Kapitola č. 37: Je pryč

Rachot zesiloval, sypalo se na ně kamení, ale strop zatím držel.


Napadlo je, že se odtamtud nedostanou, když vtom se rozestoupila

vzdálenější stěna a objevilo se staré dřevěné schodiště.


Nepřemýšleli, kam vede, hlavně, že směřuje vzhůru. Opatrně stoupali po vratkých stupních, které zřejmě držely pohromadě už jen kouzly, pořád výš a výš, až dorazili do malé kamenné místnosti s jedněmi dveřmi.


Sirius se opřel o dveře, ty povolily a oba se ocitli v chámové místnosti. Dveře byly za Pandořiným obrazem. Zpocení, zaprášení, špinaví a s pálícími dlaněmi se vyvlekli ven.


Nikdo však jejich příchod nezaznamenal, protože všichni leželi na zemi. Cassia se Siriusem se polekali, ale když je zkontrolovali a nahmatali puls, ulevilo se jim.


Cassia kontrolovala Charlieho ležícího na břiše a mohla si prohlédnout jeho záda. Kdyby toho už v životě neviděla tolik, udělalo by se jí špatně. Sirius si všiml, jak zbledla a postaral se o Charlieho raději sám.


„Nejspíš se tu zabarikádovali, ale proč se dovnitř nedostal nikdo další?“ uvažoval Sirius nahlas, zatímco vyčarovával nosítka pro Harryho.


Potom vyčaroval další pro Rona. Cassia se zatím stejně postarala o Hermionu a Charlieho.


„A co teď? Nemůžeme se zraněnými přemisťovat na takovou dálku,“ podíval se na ni tázavě, když se začaly otevírat stříbrné dveře.


Otevřely se samy od sebe.


„Pokud vím, Hagrid by měl být v současné době v Krásnohůlkách, možná by nám mohl pomoci. O vás si ale nejspíš bude myslet, že jste podvodník. Chvíli ji potrvá, než se vyrovnají s tím, že nejste mrtvý.“


Nestihl na její slova zareagovat, protože se mu v paprscích vycházejícího slunce naskytl ohromující pohled.


Na nádvoří leželo kolem dvaceti kouzelníků a uprostřed samotný Mörderlich. Cassia se k němu sehnula, zkusila mu nahmatat tep… byl mrtvý. Sirius kontroloval další.


„Někteří žijí, ale ne všichni. Nevidím však žádné stopy zranění. Co jim to mohlo způsobit?“


„Možná to způsobila ta tlaková vlna, která smetla i nás.“


„To je možné, ale proč to někteří přežili a proč to přežil Harry a ostatní? Že jsme to přežili my, to bych pochopil, byli jsme chránění, věděli jsme co se kolem nás děje.“


„Myslím, že se musíme přiklonit k tomu, co se nás snažil naučit Brumbál.“


„Co? Ochránila je láska?“


„Ne tak doslova. Ochránila je schopnost lásku cítit, prožívat a obětovat se pro ni. Nejspíš to dokázali i někteří z těch venku. Svažme je, kdyby se probrali.“


Potom se mlčky probírali řadami nepřátel. Mrtvé dávali na jednu stranu a živé svázali a dávali je co nejdál od chrámu.


Harryho s ostatními vynesli ven za ochranná kouzla, kterými Cassia prorazila větší otvor. Zdálo se jí to být dávno, i když to bylo teprve včera. Svět venku vypadal, jako by ani netušil, že se vůbec něco dělo.


Rozmístili kolem nich ochranná kouzla, protože se chtěli vrátit pro přeživší kouzelníky, ale když dorazili na nádvoří, museli si zakrýt oči před prachem. Chrám se totiž začal bortit. Nejdřív se třásl, opadávalo z něj kamení, sloupy popraskaly a popadaly, začalo hořet… Jak rychle to začalo, tak to i skončilo. Prach se pomalu usadil a tam kde stával chrám, viděli… nic. Jenom zahradu plnou světla. Na místě chrámu a nádvoří rostla tráva, jako by tu nikdy nic takového nebylo.


Na místě chrámu spatřili průsvitného vesele řehtajícího koně. Měli pocit, že jim děkuje a zaplavil je pocit štěstí, který proudil všemi směry. Když se k němu chtěli přiblížit, rozplynul se. Pandora byla konečně svobodná. Zbavili ji prokletí.


Dalším úkolem bylo dostat jejich zraněné do bezpečí, aby se mohli postarat o zajatce a mrtvé.


„Víte, kde jsou Krásnohůlky?“ zeptal se jí Sirius, když se vzpamatoval z toho, co právě viděli.


„Ano, vím, ale vy, předpokládám, ne. Jestli dovolíte, ukážu vám místo, kam se musíme přemístit.“


Dovolil jí ještě jednou použít nitrozpyt. Za pár minut už stáli na okraji nádherně upravené zahrady, ve vzduchu cítili vůni moře a zaslechli i racky. Nestihli se pořádně rozhlédnout kolem sebe, když se ozval známý hlas.


„Cass, co tu děláš?“


Sirius se okamžitě přemístil pryč, zatímco Cassia sledovala jak k ní spěchá překvapená Fleur, která nemohla tušit, jak moc ji Cassia ráda vidí. Fleur věděla, co dělá, nebude se vyptávat.


Když Fleur zahlédla zraněné, beze slov vytáhla hůlku a dva z nich začala přesouvat mezi stromy a Cassia ji následovala se zbývajícími dvěma.


Prošly zahradou plnou zeleného světla, svěžích barev a zemité vůně a ocitly se před obrovským zámkem obrostlým na některých místech divokou révou. Byl úplně jiný, než bradavický. Ten byl patrně starší, větší a každopádně to byl hrad se silnými kamennými zdmi. Toto byl rozlehlý zámek s bílou omítkou, stojící na rovině. Návštěvníky vítaly dvoukřídlé tepané dveře.


Cassia následovala Fleur do prázdné vstupní haly.


„Kde jsou studenti? Ještě přece není konec školního roku.“


„Není, ale sstudenti jssou na výletě. Vrátí sse ašš zzítra. Vrátila jssem sse držív, byla jsem za ssestrou, ušš jsem se chysstala domů.“


Kráčely velkou halou vytapetovanou jemným světlým vzorem. Hale dominovalo schodiště, které se nahoře rozdělovalo na dvě strany a rovně pokračovalo chodbou obloženou světlým dřevem. Tou ji vedla. Nosítka se zraněnými, nebo spíš spícími se vznášela před nimi.

Došly k bílým dveřím s francouzským nápisem. Na jmenovce stálo Clémense Gautierová. Jakmile vešly dovnitř, bylo jasné, že jsou na ošetřovně.


Ustlané, bíle povlečené postele čekaly na případné zraněné. Přesunuly všechny na postele a Fleur vyrazila do kanceláře, odkud se po chvíli ozývaly dva francouzské hlasy, zřejmě něco vysvětlovala. Za okamžik se z kanceláře vyřítila malá, hubená žena v bílém hábitu,


Fleur jí stěží stačila. Na nic se neptala a začala si prohlížet zraněné. Když je všechny prohlédla, usoudila, kdo potřebuje její pomoc nejdřív a pustila se do práce. Cassia odmítla odejít. Přihlížela, jak ošetřuje Charlieho.


Snažily se jí pomoci alespoň tím, že jim svlékly špinavé oblečení. Nikdo kromě Charlieho neměl povrchová zranění, jednoduše spali. Fleur poslouchala příkazy madame Clémense a plnila je. Cassia chtěla také přiložit ruku k dílu, ale jen co ucítila spálené dlaně, to vzdala.


Trvalo jim asi hodinu, než se postaraly o všechny zraněné, pak si léčitelka všimla její ruky, když bolestivě sykla při nárazu dlaně o postel. Prohlídla si je, potom vzala nějakou ohavně páchnoucí mast a bez zbytečných otázek jí namazala obě dlaně a obvázala je. Potom něco drmolila francouzsky a Fleur překládala.


„Říká, že ji nezajímá, kde jssi k tomu přiššla, věrží mi, kdyš jssem jí ržekla, že jsi pržítel. Ale tvoje rhuce zasáhla čerrná magie a budou sse hojit dlouho, moššná několik týdnů. Ani já se nebudu vyptávat, umím si domyslet, že to ssouvisí s tvou prací. Teď si lehni a odpočiň si.“


Cassia však zavrtěla hlavou.


„Ne, nic mi není a musím se ještě o něco postarat,“ vstala, ale vtom k ní přiletěla pootevřeným oknem sova.

Sedla si jí na rameno a čekala. Obvázanými dlaněmi se jí nedařilo sundat zprávu, musela jí pomoci Fleur, která jí vzkaz podala. Byl od Siriuse, zřejmě se mu někde podařilo sehnat sovu.


O všechno jsem se postaral, kouzla jsou obnovena. Bylo to mnohem lehčí, než se dostat dovnitř. S.


„Vypadá to, že nikam nemusím, ale nežádej po mně, abych spala. Nedokážu to.“


Fleur ji tedy nenutila, i když ji léčitelka chtěla do postele dostat násilím, nejspíš kopie madam Pomfreyové. Fleur ji nakonec přesvědčila, aby na tom netrvala. Daly jí nějaký lektvar, po kterém se cítila mnohem lépe.


Posadila se k Charlieho posteli a tiše ho sledovala. Ležel na břiše, aby se mu mohly líp hojit rány na zádech. Nechaly mu jen kalhoty, aby mohly měnit obvazy podle potřeby.


Podle madame Clémense to byla taky černá magie, ale bude v pořádku. Její výčitky byly stále větší, nedokázala se tomu bránit. Všechno to skrývání se bylo nakonec úplně zbytečné. Zaplavilo ji tolik pocitů. Láska, kterou k němu cítila, se mísila s dalším citem. Vinou. S tou si neuměla poradit.


Nikdo se neprobudil ani následujícího dne, vlastně se ani nepohnuli. Byla přesvědčená, že za to může tlaková vlna. Fleur se jí nevyptávala, jen jí ráno přišla říct, že madame Maxime o nich ví, a že Hagrid odcestoval už včera a nabídla jim odvoz v jejím kočáře, když se nemohli přemístit. Cassii to bylo divné, že nic nenamítala, ale Fleur jen mávla rukou.


„Nedělej ssi starosti, jednodušše jsem to zaržídila. Kdyš madame Clémense uzná, že můžete cestovat, odveze vás kočár. Pojedu s vámi.“


Madame Clémense trvala na tom, aby zůstali ještě pár dní, hlavně kvůli Charliemu. U ostatních vlastně ani nevěděla, co jim je. Podle toho co zjistila, by už měli být dávno vzhůru. Napravila malá poranění, víc ale dělat nemohla.


Když měli vyrazit, byl první prázdninový den, mohli tedy vyrazit do Bradavic klidně a beze strachu, že je někdo uvidí a bude se vyptávat. Jediný, kdo na ně ze studentů čekal, byla Ginny, které se podařilo přesvědčit ředitelku, aby na ně mohla počkat.


Nasedli do obrovského kočáru, byl to spíš byt. Byly tam dvě velké ložnice s několika postelemi, obývací pokoj, dokonce i malá jídelna.


Madame Maxime se rozhodla jet s nimi za Hagridem, zapřáhla koně, švihla opratěmi a vznesli se do vzduchu. Cesta měla trvat několik hodin. Cassia myslela, že to s nimi bude házet, ale byla překvapená klidnou plynulou jízdou, během které se probrali Harry s Hermionou.


„Kde to jsme? Podařilo se to? Co se stalo?“


Zasypávali ji otázkami, rozhlížeje se kolem sebe a ani jí nedali šanci odpovídat.


„Pomalu, pomalu. Ano, podařilo se, zničili jsme zlo ve skříňce. Ale to bylo už před několika týdny. Ležíte už dva týdny v bezvědomí. Ron s Charliem se ještě neprobrali, ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Teď jedeme do Bradavic.“


Najednou kočár trochu zakolísal. To je vylekalo.


„Teď jedeme v krásnohůlském kočáře. Všechno vám vysvětlím, až tam budeme. Nejspíš budete ještě nějaký čas malátní. Nemohli jste jíst, když jste byli v bezvědomí,“ zarazila jejich další otázky a vmáčkla je zpátky do postelí a podala jim jídlo, které jim připravili krásnohůlští skřítci.


Hermiona měla starost o Rona. Upřeně ho pozorovala a nevnímala nic kolem sebe. Chovala se stejně jako Cassia, takže se Harry odpovědí nedočkal, všiml si ale, že se chová divně. Jako by se dozvěděla něco zásadního, co jim nechtěla prozradit, nebo nevěděla jak.


„Co se ti stalo?“ ukázal na její ruce.


„To nic, to je daň za zničení skříňky. Černá magie se nechtěla jen tak vzdát.“ Pak ji ale něco napadlo.


„Harry, pamatuješ si, jak jsi mi vyprávěl o Siriusovi? Jak zemřel…“


„Ano, nikdy si to nepřestanu vyčítat,“ odpověděl smutně vyhlížeje ven.


Víc o tom nemluvili, protože začali přistávat v Bradavicích. Harry s Hermionou vystoupili do paprsků zapadajícího slunce po svých, i když ještě měli potíže s rovnováhou, ale Rona s Charliem museli přenést na ošetřovnu. Museli si vyslechnout hudrání a různé připomínky od madam Pomfreyové, než je nechala být.


Když je uložili na ošetřovně, prohlédla Harryho, Hermionu i Cassii. Nezabránilo jí v tom ani to, že se snažili bránit. Zahnala je do postelí a vyhrožovala jim hůlkou, ať se neopováží vstát.


Ale jen se setmělo a ona odešla spát, Cassia vstala, posadila se k Charliemu a pozorně ho sledovala čekajíc na každou změnu. Tam nakonec i usnula, hlava jí spadla na prsa, ale stále ho držela za ruku. Z ničeho nic pocítila obrovskou únavu, která ji jakoby zavalila. Během posledních dvou týdnů téměř nespala a teď si únava vybírala daň.


Hned po nich se na ošetřovnu přiřítila Ginny a s úlevou padla Harrymu do náruče. Bála se sice i o ty, kteří se ještě neprobrali, ale madam Pomfreyová řekla, že se probudí a jí věřila.


Dva dny po jejich příchodu, bylo ráno a slunce si právě razilo cestu na oblohu, se probudil Ron a pár hodin po něm i Charlie. Cassia seděla u jeho postele a najednou ucítila, jak jí tiskne ruku.


Zvedla hlavu a uviděla jak na ni hledí. Hledala v jeho očích to, co sama cítila, obviňování, možná i nenávist, za to co se stalo. Bála se toho, co v nich uvidí. Viděla ale to co předtím, lásku, radost z toho, že ji vidí a dokonce slabý úsměv na tváři. Tak velký balvan jí ze srdce ještě nespadl, doslova slyšela tu ránu.


Uběhly dva týdny. Cassia mířila tichým hradem na ošetřovnu a vychutnávala si atmosféru. Na ošetřovně byl už jen Charlie, ostatní už madam Pomfreyová před několika dny propustila a jeho chtěla propustit dnes. Cassii požádala, aby se také ještě zastavila, nezdálo se jí, jak vypadá.


Musela jí dát za pravdu, vyčerpání se na ní dost podepsalo. Byla bledá, občas se jí točila hlava, málo jedla, jinak nic vážného až na ruce, které se jí ještě hojily. Ale už jí nebránily v používání magie. Konečně, už to nemohla vydržet.


Vzpomínala, co se událo, když se Charlie probral a sešla se tu celá jeho rodina. Trochu je, když jim nechtěl prozradit, proč je zraněný a proč leží na ošetřovně v Bradavicích, ale respektovali to.


Nakonec nejspíš došli k závěru, že se mu to stalo v rezervaci. Dozvěděli se ale, že Cassia je už delší dobu s Charliem v dost důvěrném vztahu, jak to nazvala ředitelka. Nejvíc se asi ulevilo Cassii, když proti tomu nic nenamítali.


Nechala tedy Charlieho s rodinou a vypravila se za Severusem, aby mu oznámila tu dobrou zprávu.


Vešla bez zaklepání do domu. Domem se nesl dětský pláč a hned dvojnásobný. Samozřejmě, dětská loajalita. Když plakalo jedno z dětí, druhé se hned přidalo. Zůstala stát ve dveřích obývacího pokoje, kde se jí naskytl obvyklý obrázek. Vždy ji překvapilo, jak jedna žena dokázala změnit takového mrzoutského profesora k nepoznání.


Oba tišili děti na pohovce před krbem. Nejspíš nějaká nehoda s hračkami. Netrvalo dlouho a děti přestaly plakat a jen tiše popotahovaly.


Viditelně se v náručích svých rodičů cítili dobře. Severus držel v náruči Arianu, ale měl si raději vzít chlapce. Ariana se totiž pustila do své oblíbené zábavy s vlasy. Věděl to až moc dobře, teď si jenom odevzdaně povzdechl a nechal ji.


Děti si všimly Cassii jako první a začaly se k ní natahovat. Kmotru znaly velice dobře. Severus si toho všimla a podíval se ke dveřím. Nemohl uvěřit tomu, co viděl v jejím pohledu.


Byla to úleva, pocit, který říkal… konečně! Beze slova vstal a přešel s Arianou v náruči k Cassii.


„Opravdu?“


Přikývla.


„Už se nemusíte bát,“ usmála se.


Arianě se při pohledu na její vlasy rozsvítila očka.


„Ne, dnes tě nemůžu vzít do náruče,“ na potvrzení svých slov zvedla obvázané dlaně.


Mezitím k nim přistoupila i Yvainne.


„Co se ti stalo?“


„To je daň za to, co jsem dělala. Černá magie, je to už celkem v pořádku, jenom kdyby to tak nebolelo.“


Nebyl by to Severus, kdyby na to nešel po svém. Zamračeně na ni pohlédl.


„Podívám se na to. Nejsem sice léčitel, ale možná se tu něco najde,“ zamířil do své laboratoře.


Uvědomil si ale, že má v náruči malou a tak se vrátil a dal ji do ohrádky. Moc se jí to nelíbilo, mračila se na něj, ale po chvíli si našla jinou zábavu se svým bratrem, který ji následoval.


Cassia šla poraženecky za ním.


„Mám na to něco od madam Pomfreyové…“


„Já vím, ale ona léčí pouze schválenými prostředky,“ zabručel a tak ho nechala.


Jeho lektvary jí už mnohokrát pomohly a věděla, že se na něho dá spolehnout.


Opatrně jí sundal obvazy a odhalil dlaně. Nebyl to hezký pohled. Puchýře už sice zmizely, ale popálená kůže přecházela z rudé do bordó.


Zaraženě si to prohlížel.


„To musela být hodně stará černá magie. Možná tu na to něco mám.“


Chvíli se přehraboval v zásuvkách, pak odkudsi vytáhl kelímek, který po otevření neskutečně páchl, po několika nadechnutích, si ale člověk zvykl.


Potřel jí ruce a opatrně jí je zase zavázal.


„Nevypadá to nejlíp, ale zabírá to, že?“


„Ano, zabírá, děkuji,“ odpověděla s úlevou.


Konečně ji dlaně tolik nepálily.


Když se vrátili zpátky do obýváku a usadili se, nadnesla to, proč vlastně přišla.


„Nejlepší by bylo, kdybyste do Bradavic dorazili co nejdřív, dokud jsou tam profesoři. Způsobíte šok, ale jinak to nepůjde.“


„Ano… toho šoku se obávám.“


„Vždyť vy rád šokujete. Věřte mi. Menším šokem bude to, že žijete, než že jste ženatý a máte dvě děti. Co takhle sobota za čtrnáct dní? Do té doby všechno připravím. Mezitím si zabalíte.“


„Dobrá, takže za dva týdny. Ale bude asi lepší, když je na náš příchod připravíte. Kdybych jen tak procházel Bradavicemi, mohl bych některým způsobit kolaps.“


„Fajn, dorazíte v noci, počkám na vás u brány a ráno oznámíme, že jste naživu. Chcete, aby tam byl někdo známý kromě učitelů?“


Severus zavrtěl hlavou, ale Yvainne se ozvala. „Mohla by tam být moje přítelkyně Samantha? Dalo by se to nějak zařídit? Netuším, kde teď žije, ale chtěla studovat léčitelství.“


„Dobře, pokusím se ji najít a domluvit se s ní.“