sobota 9. února 2008

Kapitola č. 6: Pád z oblaků

První zápas sezóny se nezadržitelně blížil a to znamenalo, že družstva trénovala v každé volné chvíli.

„Už toho mám dost. Proč musíme trénovat čtyři krát týdně, navíc v takovém počasí?“ stěžoval si James, když se až po uši zablácený vracel do šatny. „I tak proti nim nemáme šanci.“

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo tvrdil, že se nevzdáme a že jim to nedarujem?“ neodpustil si Albus, který navzdory únavě měl více než dobrou náladu.

„Víš moc dobře, proč jsem to řekl. Navíc kvůli tréningům mám málo času na Isabellu. Včera se se mnou pohádala, protože jsem opět zrušil naši schůzku. A proč? Kvůli hloupému zápasu, který i tak nemáme šanci vyhrát,“ nepřestával si stěžovat.

„Nehádáte se až příliš často? Nechci ti radit, ale nezdá se mi to normální. Víš, Isabella je možná fajn děvče, ale zdá se mi, že tě jen využívá,“ povzdychl si Al. Byl samozřejmě rád, že je jeho bratr šťastný a on byl do té dívky opravdu zamilovaný, ale Albus ji párkrát viděl samotnou a rozhodně se mu nelíbilo, jak se chovala a co říkala o jeho bratrovi. Měl pocit, že musí něco udělat, aby mu otevřel oči. Jenže tohle nebyla vhodná chvíle ani způsob, jak mu to vysvětlit.

„Cože? Jak se opovažuješ? Ty o tom nic nevíš, tak se starej o sebe. Jdi si raději za tím svým hloupým obrazem a svěř se mu se svými problémy Ale. Já jsem se aspoň zamiloval do fyzické osoby, ale ty jsi si vytvořil přátelský vztah k portrétu, nezdá se ti to trochu divné?“ osopil se na něj bratr a zřejmě se řídil heslem „nejlepší obrana je útok“. Pak změnil směr a místo do šatny zamířil do hradu.

„Nech ho. TO ho přejde. Tak pojď, zase začíná pršet,“ utěšoval ho Arnie a postrčil Ala dopředu.

„Snad máš pravdu,“ pokrčil rameny a těšil se do sprchy.

O týden později se Al vzbudil dost nervózní. Byla sobota a je čekal famfrpálový zápas proti Zmijozelu. Jeho bratr měl pravdu. Navzdory jejich velkému úsilí zlepšit taktiku budou mít co dělat, aby se vůbec udrželi ve vzduchu. Včera totiž z dálky sledoval tréning soupeřů a náladu mu to nezlepšilo.

„Jsi nervózní?“ oslovil ho kdosi a on si uvědomil, že i Arnie už je vzhůru a přemýšlí nad nadcházející hrou.

„Hm, trochu. Snad to nebude tak zlé, jak to vypadá. Prostě... budeme bojovat a dáme do toho všechno,“ uzavřel a mechanicky sáhl po svých věcech, které byly přehozeny přes židli vedle postele. S Jamesem toho rána nebyla řeč a tak se Al ani nepokoušel s ním mluvit. Rozhodl se ještě naposledy před začátkem zajít za Severusem, který ho určitě povzbudí. Nemýlil se.

„Tedy, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy fandit Nebelvíru. Zvlášť po tolika letech strávených jako vedoucí Zmijozelu. Ale dnes doufám, že jim ukážete, jak se hraje. Rocherien si je až příliš jistý svým vítězstvím. Ale ty mu ukážeš, že Pottere?“ horlivě ze sebe chrlil Severus.

„No, budu se snažit. I když, nevím, jakou máme šanci,“ přiznal Al.

„Co to slyším? Je to snad beznaděj v hlasu toho statečného Nebelvíra? Nebo snad strach?“ neodpustil si Snape.

„To ne, nebojím se jich,“ ohradil se chlapec.

„Tak hlavu vzhůru a běž jim nakopat zadky,“ řekl rozhodně a nahlas se rozesmál, když na něj Albus pohlédl s otevřenými ústy. „No co je? I já jsem kdysi býval mladý a nadšený fanoušek famfrpálu.“

„Já jen... to nic. Tak já už půjdu. Uvidíme se později Severusi,“ rozloučil se a z ředitelny šel rovnou do šatny.

Zatímco Albus hledal podporu u Severuse, James ji očekával od někoho, na kom mu velice záleželo. Od Isabelly. Ve Velké síni ji nezastihl a tak se vydal směrem k Mrzimorské společenské místnosti a doufal, že ji zastihne, nebo potká někoho, kdo mu ji zavolá. Nemusel však chodit daleko a zaslechl její krásný sametový hlásek, který tak rád poslouchal celé hodiny. Už, už chtěl vyjít zpoza rohu a ukázat se ji, ale cosi ho zadrželo. Zaslechl něco, co ho zasáhlo přímo do srdce.

„Víš Diano, James je celkem fajn. Milý, dejme tomu, že i pěkný, i když znám hezčí, ale prostě to není ono. Stále jen to jeho létání, myslí, jaký není na tom koštěti úžasný, ale jeho bratr je mnohem lepší letec. A navíc, slyšela jsi o těch jeho schopnostech? Říkal mi o nich James. Proč jen on nemůže být aspoň trochu jako on? Tichý, vtipný, inteligentní... no ano, v lektvarech je sice úplně mimo, ale jinak je prostě úžasný,“ rozplývala se Isabella.

„Ty Iss, tak proč s ním jsi? On tě má opravdu rád, tak proč mu takhle lžeš?“ protestovala její kamarádka.

„Je ve škole celkem oblíbený a když jsem zadaná, ostatní se o mě snaží o to víc. Právě včera mě například pozval Michael Woodrock do Prasinek.“

„Doufám, že jsi ho odmítla. Máš jít přece s Jamesem.“

„Samozřejmě, že ne. Půjdus Michaelem. Jamesovi řeknu, že musím zůstat po škole. To víš, co oči nevidí, srdce nebolí,“ odpověděla Isabella a vůbec ji netrápilo, že svému příteli by takovým chováním mohla ublížit.

„Vůbec se mi to nelíbí. Když s ním nechceš chodit, měla bys mu to říct. Až na to přijde, bude ho to velmi trápit. Neuvědomuješ si, jak moc mu tím ublížíš? Vždyť on tě zbožňuje. Udělal by pro tebe první poslední a ty...“ rozohnila se Diana a chrlila na Isabellu jednu výčitku za druhou.

„Vždyť právě. Byla by škoda o něj přijít. A co se tak čertíš? Kdyby jsem tě neznala, tak si snad začnu myslet, že jsi do něj zabouchnutá,“ zasmála se Isabella.

Než ji ale kamarádka stihla cokoli odpovědět, vyřítil se zpoza rohu James a když kolem ni procházel, spražil ji vyčítavým pohledem plným smutku a bolesti.

„Jamesi? Co tu děláš? Ty mě špehuješ? Jak si to...“ vyhrkla hned Isabella a zatvářila se uraženě.

„Ne, nešpehuju tě a neboj, už mě neuvidíš. Je konec,“ odpověděl ledovým hlasem, otočil se na podpatku a běžel pryč.

„Jamesi počkej,“ zavolala za ním Diana a chtěla se za ním rozběhnout, ale zadržela ji ruka kamarádky.

„Nech ho. Uvidíš, že večer za mnou přijde a ještě se mi omluví,“ konstatovala samolibě. Diana ji ale stejně jako James před chvílí spražila pohledem.

„Je mi z tebe zle Isabello. Nechápu, jak jsem to s tebou vlastně doteď vydržela. Nechala jsem se zaslepit, tak díky, že jsi mi konečně otevřela oči,“ řekla a vytrhla se z jejího sevření. Pak konečně běžela za Jamesem, ale nedoběhla ho. Isabella měla pravdu. Líbil se jí, ale on ani nevěděl, že existuje. Měl oči jen pro svou Isabellu. Jak moc by ho chtěla utěšit a říct mu, že si ho Isabella nezaslouží, ale že ona, Diana, ho má skutečně ráda. Svěsila hlavu a přidala se k davu, který se právě přesouval na hřiště, kde se odehraje nejočekávanější zápas celé sezóny.

Hráči už byli nastoupení. Všichni byli nervózní, ale James byl jakoby duchem někde jinde.

„Jamie, jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě Al, ale nedočkal se odpovědi. Tak s ním trochu zatřásl, aby na sebe upoutal pozornost, ale vysloužil si jen bratrův naštvaný pohled.

„Nech mě na pokoji Albusi. Raději se snaž, aby jsi co nejrychleji chytil zlatonku a zachránil nás před pořádnou nakládačkou, pane dokonalý.“

Albus nechápal, co se s Jamesem děje. Přece se po poslední hádce už udobřili, tak co mu zase přeletělo přes nos? Bylo v tom určitě něco víc, než jen nervozita ze zápasu. Než ale stihl v myšlenkách pstoupit dál, ozval se bouřlivý jásot z tribuny a byl čas se postavit soupeři tváří v tvář. O minutu později už tam stáli, bledí ale odhodlaní Nebelvíři a samolibě se šklebící Zmijozeli.

„Na košťata a na můj povel do vzduchu. Nezapomeň, očekávám od vás fair play,“ zavelela madam Hoochová, která se opět vrátila k soudcování od doby, co se George stal ředitelem. Ozval se hvizd píšťalky a hráči se vznesli do vzduchu.

„Vítejte na prvním zápase letošní sezóny. Dnes hraje Nebelvír proti Zmijozelu a hra právě začíná. Jako první se camrálu zmocnil Deloy ze Zmijozelu a neohroženě se blíží k brankovišti svého soupeře. Nebelvírští obránci se ho snaží blokovat, ale pozor, blíží se k nim potlouk a musí se mu vyhnout. Deloy už je těsně před bránou a ohrožuje Jamese Pottera. Ten krouží kolem obručí a čeká, Deloy střílí a... je to gól. James Potter minul camrál a ten proletěl obručí, čímž Zmijozel otevřel skóre a vede 10:0,“ ozýval se hlas komentátorky z tribuny.

Albus z výšky sledoval svého bratra a ostatní spoluhráče, když se kolem něj přehnal potlouk odražený jedním ze zmijozelských odrážečů. Vyhl se mu v poslední chvíli, ale musel přitom sletět o kousek níž. Hra pokračovala a Zmijozel opět skóroval. James nechytil zatím ani jednu střelu a očividně dnes vůbec nebyl ve formě. Ostatní hráči bojovali jak mohli, ale jak předpokládali, jejich soupeři je vůbec nešetřili. Když kolem Ala přelétal Arnie s camrálem, všiml si, že má zlomený nos a teď se na něho řítili Deloy s Marwinem ze Zmijozelu.

„Arnie, za tebou!“ zavolal na něj a tak se chlapci podařilo v poslední chvíli vyhnout dalšímu odraženému potlouku. Albus jako ostříž sledoval okolí, aby mohl co nejrychleji chytit malý třepotající se míček zlaté barvy. Najednou ji uviděl. Rychle zkontroloval skóre a zjistil, že ještě mají šanci vyhrát. Ale i kdyby ne, byl odhodlaný ji chytit a ukončit hru. I ostatní byli ranění a i když stále hráli v plném nasazení, docházely jim síly. Albus nasměroval své koště směrem, kde viděl zlatý odlesk a vyřítil se tím směrem. A za ním samozřejmě Steven Johnap, nový zmijozelský chytač.

„Nemáš šanci Pottere,“ křičel na něj a smál se při tom. Prudce do něj narazil zboku a aby se Al udržel na koštěti, musel se trochu odklonit ze správného směru, čímž Johnap získal náskok. Ale ne nadlouho. Al ho rychle dohnal. Zlatonka stoupala stále výš a výš a oni s ní. Albus ji měl už téměř na dosah, soustředil se jen na to, aby ji chytil. Nevnímal řev publika, povzbuzování svých spoluhráčů a bohužel ani varování. Už natahoval ruku, cítil víření vzduchu způsobené třepotáním těch jemných křidélek, dokonce se mu už jedno otřelo o prst, ale v tom ucítil tupý úder do hlavy. Ruka ochabla a před očima se mu zatmělo. Další náraz potlouku a on cítil, jak ztrácí výšku. Víc nevnímal, protože se ztratil v temnotě svého vědomí.

Z tribuny se ozvaly zděšené výkřiky studentů, kteří to viděli a viděli padat bezvládné Albusovo tělo k zemi.

„Albusi!“ vykřikl James a bez váhání letěl směrem k bratrovi ve snaze zachytit ho, ale bylo to marné. Mezi učitely však bez váhání trojhlasně zaznělo „Aresto momentum!“, když George, Minerva a Neville vyslovili zpomalující zaklínadlo. Chlapcovo tělo dopadlo doprostřed hřiště a všichni se k němu okamžitě hrnuli.

„Ustupte! Všichni se vrátí do hradu. Hra skončila,“ zakřičel George a pospíchal ke svému synovci.

„Albusi! Co je s ním?“ přistál těsně vedle něj James a sklonil se nad bratrovým tělem.

„Opatrně Jamesu. Musíme ho dostat na ošetřovnu,“ zastavila ho Minerva a držela ho, dokud George nevyčaroval nosítka a opatrně na ně Ala nepoložil. Hned potom, sledovaný stovkami zděšených očí, ho odnesl na ošetřovnu, kde je už očekávala madam Pomfreyová a Lea.

„Polož ho sem,“ ukázala Lea na prázdnou postel a když ho tam George opatrně položil, Lea ho jemně odstrčila bokem. Pak se s Poppy sklonily nad pacientem a začaly s prohlídkou.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Pomfreyová.

„Jeden potlouk ho trefil do hlavy a druhý ho shodil z koštěte a spadl,“ odpověděl nervózně George a sledoval každý jejich pohyb. „Bude v pořádku?“ zeptal se.

„Doufejme. Rána na hlavě ještě stále krvácela a zřejmě má prasklou lebku. Leo, postaráš se o to? Tvoje schopnosti jsou na toto lepší než má hojivá kouzla.“

Lea ji poslechla a tak jako už mnohokrát předtím použila své síly, aby zacelila Albusovu ránu. Byla si teď jistější, že to zvládne, protože ji přes léto pomáhala Laura a učila ji podobně jako před rokem chlapce, který tu teď ležel v bezvědomí. Soustředila se a přiložila ruce k hlavě chlapce. Z jejich dlaní pomalu začalo sálat teplo a bílá záře, ktré postupně sílily. Po pár minutách se rána zacelila a krvácení se zastavilo.

„Výborně. Teď potřebuje kostihoj, má zlomená dvě žebra a nohu, počkat...“ přerušila tok svých vlastních slov, mávla hůlkou a při tom cosi potichu zamrmlala. „Hotovo, kosti jsou na svém místě, teď ten kostihoj, aby se zahojily.“

Lea ji podala láhev s odporně páchnoucí tekutinou a pomohla ji dat Albusovi přesně tři lžičky. Protože byl v bezvědomí, musely použít další kouzlo, aby lektvar polkl.

„Kdy se probere?“ ozval se opět George.

„Má těžký otřes mozku, zmírním ho kouzlem, ale i tak to bude trvat minimálně tři dny. Nejlepší bude uvést ho do umělého magického spánku, ve kterém se jednak rychleji zotaví a bude méně vnímat bolest a jednak tak načerpá potřebnou sílu, která se mu určitě bude hodit, až přijde k sobě. Už dávno jsem říkala, že by se ten sport měl zakázat, ale nikdo mě neposlouchá,“ mrmlala a když naposledy zkontrolovala pacienta, odešla připravit potřebné lektvary. Před odchodem však ještě dala instrukce Lee, která opatrně obvázala Alovu hlavu a zafixovala mu hrudník podobně jako kdysi Harrymu v chatrči v lese. Bylo to tak lepší, aby si neublížil, kdyby se ve spánku neopatrně pohnul.

„Jsi v pořádku? Zdá se, že jsi trochu mimo,“ oslovila Lea George, který byl ještě stále bledý.

„Cože?“ vytrhl se ze zamyšlení. „Ne, to je v pořádku. Já jen, je to poprvé, co se někdo vážně zranil od doby, kdy jsem se stal ředitelem a navíc je to Albus. Připomnělo mi to, jak tu podobně ležel před dvěma lety. jenže tehdy jsme nevěděli, zda vůbec přežije,“ odpověděl ji potichu.

„To jsem netušila. Ale to není tvá chyba. Zranil se při hře, to se stává. Slyšela jsem, že Harry tu na ošetřovně skončil téměř po každém zápase a prý byl občas také ve velmi zajímavém stavu. Neboj, Al bude za pár dní úplně v pořádku,“ řekla a její hlas ho uklidňoval.

„Já vím,“ povzdychl si rezignovaně. „Měl bych to oznámit Harrymu,“ rozhodl se, ale než stačil nabrat do hrsti letaxový prášek, aby ho kontaktoval krbem, dveře se otevřely a dovnitř jako velká voda vtrhl Harry, zadýchaný a střapatý.

„Co se stalo?“ přiběhl k chlapcově posteli a podle jeho výrazu George zjistil, že i Harry si vzpomněl na podobnou scénu před dvěma lety.

„Kde se tu bereš? Minerva tě volala nebo...“ zeptal se překvapeně, ale Harry zamítavě zakroutil hlavou.

„Měl jsem právě poradu s Kingsleym, když se medailón zahřál. Věděl jsem, že jde o Albuse a tak jsem tady. Vysvětlíš mi už konečně, co se stalo?“ vyhrkl.

„Zápas proti Zmijozelu. Víš sám, jak ta hra vypadá. Jeden potlouk ho zasáhl do hlavy a druhý ho shodil z koštěte,“ vysvětloval znovu George.

„Aha, zapomněl jsem, že se dnes hraje. Chtěl jsem se přijít podívat, ale Kingsley mě odvolal na ministerstvo a když se ten medailón ozval, tak mi to úplně zatemnilo mysl a rovnou jsem sem běžel. Bude v pořádku? Předpokládám, že jsi ho při pádu zpomalil.“

„Já, Minerva i Neville. Pomfreyová říkala, že ho uvede do magického spánku, aby necítil bolest. Probrat by se měl v pořádku asi za tři dny,“ ubezpečil ho George.

„Dobře. Dá se říct, že se mi ulevilo. Ne že bych byl rád, že se zranil, ale bál jsem se, že jde o něco horšího,“ vydechl si s úlevou Harry a pohlédl Georgovi do očí. Ten pochopil, na co Harry myslel.

V tom se dveře na ošetřovnu znovu otevřely a dovnitř vešla Minerva s Jamesem.

„Tati, co je Albusovi?“ vyhrkl hned James a hnal se k otci.

„Neboj se, bude v pořádku,“ ubezpečil ho otec. „Ty jsi v pořádku? Hrát se Zmijozelem nikdy nebylo lehké.“

„Nici není,“ zamrmlal James a stále sledoval svého bratra.

„Ahoj Harry. Kde se tu bereš?“ přivítala ho Minerva. „Opravdu bude v pořádku? Byl to dost škaredý pád,“ zakroutila hlavou.

„Samozřejmě, už jsme se přece přesvědčili, že madam Pomfreyová dokáže zázraky,“ uklidňoval ji, i když ještě před chvílí byl sám strachem bez sebe.

„Je pěkné slyšet o sobě i nějakou chválu, ale jestli skutečně chcete, aby byl v pořádku, měli by jste ho nechat odpočívat. Potřebuje klid,“ zdůraznila poslední slovo ošetřovatelka, která právě vyšla ze své kanceláře.

„Už jdeme Poppy. Děkujeme,“ přikývla Minerva.

„Ano, už jdeme,“ přidal se Harry. Přistoupil k synově posteli, stiskl mu ruku a do ucha mu zašeptal pár povzbuzujících slov a dal mu pusu na čelo. Pak položil ruku na rameno svého staršího syna a vyvedl ho z ošetřovny. Minerva s Georgem je následovali.

„Můžu s vámi dvěma později mluvit?“ obrátil se k Minervě a Georgovi.

„Samozřejmě, budu u sebe,“ informovala ho Minerva a George mu řekl, že ho najde na ošetřovně s Leou.

„Tak já se zastavím. Nepůjdeme se trochu projít Jamesi?“ oslovil syna a ten jen mdle přikývl. Vyšli z hradu a procházeli se po pozemcích.

„Co tě trápí? Bojíš se o Albuse? Slyšel jsi, že budeš v pořádku. Nebo tě trápí ten prohraný zápas?“ promluvil Harry jako první.

„O zápas nejde, i když jsem hrál příšerně. Já jen, mrzí mě, že jsem byl na Albuse před zápasem hnusný,“ přiznal se.

„Pohádali jste se? Proč?“

„Ne, nepohádali. On asi ani netuší, proč jsem na něj tak vyletěl, ale byl jsem naštvaný,“ bránil se James.

„A řekneš mi, co tě tak naštvalo, nebo je to tajemství?“ vyzvídal otec.

„Proč je to tak těžké tati?“ povzdychl si a sedl do trávy nedaleko jezera. Harry si ho zkoumavě prohlédl a sedl si k němu. Objal ho kolem ramen a potichu promluvil.

„Řekni mi, co se stalo.“

Jamese ani nenapadlo, že by někdo mohl vidět, jak ho otec objal, nebo že se k němu tulí jako malý. Byl rád, že je tu s ním a že se mu může svěřit.

„I vy jste se s mámou hádali, když jste spolu chodili?“ zeptal se a doufal, že mu otec dá aspoň malou naději tím, že řekne, že hádky jsou ve vztahu běžné.

„Moc často ne. Ale ano, občas jsme se pohádali. Ale s tvou matkou jsme toho spolu zažili dost, než aby nás nějaká hádka rozdělila. By jste se s Isabellou pohádali? Určitě to nebude až tak vážné, jak se tváříš. Nebo ano?“

„My se nepohádali. Já... já se s ní rozešel. Ale tak moc bych chtěl, aby to nebylo pravda. Kéž by se mi všechno, co jsem slyšel, jen zdálo.“

„Chceš mi o tom říct?“

„Slyšel jsem Isabellu, jak si povídala se svou kamarádkou. O mě. Tati, ona mě vůbec nemá ráda. Prý kdybych byl jako Albus a taky, že jde o víkendu do Prasinek s někým jiným a mi řekne, že musí být po škole,“ snažil se otci tlumočit téměř všechno, co slyšel. Harry nemohl věřit vlastním uším. Víc objal svého syna a snažil se ho utěšit.

„Pokud je to pravda, a nepochybuju, že by sis to vymyslel, tak mě to moc mrzí, protože vím, že ji máš rád. Ale pokud o tobě tohle říkala, pak si tě nezaslouží. Netrap se tím, chce to jen čas a zase bude dobře. Potkáš nějaké lepší děvče, které tě bude mít stejně rádo, jako ty ji, uvidíš.“

„Ale když já mám rád právě ji,“ oponoval zoufalý chlapec.

„Já vím, to bude dobré,“ ubezpečil ho otec a pak už jen beze slova seděli u jezera dokud nezapadlo Slunce.

„Měl by jsi jít na večeři. A pozdrav sestru. Myslel jsem, že tu bude kolem mě dávno poskakovat, ale asi ani neví, že tu jsem,“ zažertoval trochu chabě.

„Chtěli jsme jít za Albusem, ale Neville nás všechny odvedl rovnou do Společenské místnosti. Slíbil, že nám dá vědět, jen co se něco dozví, ale nevydržel jsem to. Vzal jsem si neviditelný plášť a cestou jsem narazil na babičku,“ přiznal se zahanbeně.

„Aha, tak běž a řekni Lilly, že Al bude v pořádku. Přijdu zase zítra podívat se na něj, tak kdyby jsi něco potřeboval, stačí mi nechat vzkaz u strýčka George nebo u Minervy, ano? A teď už jdi,“ vedl ho do hradu a ve Vstupní síni se s ním rozloučil a zamířil ke kabinetu Minervy.

„Ahoj Harry. jen pojď dál,“ oslovila ho učitelka sedící za katedrou a opravující domácí úkoly. její vnuk se rozhlédl po třídě, kterou moc dobře znal a zavzpomínal na staré časy.

„Je to dávno že?“ usmála se na něj.

„To ano. Ale připadá mi, jakoby to bylo včera, když jsem na první hodinu přišel pozdě a ty jsi seděla na stole přeměněná na kočku,“ rozesmál se a ona s ním.

„Chtěl jsi se mnou mluvit? Nepůjdeme vedle a nedáme si čaj?“ navrhla a vstala od stolu. Harry ji následoval do jejího bytu.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit? Stalo se něco?“ zeptala se, když pohodlně seděli v křeslech a měli před sebou šálky ovocného čaje.

„To mi řekni ty. Proč jsi mi neřekla, že chceš rezignovat na funkci ředitelky? A proč jsi mi to aspoň neřekla, když už to věděli všichni? Dozvěděl jsem se to až z dopisu od dětí,“ začal přímo a tvářil se trochu zklamaně, či dokonce dotknutě.

„Harry, neřekla jsem vám to jen proto, že by jste mě určitě přesvědčovali, abych si to rozmyslela. Ale já jsem si to opravdu promyslela víc než dost a jsem ráda, že jsem se tak rozhodla,“ bránila se čarodějka sedící proti němu.

„Nezpochybňuji tvé rozhodnutí, ale trochu mě znepokojuje, proč to bylo tak náhlé? Co tě k tomu vedlo? Je všechno v pořádku, že?“ ujišťoval se Harry.

„Samozřejmě. Co by se mělo dít? Jsem už prostě stará a věřím, že George to zvládne lépe než já. Navíc mi chybělo učení. Jako ředitelka jsem sice měla pár hodin, ale to mi nestačilo. Učila jsem celý svůj život Harry a chci v tom pokračovat. Nic jiného v tom opravdu není,“ vysvětlovala s úsměvem.

„Dobrá, ale proč jste nám to neřekli? Ty nebo George?“

„Já nevím. Bylo to všechno tak narychlo. George se z toho nemohl vzpamatovat a tak než si zvykl jsme měli oba co dělat. Prostě nám to asi vypadlo z hlavy. Nic víc v tom nehledej Harry.“

„Tak dobře. Máš ještě nějaké novinky, o kterých zatím nevím?“ dobíral si ji Harry a za chvíli už se spolu smáli, když ji Harry líčil, co se děje doma a jak jim dvojčata dávají zabrat.

George mu o změně ředitele řekl to samé jako předtím Minerva a tak se s tou odpovědí uspokojil. Dozvěděl se však o profesoru Rocherienovi a jeho postoji k Albusovi.

„Je to zvláštní. Zdá se, že Lilly je jeho oblíbenkyní mezi prváky a James na tom taky není tak zle. Ale pokud jde o Albuse, zřejmě musí dost bojovat, aby dostal aspoň dostatečnou,“ vysvětloval George.

„Myslel jsem, že po doučování se Snapem se zlepší, ale jak se zdá, má na lektvary stejné nadání jako já. Myslíš, že má s tím učitelem i jiný problém než jen to, že se mu nedaří lektvary?“ staral se Harry.

„No, zdá se, že je proti němu z nějakého důvodu zaujatý a hodnotí ho přísněji než ostatní, ale Al má výslovně žádal, aby jsem nijak nezasahoval, že si to vyřeší sám. Co mi až nápadně někoho připomíná.“

„Jenže já jsem si na Snapa neměl u koho stěžovat. Rodiče jsem neměl, Dursleyovci by ho zřejmě velebili, kdyby slyšeli, jak se ke mě choval a pokud šlo o učitele, každý to věděl. Albus ale má za kým jít,“ namítal Harry a mračil se při tom.

„Já vím a on to ví také. Dejme mu ale šanci. Dohlédnu na to, aby to nezašlo příliš daleko a kdyby něco, zakročím,“ slíbil mu jeho švagr.

„Děkuji. Kdyby něco, dej mi vědět. Budu už muset jít, Ginny neví, že jsem tu a už jsem měl být doma,“ rozloučil se. „Mimochodem,“ zarazil se ve dveřích, „James má menší problém. Řekl jsem mu, že kdyby něco potřeboval, může přijít za tebou a nechat mi vzkaz, že se mnou potřebuje mluvit. Přijdu se zítra podívat na Ala, tak kdyby něco...“

„Jasně, dám ti vědět. Doufám, že nejde o nic vážného,“ přikývl George a zamával Harrymu na rozloučenou.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Laura???? Nemá to být Paula????