Kapitola č. 13: Podezřelí

Georgova a Georgova a Harryho diskuze vyústila v ostrou hádku právě ve chvíli, kdy do ředitelny vstoupila Minerva.

Ne Harry, nechápeš to? Ten netvor se soustředí na tuto školu a její studenty. Nemůžeme otevřít školu a ohrozit tak další,“ křičel George.

„Sám dobře víš, že ty únosy nebyly ze školy. I když šlo o studenty, ten co za tím stojí, je dostal i mimo. Tím, že je necháš doma je neochráníš,“ vysvětloval Harry.

„Georgi, Harry má pravdu. Hrad je dobře chráněný, dovnitř by se to dostat nemělo a když zajistíme, aby se po setmění nikdo nedostal ven, budou tu studenti ve větším bezpečí než doma. Ale rozhodnutí je na tobě,“ zapojila se Minerva.

„Moje nervy. Proč jsem to místo ředitele vůbec bral?“ povzdychl si. „Tak obře, škola se normálně otevře, ale na konci měsíce chci ve škole posilnění bystrozorské hlídky a pokud bude ještě jedno zmizení poblíž, okamžitě posílám všechny domů,“ rozhodl.

„Dobře. Já doufám, že do konce měsíce na něco přijdeme. Prověřujeme pár bývalých vězňů, kteří měli kdy co do činění s únosy. Smrtijedy můžeme vyloučit, ale možná někdo ještě před Voldemrtem...“

„A máte nějaké podezřelé?“ vyzvídala Minerva.

„No, v této chvíli asi dva. Jeden je na svobodě, propustili ho před deseti lety z Azkabanu, protože zpochybnili rozsudek. Zabil dvě děvčata ve věku patnáct let. Žil v domnělé představě, že je upír a potřebuje ke svému přežití lidské oběti. Našli ho za týden a obvinili, ale nestrávil ve vězení ani měsíc. Od té doby se stáhl do ústraní. Máme ho teď na ministerstvu a vyslýcháme ho.“

„A ten druhý?“ zeptal se George.

„Ten je stále v Azkabanu. Unesl a zabil patnáct dětí, většinou děvčata ve věku dvanáct až patnáct let. Nikdy se nenašly,“ přiznal.

„Myslíš, že má venku nějaké komplice? Ale Harry, říkám to přece, že jsem viděl ty oči. To nebyl člověk,“ trval na svém George.

„Nemáme žádné stopy. Musíme prověřit každou možnost. Denně sedím nad nejrůznějšími knihami o kouzelných tvorech, ale nenašel jsem nic, co by odpovídalo tvému popisu. Intervaly by mohly na vlkodlaka, ty tvoje oči zase na upíra. Myslel jsem, že bych se měl orientovat na lesní tvory, ale ty útoky byly na různých místech, jeden dokonce v zahraničí. Nenašel jsem prostě nic,“ pokrčil rezignovaně rameny.

V místnosti nastalo ticho. Každý přemýšlel nad tím, kdo stojí za útoky. Jaký má k tomu důvod? Co je s těmi ubohými děvčaty a jestli se ještě vrátí?

„Já už radši půjdu. Budou mě čekat při tom výslechu,“ rozloučil se a krbem se přemístil na ministerstvo.


Když Harry doprovázel své děti na vlak, aby se po prázdninách vrátily do školy, ohlížel se nervózně kolem sebe, jakoby čekal, že se na něj z davu vyřítí krví podlité oči a rovnou z pod nosu mu zmizne další nevinné dítě. Těch děvčat, která byla dalšími potencionálními obětmi tu bylo mnoho, včetně jeho vlastní dcery. Doufal, že za zdmi bradavického hradu budou všichni v bezpečí a žádný z rodičů už nebude muset zažít tu strašnou bolest ze ztráty dítěte. Cítil se tak bezmocný, jako ještě nikdy předtím. Když měl bojovat s Voldemortem, aspoň věděl, kdo proti němu stojí. U Oblouku smrti mu to taky netrvalo tak dlouho, než se ujistil, kdo všechno za tím stojí a i když trvalo, než přišel na způsob jakým ho zničit, našel ho. Ale jak zničit něco, o čem ani neví, co to vlastně je? Vracel se domů zamyšlený a zoufalý jako stále v posledních dnech.

Albusovy první kroky po příchodu do školy vedly za Snapem. Vešel dovnitř bez zaklepání a našel ho při jeho nejoblíbenější činnosti, čtení.

„Jak jsi to udělal? Byl jsem v šoku. Nechápu, jak se ti to podařilo,“ spustil okamžitě a nevěnoval pozornost Snapeovu spalujícímu pohledu.

„Slušnost je zaklepat a pozdravit Albusi,“ upozornil ho přísně.

„Co? Aha, samozřejmě. Ahoj Severusi, jak se máš? Já jen, jsem tak nadšený, moc děkuji za ten dárek. Je opravdu skvělý,“ napravil svou chybu, ale nepřestával s děkováním.

„Dobře, už se uklidni, byla to jen maličkost. Ale doufám, že sis tu knihu přinesl sebou, protože mě už omrzelo poslouchat svůj hlas a rád bych, aby jsi zbylé příběhy dočetl ty,“ řekl Snape už mírněji.

„Samozřejmě, mám ji tady. Doma jsem si už pár příběhů přečetl. Tak kterým začneme?“ vytáhl z tašky hrubou knihu a položil si ji do klína.

„Neměl by jsi být na večeři?“

„Nemám hlad, dal jsem si něco ve vlaku. Severusi, tak už nezdržuj, chci číst. Tak kterou?“ prosazoval své přání a Snapeovi nezbývalo nic jiného, než vybrat příběh, kterým zpestří svůj společný večer.


Ve Velké síni to bzučelo jako v úlu. Po pár dnes prázdnin se všichni studenti, až na jednoho, vrátili ke svým spolužákům a právě se připravovali na své první vyučování v novém roce.

„Ty Ale, díky za ty věcičky, co jsi mi dal na Vánoce. Co říkáš, že by jsme je dnes vyzkoušeli?“ mrkl na něj Arnie a zřejmě měl něco za lubem. Nikdo u stolu sice netušil co, ale jeho spolužáci z třetího ročníku měli tu čest dozvědět se to už na první hodině lektvarů.

Albus byl právě plně soustředěný na svůj lektvar a slova profesora Rocheriena, který se ho všemožně snažil znervóznit pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. V tom to v předních lavicích mezi zmijozelskými studenty zašumělo. Rocherien okamžitě obrátil svou pozornost z Albuse na své studenty, kterým v kotlíku nebezpečně bublala modrá tekutina.

„Co se stalo? Měli jste přidat výluh z chaluh a mělo se to zbarvit do rubínově červené, ne do modra,“ láteřil učitel a protože nevěděl, co tu změnu barvy mohlo způsobilo, vytáhl hůlku a chtěl pro jistotu nechat obsahy kotlíků zmizet. Avšak než stihl vyslovit potřebné zaklínadlo, cosi vevnitř vybouchlo a modrá tekutina pokryla okolní stěny, lavice a nejbližší studenty. Albus až teď pochopil význam Arnieho tajemného úsměvu a došlo mu, že musel použít jednu z petard, které mu daroval spolu s jinými žertovnými pomůckami z obchodu strýce Rona.

„Všichni ven. Okamžitě. Ti, které to zasáhlo půjdou se mnou na ošetřovnu. Hodina skončila,“ vykřikoval Rocherien a utíral si z tváře páchnoucí tekutinu, která ho začínala pálit v očích. To, kteří se výbuchu vyhnuli se smáli.

„Tak tohle se ti povedlo Arnie,“ smáli se všichni nebelvíři a Scorpius, který jako jediný zmijozel vyvázl bez zranění.

„No ano, něco s ním přece musíme udělat ne? Přece nebude jeho jedinou obětí Albus? To už dávno není vtipné,“ odpověděl chlapec.

„Ono to někdy bylo vtipné?“ ohradil se Albus, kterého se Rocherienovo chování nejvíc dotýkalo.

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale Zmijozel z toho zábavu měl, uznej. Ať si občas užijeme i my,“ bránil se Arnie.

„Hej kluci! Tam je Filch a tam Protiva. Arnie, máš tu nějaké ty svoje věcičky?“ zatáhl je do boční chodby Scorpius, který právě dostal geniální nápad.

„Dej mi tu barevnou bombu,“ vybral si z různých bomb hnojůvek, petard a kdoví čeho ještě. Pak si vyzul svou botu a strčil bombu dovnitř. Hůlkou nad ní dvakrát zakroužil a vyslovil tiché zaklínadlo: „Per- fugio ab eo“. V tom okamžiku se prázdná bota pustila napříč chodbou, dokud si ji nevšiml Filch.

„No počkej. Však já tě dostanu,“ zakřičel a rozběhl se po chodbě za botou na útěku. Dýchal a funěl, hnal se za ni jak nejrychleji mohl a ne a ne ji chytit. Když už asi potřetí probíhal kolem starého brnění, zesypalo se na něj a on se pod jeho váhou složil rovnou na zem, jak dlouhý tak široký. Vysoko pod stropem se vznášel Protiva a moc se bavil tím, co právě způsobil. Odstranil tak z cesty Filche, aby se sám mohl pustit za botou na útěku. Dlouho se však neradoval, když se mu ji podařilo chytit. V tom okamžiku totiž vybuchla barevná bomba a z polo průsvitného ducha byl teď žvýkačkově růžový oblak vznášející se ve vzduchu. Chlapci, a nejen oni, ale i Filch a všichni kolem, se moc bavili. Aspoň něco pozitivního tedy přinesl první den vyučování v novém roce.


Ale to byla asi tak poslední zábava, protože doba aktivity neznámého únosce se změnila a o týden později, navzdory zvýšeným bezpečnostním opatřením, zmizelo z centra Londýna za bílého dne další dvanáctileté děvče.