Kapitola č. 7: Lesní přízrak

Albus se měl už dávno probudit, ale nestalo se. Nadále zůstával v bezvědomí navzdory snahám ošetřovatelek probudit ho všemožnými způsoby. Nikdo netušil, co to způsobilo a tak jim nezůstávalo nic jiného, než čekat. Harry, který chtěl být přitom, až se Al vzbudí, u něj strávil celou noc. Tentokrát madam Pomfreyová výjimečně neprotestovala.

Když však první nesmělé Sluneční paprsky pronikly skrz oblaka, zelené oči malého kouzelníka se rozhlédly po místnosti a hledaly nějakou známou tvář. Našly ji. Jeho otec seděl na židli vedle postele a zřejmě před chvílí usnul.

„Tati?“ oslovil ho tichým hlasem Albus. To slovo působilo jako zaklínadlo a Harry byl okamžitě na nohou. Zprvu trochu zmateně hleděl na Ala, ale pak si uvědomil, kde je a co se stalo a trochu se usmál.

„Jak se máš kamaráda?“ zeptal se něžně otec svého syna.

„Dobře. Trochu mě bolí hlava, ale jinak mi nic není,“ odpověděl a posadil se na posteli.

„Není divu, po takové ráně do hlavy.“

„Vyhráli jsme ten zápas?“ vzpomněl si na příčinu svého zranění a chtěl vědět, jak to všechno nakonec dopadlo.

„Ne, ale neboj se, ještě bude hodně příležitostí to dohnat.“

„Hm, asi ano. Ale prohrát proti Zmijozelu...“

„Není žádná hanba. Bojovali jste nejlépe, jak jste mohli. Příště to vyjde,“ skočil mu do řeči Harry a pohlédl mu při tom do očí, aby posilnil skutečný smysl svých slov. V tom dovnitř vtrhl James a Lilly a když spatřili Ala sedícího na posteli vykřikli radostí a začali ho objímat.

„Jak dlouho tu bude muset ještě zůstat?“ zeptal se Harry Ley, která přišla zkontrolovat stav pacienta.

„Necháme si ho tu ještě dneska, ale zdá se, že je vše v pořádku a zítra se bude moct vrátit k přátelům,“ odpověděla s úsměvem.

„Super. Takže stihneš haloweenský maškarní ples,“ zajásala Lilly.

„Nezmeškal jsem ho? Super. Už jsem měl vymyšlený kostým. Mrzelo by mě, kdybych ho prospal,“ rozzářil se Al a po následcích zranění nebylo ani stopy. Pustil se do živé diskuze se sourozenci a za chvíli se k nim přidali i ostatní. Hugo, Rosie, Arnie i Scorpius se za Alem zastavili hned po snídani, ale kvůli vyučování se nezdrželi dlouho. Nakonec se musel rozloučit i Harry.

„Musím jít, čekají mě v práci. Jsem rád, že jsi v pořádku Ale. Oddechni si a poslouchej madam Pomfreyovou na slovo, jinak tě tu nechá ještě dva dny,“ mrkl na něj.

„Jasně. Pozdravuj maminku a dvojčata. Brzy vám napíšu,“ slíbil Al.

„Budeme se těšit a já se brzy určitě ještě zastavím. A užijte si ten maškarní. Tak ahoj,“ zamával mu od dveří a už ho nebylo.

Albus se druhého dne skutečně vrátil na vyučování a byl rád. Jediné, co mu kazilo radost bylo, že první dvouhodinovku měl s Rocherienem, který sek němu choval stejně nepříjemně jako vždy. Dokonce své už tak sarkastické komentáře doplnil o pár narážek na prohraný zápas a jeho pád z koštěte.

Za to hodina Obrany proti černé magii s Viktorem Krumem proběhla klidně a všichni se zatajeným dechem poslouchali profesorův výklad o upírech. Když později toho dne seděl Albus v knihovně proti Scorpiusovi a povídali si o kostýmech na karneval, nechali se tím inspirovat.

„Vůbec nevím, za co mám jít,“ stěžoval si Scorpius. „Škoda, že mě ten nápad s vlkodlakem nenapadl dřív než tebe. Bude to určitě skvělý kostým.“

„V to doufám. Budu sice muset poprosit Jamese nebo Rosie, aby mi pomohli s některými kouzly, ale doufám, že to bude dobré. Ale něco mě napadlo. Pamatuješ, co dnes říkal Krum o těch upírech? To by taky nebyl špatný kostým, nemyslíš? Ty s tvou světlou pletí a blond vlasy budeš upír jako vyšitý. Vezmeš si černý plášť, trochu zvětšíš zuby, kolem úst si namaluješ červenou skvrnu jakože od krve a bude to,“ poradil Al a Scorpius nadšeně vykřikl. Vysloužil si za to jeden z hrozivých pohledů madam Pinceové a tak se snažil ztlumit svůj výbuch smíchu, stejně jako Albus.

„A víš co bude nejlepší? Že normálně se vlkodlaci a upíři mezi sebou nesnesou, ale my jsme přátelé.“

„Stejně, jako se normálně mezi sebou nesnese Nebelvír a Zmijozel, že?“ přikývl Scorpius a potichu se spolu chichotali, aby je zase knihovnice neupozorňovala.

Před večerkou měl Albus ještě jednu povinnost. Vešel do potemnělé místnosti bez oken a pohlédl směrem, kde visel jeho obraz. Postava na obraze vzhlédla od knihy, kterou četla, a pohlédla na přicházejícího. Jeho zachmuřený výraz se najednou změnil a z mračícího se profesora Snapa byl Albusův přítel Severus, který se na něj usmíval.

„Slyšel jsem, že jdeš v otcových stopách. Doufám, že na ošetřovně neskončíš po každém zápase jako on,“ přivítal ho.

„No ano, asi bych potřeboval ještě jedny oči vzadu, abych viděl, když na mě bude mířit potlouk,“ odvětil Al klidně a posadil se do svého oblíbeného křesla.

„Jaký byl první den ve škole? Máš toho hodně na dohánění?“ zeptal se Severus, který svou učitelskou povahu nezapře.

„Dá se to zvládnout. Vynechal jsem sice dvě hodiny lektvarů, ale mám napsat jen pojednání o lektvarech, které v těch hodinách vařili,“ odpověděl Al.

„Které to jsou?“

„Vařili jsme je spolu minulý týden. Doušek odvahy a Maskovací lektvar.“

„Hm, ty jsi zvládl celkem dobře, myslím, že s pojednáním bys problém mít neměl, ale pro jistotu bych ho rád viděl než ho odevzdáš. Nechceme přece dávat Rocherienovi další možnost zhoršit ti známky.“

„Dnes můj Doušek živé smrti ohodnotil jako dostačující, i když hned po lektvaru Rosie nejvíc odpovídal potřebnému výsledku,“ povzdychl si, ale pomalu si na svou situaci zvykal.

„Nevadí. Vím, že na sobě tvrdě pracuješ a do konce roku, než přijdou zkoušky, něco vymyslíme. A na dnes už zapomeň na lektvary, oproti svým spolužákům jsi po předu, takže si můžeme dát malou přestávku. Co si raději něco přečíst?“ navrhl Snape a když Albus nadšeně přikývl, sáhl na stůl a vzal do ruky nejvrchnější knihu v měkké černé kůži. Otevřel ji přibližně uprostřed a svým hlubokým hlasem začal nahlas číst. Albus se zahnízdil v křesle, aby si našel pohodlnější polohu a zavřel oči, aby si mohl lépe představit příběh, který Severus vybral.


Zrádná cesta

Kdysi dávno v nedalekém Irsku žil mlynář se svou jedinou dcerou, kterou nadevše miloval a ochraňoval ji, jako oko v hlavě. Byl to mudla, který stejně jako ostatní vesničané neměl ani potuchy o existenci kouzelnického světa. Vzhledem k tomu, že Irsko bylo vždy zemí věrnou ke svým lidovým tradicím, i k jeho uším se dostaly četné legendy o skřítcích, vílách a kouzelnících. Nikdy jim však nevěřil.

Mlynářova dcera byla velmi krásná a nejeden mládenec toužil získat její srdce, ale ona odolávala jejich svodům a čekala na svého prince na bílém koni, jak říkala otci. Chudák mlynář už stárnul a byl vy si přál zetě, který by po něm převzal řemeslo a on mohl konečně jako starý pán houpat svá vnoučata na kolenou a užívat si poslední chvíle života. Nechtěl však dceru nutit do vdávání proti její vůli a tak jen mlčky čekalm v kom jeho dcera najde zalíbení.

Jednoho dne se ve vsi konala novoroční oslava a pro větší zábavu se ji účastnili všichni v maskách. Krásná mlynářova dcera dlouho přemlouvala otce, aby ji dovolil jít na oslavu a on nakonec podlehl jejímu prosebnému pohledu. Vystrojila se jednoduše. Do vlasů si vpletla bílé kopretiny a na ruku navlékla věneček z lučních květin. Oblékla si bílé šaty, čisté a jemné jako peří a stala se z ní víla o jakých slýchala od dětství v pohádkách.

Jen co vkročila do vsi, kde se oslava konala, vzbudila svým vzhledem velký obdiv a svou krásou zastínila ostatní děvy, i když převlečené za vznešené princezny. Každý mládenec ji obdivně sledoval, ale ona svůj pohled a úsměv věnovala jedinému. Svému princi na bílém koni. Tancovali spolu celou noc a těsně před úsvitem ji pod záminkou, že ji odvede na svůj hrad, zatáhl do lesa. Bránila se ze všech sil, ale než vyšlo Slunce, její bezvládné mrtvé tělo leželo na dně močálu uprostřed lesa. Od té chvíle tam její duše, která se rozhodla vykonat svou pomstu, bdí v tom lese a každého muže, který vkročí na zrádnou cestu lesem vláká do svého náručí a zahubí v močálu. Jen jediný muž se vrátil z toho lesa. Starý mlynář, který zoufale hledal svou jedinou dceru.


Severus dočetl poslední větu a odložil knihu s názvem Tisíc a jedna legenda o původu lesních přízraků.

„Takže bludičky jsou vlastně duše mrtvých děvčat, které v lese někdo zabil?“ zeptal se Al.

„To je jedna z legend, ano. Poutníkům a návštěvníkům lesa se zjevují jako světélko na cestě a vedou ho do záhuby,“ přisvědčil Snape.

„Myslíš, že i v Zapovězeném lese jsou bludičky?“ vyzvídal Al.

„To nevím, ale v Zapovězeném lese jsou mnohem horší věci než jen bludičky. Právě proto je tam vstup zakázaný, rozumíš? Ne aby tě někdy napadlo tam jít,“ varoval ho Snape a Al mu hned slíbil, že se do lesa nechystá. „Dobře. Měl bys už jít, za chvíli je večerka. A jak jsem řekl, do konce týdne ti dávám v lektvarech volno, takže přijď když budeš sám chtít,“ rozloučil se a sledoval chlapce vycházejícího ze dveří.

V pátek, v den Halllowenské oslavy ředitel zrušil odpolední vyučování, za co si sice vysloužil káravý pohled své zástupkyně, profesorky McGonagallové, ale on si z toho nic nedělal. Byl rád, že studenty tou zprávou potěšil stejně jako samotným karnevalem. Když se tedy všichni vyhrnuli z Velké síně hned po obědě, plnili se chodby, společenské místnosti a dokonce prázdné učebny skupinami studentů, kteří dokončovali poslední úpravy na svých kostýmech.

„Tak to se ti povedlo Rosie. Jen doufám, že to umíš vrátit i zpátky,“ smál se Albus, když se prohlížel v zrcadle. Jeho tělo bylo pokryto hustou srstí od hlavy k patě a vypadal jako nějaká chlupatá opice.

„Samozřejmě že vím. A teď ty zuby, ukaž,“ odpověděla Rosie a nenechala se vyvést z míry.

„A za co se převlečeš ty?“ zeptal se Al, když byl jeho kostým dokonalý.

„No, já s Arniem jdeme ve dvojici jako král Artuš a jeho Guinevera,“ pochválila se Rosie a poté co pomohla zvětšujícím kouzlem i Scorpiusovi, odběhla se připravit. Večer se ve Velké síni setkaly různé příšery, princezny, draci, víly, elfové a mnoho dalších kouzelných bytostí a všichni se moc dobře bavili. Na tanečním parketu se to hemžilo nejrůznějšími dvojicemi, vlkodlak Albus s královnou elfů Lilly. Scorpiusovi se podařilo přesvědčit Arnieho, aby mu dovolil zatancovat si s Rosie a tak si za ni na chvíli našel náhradu v podobě břišní tanečnice z Havraspáru. I učitelé nakonec konstatovali, že uspořádat karneval byl vynikající nápad a obdařili nového ředitele, převlečeného za klauna, pochvalami.

Ale ne všichni se toho večera bavili. Pod neviditelným pláštěm bloudil James chodbami hradu a jeho myšlenky se točily kolem jediné osoby, kolem jeho Isabelly. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml postavy, která se k němu blížila z druhé strany. Náraz přišel nečekaně a v okamžiku byli oba na zemi. Při pádu z něj sklouzl dědův neviditelný plášť a on zmateně pohlédl na dívku, která seděla naproti a vypadala stejně zmateně. Měla na sobě duhové šaty sahající až po zem a ve vlasech vpletené drobné květinky. James z ní rychle odtrhl zrak a postavil se, aby ji mohl pomoci vstát.

„Promiň, neviděl jsem tě,“ omlouval se.

„Ani já tebe,“ usmála se na něj, když si upravila i poslední záhyb na šatech.

„Ani jsi nemohla. Měl jsem na sobě plášť. Ty jsi Diana že? Ta Isabellina kamarádka,“ konstatoval a výraz se mu opět zachmuřil. I Diana posmutněla.

„Ano, ale to, že jsem její kamarádka neznamená, že s ní ve všem souhlasím. Nelíbí se mi, jak se k tobě chovala. Nebylo to od ní pěkné,“ začala na svou obranu.

„Já vím. Slyšel jsem, co jsi ji řekla. Víš, já jsem ji měl opravdu rád. Co jsem udělal špatně?“ zeptal se a doufal, že aspoň ona mu ude umět odpovědět.

„Ty jsi neudělal nic, to ona. Víš, ona není zlá, ale neví co chce,“ snažila se ho povzbudit.

„Hm, a co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že jsou všichni na tom maškarním.“

„No víš, jsem dobrá víla a cítila jsem, že někdo tu potřebuje trochu zlepšit náladu a tak jsem tu,“ usmála se tajemně a jakýmsi zvláštním způsobem kolem něj zamávala falešnou kouzelnou hůlkou, která patřila k jejímu kostýmu.

„Tak co? Už se cítíš líp?“ mrkla na něj a on se prostě musel zasmát. „Výborně, první fáze, úsměv, je za námi. Teď je na řadě přesvědčit tě, aby jsi se přidal k ostatním a zabavil se. Tak co? Doprovodíš jednu zatoulanou vílu zpět k jejím družkám?“ zeptala se a prosebně na něj pohlédla. I když Jamese něco táhlo k tomu, aby ji vyhověl, vzpomínka na Isabellu, kterou by tam nepochybně potkal, mu bránila. Zdvihl ze země svůj neviditelný plášť a kajícně pohlédl na Dianu.

„Promiň, možná jindy,“ řekl a oblékl si plášť. Smutnou dívku v duhových šatech nechal daleko za sebou a nezastavil se dokud nebyl v bezpečí své ložnice.

Diana ještě chvíli smutně hleděla na místo, kde ji zmizel z očí. Tam moc doufala, že by mu mohla pomoct zapomenout na Iss. „Proč se zamiloval do ní a ne do mě?“ ptala se stále dokola, ale odpověď nepřicházela. Zůstávalo ji jen čekat. Možná jednou zjistí, že ji na něm záleží a snad i on k ni někdy bude cítit něco víc. Na oslavu se už nevrátila. Vyšla ven z hradu a procházela se po školních pozemcích, přemýšlejíc o Jamesovi. Měsíc ji osvětloval cestu do doby, než ho zakryly vrcholky stromů Zapovězeného lesa. Nevěděla jak, ale dostala se k jeho okraji. Byl strašidelný i ve dne natož v noci. Přemohl ji chlad a pocit strachu. Zaslechla šum listí, kroky blížící se lesem k ní. Rozběhla se zpět, ale bylo to rychlejší než ona.

V tu chvíli stály uprostřed lesa dvě tmavé postavy. Nebyli to lidé, ani zvířata. Dva páry očí hleděly na hvězdy skrz koruny stromů.

„Co vidíš Prudence?“ zeptal se starší.

„Zlé znamení. Lidské plemeno je ohroženo,“ odpověděl poslušně.

„Pravdu máš, synu můj. Zlo spící už století se dnes, na začátku nového roku keltských předků, vzbudilo a vybralo si svou první oběť. Není ji už pomoci,“ sklonil hlavu starší kentaur.

„Budeme je varovat?“ zeptal se mladší.

Jeho otec mu položil ruku na rameno a potichu promluvil: „Když mě stádo přijalo zpět, musel jsem slíbit, že budu dodržovat odstup mezi našimi kmeny a lidskou rasou,“ přiznal Firenze, který se po pádu Voldemorta skutečně vrátil ke svému druhu a složil slib.

„Ale jsi přece náš vůdce. Ty je můžeš varovat,“ naléhal Prudence.

„Tato hrozba se nás netýká. Musíme zachovávat pravidla a nechat je, aby se s tím vyrovnali sami,“ uzavřel nakonec vůdce kentaurů a vykročil do lesa směrem k jejich stádu.

Druhý den ráno se po škole rozšířila zpráva o zmizení Diany Morissové.