Kapitola č. 29: V jeskyni

Cassii přeběhl mráz po zádech. Poznala ten hlas, ale nečekala, že ho uslyší znovu a k tomu tady. Stáhla si kapuci tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. Pomalu se otočila k vetřelcům, čekala co se bude dít a po očku se rozhlížela po nějakých úkrytech. Stálo před nimi pět mužů. Všichni byli dost zvláštně oblečení, měli podobné hábity, ale každý jiné barvy.


Ten, který promluvil, na sobě měl šedý hábit, zbývající měli hábity v různém stupni obnošenosti. Skrývání se zřejmě nikomu neprospívá. Na další řeči nejspíš neměl náladu, protože jakmile se otočili, začal útočit. Použil neverbální zaklínadlo a kdyby Ginny v tom samém okamžiku neuklouzla na schodech a nesklouzla dolů, kdo ví, co by jí udělal. Jeho kletba zapálila nejbližší strom.


Hermiona oheň rychle uhasila, nechtěla, aby začal hořet celý les.


Rychle se rozprchli do nejrůznějších úkrytů. Harry a Ginny zůstali pod schody, Ron s Hermionou skočili za skálu, na které se ještě nedávno vyjímal symbol nerozlučnosti a Cassia se ukryla za skálou, která se Harrymu zdála divná. Stihli to včas, takže je kletby minuly, i když to bylo o vlásek.

Souboj byl co do počtu protivníků vyrovnaný. Tedy skoro, protože Ginny se při pádu zranila a Harry ji kryl. Mýtinu najednou protínaly paprsky různé barvy, jako by jim bylo jedno, co zasáhnou. Občas se objevil i paprsek zeleného světla, ale naštěstí nikoho netrefil.

Cassia bojovala s Afanasijem, který byl, jak předpokládala, velice silným protivníkem. Ale ostatní souboje nebyly tak vyrovnané. Ron s Hermionou bojovali proti dvěma přisluhovačům, ale Harry čelil dvěma protivníkům naráz. Jedním z nich byl Mörderlich, na kterého měla sama nehezké vzpomínky. Ginny se asi nemohla zapojit, vypadalo to, že nemůže chodit, bude jim muset pomoci. Ale jak se měla zbavit Afanasije? Naštěstí se jí to po chvilce podařilo, protože jeho pozornost vůči ní se zmenšovala. Jak zjistila, naslouchal příkazům velitele. V tom okamžiku ho zasáhla a on se skácel a zůstal bez hnutí ležet. Nejspíš se při pádu ošklivě uhodil do hlavy. Rychle se přesunula Mörderlichovi a druhému muži za záda a začala na ně útočit. Bohužel je ale nepřekvapila, tak jak by si přála. V jednom okamžiku málem sama padla, ale alespoň zneškodnila druhého muže. Mörderlich překvapený útokem zezadu se otočil a ztuhl, když ji spatřil. Během boje se jí svezla kapuce z hlavy a bylo jí vidět do obličeje.


„Máš být mrtvá, mrcho!“


„Ano, ale i ty jsi měl být mrtvý. Jak vidím, ani jeden z nás to nedodržel.“


Nezdržoval se zdvořilostní konverzací a zaútočil na ni. Harry to pochopil jako signál a společně s Ginny se přesunuli za skálu, kde ještě před chvílí bojovala Cassia, a zaútočili na protivníky, kteří bojovali s Ronem a Hermionou.

Zatím se Mörderlich dostal ke schodům a s vítězoslavným úsměvem sestupoval do jeskyně. Hermiona mezitím zasáhla jednoho z mužů, ovšem druhý promyšleně zasáhl skálu, za kterou se ukrývali, drtícím kouzlem a je málem zavalila polovina skalní stěny.


Najednou ticho proťal výkřik. Všichni ztuhli uprostřed pohybu a ohlédli se po jeho původci. Výkřik se ozval zdola od portálu. Mörderlich se nepochybně pokusil portálem projít, ale ten nejen, že ho nepustil dál, ale ještě ho zle popálil v obličeji a vyhodil ho z jeskyně. Dopadl pod jeden ze stromů rostoucích nedaleko.


Cassia se rozhodla využít situace a vykřikla:


„Rychle dolů, než se vzpamatují!“ a už táhla Rona dolů.


„Proč tam chceš jít? Copak jsi neviděla, co mu to udělalo?“


„Věřte mi, nám nic neudělá,“ odpověděla mu a čekala na ostatní.


Opatrně se blížili k portálu, vpředu Harry podpírající Ginny, za nimi Cassia a vzadu Ron s Hermionou. Když došli ke schodům, Harry vzal Ginny do náruče a snesl ji dolů. Před portálem na ni s obavami pohlédli.

Opětovala jim pohled, jako by ji překvapilo, že to nechápou.


„Ten symbol přece znamená nerozlučnost. Musím tedy vejít společně a jako přátelé… nerozlučně,“ vzala Hermionu za ruku a naznačila jim, aby udělali totéž.


Pak s hlubokým nádechem udělali krok k portálu… a nakonec i skrz něj.


Aniž se stihli vzpamatovat, nebo si uvědomit co se stalo, ocitli se v absolutní tmě. Ron se rozplácl jak dlouhý tak široký. Harry mu ležel křížem přes nohy, Cassia téměř vrazila do stěny a Hermiona s Ginny napůl stály a napůl ležely opodál. Harry si jen stačil všimnout, že se otvor, kterým vešli – přesněji řečeno vpadli – dovnitř se uzavřel a poslední co slyšel, byly naštvané výkřiky. Pak jim z nenadálého ticha až zalehlo v uších a připadali si slepí, protože všude kolem byla naprostá tma. Slyšel bolestivé vzdechy, když se zvedali ze země a i on se zvedl z Ronových nohou.


Pak zaslechl Hermionu jak zamumlala Lumos, a najednou je zalilo prudké světlo. Pomalu se rozhlíželi kolem sebe, a trochu se třásli zimou. Bylo jim jasné, že tady na severu nebude bůhvíjaké teplo, venku ani v jeskyni.

Pomalu se narovnávali a vtom si Harry uvědomil, že je Ginny zraněná. Seděla opřená o stěnu a držela se za kotník, měla však i několik škrábanců a jistě i nějaké modřiny. Stejně na tom ale byli i ostatní. Sklonil se k ní, pomalu jí vyhrnul nohavici a chtěl se podívat na její zranění. Jakmile se ale dotkl kotníku, bolestí sykla, tak raději přestal a rozhlédl se po ostatních. Cassia se už probírala svým vakem a vytáhla malou lahvičku, kterou donesla Ginny.


„Musím to prohlédnout, trochu ti to znecitlivím, ano?“


Ginny přikývla a čekala, co se bude dít.


„Harry, porozhlédněte se zatím kolem, třeba na něco natrefíte. Jste v pořádku, žádná zranění? Kromě škrábanců ovšem.“


Zavrtěli hlavami, a vzali si od ní lahvičku s lektvarem na malá zranění. Harrymu se ale nechtělo opustit Ginny a ta to na něm poznala. Neposlechne, dokud mu to neřekne ona.


„Běž, budu v pořádku.“


Vstal tedy a vydal se s Ronem a Hermionou na průzkum.


„Dobrá, Ginny, mohla bys mi posvítit svojí hůlkou?“


Ginny zvedla hůlku a svítila na svou nohu. Cítila, jak jí Cassia prohmatává kotník, najednou přestala cítit bolest a nevadilo jí ani, když jí Cassia sundávala botu a ponožku. Úplně se lekla, když uviděla svůj kotník, byl oteklý a pomalu začínal modrat. Cassia opatrně prohmatávala kotník a něco mumlala. Když skončila, položila nohu zpátky na zem se slovy:


„Je to zlomené, Ginny.“


„Cože? Zlomené? Myslela jsem, že je jenom vyvrtnutý.“


„Naopak, teď se mi ulevilo, protože bych ti ho musela napravovat.


Takhle ti stačí vypít Kostirost.“ Vytáhla další lahvičku a podala ji Ginny.


Ta už věděla jak Kostirost chutná a moc se jí do toho nechtělo.

Cassia vytáhla i láhev s vodou, aby ho měla čím zapít, protože i ona měla s Kostirostem zkušenosti.


Hermiona se k nim přidala a podezřívavě zkoumala lektvar. „Jsi si jistá, že je to Kostirost? Má trochu jinou barvu.“


„Ano jsem. Je trochu vylepšený, i když chutná stejně odporně. Zabírá ale rychleji,“ dodala.


Protože na ni dál hleděli s nedůvěrou, povzdechla si a vysvětlovala:


„Vyrobil ho ten samý člověk, který připravoval lektvar, abyste se vy dvě probudily a i já jsem tenhle upravený Kostirost vyzkoušela. Stačí?“


Zdálo se, že je to uklidnilo.


Ginny s malými problémy vypila lektvar a Hermiona jí zatím vykouzlila dlahu a berle, aby mohla chodit, protože i když byl vylepšený, stejně chvíli potrvá, než dokončí svou práci.


Cassia Hermioně vysvětlila:


„Normálně by to podle výrobce trvalo osm hodin, ale takhle možná jenom pět.“


Zdálo se, že to Ginny příliš nepotěšilo, ale už se začínala cítit lépe navzdory tomu, že právě vypila něco tak odporného. Zatím seděla na zemi a odpočívala, zatímco si oblékali teplejší oblečení.


Když se cítili lépe a bylo jim tepleji, Hermiona vyrazila k chodbě, která se rýsovala o něco dále.


„Proč neprošel a my ano?“ zeptal se Ron a společně s Harrym hleděli s očekáváním na Cassii s Hermionou.


Odpověděla mu Hermiona:


„Protože nebyl Black, že Cass?“


Cassia se na ni překvapeně podívala a pak naštvaně na Harryho.


„Slíbil jsi, že to nikomu neřekneš.“


„Ale já jsem to nikomu neřekl, přísahám,“ bránil se Harry a díval se na šokovaného Rona.


„Blacková? Ale jak…? Myslel jsem, že poslední byl Sirius.“


„To je teď nepodstatné, Ronalde. Napadlo mě to, když nás to pustilo, když jsme šli dovnitř. Pustilo nás to proto, že jsme šli s Blackem, tedy s Blackovou.

A zadruhé, vzpomínáte na heslo? Nerozlučnost. Šli jsme všichni společně, i když předpokládám, že kdyby to společně zkusili oni, stejně by neprošli. Heslo nám jednoduše napovědělo, jak se sem dostane někdo, kdo nemá krev Blackových. Pomocí nerozlučnosti s Blackem. Ale Cassii by to pustilo i samotnou, protože je Blacková.“


Domluvila, jako by to byla úplná samozřejmost a znovu se začala rozhlížet kolem sebe.

Stáli v místnosti široké přibližně pět metrů, vytesané do skály a před nimi se rýsoval vchod do další chodby. Na zemi bylo plno kamínků, oblých jako by pocházely z nějaké řeky a navzdory tmavým stěnám byly bílé.


„Jdeme? Je to jediná cesta ven a asi i k našemu cíli,“ řekla Hermiona u vstupu do chodby a její hlas se rozléhal prostorem.


Pomohli tedy Ginny vstát a podali jí berle. Harry vzal i její batoh a strčil ho do svého. Se svítícími hůlkami vyrazili na cestu, ale když prošli obloukem, zjistili, že už světlo nepotřebují, po obou stranách se totiž samy od sebe rozsvítily pochodně. Osvítily chodbu – vytesanou do skály – kterou lemovaly nádherně tvarované sloupy. Mezi sloupy byly dvoumetrové mezery a uprostřed každé hořela pochodeň. Sloupy byly štíhlé a ovíjely je nějaké vytesané rostliny.


„To jsou popínavé růže,“ poznamenala Hermiona.


Paty i hlavice byly bohatě zdobené.


Pomalu kráčeli mírně se svažující chodbou a hůlky měli připravené, aby je nic, co by mohlo vyskočit ze tmy, nepřekvapilo. Zdálo se však, že tu nic takového není, dokonce nenarazili ani na jiné chodby. Byla tu jen tahle chodba, vroubená sloupy a pochodněmi, které se rozhořely, když se k nim přiblížili a za nimi postupně hasly.

Občas se polekali vlastního pochodněmi zdeformovaného stínu, ale nepotkali žádné zvíře, ani netopýra, i když ten by byl asi lepší. Pomalu šli asi půl hodiny, pokud se nemýlili, když tu chodba najednou skončila a vyústila do podobné místnosti, z jaké vyrazili. Tato, na rozdíl od té první, nebyla prázdná.


Uprostřed místnosti byla skála vytvarovaná do podoby seříznutého sloupu – aby se na ni dalo něco položit – dole zdobeného a ovinutého popínavými růžemi. Na tomto polosloupu ale nebyla žádná skříňka – ať už dřevěná nebo kovová – jen bílé plátno, kterým bylo něco přikryté. Opatrně došli k polosloupu, ale nic se nestalo a tak se odvážili plátno sundat očekávajíce nějakou reakci, ale pořád nic. Prohlédli si tedy pozorněji sloup, co na něm leží. Do kamene byl zaražený zlatý podstavec a na něm byla přidělaná rukojeť.

Teď už Cassia věděla, co má dělat. Byla Blacková, ona byla Blacková, ne oni, proto musela sevřít rukojeť a čekat, co jí to napoví. Přešla blíž patříc na zlatý podstavec, zaprášený a matně se třpytící ve světle hůlek. Natáhla ruku.


„Ne, počkej!“ vykřikla Hermiona.


Překvapeně se ohlédla, ale to už k ní Hermiona přišla blíž.


„Jak můžeš vědět, že ti to neublíží? Jestli ano, jenom ty jsi Blacková, bez tebe se nedostaneme ven.“


„Nic se mi nestane, neboj. Právě proto, že jsem Blacková, to musím udělat já. Vám by to ublížilo.“


S těmito slovy znovu přešla k rukojeti, chytila ji a čekala. Pomalu, jako by se probouzela z dlouhého spánku, se z rukojeti začaly vynořovat věty, jedna po druhé a zlatá písmena se před ní lépe a lépe zviditelňovala, visíce v prostoru.


„Hermiono, piš, co ti budu diktovat, když ti řeknu, vynecháš… rychle, vezmi si pergamen.“


„Co? Vždyť nic nevidím.“


„Proto ti budu diktovat. Já to vidím. Rychle!“


Hermiona rychle sáhla do batohu, vytáhla kus pergamenu a pero, které raději začarovala, aby poslouchalo Cassii.


„Můžeš.“


Cassia začala diktovat:


„Requiro malum – …………… – limes.

Requiro malum ist ubi – …………… – eas

Requiro malum ist ubi eas abditum

Quod se in aeternum impleo fatum domus

Quod se transcendo limes piamen

Quod se per-cello ……………

Re-linquo – ……………

Coniungo – ……………

Coniungo – ……………

Et malum in aeternum evanesco

Et nec curiosa Pandora eum nuspiam careo.“


Najednou to skončilo, písmo zmizelo a na jeho místě se objevila změť čar, ze kterých se poskládala mapa. Skoro by ji nepoznala, kdyby na jedné straně nebylo pobřeží a pak jiné… jasně, byla to Francie, přesněji její část. Snažila se zapamatovat si detaily. Mapa po chvilce zmizela a objevila se další slova. Tentokrát nebyla spojená do vět, ale objevovala se jednotlivě.

Začala je číst:


„Warr, Black, fiducia cum bonum, fiducia cum futurum.“


Při jejich slovech bylo slyšet pouze zvuk pera skřípajícího po pergamenu. Pak najednou světlo i slova, která viděla jen Cassia, zmizela a nic se nedělo, bylo ticho. Ještě chvíli čekala, ale bylo zřejmé, že už se nic nedozví a tak pustila rukojeť a obrátila se k ostatním, kteří ji pozorně sledovali. Nestihli však nic říct ani se jí na cokoli zeptat, když vtom se ozvalo skřípání a rukojeť zajela do sloupu. Jen to stihli všechno zaznamenat, země se mírně otřásla a osvítilo je měsíční světlo. Rozhlédli se kolem. Protilehlá stěna zmizela a odhalila jim světlo a čerstvý vzduch.

Neviděli však les, viděli měsíc v úplňku, a když se podívali pod sebe, zjistili, že jsou asi pět metrů nad lesem, zahlédli dokonce říčku lesknoucí se v údolí. Rozhlédli se po okolí. Nenašli žádné schody ani plošinu, byl tam jen otvor ve skále a v něm oni.


„Co teď?“ zeptala se zoufale Hermiona.


„Nemůžeme se vrátit zpátky? Možná nás to pustí, kudy jsme sem vešli.“


Jako odpověď na její otázku se vchod do chodby s pochodněmi uzavřel. Teď už neměli kudy odejít a přemístit se nemohli.

Ron se otočil k Cassii.


„A co to Přenášedlo, co ti dal Fabian?“


„To nemůžeme použít. Jestliže se sem nedá přemístit, bude to zabezpečené i proti tomu. Když se ho pokusíme použít a nebude fungovat, ztratíme ho a já se tu nevyznám natolik, abych trefila k jeho domu. Nevím kam se mám přemístit, aby se mi ukázal.“


„Ale vždyť z košťat jsme ho viděli…“


„Ano, protože to Fabian dovolil, ne… Musíme skočit, dole je jezero.“


Po těchto slovech se na ni podívali jako by se zbláznila a chtěli protestovat, ale předběhla je.


„Ale jděte, jasně že neskočíme jenom tak, zpomalíme se. Po letu na drakovi byste se přece neměli bát.“