Kapitola č. 27: Na cestách

Probraly je těžkopádné kroky.


„Kdo se, k čertu, v tuhle dobu vydá na procházku?“ rozčiloval se Charlie, když si z nedalekého keříku bral bundu a narychlo se oblékal.


Vedle něj se ozval tichý smích.


Cassia už byla oblečená. „No nevím, že by i my?“


Na to jí neodpověděl, jen obrátil oči v sloup a stáhl ji k sobě na druhou stranu keřů, protože se kroky blížily od lesa. Mezi větvemi vyhlíželi, kdo vyjde z lesa, i když měli jisté podezření, které se jim zanedlouho potvrdilo. Z lesa se vynořila Hagridova obrovitá postava, patrně je nezaslechl, protože ani nezpomalil a zamířil k okraji lesa do svého srubu a přitom si tiše pískal. Když rozsvítil, zahlédli ve světle velký kočár, který stál nedaleko srubu.


„Co tu dělá Krásnohůlská ředitelka?“ přemýšlel zachmuřeně Charlie.


„No, myslím, že jestli je pravda to co se povídá, nemusí nás to zajímat. Pojďme, než nás tu někdo objeví.“


Potichu došli k Bradavické bráně, Cassia odemkla a Charlie vyrazil z bradavických pozemků, aby se mohl přemístit.


„Dej na sebe pozor.“


„Slibuji. Kdyby se něco dělo, mám přece Fénixe. Ale nemusíš se bát, tentokrát nebudu sama.“


Naposledy se políbili.


„Dej mi vědět, hned jak se vrátíš.“


„Dám, slibuji.“


Potom sledovala, jak se přemisťuje a v očích se jí zaleskly slzy. To už ale nemohl Charlie vidět a nikdo na světě nemohl vědět, že poprvé v životě zapochybovala, jestli si vybrala správné povolání. Teď už to nemohla vrátit, v nejbližších letech ho bude muset vykonávat. Ale dnes v noci se rozhodla, že přesně za devět let ho ukončí a bude se věnovat jen rodině, jestli jí ji osud dopřeje.


Následující den uplynul v napjatém očekávání. Nikdo nic neříkal, všichni přemýšleli, co je čeká. Hermiona balila poznámky a prohlížela si deník. Harry s Ronem se rozhodli trochu si pocvičit kouzla, ale přestali, když jedna z odražených kleteb prosvištěla Hermioně těsně nad hlavou. Pomalu se blížila jedenáctá, měli sbaleno – vlastně měli jenom jeden malý vak, ale byl to jeden z těch Hermioniných speciálních vaků, což znamenalo, že byl těžší, než by měl ve skutečnosti být. Nervózně sledovali hodiny, a když bylo za pět minut jedenáct, zaslechli známý zvuk. Socha elfa se vrátila na místo a po chvilce se otevřely dveře.

Cassia na sobě měla tmavé mudlovské oblečení a i ona měla malé zavazadlo, které však nesla s větší námahou, než by bylo normální.


„Fajn, jestli jste připravení, můžeme vyrazit. Bylo by ale lepší kdybyste se alespoň dva ukryli pod pláštěm, pochybuji totiž, že se pod něj vejdete všichni tři.“


Ron se na ni tázavě podíval.


„Ale vždyť je po večerce.“


„A od kdy si s tím studenti lámou hlavu? Kromě toho, jsou tu hlídky, a i kdyby Filche odlákal Protiva, může nás překvapit někdo jiný.“


Nyní už se jim to jevilo jako dobrý nápad, vlastně je to mohlo napadnout samotné, když podnikli tolik nočních výletů po hradu. Dohodli se, že pod pláštěm bude Ron s Harrym, protože Hermiona nebude působit tak nápadně. Když se zeptala proč, Ron obrátil oči v sloup a vysvětli jí to:


„To je přece jasné, ne? Budou předpokládat, že jsi ji přišla navštívit. To bych já mohl říct těžko, byly by z toho pomluvy.“


Pak už nic nenamítala a sledovala, jak oba mizí pod pláštěm. Nakonec uhasili oheň v krbu a zabezpečili věž.

Cestou je naštěstí nikdo nepotkal a bylo tím lehčí dostat se ven na školní pozemky zalité měsíčním světlem, i když noc nebyla tak jasná jako ta včerejší. Ale bylo natolik jasno, aby viděli, kam jdou.


„Lepší by asi bylo, kdybychom se přenesli z Chroptící chýše. Někdo by mohl zahlédnout pár lidí, jak mizí nedaleko Bradavic a pak zjistili, že zmizel jeden z učitelů,“

navrhla Hermiona a po očku sledovala Cassii jdoucí vedle ní.


Harry s Ronem šli těsně za nimi.


„Ano, přemýšlela jsem o tom, ale musíme si pospíšit, Přenášedlo se aktivuje přesně o půlnoci.“


„Ale jak chceš znehybnit Vrbu mlátičku? Tenkrát jsme měli Křivonožku, ale teď?“


„Vím, že jste měli Křivonožku, proto jsem ho dnes vzala s sebou, s jeho dovolením samozřejmě.“


„A on tě poslouchal? Kromě nás nikdy nikoho neposlouchal. A zase jsi to udělala za našimi zády, je to můj kocour.“


Já vím, ale když mě to dnes napadlo a chtěla jsem se vás zeptat, nemohla jsem vás najít a bylo to dost narychlo.


Kde jste vůbec byli?“


„To není důležité, potřebovali jsme na chvíli zmizet. Takže… jak jsi Křivonožku přiměla, aby s tebou šel?“


„Jednoduše, zeptala jsem se ho, jestli nám chce pomoci a když slyšel tvoje jméno, skočil mi do náruče a bylo to.“


Trochu je tím překvapila, ale konec konců Křivonožka měl vždycky šestý smysl na to, jestli má někdo postranní úmysly. Momentálně k nim Křivonožka pádil od Hagridova srubu, skočil Hermioně do náruče a na přivítanou jí začal olizovat ruce.


„Proč jsi ho vlastně nechala v Doupěti a nevzala ho s sebou do Bradavic?“


„Protože potřebuje výběh a taky ho tu spousta lidí zná. V Doupěti má větší svobodu a rád prohání trpaslíky.“


S úsměvem podrbala Křivonožku za ušima a poslala ho k Vrbě mlátičce. Hned pochopil, co po něm chtějí, připlazil se ke kmeni a zmáčkl jeden ze suků. Vrba v tu ránu ztuhla a cesta byla volná. Raději hned vyrazili, aby si to najednou nerozmyslela. Hermiona vzala Křivonožku s sebou, věděla, že se o sebe umí postarat a rozhodla se, že ho nechá v Chroptící chýši. Může si nalovit myší, co hrdlo ráčí.

Do chýše dorazili s předstihem ve tři čtvrtě na dvanáct, takže jim nezbývalo než počkat do půlnoci. Nikdy by neřekli, jak pomalu může plynout patnáct minut.

Zbývalo deset sekund, všichni se drželi Přenášedla, když vtom se ozvalo skřípání dveří a než stačili zakročit a Přenášedlo se zaktivovalo, protáhla se dveřmi Ginny a chytila se ho také. Nestihli nic udělat ani nijak zakročit, protože se právě v tom okamžiku začali přemisťovat pryč.

Harry si ani nestihl uvědomit, jak moc ho Ginny naštvala, když se objevili na skalnatém pobřeží, do kterého narážely mořské vlny, a vyplašili nějaké ptáky hledající si večeři. Noc tady nebyla taková jako v Bradavicích. Bylo chladněji a zataženo, ale dalo se to vydržet.

Pomalu se zvedali ze země a rozhlíželi se po okolí. Bylo tu hezky, ale bylo jasné, že jsou na odlehlém pobřeží, kam člověk zavítá málokdy a je tedy absolutně vhodné na přenesení. Divoce rostoucí stromy přibližně deset metrů od pobřeží je dostatečně kryly a ani shora nebylo nic vidět. Když se tak rozhlíželi, Harryho pohled padl na Ginny stojící kousek od něj.


„Proč jsi to, u Merlina, udělala? Jak tě teď dostaneme zpátky? Může se ti něco stát!“


Ginny se však nenechala zastrašit a necítila se ani nijak provinile. Založila si ruce na prsou a vážně se mu podívala do očí, které nebyly ve tmě zelené jako obvykle, ale tmavé a bylo z nich cítit blesky.


„Ach, jako by se tobě nemohlo stát nic! Proč asi? Nechtěla jsem tě nechat jít samotného.“


„Vždyť tu nejsem sám,“ mávl rukou směrem k ostatním, kteří se zájmem pozorovali jejich rozpravu.


Ron by k tomu určitě taky měl co říct, ale když už Harry začal, nechal to na něm.


„Nemyslela jsem, že jsi tu sám, ale že jsi tu beze mě. Jednou už jsem tě nechala takhle odejít a pak jsem o tobě nevěděla celý rok, jestli žiješ, ani jestli jsi zdravý. Vím, že jsi to musel udělat, ale kdybych byla s tebou, aspoň bych měla jistotu. Teď to budu vědět. Takže… i kdybys věděl, jak mě dostat zpátky, nejdu nikam!“


„Cass, vím, že se zlobíš, ale odmítám se vrátit. Je to na moji zodpovědnost.“


Když Cassia viděla, že je zbytečné protestovat, jen rezignovaně vzdychla a probrala ostatní ze zadumání.


„No, jestli o nás nemá nikdo vědět, měli bychom se přesunout do lesa. Ginny, jsi tvrdohlavá, rozhodla ses sama. Kdybych nesouhlasila, překvapila bys nás jinde, ale budeš na slovo poslouchat, ano?“


Počkala dokud Ginny nekývla na souhlas a až potom vyrazila k lesu. Ostatní se vydali za ní.


Ginny chtěla jít vedle Harryho, ale Hermiona ji přidržela za ruku a když byli ostatní dostatečně daleko, se jí potichu zeptala: „Co jsi mu řekla?“


„Jenom to, že i on bude vědět co je se mnou a mohli by mě zase chtít unést.“


Hermiona se na ni podezřívavě podívala.


Znala Harryho natolik dobře a věděla, že tohle tak úplně nezabere.


„A dál?“


Odpovědi se ale nedočkala, Ginny diplomaticky změnila téma:


„Kam vlastně máme namířeno?“


„Na Trollí cestu, ale je to ještě daleko. Poletíme.“


Tento jejich rozhovor zaslechli i vpředu. Ron se zamračil:


„To je pravda, poletíme, ale Ginny…“


otočil se k ní,


„…nebyla v plánu, bude muset letět s někým.“


„Poletí se mnou,“ prohlásil Harry a víc se o tom nebavil.


„Dobře, ale kde máme košťata?“ směřoval otázku na Cassii.


„Kousek dál, náš průvodce mi poslal speciální kompas, který nás k nim dovede.“


Až nyní si všimli malého kovového kompasu, který držela v ruce. Nebyly na něm světové strany, pouze na jednom místě byla zlatá hvězdička a pravděpodobně, když střelka mířila k hvězdičce, šli správným směrem. Prodírali se hustým lesem asi pět minut, když Cassia zastavila, neboť se střelka začala otáčet dokola. Neviděli však nic podobné košťatům a ani nic, kde by mohla být schovaná. Byla tu jen mýtinka a kolem ní pár stromů.


„Proč nemohla být košťata na pláži a nebo proč jsme se sem nemohli přenést?“ ptala se zvědavě Ginny, rozhlížeje se kolem sebe.


„Protože náš průvodce je tak trochu paranoidní, ale teď mu dávám za pravdu, takhle je to mnohem lepší, pro jistotu.“


Harry sledoval bláznivě se otáčející kompas.


„Ale zdá se mi, že přestal fungovat, košťata jsou podle něj všude kolem.“


„Ale ne, co začaruje Fabian – to je jeho přezdívka – se nikdy nerozbije. Jestliže ukazuje dokola, tak jsou košťata někde kolem nás. Jenom by mi občas mohl věci objasnit,“ dodala ironicky a přemýšlela, co to asi znamená.


Ale nemusela se namáhat dlouho, Ginny s Hermionou na to očividně přišly.


„Podívej, nezdají se ti ty stromy moc rovnoměrné?“ ukazovaly na stromy stojící kolem mýtinky.


A opravdu. Stály tu čtyři stromy, tvořící přesný čtverec a na takový les až příliš dokonalé, jako by byly umělé, nebo začarované.

Popošla s kompasem k jednomu stromu a střelka se ustálila přesně směrem ke stromu a ani se nepohnula. Ale co teď? Nedal jí žádné heslo a tohle bude určitě nějaké vyžadovat. Ale naštěstí netrvalo dlouho a přišla na to. Na kompase se místo hvězdičky objevil malý nápis. Heslo. Stálo tam oheň. Jen co ho vyslovila, strom se změnil v koště, které, teď už bez kořenů, spadlo na zem.


Ron ho zvedl a obdivně si ho prohlížel, byl to Nimbus 2000.

Cassia zatím obešla ostatní stromy, každý měl jiné heslo, což se jim zdálo až přehnané. „Říkala jsem vám, že je paranoidní,“ brblala zatímco pronášela další hesla. Zbývajícími hesly byly voda, země a vzduch. Všechna košťata byla stejná a na jejich místech jako by nikdy stromy nerostly, jen se o trochu zvětšila mýtinka.

Rozebrali si tedy košťata a chystali se nasednout, ale…


„A kam vlastně máme letět?“ zajímalo Rona.


„Kompas splnil svůj první úkol a teď plní další, bylo by ale lepší, kdybychom byli splynutí.“


S tím souhlasili, Splývací kouzlo už ovládali, takže měli všichni po chvíli pocit, jako by jim někdo rozbil na hlavě vejce. Pak už jim nic nebránilo nasednout na košťata a vyrazili směrem, kam jim ukazoval kompas. Nimbus 2000 bez problémů unesl dva lidi, nebylo to špatné koště, i když ne nejnovější. Vpředu letěla Cassia s kompasem připevněným ke koštěti, vedle ní, trochu vzadu Harry s Ginny a na druhé straně Hermiona. Ron letěl vzadu a ostražitě se rozhlížel kolem sebe, hlavně dozadu.

Hermiona si všimla, že se Harry nenechal moc obměkčit, protože s Ginny vedli zanícený rozhovor o tom, proč se chce vystavovat nebezpečí, až se odchýlili ze směru a Ron je musel vracet zpátky. Byli už mimo asi dvacet metrů a vůbec si nevšimli, že letí jinam, než mají, i když to možná bylo tím, že se dobře neviděli. Ron se k nim vydal, podle hlasů je našel a přivedl zpátky. Poté už let probíhal bez problémů a v tichosti.


Letěli nad lesy, jezerem, potom nad malým městečkem a znovu nad lesem, i když ne tak bujným z jakého startovali. Netušili, jak dlouho už letí, ale muselo to být už několik hodin, protože začínalo svítat. Vycházející slunce zbarvovalo oblaky do tmavě fialova a postupem času do růžova, když přistáli na dvoře malého – shora dobře maskovaného – domku. Kompas nejspíš působil i jako klíč. Když se blížili k zemi, pomalu se kolem nich objevil vysoký obrostlý plot a přízemní domek s podkrovím.


Právě sesedli a prohlíželi si udržovanou zahradu, když se otevřely zadní dveře a vyšel ostražitě se tvářící muž. Když zahlédl Cassii se mu na tváři objevil úsměv. Došel k nim, rozevřel náruč a pořádně ji stiskl.


„I já tě ráda vidím, Fabiane,“ zamumlala, když se snažila popadnout dech.


Mohl se jmenovat jakkoli, ale jméno Fabian k němu tak nějak nesedělo. Bylo to italské jméno, a proto si představovali někoho tmavovlasého. Tohle ale byl skrznaskrz seveřan. Vysoký, mohutný, se silnýma rukama a nyní s už usměvavou tváří. Vlasy neměl blonďaté, ale téměř bílé. Hádali, že mu je okolo padesáti let.

Konečně se ozval i on.


Se zvláštním přízvukem řekl: „Netušil jsem, že přiletíš ty. Kestrel nepsal, kdo dorazí, ale jsem rád, dlouho jsem tě neviděl.“


Všichni po jeho slovech zůstali překvapeně stát. Kestrel je přece ona a už podruhé slyšeli, jak se jí na Kestrel ptají. Když však viděli její varovný pohled, svoje překvapení rychle skryli.


„Děkuji za přivítání. Hosté ti nevadí? Doufám, že ti o nich Kestrel napsal. I když o jednom hostovi navíc vědět nemohl,“ dodala zamračeně, ale Ginny se tvářila, jako by se jí to netýkalo.


„Ale to nevadí, místa je tu dost a Trollí cesta je nedaleko. Pojďte dál.“


Vedl je vesele do domu. Ten byl celý dřevěný a zevnitř výrazně větší než zvenku. Dveře vedly do prostorné kuchyně, odkud je dovedl do chodby zakončené schodištěm. Na chodbě byly dvoje dveře, ale kolem nich jen prošli a vyšli do patra. Ocitli se v chodbě asi deset metrů dlouhé a na každé straně chodby byly čtvery dveře. A opět bylo všechno ze dřeva. Fabian je vedl chodbou a každému přidělil jeden pokoj.


„Vím, že tu nebudete dlouho, jakmile si trochu odpočinete a najíte se, musíme vyrazit, ale můžete se tu uložit a v nouzi i ukrýt. A teď mi, moje milá, vrať kompas, velmi na něm lpím,“ a natáhl ruku k Cassii.


Ta mu ho s úsměvem vrátila.


„Dobrá, běžte si trochu odpočinout, to nařídil Kestrel,“ a odešel, hlasitě si pohvizdujíc.


Teď už si byli jistí, že to jméno se k němu nehodí a trochu zaraženě se za ním dívali. Zatím měli zkušenost jen se dvěma lidmi z oddělení a jedním z nich byla Cassia. Oba byli většinu času vážní a zadumaní, ale Fabian vypadal, jako by neměl žádné starosti a všechno bylo jednoduché.


Cassia si toho všimla. „Fabian je zvláštní, takto se vyrovnává s prací a s napětím. Měli byste vědět, že i když vypadá bezstarostně, má obojího nadhlaví. Je jen třeba si na to zvyknout. A vzbudí nás, až přijde čas. Tady se musíme řídit jeho zkušenostmi s krajinou.“


Naznačila jim, aby si šli odpočinout do svých pokojů a sama se vydala do svého. Ocitla se v místnosti s lákavě vypadající postelí, skříní, psacím stolem a nočním stolkem s lampou u postele. Stejně byly zařízené i ostatní pokoje a netrvalo to ani pět minut a všichni spali.