Kapitola č. 11: S pravdou ven

Když Lea s Georgem na Štědrý den přišli k Potterovým, byl už dům plný lidí. Sešla se ti celá rodina a nejbližší přátelé, aby společně oslavili svátky. Dohromady jich tu bylo bezmála pětadvacet a zábava už byla v plném proudu. Zatímco se Ginny, Molly, Hermiona a Fleur točily v kuchyni kolem hrnců a připravovaly slavnostní večeři, muži se svými dětmi zdobili vánoční stromeček a vymýšleli různé bláznivé nápady.

„Ahoj,“ pozdravili svorně George s Leou, když nahlédli do kuchyně.

„Hm, to je vůně. Tak se zdá, že kromě dobré zábavy potěšíme i naše žaludky,“ zažertoval čerstvý novomanžel a zeširoka se usmíval na svou matku, sestru a švagrové.

„Přidáš se k nám Leo? Ty jdi za ostatními, čekají už jen na tebe a pokuste se nezbourat do večera dům,“ řekla vesele Ginny a vystrčila bratra z kuchyně, zatímco Lee podala zástěru a vedla ji ke stolu.

„Mohla bys nakrájet salát?“ zeptala se a bez toho, aby čekala na odpověď, ji podávala nůž a salátovou mísu.

„George je dneska jakýsi veselý. Určitě má něco za lubem,“ konstatovala Molly nespouštějíc oči z pánvičky, na které právě restovala zeleninu.

Ona, Hermiona a Fleur stály zády k Ginny a Lee, a tak nezpozorovaly Ginnyin překvapený výraz, když zpozorovala na přítelčině ruce zářivý prsten. Lea zachytila její pohled a zrůžověla, ale rychle ji naznačila, aby mlčela, že ji to vysvětlí později. Vyměnily si chápavé pohledy a pokračovaly v práci.

„Mami, zvládnete to tu už samy? Já s Leou půjdeme prostřít v jídelně,“ řekla nakonec Ginny, protože déle nemohla vydržet to napětí a dychtila po novinkách. Odvedla Leu, ne však do jídelny, ale do ložnice, kde si mohly v klidu promluvit.

„Požádal tě o ruku?“ zeptala se dychtivě.

„Ta taky,“ přiznala Lea a zasněně na ni pohlédla.

„Víš, bylo to tak náhlé a spontánní, my... my jsme se rovnou i vzali. Jsme s Georgem manželé.“

„Cože? Kdy a jak? Proč jste to tajili?“ vyzvídala překvapená Ginny.

„Nic jsme netajili. Stalo se to dnes v noci. Požádal mě a o pár minut později jsme byli svoji. Brumbál nás oddal v ředitelně. Bylo to krásné Ginny. Jsem tak šťastná. Jsi vlastně první, kdo o tom ví,“ vysvětlovala Lea.

„Teda, to jsou mi novinky. Nevím, co na to říct. Blahopřeju! George si vybral opravdu správně. Od Fredovy smrti je konečně skutečně šťastný,“ objala ji a v tom se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel ten, o kterém doteď mluvili.

„Tak tady ho máme, našeho Casanovu,“ popíchla ho sestra a objala ho stejně, jako před chvílí Leu. „Blahopřeju. Věřím, že spolu budete šťastní a konečně nás s Harrym můžete začít překonávat v počtu dětí,“ neodpustila si ironickou poznámku. „Kdy to oznámíte?“

„Chtěl jsem dnes večer. Jakou má máma náladu?“ vyzvídal George.

„No, tuší, že něco chystáš, ale toto by nikoho z nás ani nenapadlo. mám z vás obrovskou radost,“ zopakovala znovu.

„Tak pojďme, jinak si začnou myslet, že tu kujeme nějaké plány.“

„A ne snad?“ zasmáli se oba najednou a Ginny se k nim přidala. Pak společně, ale co nejnápadněji sešli dolů a každý se vrátil ke své práci.

„Všichni do jídelny!“ zavolala Molly a dirigovala všechny muže a děti, aby si posedali kolem dlouhého stolu.

Bylo sice slavnostně prostřeno, ale chyběly tu mísy s jídlem. Uprostřed však trůnil velký poschoďový dort a na něm dvě marcipánové postavičky v plenkách. Ginny zapálila svíčky na dortu a vzala si na ruce Elisabeth, zatímco Harry se s Marry-Ann postavil vedle ni. Ostatní začali zpívat a tleskat malým dvojčatům oslavujícím první narozeniny. Strýček George, který se s velkou radostí ujal úlohy kmotra těchto dvou zlatíček, samozřejmě nelenil a vytáhl fotoaparát, aby zvěčnil slavnostní chvíli.

Očka malých oslavenkyň zářily a odrážely se v nich plamínky hořících svíček. Plácaly ručičkami a napodobovaly ostatní. Máma s otcem za ně sfoukli svíčky a usadili je do připravených dětských židliček. Protože už byl večer a děvčata začínaly být ospalé, rozhodli se rozbalit jen dárky od rodičů a kmotra. Ostatní své dary položili pod vánoční stromeček, aby je děti rozbalili spolu s ostatními, které dostanou na Vánoce. George z kapsy vytáhl dvě sametové krabičky a v každé z nich byl náramek.

„Jsou to ochranné náramky, které je budou chránit a hlavně trochu krotit jejich náhodnou magii, aby si neublížily. Jsou začarované tak, aby si je nemohly sundat a dovolil jsem si nechat na ně vyrýt jejich jména, to aby je rodiče lépe rozeznali. I když, když jsme se s Fredem občas vyměnili, bylo to vzrůšo,“ vysvětloval George.

„Počkejte, nasadím jim je,“ vstal od stolu a popošel k děvčátkům, aby jim dal náramky na ruku.

Obě zvědavě hleděly na svého strýce, nechápajíc, co se děje, ale třpytící se věc na jejich zápěstích se jim náramně zalíbila a hned začaly zkoušek, k čemu slouží. Výbuch smíchu se ozval v celé místnosti, když Elisabeth naštvaně zkoušela náramek strhnout z ruky, protože za nic na světě nemohla přijít na to, co to je.

„A teď my,“ ozval se Harry a popošel k poličce, kde za sklem stály tři průhledné flaštičky naplněné jakousi bílou tekutinou. „Samozřejmě zachováme naši tradici, kterou jsme si s Ginny vymysleli, a i pro Elisabeth a Marry-Ann jsme do této flaštičky,“ ukázal na další, podobnou těm třem, „ukryli naše vzpomínky na první rok jejich života. Od chvíle, kdy přišly na tento svět až doteď,“ otevřel zazátkovanou flaštičku, vytáhl svou hůlku a známou formulí vytáhl ze své mysli vzpomínku na dnešní den, aby ji přidal k ostatním. Když to dokončil, přistoupila k němu Ginny a udělala to samé. Pak flaštičku uložili k třem dalším.

„Doufáme, že až budou mít sedmnáct, budeme si s nimi moct tyto vzpomínky prohlédnout a prožít tak znovu první rok jejich života,“ řekla a políbila své dvě nejmladší ratolesti.

„A je čas na večeři,“ zavelela Molly a přerušila tak ticho, které nastalo. „Pojďte mi pomoct děvčata,“ oslovila Fleur a Hermionu, které seděly nejblíže.

Zatímco se jídlo nosilo na stůl a postupně mizelo v žaludcích hladových hostů, George je bavil svými vtipy a přidali se k němu i Ron s Billem. Mezitím Ginny nakrmila dvojčata a s Harryho pomocí je šla uložit do postýlek, které dočasně opět přesunuli do své ložnice, aby měla Minerva pokoj sama pro sebe.

„To jsem tvědavá, jak se to dál vyvine,“ zašeptala tajemně nad postýlkou.

„Co máš na mysli?“ zeptal se nechápavě Harry.

„No, jsem si jistá, že překvapením v tento den zatím neodzvonilo,“ mrkla na něj a víc mu neprozradila.

Před odchodem na dveře vykouzlila jednostranné Silencio, aby sem nedoléhaly zvuky zdola, ale aby ona slyšela, kdyby se v pokoji něco dělo. Krom jiného měla permanentně ve všech pokojích slabé poplašné zaklínadlo, a tak mohla klidně odejít dolů a věnovat se svým hostům.

„Tak ven s tím Georgi. Celý den sršíš vtipem a dobrou náladou. Tak jsem tě už dlouho neviděla. Že ty něco chystáš?“ ujala se iniciativy opět hlava Weasleyovské rodiny, Molly, právě když se do jídelny vraceli Harry s Ginny.

„No, vlastně máš pravdu, mami. Jenže já to nechystám, ale už jsem to zrealizoval,“ zašklebil se od ucha k uchu a vzal Leu za ruku. „Mami, tati, oženil jsem se,“ řekl zřetelně a zdvihl svou a Leinu ruku tak, aby bylo vidět prstýnky zpečeťující jejich svazek. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho a nikdo nevěděl, co má říct. Byli v šoku.

„Cože jsi se?“ zalapala po dechu paní Weasleyová.

„Oženil mami. Slyšela jsi ho. Není to úžasné? Přece se spolu s Leou k sobě úžasně hodí,“ pospíšila si Ginny bratrovi na pomoc.

„No ano, proti Lee samozřejmě nic nemám, je to velmi milé děvče, ale... kdy? Proč jste nám to neřekli? Nenapadlo tě, že bychom při tom chtěli být? Dát vám své požehnání a popřát vám hodně štěstí?“ zvýšila hlas Molly a vyčítavě pohlédla na syna.

„Mami, uklidni se. My jsme to neplánovali. Přišlo to samo od sebe a tak jsme se dnes v noci vzali,“ tišil ji George, který s podobnou reakcí počítal.

„Chtěl bych, aby jste při tom byli, ale stalo se.“

„A já jsem tak moc doufala, že budu při tom. Že uvidím Leu ve svatebních šatech a tebe konečně šťastného.“

„Jsem šťastný mami. Jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ ujistil ji a objal. Pak k sobě přitáhl i Leu.

„Ach děti. Všechno dobré. Ať vám to spolu vyjde a snad se ještě dožiju nějakých vnoučat,“ povzdychla si a objala i Leu. Po ni se ke gratulacím přidali i ostatní.

„Teda kamaráde, kdybych věděl, že čekáš, až ti nevěstu přivedu já, udělal bych to už dávno,“ popíchl ho Harry, když jemu a Lee přál vše nejlepší do společného života.

„A Leo, kdyby tě někdy moc zlobil, stačí říct a my už ho dáme do latě,“ přidal se k němu Bill a Ron.

„Vy jste mi ale kamarádi,“ bránil se George.

„Budu si to pamatovat,“ přisvědčila Lea a když zástup gratulantů skončil, rozproudila se u stolu zábava.

Kolem půlnoci se hosté rozloučili a vrátili se do svých domovů. Ráno je čekal nejkrásnější den Vánoc, den kdy se rozdávají dárky.

„Pomalu, neběžte, nebo spadnete,“ volal Harry za Jamesem a Albusem, kteří se šílenou rychlostí řítili dolu po schodech.

„Hurá, hurá, jsou Vánoce!“ vykřikovali společně a zpomalili až když stáli před stromkem a pod ním viděli hromadu dárků.

„Dobré ráno Minervo,“ pozdravil Harry svou babičku, která pomáhala Ginny s krmení dvojčat. Naštěstí jim v misce zůstalo po poslední lžičce a tak nedočkaví sourozenci nemuseli čekat.

„Posedejte si. Víte přece, jak to chodí,“ upozornil je otec a oni chtíc nechtíc museli poslechnout. Rodiče je však nenechali dlouho v napětí a za chvíli se jejich rozradostněné tváře ztrácely pod hromadou vánočních papírů z rozbalených dárků.

„Jééé, to je krásné koště. Děkuji!“ rozplývala se Lilly, která tradičně, jako její bratři, dostala své první koště na Vánoce v prvním ročníku. Al na něj po očku pokukoval a zamračil se při vzpomínce na své, o které přišel při posledním zápase. Nedalo se už opravit a tak při tréninzích používal školní koště.

„Teď ty Albusi. Otevři tenhle,“ podal mu otec dlouhý balík a v něm, světe div se, bylo stejné koště, na jakém předtím létal.

„Ty jsi ho opravil?“ žasl Albus.

„Bohužel, to už nešlo. Ale je to ten samý model a jsem si jistý, že jestli chceš pokračovat ve hře, bude se ti hodit,“ odpověděl mu otec a Al se mu nadšeně vrhl kolem krku.

„Teď je na řadě James,“ připomněla Ginny.

„Jistě. Tenhle je pro tebe Jamie,“ podal Harry dárek staršímu synovi. Balík byl podobný těm, co dostali sourozenci.

„Ale já už koště mám, tak co to je?“ nevycházel chlapec z údivu.

„Otevři to a uvidíš,“ povzbudil ho otec.

„Páni, to je... to je přece...“ koktal chlapec držíc v ruce starý model koštěte Nimbus 2000.

„Přesně tak. To je koště, na kterém letěl Viktor Krum na svém posledním mistrovství světa ve famfrpálu. Máš tam od něj i věnování. Viděl tě létat a říkal, že bys klidně mohl hrát profesionálně,“ usmíval se na něj Harry.

„No to sotva, poslední zápas jsem dost pohnojil,“ konstatoval, ale jeho radost z dárku zahnala všechny zklamání, která doteď pociťoval z prohraného zápasu.

„Vystavím si ho v pokoji, to je tedy něco! Díky tati, díky mami,“ objímal oba rodiče a studoval jemnou rytinu na držadle závodního koštěte.

„Tenhle je pro tebe Minervo,“ vytáhl velký balík odkudsi zezadu Harry.

„Cože? Ale to jste...“ protestovala.

„Jen to otevři babi,“ oslovil ji měkce a s láskou.

Do očí se ji vehnaly slzy štěstí. Byla ráda, když si ji po čase zvykl oslovoval křestním jménem, ale babi ji oslovovaly doteď jen děti. Od něj to slyšela poprvé a to byl pro ni ten nejkrásnější dárek, jaký staré ženě mohl dát. Přijala od něj balík a roztřesenýma rukama ho začala otvírat. Byl to obraz. A ne ledajaký, ale ten samý, co visel v Harryho pracovně. Byla na něm celá rodina, včetně ji samotné.

„Náš jsem nechal upravit stejně. Jeden bude viset u nás doma a tento si můžeš dát do svého kabinetu, jestli chceš,“ vysvětlil.

„Šťastné a veselé Vánoce,“ zašeptal ji do ucha, když ji objímal.

„I tobě Harry, i tobě.“

Rozbalování dárků pokračovalo a kupa zpod stromku se postupně zmenšovala. I Harry s Ginny se obdarovali malými drobnostmi a Ginny pojala dárek pro Harryho s humorem, když mu darovala knihu s názvem „Příručka pro otce, jak zvládnout své ratolesti bez újmy na zdraví“.

„Tak tohle je podpásovka. Já jsem je přece zvládl,“ bránil se se smíchem.

„No.. řekněme, že s touto příručkou by jsi to mohl zvládnout lépe a nemuselo by tě to tak vyčerpat zlato,“ odpověděla s nevinným výrazem.

„Tak dobře, a je tu ještě jeden. Albusi, ten je pro tebe,“ podal Harry poslední balík, který ležel pod stromkem.

„Pro mě? Co to může být?“ zkoušel hádat, ale to co bylo vevnitř by ho asi nikdo nenapadlo. V rukou držel velmi vzácný výtisk knihy v kožené vazbě. Samozřejmě hned věděl co jeto za knihu, ale nechápal, jak se k němu dostala. Otevřel ji a na první stránce našel věnování: „Albusovi Severusovi, mému nejšikovnějšímu studentu. Konečně dozrávají první plody mého úsilí. Severus Snape.“

„To přece není možné,“ kroutil hlavou chlapec a jeho radost se mísila s rozpaky a nechápavostí.

„Co se děje Ale?“ vyzvídal otec a když mu chlapec podal knihu, aby se sám podíval, vypadal Harry stejně zmateně jako Al. Avšak všiml si toho, co syn ne, a to vychytralého úsměvu Minervy. Hned pochopil, že odpověď má hledat u ní. „NO, dostat podobné věnování od Severuse Snapa je opravdu velká pocta, měl by sis toho vážit Ale,“ vrátil mu knihu a tázavě pohlédl na Minervu. Ta mu naznačila, že mu to vysvětlí později.

„Já si toho vážím a hodně, toto je kniha, kterou právě čteme a ve školní knihovně není. Severus říkal, že vyšla jen ve třech výtiscích, z toho jeden má on sám. Ale vůbec netuším, jak se to sem dostalo. On přece nemůže... nebo ano?“

„Ne Albusi, nemůže. Řekněme, že v tomto případě měl jistého prostředníka. Severus je bohužel opravdu mrtvý a už se nemůže vrátit.“

„Já vím. Ale je úžasné, že na mě myslel. Můžu si jít teď číst?“ byla jeho další otázka.

„Nejprve snídaně, pak můžeš dělat co budeš chtít,“ opravila ho matka a žádné z dětí proti chutné snídani neprotestovalo.

„Tak povídej,“ vyzval Harry Minervu, když byli konečně sami.

„Je to jak jsi řekl. Severus měl jednoduše zprostředkovatele. Nic víc v tom není.“

„Takže Snape od tebe chtěl, aby jsi koupila knihu a podepsala ji pro Albuse v jeho jménu?“

„Tak nějak. Ale sám víš, že Severus Snape je velmi hrdý muž a nikdy by od nikoho nežádal něco jako almužnu, nebo jak to nazvat. Ta kniha je koupená z jeho vlastních peněz a každé slovo napsané v té knize mi diktoval,“ vysvětlovala.

„Jak to myslíš, z jeho peněz?“

„No, já sama jsem o tom neměla tušení, dokud mi to nedávno neřekl. Měl v ředitelně ukrytý klíč ke svému trezoru v Gringottově bance a u něj i závěť, ve které odkazuje všechen svůj majetek škole. Jediné, co jsem mu musela slíbit, než mi prozradil kde to je, bylo, že Albusovi koupím tu knihu a dostane ji na Vánoce.“

„Proč čekal až doteď, než odhalil svou závěť, když i tak plánoval nechat všechno škole?“ nevycházel z údivu.

„Prý čekal na vhodnou příležitost a ta nastala právě teď. Sama jsem byla překvapená, ale co naděláš? Nezapomínej, že jde o Severuse,“ pokrčila rameny.

„Máš pravdu. On něj bych čekal asi cokoli, ale že dá vánoční dárek mému synovi, tak to ani ve snu.“

„Kdyby jsi je spolu viděl tak jako já, nepřekvapilo by tě to.“

„Hm, možná,“ pokrčil rameny a chystal se jít za Ginny a dětmi, ale ještě ho zastavila.

„Harry, děkuji.“

„Není zač. Mám tě rád,“ řekl a pak se společně přidali k ostatním, kteří seděli kolem stromku a zpívali vánoční písně.