neděle 10. února 2008

Kapitola č. 12: Z očí do očí

Molly Weasleyová se marně snažila přesvědčit svého syna, aby s Leou zůstali u nich a společně oslavili konec roku. George matce vysvětlil, že jako čerstvý ženáč chce být se svou manželkou aspoň na pár dní osamotě a proto využije ten zbylý čas do konce prázdnin a vezme ji na nějaké pěkné romantické místo, kde spolu stráví krásné chvíle.

Sám sice ještě netušil kam půjdou, ale nakonec se mu podařilo zajistit chatku nedaleko Niagarských vodopádů, navíc v oblasti obývané kouzelníky. Toto místo je celoročně vyhledávanou lokalitou a právě na Silvestra, kdy se tu plánovaly velké oslavy Nového roku se tu sešlo hodně lidí. Mnozí z nich dokonce znali, protože šlo buď o jejich známé, nebo o rodiny studentů Bradavic.

„Hledí na nás, jakoby jsme byli největší atrakcí my dva,“ stěžoval si George, když zachytil pohled jednoho havraspárského studenta třetího ročníku.

„Ale no tak, uvolni se trochu. Jsou jen překvapení, že vidí svého ředitele i někde jinde než ve škole,“ ubezpečila ho Lea a přitulila se k němu.

„Spíš mi závidí, že jsem tu s tebou. Jen si nemysli, že nevidím, jak se na tebe někteří studenti dívají.“

„Ty snad žárlíš,“ rozesmála se.

„A divíš se mi? Jsi mladá, krásná a mohla bys mít každého, na koho ukážeš,“ zlobil ji znova.

„A jak vidím, vybrala jsem si mrzouta, kterého budu muset denně přesvědčovat o tom, jak moc ho miluju a že bych ho nevyměnila za nikoho na světě,“ nedarovala mu a oplatila mu jeho poznámku stejnou mincí.

„Hm, poslouchá se to krásně. Ale co mi to rovnou dokázat?“

„Georgi Weasley, když už jsem tu, ráda bych si prohlédla i okolí. Nepřišli jsme sem přece trávit celé dny v posteli,“ ohradila se.

„A proč ne? Mě by se to líbilo,“ huhlal si pod nos.

„Tak už pojď. Podívej na ten krásný výhled,“ ukázala a skutečně, z jejich místa měli výhled na nádhernou scenérii a přímo před nimi z výšky padala voda a dopadala kamsi dolů, do nedohledna. Chladný vzduch se jim zarýval až do morku kostí a Lea se více přitiskla ke svému manželovi, aby se zahřála.

„Je chladno, pojďme raději dovnitř,“ nevzdával se George, i když se svými schopnostmi stačilo jednoduše použít ohřívací kouzlo.

„Ale před půlnocí se sem s ostatními vrátíme, že? Chci vidět ohňostroj nad vodopádem,“ prosila Lea a pohlédla manželovi do tváře.

„No dobře. Tobě se prostě nedá odolat,“ rezignoval nakonec a společně se vrátili do chatky.

Zvuky probíhající oslavy se k nim nesly vzduchem a lákaly je přidat se k ostatním bavícím se kouzelníkům. Vyšli tedy ven a přidali se k davu tancujících a zpívajících lidí.

„To je krása mami, podívej,“ vykřiklo jakési děvče při pohledu na oblohu, kde právě začínal barevný ohňostroj.

„Ano zlato. Je to krásné,“ přisvědčila matka a ohlédla se kolem, aby našla svého manžela. V tom momentě zpozorovala George s Leou.

„Pane Weasley, dobrý večer. Kde se tu berete?“ oslovila ho.

„Dobrý večer paní Eliottová. No, zřejmě jsme se stejně jako vy rozhodli oslavit Nový rok trochu netradičně. Ahoj Elsie, jak se máš?“ pozdravil svou studentku a její matku.

„Dobře, pane profesore. Není ten ohňostroj překrásný?“ rozplývala se druhačka z Havraspáru.

„No, uznávám, že to není nejhorší. I když na ohňostroj, který jednou zažily Bradavice, to skutečně nemá,“ neodpustil si vzpomínku jednoho svého kousku, kterým předčasně ukončil s bratrem školní docházku.

„No tak Elsie, pojď, necháme pana profesora aby se bavil a půjdeme najít otce. Zřejmě se nám tu někde zatoulal,“ chytila dceru za ruku a chtěla ji odvést, ale ona se bránila.

„Ale mami, já se chci dívat na ohňostroj a odtud je nejlepší výhled. Prosím mami, já tě tu počkám a nehnu se ani na krok,“ prosilo děvče.

„To nejde Elsie, je tu moc lidí, mohla by jsi se ztratit,“ nesouhlasně kroutila hlavou matka a v tom se do rozhovoru vložila Lea.

„Jen ji tu nechte, dohlédneme na ni, než se vrátíte,“ navrhla a oči malé Elsie se rozzářily.

„Ano mami, zůstanu tady s panem profesorem a slečnou Leou. Prosím mami, že můžu, prosím,“ prosila.

„To od vás nemůžu žádat. To nejde.“

„Jen klidně najděte svého manžela a my se tu zatím s Elsie nějak zabavíme,“ podpořil Lein návrh i George a tak paní Eliottová víc nenamítala a nechala dceru s nimi.

Tři páry očí se upíraly k obloze a sledovaly barevné obrazce, které se tam tvořily. Noc nebyla až tak chladná, ale Georgovi po zádech přeběhl mráz. Pronikl jím zvláštní pocit, že se něco děje. Netušil ale co a tak se snažil ana to nemyslet. Nakonec nebylo nic, co by se zdálo podezřelé. Obklopovali je jen kouzelníci v mírně podnapilém stavu, kteří se o ně v nejmenším nezajímali. Bylo těsně před půlnocí a vyčarované hodiny na obloze právě odbíjely posledních deset sekund do konce roku.

„Elsie, srdíčko, tady jsme,“ ozvalo se za nimi a všichni tři se ohlédli, aby mohli pohlédnout do tváří pana a paní Eliottových.

„To je mamka s taťkou. Já půjdu za nimi,“ řekla Elsie a oni přikývli a sledovali vzdalující se dětskou postavu směřující k rodičům. Najednou před nimi prošel kouzelník a zastínil jim výhled. Když se konečně ztratil v hustém davu, George s Leou pohlédli do vyděšených tváří manželů Eliottových. Elsie s nimi nebyla a neviděli ji ani nikde poblíž.

„Kde je Elsie?“ zeptal se George, když se k nim dostal.

„Já... já nevím. Šla k nám a najednou byla pryč. Já nevím, jakoby se jednoduše vypařila,“ plakala její matka.

„Uklidni se Marry. Najdeme ji,“ chlácholil ji manžel a zoufale pohlédl na ředitele školy.

„Leo, zůstaň tady s ni, my ji jdeme hledat,“ rozhodl George a na nic nečekal. „Vy jděte tímto směrem, já půjdu na druhou stranu.

Jak řekl, tak i udělali. Rozběhl se na druhou stranu, než pan Eliott a oba vykřikovali Elsieno jméno. Zvědaví návštěvníci se po nich ohlíželi a někteří se k nim přidali a hledali zmizelé děvče. George zase přemohl ten zvláštní pocit a když se otočil uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Ze tmy na něj hleděly šíleně vypadající, krví podlité oči. Nic víc, nic méně a stejně rychle jak se tento strašidelný výjev před ním objevil, tak i zmizel.

„Leo, musím odejít,“ oznámil ji náhle.

„Cože? Co se děje?“ pohlédla do jeho utrápené tváře.

„Co se stalo naší Elsie?“ přidali se oba ustrašení rodiče.

„Bohužel, zřejmě byla unesena,“ oznámil jim smutně.

„Unesena? Ale kým a proč?“ vykřikl pan Eliott.

„To nevím. Ale jestli dovolíte, hned teď musím informovat příslušné úřady. Zůstaneš tu s nimi nebo půjdeš se mnou? Okamžitě musím za Harrym,“ dokončil nekompromisně.

„Počkám. Vraťte se brzy,“ políbila ho na rozloučenou a on se přemístil k domu svého švagra.

V oknech přízemí se svítilo a za záclonami se míhaly stíny přítomných postav. Zabouchal na dveře, ale zřejmě ho neslyšeli, tak vešel dovnitř. Harrymu bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku a nenápadně ho odvedl do své pracovny.

„Musíš jít se mnou Harry. Před malou chvílí zmizelo další děvče, studentka,“ oznámil bez okolků.

„Kde? Jak se to stalo?“ zeptal se a tak mu George řekl všechno, co viděl a na co si vzpomínal.

„Harry, ty oči... ty nebyly lidské. Ale nechápu to, nemělo to žádné tělo, viděl jsem jen ty oči.“

„Takže vlkodlaka můžeme konečně definitivně škrtnout. Myslíš, že ten únosce mohl mít na sobě nějakou napodobeninu neviditelného pláště?“ uvažoval Harry nahlas.

„To se mi nezdá. Ty oči rozhodně nebyly lidské,“ opakoval jeho švagr.

„Dobře, uklidni se. Půjdu se tam podívat,“ rozhodl a nenápadně řekl Ginny, že musí na chvíli odejít. Pak se spolu s Georgem přemístili tam, kde před chvílí zmizela třetí oběť neznámého netvora. Ani pátrání poloviny všech bystrozorů z oddělení však nepřineslo žádný úspěch a tak zoufalým rodičům nezůstalo nic jiného, než čekat, jestli se jejich děvčátko někdy vrátí domů.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Fakt pěkný. Ale, opravte mě jestli se pletu, nejsou náhodou Niagarské vodopády v Americe? A kouzelníci se přeci nedokáží přemistovat na takovou vzdálenost,ne?

Anonymní řekl(a)...

dokážou se přěmistovat na jakoukoli vzdálenost