Kapitola č. 10: Toujours pur

„Harry, pustíš tu sovu?“ ozvalo se za hromadou listin.

Harry se ohlédl a uviděl cizí sovu ťukající na okno. Vstal, otevřel ho, sova vletěla dovnitř a nastavovala mu nohu.

„To je od Hermiony. Cassia dorazí dnes večer, máme jí jít naproti.“

Ronovi málem zaskočil čaj, který zrovna pil.

„Cože? Podle posledního Hermionina dopisu jsem myslel, že se tu hned tak neukáže.“
„Zřejmě si to taky mysleli i oni, protože píše, že si nedá říct a chce stůj co stůj přijít. Máme zabezpečit volný průchod k její pracovně.“

A tak se večer vydali z hradu a čekali pře bránou. Čekali asi pět minut, když se přemístily tři postavy. Ukázalo se, že Cassii odmítli pustit samotnou a přišla s ní i Hermiona a Charlie, kteří ji drželi za ruce.

„Ahoj, Cassia, jak se cítíš?“

„Vzhledem k okolnostem vcelku dobře.“

Pomalu kolem nich prošla držíc se za hruď a oni vyrazili za ní. Harrymu neunikl Charlieho zachmuřený pohled. Když dorazili do pracovny, Cassia si sedla ke stolu a Charlie položil batoh na zem.

Potom jim poděkovala.

„Děkuji chlapci, jestli chcete, běžte, už nic nepotřebuji.“

Vyrazili tedy zpátky do věže, ale Charlie nespěchal, zastavil Hermionu a řekl jí: „Dej na ni pozor, ano?“

Přikývla a vydala se za chlapci.

„Cass, myslím to vážně. Jestli zjistím, že to nezvládáš, vracíš se zpátky do Doupěte, je to jasné?“

„Jasné, doktore. Neboj, přežila jsem i horší věci,“ uklidňovala ho s úsměvem.

Tomu úsměvu už neodolal. Sklonil se k ní: „Tohle už jsem chtěl udělat dávno.“

A políbil ji. Ale nebyl to jeden z těch něžných polibků, jako jí dával doteď. Tenhle byl plný vášně a naléhavosti, byl plný síly a naděje a Cassia si byla jistá, že kdyby stála, spadla by. Po zádech jí přeběhl mráz. Trvalo jim několik minut, než se vzpamatovali a odlepili se od sebe, až když vykřikla, protože se zapomněl. Lapajíce po dechu se pomalu nadechli, aby uklidnili zrychlený dech a puls.

„Promiň, nechtěl jsem,“ omlouval se.

„Já vím,“ uklidňovala ho tiše. „Děkuji za doprovod. Běž, zítra musíš do práce,“ řekla, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Povzdychl si, ještě jednou ji políbil a potom s přáním hezkých snů a slibem, že se tento týden ještě staví, odešel a nechal ji o samotě. Ještě hodnou chvíli jí trvalo, než se uklidnila.

Mezitím se Harry, Ron a Hermiona vydali do knihovny, aby pokračovali, ale Harry vyrazil první, aby jim dopřál trochu času, když se tak dlouho neviděli, protože si všiml, jak byl Ron v posledních dnech mrzutý, když tu Hermiona nebyla.

Ron mu byl vděčný a zatáhl Hermionu do nejbližší třídy, opřel se o zeď a přitáhl si ji do náruče. Dlouze a vášnivě ji políbil. Nepotřebovali mluvit, aby se navzájem ujistili, že si chyběli. V tomto objetí setrvali dlouho a navzájem se k sobě tiskli. Ron ji držel kolem pasu a hladil ji po zádech, zatímco si Hermiona přitáhla jeho hlavu a zajela mu prsty do vlasů.

Byli úplně mimo, kdy tu náhle je z opojení vytrhl rámus, a zaslechli Protivu, jak si zpívá. Ron se vzpamatoval jako první, chytil Hermionu za ruku a stáhl ji pod katedru, kde se schovali. Měli štěstí, Protiva se pomalu vznášel vzduchem do třídy a začal odmontovávat lustr. Hermiona mu to ale nechtěla dovolit a tak na něj namířila hůlku a Protivu odhodila dozadu. Naštvaný a nadávající zmizel a oni mohli jít dál. Raději už ale neriskovali a přidali se k Harrymu v knihovně.
„To není možné!“ vykřikla Hermiona až to s oběma škublo.

„Co se, u Merlina, děje?

Hermiona přeběhla knihovnu a hodila před ně nějakou listinu.

„Tohle je Siriusův rodokmen, pamatujete? Dole je napsané jejich rodinné heslo Toujours Pur. Tehdy se nejmenovali Blackovi ale Warrovi.“

Zvědavě na ni hleděli a čekali, co jim ještě řekne, a radši ji nerušili, protože už ji znali.

„A teď jsem našla v jedné staré knize záznamy nějakých Warrových, kteří dostali do úschovy nějaký předmět, aby ho uchránili před… to není možné… Zmijozelem!“

„Cože?!“ oba se k ní natáhli a Harry se zeptal, „co to bylo?“

„To se tu nepíše, Ale tuto knihu psala Bystrohlavá. V každém případě šlo o předmět černé magie. Prý, aby ho nepoužil, ukryli ho. Tenkrát asi byli jiní, než Siriusova matka,“ poznamenala ironicky.

„A opět tu je mimo text to heslo Toujours Pur.“

„Nic víc tam není?“

„Není, ale víc zřejmě najdeme v některé z jejich knih. Hledejte knihu s jejím symbolem, je to čelenka s orlem.“

Pustili se do hledání, ale během následujících čtyř hodin nic nenašli. Poté se unavení vydali spát. Harryho mysl však stále pracovala a nejspíš nebyl jediný, protože když se vyspali, tak zatímco on navrhl, aby šli do Zmijozelovy Tajemné komnaty, Ron měl jiný návrh.

„Napadlo mě, že když se tam tak často objevuje to heslo, jestli bychom se neměli podívat do Siriusova domu. Co když ten jejich gobelín nejde dolů z jiného důvodu, než z pomstychtivosti jeho matky?“

Hermiona se na ně překvapeně podívala, ale objala pouze Rona.

„Bylo by možné, že se právě proto Voldemort o ten dům tak zajímal. Možná něco tušil.“

„Ale jak by to mohl vědět, když jsme to našli v knihovně, kam nikdo nevstoupil stovky let?“
„Sám Zmijozel se o tom mohl někde zmínit a Voldemort to našel. Nejspíš nevěděl, co hledá, ale chtěl to získat.“

Potom nastalo ticho, které přerušil Ron.

„V každém případě to musíme říct Cassii, měla by to vědět. Možná to hledají ti, co ji napadli.“
Hermiona se však zamračila. „Ne, za ní půjdeme, až se dá trochu do pořádku. Je tvrdohlavá a nechce si přiznat, že je stále slabá a rány se ještě úplně nezahojily. Určitě by tam hned chtěla jít.“
Rozhodli se tedy počkat a zatím hledali dál. Doufali, že se konečně pohnou z místa, ale než něco podniknou, musí vědět víc, aby věděli, co vlastně hledají.

„Takže od vás chci ten úkol do příští hodiny, je vám to jasné?“
Všichni přikývli.

Právě skončila poslední hodina a nebelvírští sedmáci měli obranu proti černé magii s Cassií, která už třetí den učila. Byla bledá a hubenější, a jinak vypadala celkem v pořádku.

A právě to se zdálo Ginny podezřelé. Ještě nedávno nemohla chodit a najednou jí nic není? Trochu se zdržela, než ostatní odešli. Když tam byly už jen ony, Cassia se uvolnila, protože si myslela, že je ve třídě sama. Stála otočená zády ke dveřím a držela se za bok.

Ginny se k ní rozběhla.

„Cass, co je? Pojď, pomůžu ti do pracovny.“

Pomalu jí pomohla dojít do pracovny, posadila ji do křesla a odtáhla jí ruku od boku. Měla ji celou od krve. Ginny věděla, co má udělat, běžela do jejího bytu, našla Fénixe a ten jako by věděl, co má dělat, zmizel.

Hermiona se zrovna pouštěla do řízku, když ji polekal Fénix, posadil se jí na rameno a společně s ní zmizel, nechávajíc za sebou překvapené Ronovy a Harryho pohledy.

Objevili se v pracovně. Hermiona hned pochopila a při ošetřování stále reptala o nezodpovědnosti a tvrdohlavosti, až se Cassia musela pousmát.

„Děkuji, Ginny, už raději běž.“

Ginny se rozloučila a odešla.

Když Hermiona skončila, drze vzala kus pergamenu a cosi na něj napsala. Pak přistoupila k Fénixovi, něco mu zašeptala a podala mu lístek.

Fénix zmizel.

Když se otočila, viděla, jak se na ni Cassia podezřívavě dívá a bezstarostně jí řekla: „Musela jsem si něco zařídit a Fénix je rychlejší než sova. Kde máš psy?“

„Jsou u Hagrida, vzal je do lesa, kdy já nemůžu.“

„Tak já jdu,“ řekla Hermiona, když se Fénix vrátil a chytila se ho. Pak zmizela v oblaku ohně.

Co si Hermiona zařizovala, zjistila Cassia večer, když jí někdo zaklepal na dveře. Na pozvání dál vstoupil Charlie. Nejdřív se nedivila, vždyť jí slíbil, že se zastaví a byla v sedmém nebi, když ji objal a začal ji líbat. Ale když se odtrhli a začala zase vnímat svět, zachmuřeně se na ni podíval a všiml si jejího povzdechu, který se snažila utajit.

„Nemá to smysl, Cass, stejně to vím.“

„Takže tohle si Hermiona potřebovala zařídit? Nic se nestalo, Charlie, jen jsem to trochu přecenila. Pokoušela se ho odpoutat od tématu, ale Charlie byl rozhodnutý dosáhnout svého.
„Žádné výmluvy. Jdeš se mnou, zastoupí tě McGonagallová, Hermiona to zařídí.“
„Charlie, neblázni. To nemůžu. Jak by to vypadalo?“

Vtom se otevřely dveře a vešla Hermiona.

„Jak by to mělo vypadat? Tak, že odejdeš a hotovo. Ředitelka to pochopí, i ona se divila, co tu děláš.“

Aniž by se jí ptali, sbalili jí věci a donutili ji jít. Přestala se bránit, protože byla unavená a nebyla tak silná jako dřív.

„Kam jdeme?“ zeptala se Charlieho, když s ním kráčela p o chodbě, zatímco se Hermiona vydala za ředitelkou.

„To je překvapení.“

Už se ho na nic neptala a šli spolu za bránu, kde ji vzal za ruku, a přemístili se.

Ocitli se na kraji lesa a před nimi se rozprostíralo pobřeží. Byl tu krásný výhled na oblohu.
„Kde to jsme?“

„Na pobřeží, to ti musí stačit. Ta chata je mého známého, ale teď ji nepotřebuje, tak mi ji půjčil.“
Chata byla zřejmě ukrytá, protože žádnou neviděli, ale jen se o ní Charlie zmínil, objevila se před nimi. Nebyla velká, byla jen přízemní. Vešli dovnitř a ocitli se v malém, útulném obýváku. Vedle krbu byly dveře do ložnice a vedle dveří byl kuchyňský kout. Byla to příjemná, dřevem obložená, chata. Opravdu to bylo příjemné místo.

Charlie ji přiměl, aby odpočívala a ona byla konec konců ráda. Mohla s ním trávit víc času.
„Nemusíš jít zítra do práce?“

„Vzal jsem si volno. Jako vedoucí na to mám právo,“ řekl jí jen tak mezi řečí.

„Jako vedoucí? Charlie, proč jsi mi to neřekl dřív? Blahopřeji!“ vrhla se mu kolem krku, na což si nestěžoval. Potom zapomněli na draky a začali se věnovat polibkům a ústům toho druhého. Objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu, zatímco ji hladil po zádech. Bylo jim krásně takhle se držet v objetí. Trvalo jim dlouho, než se od sebe odtrhli. Těžce oddychovali. Když konečně popadli dech, začali se rozhlížet po chatě a zavazadla si dali do ložnice. Ale zatím nevybalili. Bylo už pozdě a Cassia byla unavená. Jen co si lehla, usnula mu v náruči s nádherným pocitem bezpečí, jaký už dávno nezažila. Tak dobře se jí ještě nespalo.

Probudila se první, ale ještě se jí nechtělo opouštět hřející náruč. Tiše sledovala spícího Charlieho. Byl tak klidný, a jak měl uvolněný obličej, vypadal jako chlapec. Byla šťastná. Pomalu natáhla ruku a jemně ho pohladila po tváři a po bradě. Jemný dotyk ho probudil. Usmál se a pevně ji objal. Byla to opět jedna z chvilek, kdy nevěděli, kde jsou. Jenže tohle bylo přeci jen trochu jiné. Už se jen neobjímali. Cassia mu vyhrnula trička a potom mu ho přetáhla přes hlavu.
„Cass, jsi si jistá? Ještě nejsi úplně zdravá,“ i když to znělo, jako by se přemáhal.
„Sama vím, jak mi je.“

Pak ho políbila a přitáhla si ho blíž. Netrvalo jí to dlouho a přesvědčila ho. Ne ale slovy, ale sladkými polibky. Charlie jí opatrně svlékl a hladil její kůži, až jí naskočila husí kůže. Bylo jí teplo, přímo hořela. Charlie se nad ni opatrně převalil, dávaje pozor na její břicho, a vtlačil ji do peřin. Pomalu mu přejela po zádech a on jí přejížděl po břiše, bocích… líbal ji na tvář, na krk… tak jemně a opatrně, aby jí neublížil.

Mlčeli, slova nebyla potřeba, stačil pohled do očí a věděli co dělat. Tem se jim zrychlil, dech byl mělký, polibky byly žhavější… Tam kde byla ústa, byly ruce a tam, kde byly ruce, byla ústa. Když venku vypukla bouře, pohltila vzdechy a tichá vyznání, které zněly v chatce na pobřeží.
Venku zuřila bouře, ale v chatě u ohně, který si vesele praskal v krbu, bylo příjemně.
V posteli se zavrtělo ženské tělo. Cassia se otočila v Charlieho náruči, protože byla otočená zády k němu a on ji držel kolem pasu. Usmála se a přitiskla se k němu těsněji.

„Jsem ráda, že jsi mě sem vzal,“ její úsměv naznačoval, co tím myslí.

„Ano, i já jsem rád, bylo to velice vzrušující,“ potom ji začal lechtat a ona se mu svíjela v náruči, ale jejich smích přerušila Cassia, když ucítila bolest v ráně na boku. „Ach!“ vykřikla.

Hned pochopil a přestal.

„Promiň, Cass, zapomněl jsem, jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že jsem, jenom s tím lechtáním počkáme.“

Potom až do večera byli v chatě, protože venku stále zuřila bouřka. Charlie jí nedovolil nic dělat ani vstát z křesla. Strávili spolu nádherný víkend, a když končil, bylo jim smutno.
Cassia však chtěla s Charliem probrat ještě jednu věc.

„Charlie, nechci, aby o nás ještě někdo věděl.“

Tázavě se na ni podíval. „Proč? Jednou se to stejně dozvědí.“

„Chci to kvůli tomu, co právě dělám. Mohlo by nás to ohrozit a oslabit, jestli se to dozvědí, najdou moje zranitelné místo. Jestli se dozvědí, co k tobě cítím…“

„Jak by se to mohli dozvědět? Nebo nám nevěříš?“

„Charlie, tady nejde o to, jestli vám věřím nebo nevěřím, ale existují způsoby, jak to z kohokoli vytáhnout. Prosím, aspoň než je dopadneme.“

„Dobře, ale nebude podezřelé, když budeme schovaní v tvém bytě nebo u mě?“

Ušklíbla se, popošla k němu a objala ho kolem pasu. I když byla vysoká, musela zvednout hlavu.

„Aspoň to bude zajímavější.“

V pondělí si studenti všimli, že je jejich profesorka nějak jiná, ale nevěděli čím to je. Byla sice stále vážná a stejně přísná, ale jiná. I když se zbytečně neusmívala, nebyla tak zamyšlená, což však pro ně znamenalo víc práce. Cassia byla konečně šťastná, jak už dlouho nebyla.