sobota 9. února 2008

Kapitola č. 10: Vyznání

Vánoce se blížily mílovými kroky a studenti horlivě balili poslední věci do školních kufrů, protože bradavický expres odjížděl už za pár hodin. V celé škole vládl shon a ruch jako vždy před odchodem na prázdniny.

„Tak a je to. Zase máme na chvíli klid,“ konstatovala Minerva stojíc uprostřed davu učitelů, kteří vyprovázeli studenty na stanici.

„Tak snad na pár dní zavládne ticho. Zůstáváš letos tady Minervo?“ zeptala se madam Pomfreyová.

„Ne. Jsem pozvána k Harrymu. Sejde se tam celá rodina, včetně všech Weasleyových. Půjdu si sbalit věci a ještě večer se k nim přemístím krbem z ředitelny,“ vyvedla ji z omylu kolegyně.

„Ach, jistě. Lea se zmínila, že jsou s Georgem taky pozvaní. No, já půjdu ke své dceři do Darwinu a uděláme si pěkné svátky,“ konstatovala Poppy.

„To bude určitě krásné. Přeji šťastné a veselé Vánoce Poppy,“ popřála ji Minerva a stejně se rozloučila i s ostatními profesory. Každý z nich zmizel ve svém kabinetu, aby si sbalil věci pokud se chystal strávit svátky mimo hrad.

George s Leou seděli vedle sebe na gauči v jeho bytě. Mlčky sledovali oheň v krbu, který vrhal stín na jejich spokojené uvolněné tváře. Lea slastně přivřela oči, když ji George prsty zajel do vlasů a opatrně si s nimi hrál, jakoby byly to nejjemnější, co kdy v ruce držel. Oči upřené do plápolajícího ohně prozrazovaly, že nad něčím opět přemýšlí. Pevněji ji sevřel v náručí a zhluboka se nadechl.

„Leo?“ oslovil ji něžně.

„Hm?“ ozvala se neurčitě aniž by otevřela oči. Cítila se tak krásně, tak bezpečně v jeho náručí a pocit tepla sálajícího z jeho těla ji uklidňoval. Měla u sebe muže, kterého milovala. Víc v této chvíli ke štěstí nepotřebovala.

„Už jsem ti říkal, jak moc tě miluji?“ zeptal se zastřeným hlasem.

„Dnes asi jen deset krát, ale stále se to dobře poslouchá,“ popíchla ho a konečně natočila hlavu jeho směrem. Z jeho výrazu vyčetla, že se ji chystá něco říct. Něco důležitého. „Co se děje?“ zeptala se s mírnými obavami v hase.

„Vím, že už jsme o tom mluvili, ale ten věkový rozdíl mezi námi...“ začal opatrně a odvrátil od ni zrak.

„Bože, Georgi, říkala jsem ti snad stokrát a zopakuju ti to znovu,“ povzdychla si a rukou se opatrně dotkla jeho tváře a otočila mu ji tak, aby ji pohlédl do očí. „Miluju tě a žádný věkový rozdíl, žádný mudla nebo kouzelník, nic na světě mi nezabrání v tom, abych tě milovala navždy. Jestli mi nevěříš, řekni, jak ti to mám dokázat.“

„Ne, nepochybuju o tvých citech. Tak jako nepochybuju o svých. Mám jen strach, že bych tě mohl ztratit. Vstoupila jsi do mého života tak náhle a celý si ho obrátila naruby. Nepřežil bych, kdybych tě měl ztratil,“ řekl George úplně vážně.

„Neztratíš mě,“ uklidňovala ho a polibkem umlčela jeho protesty. Když se jejich rty od sebe konečně odtrhly, nastalo ticho a oni hleděli jeden druhému do očí.

„Vezmeš si mě?“ zazněla jeho slova jako výstřel do tmy a v jejich očích se zaleskly slzy. Přitulila se na jeho hruď a zašeptala tichou odpověď.

„Ano. Vezmeme se třeba hned teď. Ať už víc nemusím čekat, ať zaženu všechny tvoje pochybnosti a starosti. Chci být navždy jen tvá.“

„Teď? Ale... ty se nechceš vdávat se vší tou parádou, co k tomu patří? Chceš to bez přátel, příbuzných, známých?“ nevycházel z údivu.

„Jediné, co opravdu chci jsi ty a nepotřebuji k tomu nikoho. Ale pokud ty chceš, aby při tom byla tvá rodina, počkám si. Za ten pocit být navždy jen tvá mi to rozhodně stojí,“ usmála se.

„Tak pojďme. Znám někoho, kdo nás oddá hned teď,“ mrkl na ni a chytil ji za ruku.

„Opravdu? Vždyť je skoro půlnoc, kam chceš jít teď v noci? Všichni už budou spát, počkejme do rána,“ rozesmála se a snažila se ho trochu zbrzdit. Když říkala hned, nemyslela si, že to vezme tak doslova. On už však otevřel dveře svého bytu a vstoupil do ředitelny, kde spokojeně spaly portréty bývalých ředitelů. Na jednom z nich však pomalu dohasínala svíčka a za jejího skromného světla se starý bělovlasý kouzelník s půlměsícovými brýlemi četl knihu. Když zaslechl přicházející vzhlédl od slov napsaných na starých zažloutlých stránkách a usmál se na tajemně se tvářící dvojici. George byl trochu rozpačitý a nevěděl, jak by měl začít a Lea se krčila za ním špatně potlačujíc svůj chichot. Bylo to bláznivé a oba to věděli, ale líbil se jim ten nápad a rozhodli se ho realizovat.

„Ehm, profesore Brumbále, promiňte, že vás ruším tak pozdě, ale měli bychom k vám jednu prosbu,“ začal rozpačitě George.

„Poslouchám chlapče. Jen mluv, v čem vám můžu být nápomocen,“ povzbudil ho stařec a při jeho slovech se začali probouzet i ostatní obrazy.

„My... rozhodli jsme se s Leou, že se chceme vzít. Myslíte, že.... no... mohl by jste nás oddat?“

„Ó, to je mi krásná novinka. Blahopřeji děti, bude mi potěšením uzavřít vaše manželství. Kdy plánujete tu událost?“

„Hned teď, kdyby vás to neobtěžovalo,“ zapojila se Lea a trochu zrůžověla.

„Vidím, že rozhodně neváháte. Tak to má být. Dovolte mi tedy se převléct do nějakého slavnostnějšího hábitu a můžeme začít,“ mrkl na ně Albus a zmizel kdesi v obraze.

George se rozhodl tuto chvíli aspoň trochu zpříjemnit a tak přeměnil stůl na něco podobného oltáři a na něj položil prsteny, které si dopředu připravil pro tuto příležitost. Neplánoval to sice tak rychle, ale chtěl ji požádat o ruku a prstýnky měl už dávno. Strop začaroval podobně jako je ve Velké síni a tak se nad nimi rozprostírala jasná obloha pokrytá hvězdami. V místnosti vládlo přítmí a když Lea vstoupila dovnitř, oblečená v letních šatech, které se Georgovi tak moc líbily a s rozpuštěnými vlasy sahajícími ji až po pás, vypadala jako víla a on z ni nespustil zrak.

Pomalu přistoupila k němu a v tom se vrátil i Albus Brumbál. Postavil se každý na jednu stranu toho malého oltáře a podali si ruce. George se při tom nadechl a potichu začal se svým vyznáním.

„Navenek to vypadá,
že raduji se bez Tebe...
Když Tě vidím v dálce,
moje tvář se usměje.
Srdce se jen tiše rozbuší,
když pohlédneš mi do očí.
Tvůj pohled mě přímo zabíjí
a nedokáži žít bez Tebe.
Tehdy srdíčko chce vykřiknout:
Miluji Tě, tisíc krát
a nikdy nebudu milovat,
tak jako teď...
Neboť Ty jsi můj život a nikdo víc,
neumím si představit,
že by mě měl někdo jiný rád!
Toto vyznání je pro Tebe,
neboť mám rád a miluji jen Tebe.
Vím, že jsou to silná slova,
ale tak to cítím vždy a znova
a cítit budu navěky.“


Když George dokončil své vyznání, utřela si Lea tajně pár slz, které ji vyhrkly dojetím a pohlédla svému budoucímu manželovi do očí.

„Jsi pro mě někdo velmi vzácný,
pro Tebe napíši i tisíc básní.
Jsi pro mě rosa na lístcích růží,
jen po Tobě mé srdce touží.
Jsi pro mě Slunce či jasná hvězda,
věř, že se mi to všechno jen nezdá.
Jsi pro mě vzduch bez kterého nemohu žít,
Tvých krásných očí se nemůžu nabažit.
Jsi někdo, koho mé srdce potřebuje,
jsi ten, který mé oči láskou zaslepuje.
Jsi jako kometa letící dráhou,
jsi ve mě ukrytou energií vzácnou.
Jsi nekonečná touha ve mě skrytá,
jsi moje láska do srdce vrytá.
Jsi někdo, koho potřebuji u sebe mít,
tam mě prosím nikdy nepřestaň milovat.“


Když se v místnosti rozhostilo ticho a snoubenci jeden druhého spalovali milujícími pohledy, ozval se Albus Brumbál: „Nechť tyto vyznání jsou vaším manželským slibem, kterým se zavazujete milovat jeden druhého v každém okamžiku svého života, ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě. Nechť vaše láska překoná všechny překážky a nechť trvá navěky, dokud vás smrt nerozdělí,“ požehnal jim a na znak svého slibu si vyměnili nejprve prstýnky a hned potom i svůj první manželský polibek.

„Bylo mi ctí stát se svědkem tohoto krásného spojení dvou mladých a zamilovaných lidí,“ usmíval se a první kroky novomanželů do jejich společného bytu provázel nadšený jásot a potlesk všech bývalých ředitelů.

Poznámka překladatele:

Musím přiznat, že vyznání George a Ley se ve slovenském originálu rýmují trochu víc a já nejsem schopný je přepsat tak, aby se rýmovaly i v češtině.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

tyhlety basnicky byli jedine co se mi zatim nelibilo ale jinak je to dobre

Dark Butterfly řekl(a)...

...to neřeš...jsem zvědavá, jak by se to zrovna tobě podařilo přeložit tak, aby se to rýmovalo... buď ráda, že je to alespoň takhle.. opravdu nepochopím, proč si tu pořád někdo na něco stěžuje...lidi neblázněte, vždyť přece o nic nejde, ne?