sobota 8. prosince 2007

Kapitola č. 6: Bystrozorská přísaha

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Jednoho rána, asi týden po výletě do Rakouska, přiletěla k Ginny hnědá sova pálená se zprávou. Překvapeně vzhlédla od Denního věštce, kterého pravidelně pročítala, aby jí neuniklo něco, co by pomohlo najít Harryho.

Dopis byl od Teddyho, který ji zval na slavnostní přijetí do bystrozorského oddělení a složení přísahy. Harry se na tento den tak těšil. Vzpomněla si, s jakým nadšením o tom vyprávěl a jak chválil Teddyho výkony. Původně měl být Teddy přijat už minulý říjen, ale kvůli následujícím událostem se celý obřad odložil na neurčito a Teddy byl rovnou nasazen do akce. Teď však nic nebránilo slavnosti a Teddy si přál, aby se jí zúčastnila. Kéž by mohla jít s Harrym, pomyslela si, ale když do kuchyně vešla Minerva s dětmi, rychle ty myšlenky zahnala.

Ten den zůstala doma sama. George byl někde doma s přáteli a Minerva potřebovala něco zařídit v Bradavicích a rozhodla se vzít děti s sebou. Ginny odpočívala a snažila se číst, dokud někdo naléhavě nezaklepal na dveře. Překvapeně se podívala na Hermionu, která se vřítila dovnitř a zlostí zatínala pěsti.

„Já toho Rona jednou zaškrtím. Co si vůbec myslí, že dělá? Rozhodne se a postaví mě před hotovou věc,“ rozčilovala se a přecházela pokojem sem a tam.

„Hermiono, sedni si a řekni, co se děje,“ snažila se jí uklidnit Ginny. Připravila dva šálky čaje. Jeden podala přítelkyni a s druhým se posadila naproti ní.

„Takže? Co zase můj bystrý bráška udělal?“ zeptala se. Hermiona se zhluboka nadechla, předtím, než začala hovořit.

„Teddy má za tři dny tu slavnostní přísahu, to určitě víš. No a Ron si usmyslel, že s ním odejde pátrat po Zmijozelovi a Harrym. No řekni, není to absurdní?“ rozčilovala se znovu.

„Jistě že je. George mi to už říkal a věř, že on na to Ronovi svůj názor řekl. Oba jsme doufali, že ho dokážeš přesvědčit. S Teddym si ještě promluvím, ale když to dostane nařízeno, nic s tím neuděláme,“ odpověděla Ginny, když pochopila, o co jde.

„Takže jsi o tom věděla? Věděla jsi, že Ron chce odejít a neřekla jsi mi to?“ zarazila se Hermiona.

„Ale prosím tě, Hermi, přece znáš Rona a jeho řeči. Nechtěla jsem tě zbytečně rozčilovat a čekala jsem, zda si to rozmyslí. Jak vidím, tak ne,“ zamračila se Ginny.

„Já vím. Nejhorší na tom je, že mu rozumím. Kdyby to šlo, sama se vydám Harryho hledat,“ zašeptala Hermiona.

„No tak, Hermi, přestaň, nevidíš, že je to všechno zbytečné? Harry může být kdekoliv a vzhledem k tomu, že je to už víc jak dva měsíce, tak šance, že se tu najednou objeví, je minimální. Vím, že kdyby Harry žil, byl by už zpátky. Takže přestaňte okolo mě chodit a konečně i vy přijměte fakt, že se už zřejmě nikdy nevrátí,“ říkala Ginny zoufale a hlas se jí lámal. Najednou v sobě nedokázala potlačit skutečné emoce. Věděla, že před Hermionou si nemusí hrát na silnou a nedat prostor své slabosti.

„Hermi, prosím, nedovol Ronovi odejít. Po Zmijozelovi pátrají bystrozorové a já nechci, aby si Ron nebo kdokoli jiný hrál na hrdinu. Už nechci žít v neustálém strachu, že někoho z vás ztratím,“ plakala.

„Ginny, ty nechceš, aby ho šel někdo hledat?“ zeptala se potichu Hermiona.

„Ach bože, kdyby to šlo, byla bych první. Prošla bych kvůli němu i celý svět, pokud by byla naděje, že ho najdu. Jenže ta šance je téměř nulová. Děti mě potřebují a vím, že ani Harry by si nepřál, aby pro něj kdokoli riskoval. Rozumíš, Hermi? Harry by to nechtěl a já také ne,“ trvala na svém Ginny.

„Nevím, jestli Rona přesvědčím. Víš, že pokud šlo o Harryho, vždy jsme si dokázali prosadit svoje, já i on. Dokonce i když byl Harry úplně proti,“ smutně dodala Hermiona.

„Já vím. Slib mi, prosím, že uděláš cokoli, aby jsi to Ronovi zatrhla a ty sama zapomeneš na možnost, že se k němu přidáš,“ prosila Ginny a dívala se Hermioně do očí. Ta odvrátila zrak a dlouho přemýšlela. Vždy byli s Harrym, stáli při něm v téměř každém nebezpečí a teď ho mají nechat bez pomoci? Nechtěla to slíbit, ale věděla, že musí. Je to tak správné.

„Udělám, co budu moct,“ zamumlala. „Měla bych jít domů, hrozně jsme se s Ronem kvůli tomu pohádali.“

„Nech ho chvíli vychladnout,“ poradila jí Ginny, a tak Hermiona zůstala a dělala jí společnost, dokud se nevrátila Minerva s dětmi. Lilly byla školou samozřejmě uchvácená a prozradila mámě, že zatím co ředitelka zařizovala, co potřebovala, James jí ukázal některé užitečné zkratky v hradě. James však hned po návratu domů zmizel ve svém pokoji a až do večera z něj nevylezl. Ginny přemýšlela nad tím, čím mu zlepšit náladu. Při večeři mu navrhla: „Jamesi, napadlo mě, že by si se mohl nudit, teď když tu není Albus, tak jsem myslela, že by jsi k nám mohl pozvat nějakého kamaráda, co ty na to?“ řekla mu s úsměvem a čekala na chlapcovu reakci. Ten však zamítavě zakroutil hlavou a jen se přehraboval vidličkou v jídle.

„Nemám hlad. Půjdu si už lehnout. Dobrou noc,“ zamumlal a vstal od stolu. Ginny si povzdychla a sledovala chlapce stoupajícího nahoru po schodech.

„Co je s Jamesem? Nechtěl si hrát ani se mnou,“ stěžovala s Lilly.

„Myslím, že je mu smutno po taťkovi a možná i trochu po Albusovi,“ vysvětlila jí matka.

„I mně je po nich smutno. Vrátí se brzy?“ zeptalo se děvčátko a Ginny nevěděla, co odpovědět. Samozřejmě, Al se vrátí už za pár dní, ale Harry... Místo ní odpověděla Minerva.

„Určitě se brzy vrátí. Ale teď už je, myslím, čas jít do postele. Chceš přečíst pohádku?“ změnila téma ředitelka a podařilo se jí zahnat smutné myšlenky děvčátka. Odvedla jí do pokoje a Ginny seshora zaslechla tlumené hlasy a smích. George jí pohladil po ruce.

„Promluvím si s Jamesem, jestli chceš,“ navrhl. Ginny mu za to byla vděčná.

„James to snáší rozhodně nejhůř,“ povzdychla si.

„Není divu. James vždy potřeboval usměrnit. Pokud Albus je ten klidný a tichý, James je živel, který potřebuje krotit. A ten, koho k tomu potřebuje, je Harry. Potřebuje mít nějaký mužský vzor. Neboj se, překoná to a bude v pořádku,“ utěšoval jí bratr a pak vyšel po schodech za svým synovcem.

„Snad máš pravdu,“ řekla potichu Ginny a pustila se do úklidu kuchyně, k čemuž jí stačilo asi třikrát švihnout hůlkou.

Za dva dny se hlavní hala ministerstva plnila kouzelníky, kteří přišli podpořit své příbuzné skládající bystrozorskou přísahu. Ginny se rozhlédla kolem sebe a snažila se najít nějakou známou tvář. Netrvalo dlouho a objevila v davu Teddyho babičku, paní Tonksovou, a za chvíli se k nim připojili i Bill, Fleur a Victorie. Společně se přesunuli do nejnižšího poschodí, kde se mělo přijímaní nových členů konat ve velké tmavé místnosti. Vládlo tu šero a jediné světlo vycházelo z několika hořících pochodní na stěnách. Místnost byla kruhová a uprostřed bylo jakési pódium. Diváci zaujali svá místa na tribuně a s napětím očekávali, co se bude dít. Ginny už na jednom přijímání byla, když se stal bystrozorem Harry. Vzpomínala na ten den, ale její myšlenky byly přerušeny začátkem slavnostního obřadu.

Místnost se najednou ponořila do absolutní tmy. Všechen šum utichl. Kolem pódia se začaly rozsvěcovat postupně jedna pochodeň za druhou, dokud neosvětlovaly celý kruh a jakýsi vchod na pódium, po kterém právě kráčely postavy v tmavých pláštích, které měly na hrudi stříbrnou nití vyšitý znak ministerstva. Postavy vytvořily kruh a zůstaly nehybně stát. Uprostřed vytvořeného kruhu se objevil otvor, ze kterého vystupoval bílým světlem ozářený podstavec a na něm stál muž oblečený ve zvláštním hábitu zdobeným množstvím ocenění. Byl to Harryho zástupce, který po jeho zmizení převzal jeho funkci vedoucího bystrozorského oddělení. Tam uprostřed měl dnes stát Harry, pomyslela si v duchu a mírně se otřásla. Bill, který vycítil její zaváhání, ji objal a byl jí oporou, kterou potřebovala.

Podstavec se zastavil a přítomní diváci měli možnost vidět předmět, který vyzařoval to tajemné bílé světlo. Byla to velmi stará kniha a právě její stránky zářily tak zvláštně podmanivě. Až doteď se všechno odehrálo v absolutní tichosti, ale nadešel okamžik, aby vedoucí oddělení promluvil k přítomným:

„Dnes budeme svědky přijetí nových členů bystrozorského oddělení, kteří se svou slavnostní přísahou zavazují k plnění svých povinností a k dodržování svých pravomocí při ochraně našeho kouzelnického společenství před těmi, co by nám chtěli uškodit,“ začal svou řeč. Potom věnoval všechnu pozornost adeptům stojícím v kruhu.

„Absolvovali jste náročný výcvik. Čelili jste mnohým úkolům a překážkám a probojovali jste se až sem. Pokud tedy chcete vstoupit do našeho společenství, složte přísahu. Opakujte po mě,“ vyzval je a začal latinsky odříkávat přísahu. Dvanáct postav stojících v kruhu jednohlasně opakovalo jeho slova, která se zlatým písmem začala objevovat na stránkách staré knihy.

„Teď přistupte jednotlivě a zpečeťte svůj slib,“ vyzval je a první muž stojící po jeho levici popošel k němu. Přiložil svou hůlku k hůlce muže a řekl:

„Přísahám.“ Z místa, kde se hůlky střetly, vyletěla zlatá nitka, která zapsala jméno prvého přijatého bystrozora pod latinskou přísahu napsanou v knize. V hale se ozval potlesk a vedoucí oddělení novému členu potřásl rukou a popřál mu hodně štěstí.

Takto to pokračovalo, dokud své přísahám neřeklo všech dvanáct adeptů, přičemž Teddy byl poslední. Ginny s ostatními mu nadšeně zatleskali. Když opět všichni stáli na svých místech, vedoucí k nim naposledy promluvil.

„Vítejte v našem společenstvu. Ať vás štěstí neopouští a odvaha vás provází na každém kroku. Přeji vám všem hodně štěstí,“ řekl a podstavec se opět spustil do otvoru pod pódium.

Když bylo po všem, konala se slavnostní hostina na bystrozorském oddělení a noví členové konečně mohli přijmout gratulace od svých nejbližších. Teddyho našli stát před skleněnou vitrínou, kde v duchu promlouval ke svým rodičům a Harrymu, jehož fotka tam přibyla jen před pár dny.

„Všichni jsme na tebe velmi hrdí,“ řekla mu paní Tonksová s očima zalitýma slzami radosti.

„Přesně tak, Teddy. Gratulujeme,“ řekla s úsměvem Ginny a objala ho. Bill ho uznale poplácal po rameni a Victoria ho, jak jinak, obdařila vášnivým polibkem. Nechali mladou dvojici o samotě a přesunuli se k jiným známým, aby se podělili o své dojmy z obřadu. Ginny však neměla náladu zdržovat se na ministerstvu o nic déle, než bylo nevyhnutelné. Rozloučila se, popřála Teddymu pěknou oslavu a požádala ho, aby se za ní zastavil, až bude mít čas. Potom se chystala odejít jedním z krbů ve velké hale, ale zastavil ji Kingsley a pozval ji na šálek čaje do své pracovny. Ginny se nenechala dlouho přesvědčovat a rozhodla se využít pozvání na rozhovor s Kingsleym.

„Jak se máš ty a děti?“ zeptal se starostlivě, tak jako se jí ptalo už mnoho lidí před ním.

„V rámci možností,“ odpověděla unaveným hlasem. „Máš nějaké novinky, když si se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se přímo.

„O Harrym nic nového, alespoň zatím ne,“ zakroutil hlavou ministr. „Chtěl jsem s tebou mluvit o Teddym. Včera byl za mnou a požádal o pár týdnů volna. Prý chce někam vyrazit s Victorií. Nevíš o tom něco?“ Ginny si povzdychla, protože věděla, co má na mysli.

„Máš pravdu. Nevím o žádné plánované cestě s Vicky, ale za to Ron s Teddym si naplánovali, že najdou nebo alespoň pomstí Harryho.“

„Toho jsem se obával. Jenže volno mu odepřít nemůžu,“ uvažoval Kingsley. „Co kdyby si s ním pokusila promluvit?“ navrhl.

„Mám to v úmyslu, ale nevím, jestli to pomůže. Hermiona dokonce nemůže přesvědčit Rona, a to už je co říct. Jindy ho Hermionin pohled a přísný tón uzemní, ale tentokrát...“

„Rozumím. Netrap se tím, myslím, že i tak toho musí být na tebe příliš,“ chápavě podotkl Kingsley. Ginny neodpověděla.

„Už bych měla jít. Děti na mě čekají. Zítra se vrátí Albus,“ usmívala se a byla ráda, že mohla změnit téma. Těšila se na návrat mladšího syna a doufala, že jeho přítomnost doma pomůže zlepšit náladu i Jamesovi. Zvedla se k odchodu a než se rozloučila, pozvala Ginny ministra na návštěvu.

„Když budu mít čas, určitě se rád zastavím. Zatím ahoj a pozdravuj děti a Minervu,“ odpověděl.

„Budu. Nashledanou, Kingsley,“ rozloučila se a opustila ministrovu pracovnu.

Žádné komentáře: