sobota 8. prosince 2007

Kapitola č. 9: O půlnoci

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Dny plynuly rychle jako vždy a od doby, kdy Ron s Teddym odešli, byli jejich příbuzní a přátelé v ještě větším napětí než doposud. Naštěstí díky Hermioniným falešným galeonům jí Ron dával zprávy o tom, že jsou v pořádku, což ji vždy alespoň na chvíli uklidnilo. Aby nemusela neustále myslet na to, že je Ron bůhvíkde a riskuje svůj život, naplno se věnovala dětem a své práci. Od doby, kdy zmizel Harry, stála v čele BA, a tak teď organizovala schůze, rozdávala jednotlivé úkoly a podobně.

Ginny na tom byla podobně. Pár dní odpočinku jí pomohlo trochu se posbírat a nejvíc k tomu přispěly děti, které, i když jim otec chyběl, si užívaly prázdniny a těšily se z maličkostí. Podnikaly různé výlety, strávily pár dní u prarodičů, George je učil nové famfrpálové finty a podobně. Dokonce i James trošku pookřál a ve společnosti svých sourozenců se zabavil. Ještě párkrát ho Ginny viděla zamyšleného, ale když zachytil její zkoumavý pohled, snažil se smutek potlačit a povzbudit ji úsměvem. Ne tak Albus a Lilly, kteří ji naopak zahrnovali otázkami o tom, kdy se otec vrátí. James se uzavřel do sebe a snažil se být mámě oporou a nedat před ní najevo vlastní starosti. Snažila se s ním o tom promluvit, ale vždy ji odbyl slovy, že je v pořádku a nemusí se o něj bát. Doufala jen, že kdyby potřeboval pomoc, přijde za ní.

Byla už tmavá noc. Všechny domy v Godrikově dole byly ponořeny do tmy a ticha, kromě jednoho. V jednom jeho okně bylo vidět mihotavý plamen svíčky. U otevřeného okna stála postava ženy, která hleděla do dálky. Vypadalo to, jakoby na něco čekala. Možná... ano, to muselo být ono. V dálce se ozvalo odbíjení hodin. První úder, druhý, třetí,... poslední dvanáctý a žena se otočila, aby sfoukla svíčku.

„Všechno nejlepší k narozeninám Harry,“ zašeptala do noci. V duchu se trochu usmála, když to udělala. Byl to jakýsi rituál, který Harry opakoval vždy o půlnoci v den svých narozenin a ona s ním, od doby, kdy jsou spolu. Dnes tu sice Harry nebyl, ale věřila, že jestli žije, někde tam v dáli právě udělal to samé.

Její pokoj se ponořil do absolutní tmy a dům splynul se zbytkem vesnice. Ginny ještě chvíli stála u okna a právě, když ho chtěla zavřít, viděla padat hvězdu. Zavřela oči a tiše prosila:

„Vrať se mi prosím.“ Potom zamířila k posteli a chtěla si lehnout, i když pochybovala, že by mohla usnout. Avšak zpráva, která se objevila na falešném galeonu, který měla vždy po ruce kdyby se něco stalo, jí vykouzlila na tváři nadšený úsměv. Rychle se převlékla a potichu sešla dolů, aby se vzápětí mohla přemístit krbem.

„Ahoj Ginny,“ vítal ji nadšeně a tvář mu zdobil nádherný a hrdý úsměv.

„Blahopřeji Neville,“ objala ho Ginny. „Kde jsou?“ zeptala se a on ji zavedl do jejich ložnice, kde odpočívala Lenka se svou prvorozenou dcerkou. Usmála se na Ginny a Nevillova babička je vřele přivítala. Když měla pocit, že je konečně všechno jak má být, nechala mladé o samotě a vyrazila do pokoje, ještě jednou si s pýchou prohlédnout svou pravnučku.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Ginny Lenky, která se zasněným výrazem pozorovala malý uzlíček ve svém náručí.

„Úžasně. Řekni, není krásná? Jako malá panenka,“ šeptala Lenka a Neville si k ní sedl z jedné strany postele, aby ji objal.

„Blahopřeji vám oběma. Je skutečně krásná. Jak se jmenuje?“ zajímala se Ginny.

„Sophie,“ odpověděl jí Neville a nespouštěl přitom zrak z dcery.

„Půjdeš jí za kmotru?“ zeptala se Lenka a Ginny vděčně přikývla.

„Nebudu vás déle rušit. Jsem ráda, že jste mi dali hned vědět. Odpočiň si, Lenko, a určitě se brzy uvidíme. Dobrou noc,“ popřála jim a odmítla Nevilla, který ji chtěl doprovodit ke krbu.

„Zvládnu to, Neville. Jen zůstaň s nimi,“ usmála se na něj.

Když konečně usínala ve své posteli, byla po dlouhé době jistým způsobem šťastná. Při pohledu na to dítě se v ní cosi zlomilo a ona si konečně připustila, že zanedlouho i ona bude pociťovat stejnou radost, jako dnes její přátelé. Starosti a strach jí bránili těšit se z těhotenství, ale to se v této chvíli změnilo.

Malá Sophie Longbottomová se stala v několika nejbližších dnech středem pozornosti a všichni Nevillovi a Lenčini přátelé jí chodili obdivovat a blahopřát šťastným rodičům.

Křest probíhal podle starých tradic, kdy se nejbližší příbuzní a přátelé sešli, aby Sophii popřáli něco do života. Jako první byla na řadě samozřejmě kmotra. Vešla do dětského pokoje, kde stála uprostřed postýlka obklopená nejrůznějšími květy a bylinami. I ona nesla malou kytičku vyrobenou z květů, jejichž význam představoval její přání malému dítěti. U postýlky stáli v obětí šťastní rodiče a sledovali obřad. Ginny přistoupila k postýlce, vedle které položila svou malou kytičku k ostatním. Ty byly všechny zatím jen od rodičů. Potom vytáhla hůlku a začala vyslovovat své dary. Přála jí to, co považovala v životě za nejdůležitější, tedy lásku, zdraví, štěstí a též krásu, odvahu, moudrost a úspěch. Potom se sklonila nad postýlku a pod polštář jí položila jakýsi kámen zbroušený do tvaru srdce.

„Nechť tě tento amulet chrání, když nebudeš schopna sama bránit své štěstí. Hodně štěstí maličká,“ zašeptala Ginny a políbila spící dítě na čelíčko.

„Vám dvěma přeji, aby vám toto dítě dělalo radost a byli jste na něj hrdí. A já slibuji, že tu budu pro vás všechny, abych vám s čímkoli pomohla,“ řekla Lence a Nevillovi a oba je objala. Potom jí u postýlky vystřídal další. Hermiona, Nevillova babička, Minerva, George a další. Všichni jí přáli podobné věci, protože lásky, zdraví a štěstí člověk nemá nikdy dost.

V době, kdy díky radosti z narození dítěte na chvíli zapomněli na starosti, Harry s Leou dále putovali krajinou. Šli už několik dní lesem a loukami a zpěv ptáků a šum listí byly jediným jejich průvodcem. Většinou kráčeli mlčky a povídali si jen když zastavili, aby si oddechli. Harry byl neustále ve střehu, kdyby se medailón opět neprobral k životu, ale ten mu pokojně visel na krku. Lea si jejich cestu skutečně užívala. Milovala přírodu a s ním po boku byla opravdu šťastná, jako už dlouho ne. Dnes přišli na kraj lesa, aby společně sledovali západ slunce a ona se opřela hlavou o jeho hruď. Objal ji rukou a takto tiše seděli, dokud se nesetmělo.

I druhá putující dvojice právě odpočívala. Dostali se tam, kam potřebovali, a teď sledovali okolí. Salazar Zmilozel se stále snažil vzpamatovat z porážky, kterou mu uštědřil Harry a protože přišel o téměř všechny spojence, musel získat nové. Teddy s Ronem se přidali k několika bystrozorům a když to bylo možné, zasáhli dřív, než došlo k tragédii. Podařilo se jim už zasáhnout asi v pěti případech, kdy zachránili rodinu před vyvražděním, protože se odmítla přidat ke Zmijozelovi. Nevnímali, kolik času už uběhlo, od doby kdy opustili domov. Po Harrym nebylo nikde v okolí ani památky, ale nevzdávali to a pokračovali v započatém díle.

4 komentáře:

mischulka řekl(a)...

Ahojky. Teda vážně obdivuju toho kdo to napsal...je to moc krásný. Doufám, že ještě bude pokračování. Už se moc těšim...

terinka řekl(a)...

kapitola dvanáct nějak vypadla,je tam místo toho devítka,tak nevim... ale jinak je to naprosto super,jen tak dál,už se těšimj na další...

Anonymní řekl(a)...

taky detail malicky nemala toto byt 12 apitola?? a je to 9? inak vazim si ze to robite U are the best

Anonymní řekl(a)...

Mělo by to být správně, nic z toho není prohozeno.