pátek 29. února 2008

Kapitola č. 38: Dopis

Když se Snapeovými rozloučila, zanechala je v dobré náladě.


Chystala se navštívit Samanthu, za pár dní, kdy měla mít praxi u svatého Munga, ale předtím ji ještě vyrušilo něco jiného. Seděla zamyšleně ve své pracovně, připravovala ještě nějakou poštu a pak si chtěla jít lehnout. Právě se vrátila z ošetřovny, protože Charlieho přišel navštívit Bill, tak je chtěla nechat o samotě, když vtom se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře.


Návštěvník ani nečekal na pozvání a otevřel si sám. Stál před ní Sirius Black. Vypadal trochu upraveněji, ale ty jeho vlasy…


„Trvalo vám dlouho, než jste se ukázal. Řeknete mi, proč jsem nikomu nic neřekla?“


„Protože by vás pokládali za šílence?“ s úšklebkem se unaveně posadil do křesla.


„Hm, to je dobrý důvod, vlastně jsem si myslela, že byla halucinace. Co jste udělal s Mörderlichem a jeho lidmi?“


„Ty co přežili, jsem přenesl na místní ministerstvo, ostatní… nebudete mi to věřit, shořeli. Když jsem se tam vrátil, všichni shořeli, tak jsem je tam nechal a uzavřel jsem to.“


„Konečně. Ještě mi prozraďte, jak jste věděl kde hledat? Dobře, možná jste nás sledoval, ale ani tak jste nemohl vědět všechno, co my.“


„Jednou jsem zaslechl rodiče, jak o tom mluví. Netušil jsme, o co jde, ale začal jsem pátrat a postupně jsem to pochopil. Ale až když jsem vás začal sledovat, podařilo se to.“


Zkoumavě na něj hleděla. Seděl unaveně v křesle před krbem.


„Jste unavený. Jestli chcete, můžete zůstat v jednom z domů, které mi slouží jako úkryt, než se všemi dohodnu, aby přišli a setkali se s vámi. Pak se vrátíte v noci sem. Chcete, abych pozvala ještě někoho, kromě Weasleyových, Hermiony a Harryho?“


Jeho pohled se změnil. Najednou byl smutný.


„Ano, chtěl bych, abyste našla jednu ženu. Nevím, jak se jmenuje teď, ale když jsem ji poznal, jmenovala se Sarah Hallstowová. Studovala v Bradavicích se mnou.“


Zkoumavě se zahleděla na jeho tvář a v očích se jí mihlo pochopení.


„Pokusím se. Jestli jste unavený, můžete přespat na pohovce, v pokoji pro hosty není nábytek, v hradu téměř nikdo není. Ale ještě na jednu věc mi odpovězte. Jak jste se dostal nepozorovaně do hradu?“


S úsměvem jí odpověděl:


„Harry vám neříkal, proč jsme si říkali Pobertové?“


Harry si na něco vzpomněl. Málem zapomněl na dopis, který našli v chrámu.


„Cass, když jsme byli poprvé v chrámu, ležela tahle obálka na sarkofágu, myslím, že je pro tebe,“ podával jí zažloutlou tlustou obálku se vzkazem pro ni.


Vzala ji do třesoucích se rukou a prohlížela si ji.


„Děkuji, já… už musím jít.“ Spěšně vyběhla z místnosti až ven, před hrad.


Došla na břeh jezera, posadila se na kámen a dlouho hleděla na obálku, kterou držela v rukách.


Bála se ji otevřít, moc se bála. Brumbál jí kdysi ukázal dopis, který u ní našli, ten toho ale mnoho neříkal. A ona teď věděla, že v tomto dopise najde odpovědi, proč.


Trvalo jí možná hodinu, než sebrala odvahu. Bylo to směšné. Nikdy jí odvaha nechyběla, když měla někoho dopadnout, a teď se bála otevřít jeden starý dopis. Nakonec ho nemotorně obvázanými prsty otevřela.


Dcerko, moje malá Cassie,


jestli tohle čteš, už nejspíš nejsi malá, pro nás ale navždy zůstaneš tím malým děvčátkem, které jsme opustili. Jestliže tohle čteš, znamená to, že jsi konečně udělala to, na co se čekalo celá staletí.


Jsme na tebe hrdí. Nechtěli jsme, prosím, věř nám, že jsme nechtěli. Byla jsi nám vším, jediným dítětem, které jsme měli, pokračovatelkou rodu, ale i dítě s těžkým údělem. Když ses narodila, moc jsme si přáli, abys to nebyla ty, kdo má ukončit prokletí našeho rodu. Ale po třech letech jsme naději ztratili. Byla jsi to ty, své schopnosti jsi projevila a my jsme tě potřebovali ochránit co nejlépe.


Žili jsme ve Francii, dům jsme ochránili, ale i tak jsme měli strach. Ne o sebe, to ne. Nejvíc nám záleželo na tobě. Na našem překrásném děvčátku, které jsme milovali a stále milujeme.


Byli jsme kvůli tobě ochotní udělat všechno, a jestli to znamenalo opustit tě, tak jsme to udělali. I teď, po letech, se v noci probouzím a přistihnu se při tom, že naslouchám, zda se z vedlejšího pokoje neozve tvůj pláč a nepotřebuješ utišit. Pořád tě vidím v celém domě, jak lezeš po chodbě, a já tě hledám. Jak jsem tě našel sedět ubrečenou ve vyhaslém krbu a musel jsem tě celou umýt, jak honíš prach mihotající se ve slunečních paprscích, jak si hraješ se svým koťátkem, na které jsi nedala dopustit.


Vzpomínám si, jak jsem byl šťastný, když jsem tě viděl poprvé, když mi tě dali poprvé do náruče. Ty drobné prstíky, svraštělá tvářička a krásné modré oči. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla jsi naše a my jsme byli ti nejšťastnější lidé pod sluncem. Rvalo nám to srdce, když jsme ti vymazávali paměť, abys na nás neměla žádné vzpomínky, ale pro Brumbála jsme nechali stopy, aby nakonec zjistil, kdo jsi a řekl ti to. Jenomže pro tebe jako dítě bylo nebezpečné vědět, kdo jsi.


Proto jsme napsali, že se jmenuješ Kenrowová. Doteď nevíme kdo, ale budou ti usilovat o život, možná sám Pán zla se o to pokusí.


My se ukryjeme, ale jestli tohle čteš, jsme oba mrtví. Je nám to líto, moje malá. Je nám líto, že jsme tě nemohli sledovat, jak rosteš, jak nabíráš síly, jak se učíš létat na koštěti, poznáváš svět, hledáš si své místo v životě.


Doufáme, že najdeš někoho, kdo ti poradí místo nás, kdo tě bude zároveň milovat. Chtěli bychom ti radit v tvých láskách, trápeních, v životě… Tolik bychom chtěli být s tebou. Chtěl bych tě vidět, jak vypadáš v dospělosti. Jestli jsi zdědila vlasy po své matce, jestli máš oči po mně. Nebo jestli jsi po matce stejně tvrdohlavá.


Brumbál neví, koho vzal pod svá ochranná křídla, ale dozví se to. Určitě však rozezná tvoje nadání, proto nepochybuji, že tě ochrání, jak nejlépe dokáže.

Ani nevíš, jak těžká byla ta chvíle, když jsem tě donutil na nás zapomenout a ty jsi nás najednou nepoznávala a v matčině náruči, kde jsi bývala tak spokojená, jsi plakala, protože to pro tebe najednou byla cizí žena. Ale museli jsme to udělat, pokud jsme chtěli, abys přežila. Vím, že to od tebe nemůžu žádat,ale moje duše by byla klidnější, kdybys nám odpustila, že jsme tě opustili a vrhli do života plného záhad a bolesti.


Ještě jednou, moje malá… velice jsme tě milovali a nikdy jsme tě nechtěli opustit, tvoje matka si to nikdy neodpustila. Naší útěchou jsou alespoň vzpomínky, které nám na tebe zbyly. Ty jsou věčné a nikdy nezapomeneme. Odpusť nám aspoň ty, když si sami odpustit nemůžeme.


Tvoji milující rodiče


Když dočetla, po tvářích jí stékaly slzy a ruce se jí třásly.


Celé roky obviňovala rodiče, že ji nechtěli. Snažila se to pochopit, když si kladla otázky, proč se narodila, když ji odložili. A teď se cítila hrozně kvůli tomu, co si o nich myslela.

Svírala se jí hruď, nevnímala nic kolem sebe. Skoro se lekla, když ji objaly něčí silné ruce. Charlie ji hledal, a když mu Harry řekl, co jí odevzdal a kde ji najde, vydal se za ní. Znal ji, věděl, jak ji bolí, že ji rodiče odložili. Nakonec ji našel u jezera, jak sedí na kameni a nepřítomně hledí před sebe a po tváři jí tečou slzy. Pochopil, že ji dopis hluboce zasáhl. Proto ji jenom objal a nechal plakat.


Cassia ale nepotřebovala jen plakat, potřebovala to ze sebe dostat, všechnu tu bolest, zklamání. Dopis jí vypadl z ruky na zem, schoulila se mu v náruči, ale nevydržela tam dlouho. Trochu se odtáhla a pohlédla na muže, který ji tak často objímal.


„Proč? Proč já, Charlie? To nestačí, co mám za sebou? Nestačí všechna ta bolest? Proč se musím dozvědět, že to tak nemuselo být, kdyby se tolik nebáli? Proč to tolik bolí?“ ptala se, aniž by čekala na odpovědi.


Pouze vyslovovala to, co ji trápilo a zároveň mu bušila pěstmi do prsou. Nebránil jí v tom, nechtěl jí v tom bránit, protože věděl, že se potřebuje vyplakat a dostat to ze sebe. Všechno, co léta potlačovala, co ji naučila její práce. Nedávat najevo city, ale teď už toho na ni bylo moc.


Nevěděla jak dlouho už pláče a jak dlouho tu sedí. Nakonec naposledy vykřikla a sesunula se k zemi. Sesunul se k ní, sedl si na zem a vzal ji do náruče.


Sledoval, jak se jí uklidňuje dech a postupně se prohlubuje. Usnula. Všiml si dopisu, který jí vypadl z ruky, ale nečetl ho. Nebyl určený jemu. Jen ho zvedl ze země a dal si ho do kapsy hábitu.


Později se probudila ve své ložnici. Přemýšlela, jak se sem dostala, ale ležela pod teplou přikrývkou a najednou měla velký hlad. Venku svítalo. Zaslechla, jak do ložnice někdo vešel. Byl to Charlie a přinesl jí snídani.


Posadil se k ní na postel a položil před ní tác.


„Nechal jsem něco poslat z kuchyně, i když jsem nevěděl, jestli mě poslechnou, když tu nepracuji.“


Děkuji, nejen za jídlo, Charlie. Děkuji ti, že jsi při mně stál.“


„Za takové věci mi neděkuj. Tohle jsem přinesl s sebou,“ podával jí dopis.


Až nyní si uvědomila, že v obálce nebyl jenom dopis. Byla tam i jedna fotografie a další, úředně vypadající, pergamen. Na fotografii byli dva lidé s dítětem. Muž a žena, která měla úplně stejné vlasy jako ona a muž měl stejné oči. Drželi v náruči asi roční dítě, které se vesele usmívalo. Raději si ji víc neprohlížela.


Vzala do ruky pergamen. Testament! Objasňoval jí, kde ve Francii najde dům, ale jeden prý zdědila i v Anglii. Dlouho tam nikdo nežil, ale chtěli ho pro ni. Prý tam najde i svoje vzpomínky.


„Charlie, chtěla bych, aby sis to přečetl. Ten dopis.“


Udělal, co po něm žádala. Četl ho pozorně a bylo vidět, že pochopil, proč ji to včera tak vzalo. Nakonec dopis složil a vrátil ho do obálky společně s fotografií a závětí.


„Je konec, už se netrap. Nedělá ti to dobře. Víš už, že tě nechtěli odložit, že jsi nebyla nechtěná.“


„Ano, vím, ale proč až teď?“


„Cass, už to nezměníš, jakkoli se tím budeš trápit. Tak se uklidni a najez se, nebo mi to madam Pomfreyová spočítá.“


To ji překvapilo.


„Co s tím má ona společného?“


„Viděla mě, jak tě sem nesu. Myslela, že jsi omdlela, ale nakonec mi jen nakázala, abych tě nakrmil.“


„Děkuji, jsem hladová. Dnes ještě musím něco zařídit.“


„Nechceš se ještě prospat? Můžeš to vyřídit později.“


Zavrtěla hlavou:


„Ne, ne. Čím dřív, tím líp.“


„A kdy si chceš prohlídnout ten dům?“


„Až to budu mít všechno z krku. Tak mě napadá… něco ti musím říct dřív, než dorazí naši hosté…“


Když poslouchal, kdo dorazí, byl rád, že sedí, protože by určitě padl na zadek. Musel dlouho ty zprávy vydýchávat. Byl zvědavý, jestli to její byt vydrží.


Cassia se vydala najít obě ženy. S Weasleyovými problém nebyl.


Vlastně s nikým. Všichni slíbili, že přijdou. Večer zašla ke svatému Mungovi. Na informacích se od velice „příjemné“ osoby dozvěděla, kde je oddělení pro zranění způsobená zvířaty.


Potichu stoupala po schodech roubených obrazy známých, občas hrůzostrašně vyhlížejících, ošetřovatelů. Pak pokračovala chodbou až ke dveřím, na kterých byl nápis:


Pokoj ošetřovatelů


Zaklepala.


Dveře jí otevřela mladá ošetřovatelka, která měla na prsou pod jménem nápis Praktikant.


Bylo zbytečné ptát se na jméno, když ho měla na jmenovce. Byla to Samantha Hurleyová.

Všimla si za ní staré kartotéky, několika židlí, kuchyňského koutku a stěny polepené plakáty oznamujícími nejnovější objevy v ošetřovatelství.


„Dobrý den, Samantho, potřebovala bych s vámi o něčem mluvit. Šlo by to?“


„Mladá žena na ni zmateně pohlédla. „Kdo jste?“


„Jsem profesorka Obrany proti černé magii v Bradavicích. Jmenuji se Cassia Kenrowová.“


Samantha na ni nejdřív hleděla podezřívavě, ale nakonec ji asi přesvědčila.


„Končím za půl hodiny, počkejte na mě nahoře v bistru,“ a beze slova se otočila.

Žádné komentáře: