, jaké antidotum použít, musím nejprve zjistit jed,“ přikývl Albus a Severus se spokojeně usmál. Jeho malý kamarád byl opravdu chápavý a bystrý. V lektvarech nebyl až tak špatný, jak si všichni mysleli. Když se dostatečně soustředil, dokázal být velmi citlivý a vnímavý při jejich přípravě a všechny, které spolu vařili v posledních týdnech, zvládl výborně.

„Přesně tak. Uměl bys mi říct, jakým způsobem můžeme určit druh lektvaru nebo jedu?“ zeptal se autoritativním hlasem.

„První způsob je podle příznaků. Podle chování, pokud je člověk při vědomí, dále jsou to ty... fyziologické stavy, jako rozšířené zorničky, svalové křeče, zrychlený či zpomalený pulz a frekvence srdce,“ vyjmenovával Albus.

„Vidím, že jsi se poctivě připravoval, to mě těší. Takže, všechno, co jsi tu teď vyjmenoval je skutečně způsob, jak látku identifikovat. Často se však stává, že určité složky lektvaru mají podobné účinky, jiné se zase navzájem ovlivňují a mění je. Ale ty máš velmi citlivé smysly. Věřím tomu, že když se naučíš rozlišovat ty přísady, budeš schopen uvařit potřebný protijed. Nejsi v lektvarech tak špatný, jak si myslíš. Kdyby jsi chtěl, jsem si jistý, že dokážeš například i vytvořit vlastní lektvar podle potřeby.“

„To myslíš vážně? Ale vždyť jsem na to úplně levý,“ nevycházel z údivu Albus.

„Tak o tom prosím nech rozhodnout svého učitele. Říkám, že jsi se velmi zlepšil a teď začneme. Budu ti říkat přísady a ty mi zkusíš říct, jaký účinek by měly na lidský organizmus,“ uzavřel Snape a začal ho zkoušet. Nepřekvapilo ho, že na většinu otázek odpověděl správně. Jeho odpovědi potřebovaly nanejvýš doplnit. Severusovi již dávno došlo, že Albus dokonale ovládá teorii a když může zvládnout to, potřebuje jen najít správný přístup k praxi a to se mu zřejmě konečně povedlo. Když si byl jistý, že mu vyjmenoval všechno potřebné, začal s dalším cvičením.

„Řekněme, že byl tvůj bratr otráven. Jedná se například o Doušek živé smrti, který jste nedávno připravovali, takže by jsi měl ovládat jeho složení. Pomineme teď možnost použít jako protijed bezoár. Tvou úlohou je po uvážení jeho složení navrhnout protijed,“ přikázal mu Severus. Al na něj chvíli hleděl s otevřenými ústy, ale nakonec udělal, co mu bylo řečeno. Nahlas Severusovi vyjmenoval všechny složky jedu a jednotlivé protijedy k nim. Se Severusovou pomocí určil jaké množství a v jakém pořadí má použít a konečně se pustil do vaření. Po asi tříhodinovém snažení byl v kotlíku vývar, který Severus uznal jako uspokojivý na první pokus a Albus měl konečně pocit, že všechna jeho snaha není zbytečná.