Kapitola č. 9: Odpuštění

Následující dny byly hektické. Všichni museli svědčit na ministerstvu, ale v upravené verzi, protože se nikdo nesměl dozvědět o Cassii. Proces byl rychlý a trval jen do nedělního večera a útočníky odsoudili na mnoho let do Azkabanu.

Harry se musel vrátit do Bradavic, aby doprovodil Ginny do školy a současně oznámil ředitelce, že se Cassia nevrátí. V neděli večer se tedy vypravili a přemístili se ke školním pozemkům. Cestou do hradu si potichu povídali.

„Co jí řekneš?“

„Pravdu, ona to smí vědět. Potom počkám na Rona. Hermiona se rozhodla zůstat zatím u vás. Vždyť víš, jaká je a kromě toho tu kletbu zná.“

Když došli k bráně, Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a takto schovaní došli až k nebelvírským komnatám, kde se s ním Ginny rozloučila dlouhým, sladkým polibkem a on potom pokračoval k ředitelce. Doufal, že heslo, které si pamatoval od pátku, ještě pořád platí. Měl štěstí, platilo. Když stoupal vzhůru po schodech, přemýšlel co McGonagallové řekne. Zaklepal a vešel dovnitř.

Ředitelka seděla za stolem skloněná nad prací a obrazy se mezi sebou zmateně bavily, ale když vešel, zmlkly a zbystřily pozornost.

„Harry! Čemu vděčím za tuto návštěvu?“ zeptala se Minerva a podívala se na něj přes brýle. Rukou mu naznačila, ať se posadí, tak se tedy posadil a začal.

„Mám pro vás špatnou zprávu. Asi už víte o tom útoku, že?“ tázavě se na ni podíval a pokračoval, „ale zatajili jsme jednu věc. Byla při tom i Cassia a byla velmi těžce zraněná. Vlastně, ještě pořád je v bezvědomí a nevíme, jak dlouho to ještě bude trvat.“

Ředitelka se překvapeně chytila za hruď a opřela se v křesle. Z obrazu za ní se ozvalo: „U Merlina, co se jí stalo?“

Harry jim pověděl všechno, co věděl a potom se tázavě zadíva
l na McGonagallovou.

„Teď jde o to, kdo bude učit obranu proti černé magii a co řeknete studentům a ostatním profesorům?“

Ředitelka se pomalu vzpamatovávala a přemýšlela.

„Výuku si vezmu já, odvažuji si tvrdit, že mi to začíná chybět a studenti nemusí nic vědět, není to jejich věc. A profesorům řekneme, že má problémy v rodině, to by mělo stačit. Ginny bude doufám mlčet?“ zeptala se ho podezřívavě.

„Harry přikývl. „Ano bude. Mluvili jsme o tom. Už musím jít, za chvíli dorazí Ron, ale přijdu vás informovat. Přeji dobrou noc.“

Kývl na pozdrav Brumbálovi, který na něj tajemně mrkl a odešel. Už s ním několikrát mluvil a ještě se zastaví. Teď potich kráčel chodbou a musel se vyhnout dalšímu párku, který zcela jistě utíkal před Protivou. Raději počkal, než kolem něho proletěl a potom pokračoval v cestě, zatímco uvažoval, jestli někdo v tomto roce nepřidává do jídla elixír lásky.

Rona potkal na chodbě před sochou elfa a společně vešli do své věže.

„Něco nového?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ne, je to stále stejné, ale nekrvácela už čtyři hodiny, takže se to snad zlepšuje. Co McGonagallová?

„Zastoupí ji při vyučování.“

„To se mají na co těšit, ne?“ zašklebil se Ron.

Potom už šli spát. Rozhodli se, že dnes budou odpočívat, protože tento víkend rozhodně nebyl klidný.

Zamyšlený Harry si lehl do postele a úplně se otřásl při myšlence, jak blízko smrti byla Ginny, a že nebýt Cassie, už by byla mrtvá. Doufal, že se uzdraví, aby jí mohl poděkovat, stejně jako Ginny. Ráno zaslechl paní Weasleyovou, jak říká Fleur, která se taky rozhodla zůstat, aby pomohla, že udělá cokoli pro to, aby Cassii zachránila, protože jí zachránila dvě děti. Harry s ní musel souhlasit.

Pomalu usínal a nořil se do neklidného snu plného vzduchem svištících kleteb a výkřiků.

Zatím co Ron a Harry byli v Bradavicích, v Doupěti se Hermiona, Fleur a paní Weasleyová staraly o Cassii. Každých šest hodin jí měnily obklady a snažily se přesvědčit Charlieho, který tam i spal, aby si odpočinul. Dosáhly alespoň toho, že když měnily obklady, šel se umýt a převléct, ale hned potom se vrátil. Zdálo se jim to divné, ale nepřipisovaly tomu velký význam. Tedy až na Hermionu, které hned tak něco neuniklo. Začaly mít podezření, že se mezi Cassií a Charliem kdysi muselo něco stát, ale nic neříkaly.

„Něco nového?“

Hermiona se otočila. „Trochu. Rány už nekrvácejí, ale nechtějí se hojit. To ještě potrvá dlouho. Nesmíme s ní hýbat, aby zase nezačala krvácet a aby se nevzbudila. Mám ti přinést oběd?“

Přikývl a sedl si do křesla. Znovu ji vzal za ruku a Hermiona byla opět svědkem toho, jak se jí zklidnil dech. Řekla si, že přinese Charliemu oběd, až si promluví s Billem.

Bill tiše otevřel dveře a vešel do pokoje. Popošel k bratrovi a nabídl mu: „Nechceš si odpočinout? Jsi tu dlouho, vystřídám tě,“ ale Charlie byl neústupný a tvrdohlavě trval na svém.

„Ne, zůstanu tu, mám do zítra volno,“ odpověděl potichu, stále hledíc na bledý obličej ženy v posteli.

„Pořád myslím na to, že jsem tehdy ani nezareagoval na to, co mi řekla. Uvědomil jsem si, jak vážně to myslela, a došlo mi, jak to pro ni muselo být těžké nic mi neprozradit a mlčet.“
Když Bill viděl, jak se trápí, nevěděl, co má říct.

„Charlie…“

„Víš, doufám, že jí to budu moci říct a doufám, že moji omluvu přijme.“

Bill hleděl na Cassii a přemýšlel o tom, co Charlie řekl.

„Já ji znám, nepřipustí si prohru. A jsem si jistý, že tvoji omluvu přijme, ale nikdo jiný o vašem vztahu neví a mamka se bude ptát. Co jí řekneš?“

„Mamka je ráda, že jí někdo pomůže a zůstala i Hermiona. Vy máte práci, proto se otázek nebojím. A zítra tu bude jenom Hermiona, protože mně už volno nedají. To bude v pohodě.“
Bill už neměl co říct, tak se otočil a potichu odešel. V kuchyni našel svoji mamku s Hermionou.
„Nepůjde dolů?“ zeptala se ho paní Weasleyová, když se tam objevil.

„Ne, nepůjde. Nechte ho, ale doneste mu jídlo.“

Hermiona vyskočila a už stoupala po schodech s jídlem.

„Mami, my už s Fleur musíme odejít. Jsi si jistá, že to zvládnete?“

Matka se k němu naklonila a objala ho. „Ano, teď už to zvládneme. Mám sice hodně práce, ale je tu Hermiona a večer tu bude i Charlie.“

Tou dobou se v Bradavicích studenti předháněli v různých verzích toho, proč tu není jejich profesorka a proč je učí ředitelka.

Ale i Harry s Ronem měli dostatek práce, protože podzemní žaláře byly rozsáhlejší, než čekali. Bylo tu plno chodeb a chodbiček a zdálo se, že některé nikam nevedou. Ron poznamenal, že Bradavický žalář je horší než katakomby.

Dokonce se jednou v noci dostali do chodby, kde pravděpodobně nikdo nebyl celé roky a objevili tam několik vězeňských cel se zrezavělými řetězy na zdech, železnou botou a dalšími mučidly, která už naštěstí byla nefunkční. S velkou nechutí se pustili do obhlídky, ze zdí totiž přímo sálala negativní energie. Doslova, jako by cítili přítomnost dávných obyvatel a jejich neklidných duší. Při druhé návštěvě těchto míst našli Zmijozelův symbol a bylo jim všechno jasné. Vzdor tomu nic nenašli, ale přesto chodbu zatarasili a zabezpečili ji dvěma hesly, která si z bezpečnostních důvodů navzájem neřekli.

Ani Hermiona si moc neodpočinula, ale podařilo se jí znovu zmírnit rány a zdálo se, že i žebra se dobře hojí, i přesto se ale Cassia neprobírala, i když už to bylo pět dní. Aby ještě víc neslábla, dostali do ní vždycky trochu vývaru nebo polévky pomocí kouzel a za pomoci Charlieho, který si vždy sedl na postel, pomalu ji zdvihl a opřel si ji o hruď.

Hermioně ale neušlo, jak se jí Charlie dotýká. Nebyly to jen dotyky opatrné jen vůči zraněné. Jeho dotyky byly něžné, a zezačátku se mu ruce třásly, což určitě nebylo vypětím sil. Když si začala všímat jeho chování, pohled do jeho obličeje jí všechno prozradil. Nehodlala se do toho míchat a paní Weasleyová ani nikdo jiný to nevěděl, a tak byla v pokoji vždy s ní, aby to utajila a zdálo se, že to Charliemu vyhovuje. Ale ve středu už to nevydržela, a když Cassii znovu uložili, se ho zeptala: „Charlie, co bylo mezi vámi?“

S údivem ve tváři se na ni podíval.

„Jak to myslíš?“

„Charlie, já nejsem slepá, a ani tvoje matka dlouho nebude. To jak se jí dotýkáš, jak se na ni díváš… Tak se Harry dívá na Ginny a Ron na mě, ale mezi vámi jde o víc, že?“ sedla si na kraj postele.

„máš pravdu, kdysi jsme byli spolu. Pak se něco stalo a setkali jsme se až teď. Myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím a najednou byla tu. Asi před dvěma týdny jsem byl za ní, všechno mi vysvětlila, ale já…“ Pomalu si zakryl tvář dlaněmi.

„Já jsem tam jen stál a potom jsem beze slova odešel. A když jsem ji viděl, jak mi bezvládně leží v náruči, pochopil jsem, že jí nemám co odpouštět. Jenom nevím, jestli jí to ještě někdy budu moci říct. Ale prosím tě, nikomu to neříkej.“

„Neboj se, ode mě se to nedozvědí.“

Povzbudivě mu stiskla rameno a vyšla z pokoje.

Přišel další víkend a opět se schylovalo k bouřce. Počasí jim opravdu nepřálo vychutnat si krásy podzimu.

Cassia se pomalu probírala ze spánku. Nabývala vědomí a pak pomalu otevřela oči. Jako první si uvědomila bolest. Bolelo ji celé tělo. Břicho, prsa, hlava. Jako kdyby na ní přistála létající motorka. Pomalu otočila hlavou, protože se jí zdálo, že v místnosti ještě někdo je. Ležel na rozkládacím lehátku, neurčitého roku výroby, s rukou nataženou k ní. Uvědomila si, že ji drží za ruku. Nemohla uvěřit…

Pomalu mu stiskla prsty a ochraptělým hlasem zašeptala: „Charlie?“

Charlie se v tu ránu probudil, jako by čekal jen na ni a přitom málem spadl z lehátka. Posadil se a stále ji držel za ruku.

„Cass, jak je ti?“

Cassia se nezmohla na slovo, dokonce na chvíli zapomněla na bolest, jen se mu dívala do očí a všimla si kruhů pod nimi. Ale okamžik pominul a bolest se vrátila. Nestihla mu nic říct, jen otočila hlavu a přivřela oči, ze kterých se jí řinuly slzy bolesti. Cítila žár v ranách a špatně se jí dýchalo. Bylo to hrozné, jako by byla pod vlivem kletby Cruciatus, nebo jako by se zřítila z výšky na ostré skály v bezedné propasti. Něco takového ještě nezažila a nevěděla jestli to vydrží. Nemohla pořádně dýchat a ani se pohnout.

Charlie si její reakci nesprávně vysvětlil a pokračoval.

„Cass, prosím, neodvracej se ode mě,“ zašeptal a otočil její obličej zpátky k sobě a zarazil se. V její tváři nebylo nic, byla pokřivená bolestí a brečela bolestí. Při tom pohledu se mu sevřelo srdce. Bylo strašné vidět ji takhle trpět a on jí nemohl pomoci.

„Cass. Bolí tě to? Počkej, hned se vrátím.“

Zmohla se na jediné přikývnutí.

To už ale byl Charlie na chodbě a volal Hermionu jako smyslů zbavený až se polekala, že přišlo to nejhorší. Po chvíli oba vběhli do pokoje. Hermiona vzala lahvičku s lektvarem.

„Charlie, nadzvedni ji,“ přikázala mu a společnými silami se jim povedlo jí nalít lektvar do úst. Chvíli to trvalo, ale pak ucítili, že se uvolnila, protože bolest začala ustupovat a ji zahalila příjemná teplá mlha. Opět usnula. Teď už opravdu spala.

Spala pár hodin a když se probouzela, právě jí Hermiona měnila obvazy.

„Konečně, už jsem si myslela, že se nevzbudíš. Jak se cítíš?“

Cassia se rozhlédla po pokoji a pak slabým hlasem řekla: „Nevím. Jako bych spadla z velké výšky. Kde to jsem?“

„V Doupěti. Na, vypij to.“

Snažila se ji poslechnout, ale byla tak zesláblá, že se nedokázala ani nadzvednout a tak ji Hermiona řekla, ať přestane.

„Počkáme na Charlieho, za chvilku je zpátky. Konečně jsem ho přesvědčila, aby se šel najíst.“
Charlie se objevil asi za pět minut, a když zjistil, že je vzhůru, úlevou si oddechl a dokonce se na ni usmál. Pomohl jí zvednout se a vypít lektvar, po kterém se jí znovu ulevilo. Nevnímala však, že ho pije, jako hlavně tu silnou a bezpečnou náruč. Ta jí dodala síly. Je možné, že by mi odpustil? Cítila jeho doteky a po zádech jí i přes úplné vyčerpání běhal mráz. Když si opět lehla, počkala až Hermiona odejde. Předtím se jí však Hermiona zeptala, jestli nemá hlad.

Měla a velký. Proto přikývla a Hermiona se vytratila.

V pokoji se rozhostilo ticho. Cassia čekala a přemýšlela, co jí řekne a jestli se jí nezdálo i to, že se na ni usmíval. Měl tak krásný úsměv. Ještě měla trochu zamlžené myšlenky, ale vnímala ho.
Pak Charlie spustil.

„Cass, chtěl bych ti říct, že ti nemám co odpouštět. Pochopil jsem, proč jsi to udělala i jak to pro tebe muselo být těžké. Já… jestli chceš… Cassie, chtěl bych a věř mi, že si to opravdu moc přeju, abychom to, co mezi námi tenkrát bylo, zkusili zachránit. Stále tě miluji, Cass,“ pohlédl na ni a ona viděl v jeho očích to, co tam vídala kdysi. Ale nyní tam byly přimíchány i obavy.
„Pokud bys tedy chtěla i ty…“ dodal rychle.

I přes zranění a únavu, nebo slabost se jí v duši usadilo štěstí a klid. Pomalu natáhla ruku k jeho tváři a pohladila ho. Usmála se. Byla šťastná.

„Myslíš to vážně? Nevěřila bych, že to od tebe ještě někdy uslyším,“ řekla dojatě.
Neříkal už nic, jenom přikývl, hltajíc každé její slovo.

„Znamená to tedy ano?“ ujišťoval se po chvíli.

Usnuli ruku v ruce a tak je našla i Hermiona, která jim přinesla jídlo. Ale nebudila je. Oba se potřebovali pořádně vyspat. Položila tác s jídlem na stolek a odešla.

Během několika následujících dní Cassie střídavě spala a probouzela se. Když byla vzhůru, vždy dostala lektvar, který tlumil bolesti, ale stále je cítila. Navzdory tomu byla šťastnější než předtím, neboť čas, kdy byla vzhůru, trávila s Charliem a všechno si vysvětlili. Když byl v práci, většinou spala.

Nikdy nezapomene, jak dobře se cítila, když ji podpíral, zatímco pomalu jedla. Odmítla možnost, že by ji krmili. Museli být stále opatrní, aby se rány, které se působením kletby odmítali rychleji hojit, znovu neotevřely, ale i tak jí bylo mnohem líp, než když se probudila poprvé. Už mohla trochu chodit, i když jí pomáhali vstát. Byl pátek večer, dva týdny po útoku, kdy se zmínila, že by se měla vrátit do Bradavic do práce.

„Zbláznila ses? Ještě nejsi zdravá, ať tě to ani nenapadne!“ kategoricky odmítl Charlie se značnou Hermioninou pomocí, když seděla u okna a sledovala, jak venku vyje studený vítr.

„Už mi je líp. Můžu chodit a nemůžu tolik ležet, nebo se zblázním.“

„Cass, rány se ti ještě úplně nezahojily. A ty sama jsi mi vysvětlovala sílu té kletby a teď to zlehčuješ,“ zlobila se nad její lehkomyslností Hermiona.

Dosáhli alespoň toho, že zůstane do pondělního večera, ale stálo je to mnoho času.
Když se v domě zhaslo a šli spát, Cassia si na něco vzpomněla.

„Charlie?“

„Ano, Cass?“ ozval se.

„Proč máš tmavé vlasy?“

„Říkal jsem si, kdy se zeptáš. Při souboji s jedním Smrtijedem jsem špatně odrazil jeho kletbu a takhle to dopadlo. Zkoušel jsem to napravit, ale nejde to,“ usmál se.

„Sluší ti.“

Potom bylo ticho.

„Charlie, pojď ke mně,“ zašeptala po chvíli.

Nemusela mu to říkat dvakrát. Vstal, přešel k posteli, opatrně si lehl, objal ji a přikryl je svojí dekou. Doufal, že jí neublíží.

Po dlouhé době zažila Cassia klidný a bezesný spánek.