sobota 8. prosince 2007

Kapitola č. 8: Záhada medailonu

Překlad a slohová stylizace - IgMen

V chatě v lese se Harry zotavoval ze svých zranění a díky Leině starostlivosti už mohl bez problému vstát z postele. Žebra ho bolela už jen při prudších pohybech, ale jinak byl v pořádku. Tedy kromě paměti. Několik týdnů už tápal v nejistotě a nebýt Lei, která ho rozptylovala, asi by upadl do těžké deprese. Lea, i když byla němá, byla výbornou společnicí. Procházeli se společně lesem, večery trávili tím, že Harry četl nahlas nějaké knihy, které v chatě našel, a Lea ho zasněně poslouchala. Mezitím ho naučila znakovou řeč, kterou se kdysi dorozumívala s rodiči, a tak mu s její pomocí vyprávěla o svém životě.

Byla jedinou dcerou jistých manželů z Walesu. Její matka byla lidová léčitelka, uměla namíchat různé masti a sirupy z léčivých bylin, a to také naučila svou dceru. Lea však kromě toho dokázala něco zvláštního. Netušila jak, ale stalo se, že když se rukou dotkla nějaké otevřené rány, zacelila se. Když se na to soustředila, dokázala to. Jednou to ale udělala ve škole a od té doby se na ní ostatní děti dívaly jinak. Vyhýbaly se jí a dávaly najevo, že je zvláštní. Matka jí doma často uklidňovala, že je jako každé jiné dítě, ale nepomohlo to a brzy se to rozkřiklo po celé vesnici. Ani Harrymu to nepřiznala, přestože některé jeho rány tak vyléčila. Bála se, že by ji zavrhl, nebo by odešel. A ona nechtěla, aby odešel. Byla ráda, že má společnost.

Její otec byl učitel. Byl to velmi moudrý a dobrosrdečný muž. Po smrti rodičů při požáru ve vesnici zůstala sama a odešla sem, do této lesní chaty. A od té doby tu žila sama, dokud ho nenašla.

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil všechno, přece jen se se znakovou řečí střetl poprvé. Ale Lea byla trpělivá učitelka a učení bylo o to lehčí, že se Harry nemusel jednotlivé znaky učit sám, ale stačilo jim porozumět, protože nebyla hluchá. Po čase se mu to podařilo a porozuměl jí. Potom už mohli večery trávit i diskuzemi o knihách nebo jiných věcech.

Často sedával venku na zemi, poslouchal zpěv ptáků a slabý šum větví stromů. Snažil se vzpomenout, ale čím víc se namáhal, tím víc měl pocit, že mu potřebné informace unikají. Když tam tak sedával, pohrával si s medailónem, který si pověsil na krk. Připadalo mu zvláštní, že se fotka uvnitř hýbe, ale kdesi hluboko v duši tušil, že až se mu paměť vrátí, pochopí to, a tak se tou myšlenkou vůbec nezabýval. O to víc zkoumal jednotlivé rysy postav na obrázku. Sledoval je denně a snažil si vzpomenout na jejich jména.

Jednoho dne spět seděl venku a s medailónkem na krku přemýšlel. V tom se stalo něco, co ho velmi překvapilo. Chladný kov se mírně zahřál a medailón se zachvěl. Bylo to slabé a sotva postřehnutelné, ale on to cítil. Rychle ho otevřel a zkoumal, co to mohlo způsobit. Nevěděl proč ani jak, ale znepokojilo ho to. Dokonce si byl jistý, že to má něco společného konkrétně se ženou na fotce. „Co se to děje?“ ptal se sám sebe v duchu. Nechápal to a přece věděl, že něco musí udělat. Nerozhodoval se dlouho a vešel do chaty.

Lea právě čistila brambory do polévky. Když ho slyšela vejít, vzhlédla od práce a usmála se na něj. Všimla si jeho zamračeného, odhodlaného výrazu. Odložila práci a popošla k němu, aby se zeptala, co se děje.

„Musím odejít, Leo. Musím najít svou rodinu,“ vysvětlil jí.

„Už sis vzpomněl?“ zeptala se dalším posunkem. Harry zamítavě zakroutil hlavou.

„Ne, ale něco se děje a já je musím najít. Ten medailón...“ odmlčel se a sevřel ho v dlani. „Nevím jak, ale jsem si jistý, že je s nimi propojený a že žijí. Musím je najít. Určitě si vzpomenu na všechno, až je najdu,“ doufal Harry, i když ani v nejmenším netušil, kde je má hledat. Jak by mohl, když se stále nepamatuje, kdo a odkud je?

„Děkuji ti za tvou laskavost a za to, že jsi se o mě starala. Nikdy na to nezapomenu,“ řekl a pohladil jí po vlasech. Hleděl do jejich krásných očí a netušil, jaký boj Lea ve svém nitru svádí.

„Ne!“ křičela v duchu dívka. „Teď nemůžeš odejít. Konečně jsem našla někoho, s kým se cítím dobře. Prosím, nenechávej mě tu opět samotnou,“ prosila v duchu. Od doby, kdy se Harry cítil lépe, trávili spolu hodně času a Lea postupně zjišťovala, že jí na něm záleží. Věděla, že až si jednou vzpomene, odejde za svou rodinou a ona bude opět sama. A i když si moc přála, aby byl šťastný, nějaký hlásek uvnitř jí šeptal, že nejlepší bude, když si nevzpomene vůbec a zůstane jen s ní. „Ale to není správné. Jestli má rodinu, měl by být s ní. Nemůžu připravit nějakou ženu o manžela a děti o otce,“ říkal jí rozum, ale srdce mu odporovalo. „Ale i já mám právo být šťastná.“

Lea z toho byla zmatená a když jí teď oznámil, že chce odejít, jakoby se čas zastavil a zmocnil se jí hrozný pocit, že ho ztrácí.

„Neměl bys počkat, než se ti paměť vrátí?“ zeptala se ho dalším posunkem.

„Nemyslím, Leo. Už jsou to skoro dva měsíce, co si mě našla, a já jsem si nevzpomněl vůbec na nic. Možná když uvidím něco povědomého, nebo potkám někoho známého. Pochop, musím zjistit, kdo jsem,“ odpověděl jí potichu.

„Půjdu s tebou,“ rozhodla se najednou.

„Cože?“ Její rozhodnutí ho opravdu překvapilo. „To od tebe nemůžu žádat, Leo. Jsi tu doma, nemůžeš kvůli mně toto všechno opustit,“ snažil se protestovat, ale nijak přesvědčivě. Vlastně by byl rád, kdyby se k němu Lea přidala.

„Už mě omrzela samota. Je na čase vyrazit do světa,“ usmála se Lea a když souhlasil, vrátila se k vaření.

Po jídle se dohodli, že vyrazí brzy ráno, kdy ještě nebude příliš teplo. Zabalili si nějaké jídlo, které měli v chatě, a pár osobních věcí. Harry nezapomněl na zvláštní starou hůlku, kterou strčil do kapsy, a medailón, který mu stále visel na krku. Lea zabalila nějaké masti a byliny, které by se mohly hodit, kdyby je sami potřebovali, nebo by je mohli prodat v nějaké vesnici, když jim dojdou peníze a zásoba jídla.

Vyšli za úsvitu a těsně před polednem už byli ve vsi, ze které se Lea odstěhovala po smrti rodičů. Chodila sem občas nakupovat jídlo a prodávat své masti, takže jí tu lidé znali a i když jí považovali za trochu divnou, nechovali se k ní nepřátelsky. Dokoupili, co potřebovali, a pustili se směrem na východ. Netušili, kam je nohy zavedou, ale s odhodláním se pustili na dlouhou cestu divokou krajinou.

Toho dne nebyli Harry s Leou jediní, kdo se vydal do světa někoho hledat. Ron a Teddy se rozloučili se svými nejbližšími a přáteli a provázení jejich pohledy mířili směrem k Francii, kde se podle nejnovějších informací zdržoval Salazar Zmijozel. Jejich cesta byla o něco snazší, obzláště díky tomu, že se oba mohli přemisťovat nebo letět na koštěti.

Když byli dostatečně daleko od domova a poprvé si udělali přestávku, vytáhl Ron z batohu nějaký stříbrný předmět, který Teddy nikdy předtím neviděl.

„Co to je?“ zeptal se se zájmem, když viděl, jak si to Ron prohlíží.

„Tohle? To je něco jako zhasínadlo. Dostal jsem ho kdysi od Brumbála. Párkrát mi pomohlo a myslel jsem, že bychom s jeho pomocí mohli najít Harryho. Jenže to nějak nefunguje,“ mračil se Ron a stále otáčel předmět v ruce.

„Jak bychom ho podle toho mohli najít?“ nevěřícně kroutil hlavou Teddy, ale věděl, že je ještě hodně věcí, o kterých neví. Ron mu tedy vyprávěl historku o tom, jak kdysi dávno, kdy s Harrym a Hermionou hledali viteály, je Ron na několik týdnů opustil a jak se mu je potom povedlo najít jen díky zhasínadlu.

„Myslíš, že by to mohlo fungovat?“ zaradoval se Teddy. „Proč jsi se o to tedy nepokusil už dřív?“ nechápal.

„Zkoušel jsem to. Ale jak říkám, nějak to nefunguje. Podívej, zkoušel jsem udělat to co kdysi a když šlo třeba o Hermionu nebo Ginny, nebo kohokoliv jiného, fungovalo to. Jenže vždy, když jsem zkoušel najít Harryho, nic se nestalo. Prostě nic, nechápu to,“ vysvětloval Ron a mračil se čím dál víc.

„Zkusme tedy, jestli to funguje. Přemístím se někam a uvidíme, jestli mě podle toho najdeš. Když ne, sejdeme se tu za půl hodiny,“ navrhl Teddy a když Ron přikývl, přemístil se neznámo kam. Ron neváhal a použil zhasínadlo. Pomyslel na Teddyho a modré světlo se hned objevilo, aby do něj vstoupilo. Ani ne o 5 minut později stál Ron vedle Teddyho.

„To je opravdu úžasné. Zkusme to ještě jednou s Harrym,“ navrhl Teddy a pozoroval Rona. Jenže přesně jak říkal, nic se nestalo.

„Tak toto asi fungovat nebude,“ pokrčil rameny Ron a posadil se na zem. „Kde to vlastně jsme?“ zeptal se, když měl zhasínadlo bezpečně skryté v batohu.

„Neboj, neodchýlili jsme se ze směru. Jsem jen blíž hranicím. Vlastně jsou už jen půl dne chůze odtud. Na košťatech to zvládneme poměrně rychle,“ odpověděl mu věcně Teddy.

„Dobře tedy, možná bychom mohli počkat, dokud se úplně nesetmí, a pak přejít hranice nepozorovaně,“ uzavřel Ron a usadil se pod velký strom nedaleko. Po horkém dni bylo ještě stále teplo, i když slunce skoro zapadalo, vzduch se ani trochu neochladil. Teddy seděl vedle něj, když náhle přerušil ticho.

„Myslíš, že to nefunguje proto, že je Harry...“ hrdlo se mu sevřelo a větu nedokončil. Ron zakroutil hlavou.

„Na to nesmíme myslet, Teddy. Brumbál se Snapem přece tvrdili, že není. Musíme jim věřit,“ odvětil potichu, snažíc se, aby jeho hlas zněl přesvědčivě.

„Tak tedy mezisvět?“ zeptal se znovu Teddy. „Jaký jiný důvod by mohl být k tomu, aby ten tvůj zhasínač, nebo co to vlastně je, nefungoval?“

„Možná...“ snažil se Ron vymyslet nějakou možnost. „Možná ho Zmijozel drží pod nějakým kouzlem, které nám brání jakkoliv ho lokalizovat,“ řekl nakonec.

„Věříš tomu, že ho Zmijozel drží jako zajatce? Já myslím, že Ginny měla pravdu. Kdyby to tak bylo, už dávno by se s tím pochlubil, nebo... nebo by se ho rovnou zbavil,“ dumal Teddy, ale tyto úvahy nebyly příjemné ani jednomu, a tak změnili téma. Místo toho začal Ron vyprávět různé zážitky z Bradavic. Teddy se při představě té trojice v různých situacích musel někdy opravdu přemáhat, aby nepukl smíchem.

„Byli jste opravdu nerozlučná trojice,“ konstatoval potom, když Ron přerušil vyprávění, aby mohli pokračovat v cestě.

„To ano. A stále jsme,“ podotkl Ron a nasedl na své koště. Teddy ho následoval a chránění tmou se vznesli do vzduchu. Nikdo je nemohl vidět, jak přeletěli hranice státu a ocitli se tam, kde chtěli.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

skvělí další prosím