Kapitola č. 36: Spojit větve…

Cassia potichu sestoupila po schodech do tmy, tentokrát se ale nerozsvítily žádné pochodně na stěnách, nebyly tu žádná světla a i to poslední mihotavé shora zmizelo, když se víko zasunulo na své místo.


Musela si tedy posvítit sama. Natáhla ruku před sebe a na dlani se jí objevila bílá koule vrhající světlo na okolní stěny. Ty nebyly vytesané do skály, ale byly výtvorem přírody, která se tu opravdu činila, jak zjišťovala. Schody skončily, ale klesání pokračovalo. Opatrně, přidržujíc se druhou rukou stěny, pokračovala v cestě hlouběji a hlouběji do jeskyní pod chrámem. Začínala pochybovat, že je ještě pod chrámem.


Requiro malum uncus limes – Hledej zlo oklikami…


Najednou jí podklouzla noha a málem se skutálela dolů. Kráčela přibližně půl hodiny, možná méně, ale měla pocit, jako by tady dole čas neplynul.


Došla ke srázu. Dívala se do černé hlubiny jeskyně a jediné co jí napovídalo, jak je přibližně hluboká, byla vodní hladina odrážející se ve světle její světelné koule. Kolem stěny byla římsa, po které se dalo projít, a na druhé straně viděla průchod do další jeskyně, ale něco jí tu nehrálo.


Latinské věty znala zpaměti a tušila, že klikatou cestu má za sebou. Ale druhá věta jí nedávala smysl, hovořila o druhém rodu. S Hermionou se shodly na tom, že tím druhým rodem je myšlen rod Blackových.


Jestli to posoudila správně a klikatou cestu měla za sebou, měla by teď jít rovně. Ale jak, Před ní byla propast s jezerem a přemístit se tu nedalo. Chtěla si ověřit své závěry, sebrala proto ze země pár kamínků a hodila je přímo před sebe. Bylo to tak, jak si myslela, kamínky zůstaly viset ve vzduchu, ale žádný most vidět nebylo. Teď a nebo nikdy.


Zhluboka se nadechla, pohlédla před sebe a vykročila do prázdna před sebou. Nic se nestalo, cítila pod nohami pevný povrch. Rukou nahmatala na čem, že to stojí. Cítila sklo, měla přejít přes propast po skle. Nic jiného jí nezbývalo, vydala se tedy po neviditelném mostě na druhou stranu. Most mohl být tak pět metrů dlouhý, šířku raději nezjišťovala.


Na druhém konci ji čekalo překvapení, možná ne příjemné, ale objasnilo druhý verš z latinské hádanky.


Stály před ní dvě nádherné sochy sedících lidí na podstavcích, na kterých byly runové nápisy a opět anglický přepis vyrytý tím samým rukopisem jako na sarkofágu toho, kdo sem skříňku vrátil.


Requiro malum ist ubi secundus eas – Hledej zlo v místě druhého rodu…


Nápis na jednom podstavci říkal:


Adelline Warrová,

první z rodu, která dostala

skříňku do opatrování


Na druhém:


Ambrose Warr

první z rodu, který dostal

skříňku do opatrování


S údivem si četla nápisy, hledíc právě do tváří svých předků, kteří dostali Pandořinu skříňku do opatrování, aby ochránili svět před zlem.


Jak se ukázalo, nebyla to jediná cesta, jak zabránit zlu, aby se dostalo na svět, vzpomněla si na Voldemorta. Ten nepotřeboval žádnou skříňku, aby mohl terorizovat svět.


Obě sochy upíraly pohledy plné naděje ke vchodu do jeskyně, jako by stále čekali na toho, kdo zničí to, co oni střežili. Rozhlédla se po jeskyni, byla prázdná, nebylo tu nic kromě soch a průchodu dál.


Vchod byl nalevo od místa, kterým vešla.


Requiro malum ist ubi eas abditum – Hledej zlo tam, kde je skryté…


Netušila co má očekávat, nevěděla, co najde, ale nikdy by nepomyslela na to, co tady našla. Nebo koho. Hned jak překročila pomyslný práh do další jeskyně, ucítila přítomnost někoho dalšího.


Nebyla tam sama. Cítila nějakého kouzelníka, i když ho ještě neviděla. Ukrýval se před ní za jedním ze stalagmitů ve tmě. Namířila tím směrem světlo.


„Neskrývej se, když ses sem dostal, musíš mít stejnou krev jako já. A pokud vím, už nikdo další nežije.“


„Jistý čas to byla pravda, i když ne doslova,“ ozvalo se ze tmy.


Dotyčný měl pravděpodobně jiný názor. Pomalu vyšel z úkrytu na světlo. V tom okamžiku ztuhla.


To není možné! pomyslela si. Jenomže kouzla tady by nikdo nepřelstil. Žádný mnoholičný lektvar ani nic jiného. Překvapený byl i on, nečekal takovou podobu.


Navzájem se prohlíželi stejnýma modrýma očima, které měli dokonce stejný tvar. Ona zaraženě, on šokovaně a jako by se zároveň o něčem ujistil.


Měl delší černé vlasy, ve kterých zahlédla jeden bílý pramen. Napadlo ji, že takový pramen měli lidé, kteří prošli nějakou obrovskou životní zkouškou.


Viděla ho na fotografii, kterou měl Harry ve věži. Byl to určitě on, z masa a kostí. Sirius Black. Stejný jako na fotografii, až na pár maličkostí. Samozřejmě měl jiné oblečení, měl delší vlasy, a také nějaký jiný výraz v očích.


Na fotografii měl výraz, který v něm zanechal Azkaban. Výraz beznaděje, útrap a temnoty. Tento muž měl výraz, že se smířil se svým životem, překonal temnotu, která se do jeho života zamotala nespravedlivým odsouzením a roky v Azkabanu, smířil se svojí vinou a to co mu umožnilo návrat, nejspíš zastínilo všechno, co bylo před tím. Jeho pohled byl pohledem zralého člověka, který hodně zažil, měl mnoho zkušeností a mnoho let za sebou.


„Jak je možné, že jste tu? Několik svědků potvrdilo, že jste propadl obloukem na ministerstvu.“


Trochu se pousmál. „Ale už se na veřejnost nedostalo, že se oblouk rozpadl, když Harry zabil Voldemorta, že?“


„Chcete říct, že jste se z něho dostal ven? Pokud vím, nikdo se nemůže vrátit, ani obloukem, ani jinak, když je jednou mrtvý.“


„A to je právě ono. Já jsem nebyl mrtvý. Oblouk je – tedy byl – průchodem do světa mrtvých, ale už nějaký čas předtím to nedokázal, magie v něm obsažená slábla.

Byla to několik tisíc let stará magie, dvakrát starší než ta zdejší. Předpokládám, že i magie tady by zeslábla za takové tři tisíce let. Proto jsem zůstal někde na polovině cesty. Nemohl jsem tam ani zpátky, všechno jsem to pochopil, když jsem byl vymrštěn z oblouku. A nikdo to nemohl vědět, do oblouku už několik staletí nikdo nespadl.“


Zamyšleně na něj hleděla, o takových věcech už slyšela a četla v knihách u nich v oddělení. Nikdy se ale s ničím takovým nesetkala.


„Ale když magie slábla, proč vás to vyhodilo sem, když se oblouk rozpadl a ne do světa mrtvých?“


„Protože jsem odtud přišel. Jednoduše mě to vrátilo na tu stranu, odkud jsem přišel. Jenom jedno nevím. Proč se oblouk rozpadl, když Voldemort zemřel.“


„Tak to vám neřeknu ani já, protože to netuším. Možná to nějak souviselo s tím, jak se snažil zvítězit nad smrtí. Nevím. Možná to byla jenom náhoda. Rozpadl se přesně v tom okamžiku?“


Sirius se zamyslel.


„Vlastně ne tak úplně. Rozpadl se asi týden poté. Mohla to být náhoda, možná magie zeslábla natolik, že už nedokázala oblouk udržet.“


Cassia měla pořád pocit, že má halucinace z únavy.


„Jenomže, i když by to byla pravda, na ministerstvu by vás nepřehlídli, nemyslíte?“


„To sotva, objevil jsem se někde na severu, pomohli mi nějací mudlové.“


„To vy jste tehdy chytil ty dva Smrtijedy?“ pochopila, že on byl ten tajemný pomocník.


Bez toho, aby jí odpověděl, ji nechal nahlédnout do své mysli.


Tam se jednou provždy přesvědčila, že je to on. Viděla všechno, co potřebovala, dokonce jí ukázal i jak padl do oblouku.


Takže nakonec nebyla poslední z rodu Blacků a ta věštba se týkala jeho. Nebudeš sama… To jí tehdy řekli a teď to pochopila. Osud rodu měli naplnit společně.


Quod se in aeternum impleo fatum domus – Abys navždy naplnil osud rodu…


Povzdechla si a zároveň se jí ulevilo, že na to nebude sama.


„Takže když jste tady, určitě víte, co musíme udělat.“


„Samozřejmě, vím to od svých dvanácti let. Tenkrát jsem našel deník. Celou dobu jsem vás sledoval, vaše pátrání… všechno, ale nechtěl jsem se ukazovat, abych konečně polapil ty Smrtijedy. A také jsem donedávna nevěděl, kdo jsem, vzpomněl jsem si nedávno… no možná dříve.“


Procházeli jeskyní a jejich slova a kroky se odrážely od stěn hýřících barvami.


„A dnes jste se dostal společně s námi?“


„Ano, těsně před tím, než na otvor seslali poplašné kouzlo a potom se nestarali, co se děje za nimi. Nebylo to těžké, čekám tu na vás, abychom to konečně ukončili.“


Vtom je zastavil proud světla a větru. Točil a kroutil se kolem nich. Aby překonali nápor větru, přitiskli se k sobě a takto v objetí mu odolávali. Možná je vítr trápil chviličku, možná celé hodiny, neuměli to odhadnout, ale najednou ustal a světlo zhaslo.


Quod se transcendo limes piamen – Abys prošel cestou očisty…


„Co to bylo?“ ozval se Sirius.


„Nevím, možná nás to mělo prověřit, jestli jsme ti praví a jestli máme tu správnou krev.“


„Doufám, že to bylo naposledy, vždyť se sem nikdo, kdo nemá naši krev, nemůže dostat. Ani bez toho, co víme.“


Zdálo se mu to přehnané, takhle si své viteály nechránil ani Voldemort. Nevěděl samozřejmě o jeskyni, ve které měl Voldemort jeden ze svých viteálů.


Když si jejich oči přivykly na tmu osvětlenou jen jejich světly, uviděli před sebou kamenný stůl a na něm… Konečně.


Na stole stála skříňka. Stará, stříbrem pobitá, dřevěná skříňka.


Na stříbrných plátech byly vyraženy symboly. Nerozuměli jim, vlastně ani nemuseli. Skříňka měla malý zašlý zámek… poslední díl skládačky na cestě ke zničení zla. Cassia si z krku stáhla šňůrku s klíčkem a s bijícím srdcem ho zasunula do zámku. Padl tam jako ulitý.


„Znáte zaklínadlo?“


Přikývl.


„A víte, že jestli nejsme čistí a dostatečně odolní, tak nás to zláká?“


„Vím, a také vím, jak láska dokáže pomáhat a chránit. Vidím vám ji v očích.“


Společně vzali za klíček, otočili jím v zámku a čekali, co se stane.


V zámku cvaklo, skříňka se zatřásla a otevřela se.


Quod se per-cello malum manus – Abys porazil zlo ruky…


Nevěděli, co mají čekat, že ve skříňce najdou. Možná nějaké síly, možná něco omračujícího, ale uvnitř byla… rukavice. Stará, černá rukavice, jakoby odlitá přesně na míru. Cítili kolem ní temnou energii, zářila temným světlem.


Pochopili, co bylo myšleno tím, aby je nezlákala. Byla svým způsobem krásná, ale něco je ochraňovalo… byly to city, schopnost cítit bolest. Schopnost odolat zlu.


Re-linquo malum – Zanech zla…


Věděli, co mají dělat. Postavili se každý na jednu stranu stolu, na kterém stála skříňka, natáhli ruku nad ni a rukavice jako by cítila, co se blíží, začala zářit víc. Sirius použil hůlku, Cassia ruku.


Coniungo rami – Spoj větve…


Coniungo dynamis – Spoj síly…


Pak začali společně přednášet zaklínadlo, které získali spojením slov z jeskyně v Norsku a věty z konce deníku.


„Ego germen domus Warr, ego germen domus Black, in meas fiducia cum bonum, in meas fiducia cum futurum, dicendi te, furvum malum, evanesco ex superficies terrestris,“ pronášeli společně.


Rukavice se vznesla do vzduchu a začala pro změnu zářit bílým světlem. Cassia cítila, jak jí bere energii.


„Ego germen domus Warr, ego germen domus Black, in meas fiducia cum bonum, in meas fiducia cum futurum, dicendi te, furvum malum, evanesco ex superficies terrestris.“


Když skončili, začala se rukavice otáčet takovou rychlostí, že po chvíli viděli jenom rozmazaný flek vědouce, že na ni nesmí přestat mířit. Neskutečně je to vyčerpávalo, obíralo je to o energii, ale nesměli přestat, nikdo nikdy nebyl tak blízko.


Rukavice přestala rotovat a místo ní viděli malou černou kuličku, jako by se vtěsnala do tak malého předmětu. Pořád se ale měli na pozoru. Zlo bylo příliš velké na to, aby se mohlo takhle zmenšit.


Nepřestávali.


Et malum in aeternum evanesco – A zlo navždy zmizí…


Najednou z ničeho nic vybuchla. Tlaková vlna je srazila na zem. Postupovala dál a dál, až do místnosti se sochami, které se rozpadly na prach, skleněný most se rozpadl, schody do chrámu popraskaly a sarkofág vzplanul…


Ti, kteří byli v době výbuchu v chrámu, viděli jak ze sarkofágu radostně vyletěl bílý kůň a ztratil se někde nahoře, kde se rozplynul. Pak už neviděli nic.


Et nec curiosa Pandora eum nuspiam careo – A ani zvědavá Pandora ho nemá…


Když je tlaková vlna srazila na zem, upadli na chvíli do bezvědomí. Pokračovala i venku, nejdřív smetla na zem všechny, kteří tam byli, a zanechala za sebou nepřehlédnutelnou stopu.


Cassia se pomalu probírala a po chvíli se probral i Sirius. Pomohl jí vstát. Jak ji vzal za ruku, oba sykli bolestí. Podívali se na ruce, měli je ošklivě popálené, nejspíš to byla daň za to, co právě udělali, poslední čin zničeného zla.


Rozhlíželi se okolo, skříňka byla roztříštěná a rukavice zmizela. Neuměla ani si nechtěla představovat, co by s rukavicí udělal Voldemort. Další věcí, které si všimli, byl zasypaný vchod, kterým přišli. Neměli jak se dostat ven. Horší však bylo, že zaslechli nějaké praskání a rachot…