pátek 8. února 2008

Kapitola č. 28: Skála

Pomalu se probouzeli. Vyspali se výborně, možná to zapříčinila i změna ovzduší. Vzbudil je Fabianův hlas. „Vstávejte, je čas vyrazit,“ křikl z plných plic, a aby měl jistotu, ještě mlátil vařečkou do velkého hrnce a takto vyzbrojen procházel chodbou. Pak se vrátil do kuchyně a zanechal je v šoku.

Harrymu chvíli trvalo, než se vzpamatoval a nebyl rozhodně jediný.


„Takže zvláštní, co? Spíš bych řekl nepříčetný!“ klel rozespale Ron, zatímco vstával a hledal svoje věci.


Ostatní na tom byli podobně, i když Cassii to tolik nepřekvapilo, protože ho znala.

Za čtvrt hodiny se sešli v kuchyni a špatná nálada se začala vytrácet při pohledu na připravené jídlo, které bylo cítit až nahoru.

K údivu všech přišla poslední Cassia a zamračeně pohlédla na hostitele.


„Myslela jsem si, že už tě to omrzelo, Fabiane. Je to už dost starý vtip, abys věděl.“


Popřála jim hezký den, i když se blížil večer a posadila se k nim.

Fabian se na ni zaškaredil a pokračoval v popisu cesty, s kterým začal, než sešla dolů.


,,Takže, až se najíte a probudíte, můžeme vyrazit. Bude lepší, když vyrazíme v noci, protože je to mudlovské území a nemusí o nás vědět. Pořádně se oblečte a hlavně obujte, je to těžký terén. A v noci tu není takové teplo jako u vás.“


Přikývli na znamení souhlasu, protože měli plná ústa.


„A kam přesně jdeme?“ směřoval otázku na Cassii.


„To kdybychom věděli,“ povzdechla si.


„Vím, že mi po tom nic není, ale nevíte alespoň, co přesně hledáte?“


„Nevíme,“ odpověděla Hermiona.


„Tak to bude dlouhý výlet, to abych přibalil ještě pár věcí.“


„Nemrač se, Fabiane, ještě nedávno bys s námi pročesával celé Norsko,“ s úsměvem mu odpověděla Cassia a pustila se do jídla.


Když vyrazili, začínalo se stmívat.


„Fajn, musíme pěšky, protože je to mudlovské území, jak už jsem říkal.Jsem jen zvědavý, jak chcete postupovat, když nevíte, co vlastně hledáte. Řeknete mi aspoň, kudy máme jít? Lesem, údolím nebo podél řeky?“


„Mohl bys nám ukázat nějaké jeskyně? Jsou tu nějaké?“


Zatímco jí odpovídal, zabezpečoval kouzly dům, který jim postupně zmizel z očí, a ocitli se uprostřed lesa. Fabian vyrazil mezi stromy a oni vyrazili za ním. Mezitím se krajina ponořila do úplné tmy. Cassia šla poslední, byla zamyšlená a obezřetně se rozhlížela kolem.

Ze zamyšlení ji vyrušila Ginny.


„On neví, že jsi Kestrel, že?“


„Neví, to neví nikdo, měli byste vlastně považovat za čest, že to víte.“


Ginny přikývla na znamení porozumění.

Během další hodiny nemluvili, jen šli dál a dál až se najednou vynořili na kraji lesa a naskytl se jim nádherný výhled. Z lesa vyšli mezi dvěma horami a teď stáli na okraji dlouhého údolí. Všude kolem byl les, údolím protékala řeka, kterou zahlédli jen díky odrazu měsíce v ní. Pohlédli dolů… stáli nad srázem, vysokým asi deset metrů.


Fabian shodil batoh, rozhlédl se a s úsměvem jim řekl:


„Tady se utáboříme, je pravda, že nás v noci není vidět, ale terén před námi je zrádný a tuhle oblast bohužel tak dobře neznám.“


„A proč se vlastně nepřemístíme?“ zeptal se Harry a ostatní souhlasně přikývli.


„Jak už jsem říkal, neznám to tady moc dobře, les kterým jsme přišli… to je naše kouzelnické území, ale občas sem zabloudí i mudlové, proto máme zákaz se přemisťovat a je to i hlídané. Nebudeme si koledovat o problémy.

Dál už to nemám prozkoumané a vy navíc ani nevíte, kam jdete a co hledáte. Maximálně vás zavedu do oblasti jeskyní, ale i to bez přemisťování. Je mi líto, ale teď si prověříte fyzičku. A navíc můžeme potkat hlídky z ministerstva, protože tu poslední dobou zaznamenali časté přemisťování v blízkosti mudlů.“


Poté se vrátil ke svému batohu, vybalil si spacák a nevšiml si proto jejich překvapených a výmluvných pohledů, které po sobě vrhali. Vytáhli si tedy také spacáky, rozložili se okolo praskajícího ohně, který Fabian rozdělal se slovy:


„Kontrolují pouze přemisťování.“


V noci nebyla velká zima, určitě ne tak, aby jim byla ve spacácích zima a každý se ponořil do svých myšlenek o tom, jak dlouho jim bude trvat hledání bez možnosti přemisťování a také o tom, že to asi bude dlouhý výlet. Nebe bylo jako vymetené, hvězdy jasně svítily. Harry se zaměřil na jednu z hvězd, které byl schopný najít kdekoli. Sirius – Psí hvězda. Fabian však naspal a držel první hlídku. Seděl na okraji srázu a sledoval krajinu okolo. Po něm se na hlídce vystřídali i ostatní a ráno je probudil Ron, který měl poslední hlídku.

Další dva dny strávili lezením po skalách a jeskyních, které byly v okolí, a postupně postupovali do středu údolí, jak je třetího dne informoval Fabian, když před západem slunce vycházeli z další jeskyně. Nebo spíš vyběhli, protože byla plná netopýrů, kterým se nelíbilo, že je vyrušili. Narazili taky na několik mudlů, kteří tu byli na túrách a jednou dokonce museli utíkat před medvědem, kterého bavilo je pronásledovat a trvalo jim dvě hodiny, než se ho zbavili. Nechtěli mu ublížit, proto ho vždycky jen zmátli matoucím kouzlem, ale pokaždé se rychle vzpamatoval. Možná to bylo tím, že měl silnější lebku a proto matoucí kouzlo neúčinkovalo déle. Nakonec ho museli omráčit. Jinak jim nic nebránilo v průzkumech jeskyní, kterých bylo opravdu hodně. Mnohé z nich ale byly malé a ze žádné necítili magii.


Stále častěji začali potkávat mudly, proto si museli dávat pozor a používat kouzla co nejméně. Nikdy nemohli vědět, kdy nějakého potkají. Začínalo je to ubíjet, byli podráždění a neměli se ani na kom odreagovat, protože Cassia se nedala a Fabian měl pořád dobrou náladu. Proto si raději zařídili, aby nikdy neměl poslední hlídku a nepřipravil jim budíček podobný tomu u něj doma. Pořád však nic nenašli.

Fabian jim však jednoho večera u večeře sdělil:


„Teď vás potěším, dostáváme se do divočejší části, prý tam skoro nikdo nechodí, ale bude to náročnější než doteď, půjdeme do kopce a pak tamtou úžinou,“ naznačil rukou směr.


„Budete moct víc kouzlit a budete se smět přemisťovat, tam už není kontrolovaná oblast.“


Očividně jim udělal radost.

Hermiona je nevnímala, seděla opřená o strom a studovala deník, který našli na Grimmauldově náměstí a kolem sebe si rozložila knihy, které vytáhla ze své malé brašny. Nečetla si však v něm – už ho uměla skoro nazpaměť – jen se snažila najít souvislost těch několika nesouvislých latinských slov s mapou. Možná jim poradí, kde přesněji mají hledat, protože na mapě nebylo označené žádné místo. U každého slova byl nějaký alchymistický symbol, ale na mapě žádný podobný nenašla, i když jeden z nich byl mnohem větší a byl úplně v rohu. Byly to tři čtverce protínající se v rozích. Pořád jí to nedalo spát, při každém odpočinku studovala mapu. Ostatní prohlíželi mapu, kterou měl Fabian a fotografie od mudlů, kteří sem chodili. Už jim zbývala jen asi třetina území a měla být zajímavější než dosud.


Pátrali už pět dnů, byli unavení a měli za sebou únavný průzkum lesa, který neznali a pořád nevěděli, co hledají, ale snažili se držet území vyznačeného mapou v deníku. Prohledali už mnoho jeskyní, ale pořád nenarazili na žádnou magii a už začínali být zoufalí.

Právě procházeli obzvláště divokým územím mezi dvěma vrcholky, když začali být neklidní a nervózní. Slunce zapadalo, chystali se přenocovat, ale něco je pořád nutilo ohlížet se, jakési napětí ve vzduchu. I Cassia to cítila, ale když nikdo nic neříkal, mysleli si, že to je únavou.


Seděli okolo ohně a večeřeli, když už to Harry nevydržel:


„Vy to necítíte? Mám takový divný pocit, určitě neusnu.“


„Máš pravdu, Harry, je to tady přesycené starou magií, patrně jsme konečně našli správné místo. Teď už zbývá jen najít stopy,“ odpověděla Cassia, zatímco vybalovala spacák.


„Proto to tady vypadá tak divoce, takhle silnou magii cítí i mudlové a není jim příjemná a ani zvířatům.“


Když to Fabian slyšel, zkoumavě na ni pohlédl.


„Takže vám ještě zítra pomůžu a pak se vrátím domů. Nechám ti tady Přenášedlo, aktivuješ ho heslem.“


„Vy s námi dál nepůjdete?“ byla zvědavá Ginny.


„Ne, jsem s vámi pouze jako průvodce, nesmím o vaší práci nic vědět. Proto jakmile to najdeme, odejdu a vy se potom přenesete zpátky ke mně domů, bude vás tam čekat vynikající jídlo a vaše pokoje.“


Během dalšího dne to v dopoledním čase zdaleka nevypadalo, že by je měl Fabian tak brzy opustit. Sice stále cítili silnou magii, ale zatím nic nenašli. Ale pak se najednou všechno změnilo.

Hermiona si právě prohlížela skalní stěnu na břehu vyschlé říčky – poznali to podle vzhledu země, která naznačovala koryto – a skála se jí zdála být pod mechem překvapivě hladká, tak si řekla, že ho odstraní. Začala ho strhávat rukama a po chvíli si na pomoc vzala hůlku. Očistila zhruba polovinu skály – která ji převyšovala o metr – když tu našla něco zajímavého.


„Něco jsem našla!“ křikla směrem k Harrymu, který k ní byl nejblíže.


Na skále byl vytesaný symbol z deníku. Tři čtverce protínající se v rozích.


,,Konečně!“


To slovo zaznělo ze všech stran. Ale co dál? Kolem nebyla jediná jeskyně, i když mohla být ukrytá nebo zarostlá.

Cassia si prohlédla symbol a pomalu ho ohmatávala konečky prstů.


„Něco mi to připomíná, někde jsem to už viděla, jen si vzpomenout.“


„Musela jsi ho vidět, je v deníku u mapy,“ řekla Hermiona a nalistovala mapu v deníku.


„Ne, viděla jsem ho už někdy předtím, musíme zjistit, co to znamená.“


„Je to velice starý alchymistický symbol a o těch bylo známo, že své vzorce zakreslovali do složitých tvarů, i když tento není příliš složitý.“


Ron s Ginny na ně koukali, jako by jim přeskočilo.


„Vy to neznáte?“


„Ne,“ zaznělo mnohohlasně a s očekáváním.


„No, je pravda, že to patří do pohádky, ale možná to tak úplně pohádka není. Jednou jsem to viděla ve své pohádkové knížce. Znamenalo to nerozlučnost, stejný symbol měli členové jedné rodiny v erbu.“


Ron přikývl na znamení, že i on o tom slyšel. Ale jak jim to může pomoci?


„Takže nerozlučnost, to by mohlo být, ale jak ten symbol donutit, aby nám prozradil co dál?“ přemýšlela nahlas Cassia, „možná bychom ale mohli využít stávající metodu.“


„A kterou metodu myslíš? Zatím jsme jenom chodili po horách.“


Z Ronova hlasu čišela ironie, ale Hermiona se na něj zachmuřeně podívala, tak raději ztichnul. Nechtěl se hádat.


„Jednoduchou, latinu. Dosud jsme všechno řešili pomocí latiny, ne? Ale že by to bylo tak jednoduché?“ zadívala se na ostatní, kteří zřejmě přemýšleli o tom samém.


Fabian se na ni usmál, přešel k ní, objal ji tak, jako když ji vítal a když ji konečně pustil, aby se mohla nedechnout, jí řekl:


„Nepochybně jste našli, to co jste hledali, ať už to bylo cokoli, já půjdu,“ stáhl si ze zápěstí náramek a podal jí ho se slovy:


„Tohle vás v případě potřeby přenese ke mně na dvůr, jen mysli jak můj dům vypadá a půjde to. Aktivuje se nasazením na ruku, pak máš minutu.“


Když si od něj vzala náramek, s hlasitým PRÁSK se přemístil. Cassia si dala náramek do kapsy a zapnula zip.


Harry však byl podezřívavější než ona, možná proto, že Fabiana neznal.


„Co když se přemístil někde opodál a teď nás sleduje?“


Fabian mě zná, toho by se neodvážil. Nějaký čas jsme spolu chytali Smrtijedy, něco takového lidi spojí a dost se poznají. I tak rozmístíme poplašná kouzla.“


Všichni vytáhli hůlky a každý přidal nějaké zaklínadlo, které by je ochránilo. Pak se vrátili k symbolu na skále a přemýšleli co dál. Zkusili slovo nerozlučnost vyslovit latinsky, ale nic se nestalo. Zkoušeli to hůlkami, Cassia se pokoušela donutit skálu otevřít se, ale nic se nestalo.


„Přemýšlejte, nebylo v té pohádce něco, co by nás navedlo? O čem vlastně byla?“


„Moc si to nepamatuju, slyšela jsem ji předtím, než jsem šla do školy, mohlo mi být tak šest roků. Ale pamatuju si, že jsem se pak bála chodit v noci po domě, když mi ji taťka vyprávěl. Určitě se odehrávala ve tmě… v noci.“


„Takže nám nezbývá než počkat do večera. Zatím si trochu odpočineme.“


Sedli si na zem pokrytou měkkým, příjemně vonícím mechem. Opřely se o stromy a zamyšleně si prohlíželi skálu před sebou. Ani jeden však neusnul, maximálně si trochu zdřímli, jako by jim to něco nedovolilo.

Pomalu se stmívalo a připravovali se na další pokusy na… vlastně ani nevěděli, co se má stát, ale museli to zkoušet. Poslední sluneční paprsky mizely, když vtom si Harry něčeho všiml. Už předtím si prohlédl zvláštní tvar skály proti té se symbolem. Byla přibližně stejně vysoká, ale uprostřed měla otvor, skrz který bylo vidět a slunce teď zapadalo přesně za ní a ozařovalo symbol nerozlučnosti. Vyskočil a trhl Cassií, která v zamyšlení seděla opodál.


„Cass, rychle, řekni to latinsky!“


„Naštěstí jí nemusel nic vysvětlovat, všimla si dopadajících paprsků a na poslední chvíli vyslovila latinské Coagmentatio.“


Ucítili otřesy, jako při menším zemětřesení, na hlavu jim začaly padat kamínky ze skály a přímo před nimi zmizel symbol, jako by tam nikdy nebyl vytesaný. Pak museli uskočit, Ron odtáhl Hermionu na poslední chvíli, aby nespadla do díry, která se před nimi otevřela v zemi. Chvíli nic neviděli, ale když se usadil prach a všechno se uklidnilo, všimli si, že to není ledajaká díra. Před nimi byly schody pracně vytesané do skály, vedoucí někam dolů do tmy, odkud zavála pořádná zima. Naštěstí si vzali teplé oblečení.


Když dolů posvítili hůlkami, zahlédli nějaký vchod nebo oblouk s nápisem, který odtud nepřečetli, ale zjevně byli na správném místě. Vzali si batohy a chystali se sestoupit dolů, ostražitě se dívajíc před sebe a pod nohy.

Nejspíš se ale příliš soustředili na chodbu a nesledovali poplašná kouzla, protože je najednou zezadu překvapil hlas. Mrazivý, pomstychtivý hlas.


„Vidíš, Afanasiji? Říkal jsem ti, že vedle té staré magie, která je tady všude okolo, naše malá poplašná kouzla neucítí.“

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pekny, pekny... kdy bude dalsi??

Anonymní řekl(a)...

pekny pekny... kdy bude dalsi??

slamacek řekl(a)...

Jo je to fakt pěkný a už se těšim na další kapitolky.Akorát už pomalu začínam mluvit po slovensky.

Palda řekl(a)...

Kua to je fakt luxusní počteníčko.. Strašně moc vám fandim