Kapitola č. 7: Žije

Cassia se na dnešní noc netěšila. Byla napjatá od chvíle kdy zjistila, že je tu, jednou to ale muselo přijít. Pomalu procházela Bradavickými pozemky. Psy poslala k Hagridovi a pokračovala až k bráně s divočáky. Když byla za bránou, přemístila se do malé vesničky.

Pomalu došla k domu, který stál skoro na samotě. Stál tam opuštěný jako samotář. Byl poslepovaný a připomínal spíš Hagridovu boudu, ale pro jeho obyvatele byl domovem. Prošla brankou a čekala, až někdo vyjde z domu, protože cítila, že se spustilo poplašné kouzlo.

A opravdu, z domu vyšel muž s hůlkou v ruce a rozhlížel se po okolí, kdo to tak pozdě přichází. Když na dvoře zahlédl postavu v plášti, pomalu se k ní přiblížil.

„Kdo jste?“ zeptal se.

Nyní už ho viděla. Byl to starší muž s ryšavými vlasy.

Hned za ním se objevil další muž s dlouhými do copu staženými vlasy a s jizvami na tváři.
„Tati, to je v pořádku. Promiň Cas, ale nestihl jsem to dřív. Vítej,“ pozdravil ji a přešel k ní, aby ji objal jako přítelkyni.

„Kdo je to, Bille?“ zeptal se ho otec.

„Ona je důvod, proč jsem všechny – s vaším dovolením – pozval k nám. Tati, tohle je Cassia a má nám co říct, jen buď trpělivý.“

Jeho otec však zůstal stát a podezřívavě si ji prohlížel.

„Jsi si jistý, že je to ona? Neměl by ses jí zeptat na nějakou kontrolní otázku?“

„No jistě, ji by nedostal žádný Smrtijed, ale když chceš… Cas, jak vypadá tvůj Patron?“

„Je to gepard.“

„Je to ona, neboj se. Pojď, Cas, nebudeme stát venku. Ještě čekáme na Hagrida, jinak tu už jsou všichni.“

„Hagridovi to bude trvat trochu déle, musí se postarat o moje psy, ale za chvíli dorazí,“ oznámila mu Cas.

Bill se zasmál a zavrtěl hlavou.

„A jsi si jistá, že je zvládne? Ti obři poslouchají jenom tebe.“

Nečekal na odpověď, vzal Cassii a vedl ji do domu. Za nimi šel zachmuřený Billův otec. Všichni si sedli do obýváku.

Bill se ujal slova.
„Takže, ještě musíme počkat na Hagrida, ale aspoň vás představím, protože Hagrid už se s Cassií zná.“

Když vyslovil její jméno, jeden z mužů u okna zvedl hlavu a podíval se na ni. Potom zůstal ohromeně beze slova sedět.

Když to Cassia spatřila, smutně se na něj podívala a pak se raději dívala jinam.
Bill pokračoval: „Toto je Cassia, učí nyní v Bradavicích obranu proti černé magii, před tím ale spolupracovala s Albusem Brumbálem. Zbytek vám poví sama, až dorazí Hagrid, ale aspoň vás zatím představím.“

V pokoji byl George Weasley, Billova manželka Fleur, Percy, manželé Weasleyovi a Charlie. Čekali na Hagrida a Cassii nabídli, aby si zatím sedla a dala si čaj.

Nebyla zvyklá na tak příjemné přivítání, ale sedla si a poslouchala jejich zvídavé otázky, zatímco čekali. Pohledem zabloudila k tváři toho muže a potom si uvědomila, že má delší tmavě hnědé vlasy. Nevěděla jak je to možné, a asi jí to nepoví, když se dozvěděl, že žije. Viděla, že počáteční šok už zmizel a teď na ni upíral nenávistný pohled, ale nic neřekl.

Vtom se objevil Hagrid, který se sotva protáhl dveřmi.

Pak už byli všichni a čekali, co jim Cassia řekne a tak spustila. Řekla jim všechno, kromě toho, že pro ni pracují Harry, Ron a Hermiona. Vykládala asi tak hodinu, poté zmlkla a čekala na jejich reakce.

Byly různé, od šoku po překvapení a chvilku jim trvalo, než se vzpamatovali, ale na nic se jí neptali a překvapili ji. Když se vzpamatovali, ocenili její snahu a paní Weasleyová ji objala se slovy: „Ach, a já si myslela, že vím co je těžký život. V každém případě jsme to vděční.“ Potom ji pustila a nabídla jí čaj.

Cassia byla překvapená, že se zmohla jen na, děkuji. Seděla tam a poslouchala, jak jí děkují za pomoc a ptají se, jak to zvládá.

Jedna osoba tam ale už neseděla. Před chvílí se zvedl a naštvaně odešel.

Cassia posmutněla a pomyslela si, že mu to jednou musí vysvětlit a říct mu celou pravdu ne jen tuhle část. Když se utišili, vzpamatovala se i ona.

„Děkuji vám za pochopení, ani nevíte, co to pro mě znamená, že jste to takto přijali, ale už musím jím, mám ještě nějakou práci. Jenom vás ještě prosím, nesmí se to nikdo dozvědět, ani ministerstvo. Vašemu domu jsme poskytli ochranu. Nemluvte o tom ani mezi sebou. Teď jsem v Bradavicích, ale i tak… V každém případě se ještě uvidíme. Přeji vám dobrou noc,“ rozloučila se a vyrazila pryč, když za ní vyšel Bill a na dvoře ji zastavil.

„Děkuji, že nám věříš. Jsme asi jediná rodina v historii, která o tom ví. Jak se to daří?“ vysypal ze sebe rychle.

„“Ujde to, děkuji. Ale musím už jít, mám práci.“

„Kam jdeš, mi neřekneš, že?“

„Samozřejmě, že ne. Ale kdyby se mi něco stalo, přiletí Fénix jako tehdy ve škole. Teď už ale nashledanou.“ Objala ho a vyrazila pryč.

Ještě ji čekala náročná noc. Nějaký černý mág se aktivoval a ona ho už několik týdnů sledovala. A tak stejně jako tehdy se přemístila na svoje místo a pomalu došla mezi stromy až k jeskyni, kterou dobře znala. Oblékla si neviditelný plášť a při pohledu na jeskyni se otřásla. V podobné jeskyni jednou skoro zemřela a od té doby jeskyně nesnášela.

Posadila se a čekala asi hodinu, než se ozvalo šustění listí a před jeskyní se objevily dvě postavy v pláštích a vešly dovnitř. Konečně, pomyslela si. Takže správně odhadla, kde mají skrýš. Když tu byla už třetí noc, myslela si, že se spletla, ale nestalo se, protože byli tu. Nebyli však dva, ale tři. Právě dorazil další. Konečně se jí podařilo vypátrat jejich doupě, během těch nocí, kdy po nich slídila.

Popošla blíž a vytáhla ultradlouhé uši. Zastrčila si jeden konec do ucha a poslouchala.
„Jak to chceš získat? Ten dům je pod ochranou Strážce tajemství a my ani nevíme kdo to je. Potter tam už dlouho nebyl a kdo by to mohl být, taky nevíme,“ druhý hlas mu hned odpovídal.
„V první řadě musíme zjistit, co to vlastně je. Ale jestli to chtěl Voldemort…“ ozval se třetí.
„U Merlina, ne tak nahlas. Tohle je mudlovský les…“

Cassia víc nezaslechla, předpokládala, že začarovali jeskyni proti odposlouchávání. Pomalu se zvedla ze země a kráčela pryč. Každopádně se dozvěděla aspoň něco. Musí prohledat Siriusův dům. Ale jak? Zaprvé, někdo byl strážcem tajemství, ale to by mohl vědět Harry. A zadruhé, nikdo se nesmí dozvědět, že se o něj zajímá a ten dům je zabezpečený a odpojený od letaxové sítě. Prošla lesem tak daleko, aby ji neslyšeli a přemístila se.

Objevila se nedaleko Prasinek. Poohlédla se a podívala se na hodinky. Bylo půl třetí. Měli dostatek času, pomyslela si, když si vzpomněla na Ginny a Harryho. Prošla vesničkou a vydala se k hradu. Rozhodla se, že psy nechá u Hagrida, aby ho nebudila. Došla k bráně a ta pod jejím zaklínadlem povolila. Vešla dovnitř a zamkla za sebou. Hrad byl úplně tichý až na Protivu, který provozoval jakousi krasojízdu ve vzduchu, brumlajíc si dokola něco pod svůj průsvitný nos.
Podívala se na něj a pousmála se.

„Ahoj, Protivo, jak se vede?

Překvapila ho tak, že klesl o tři metry níž. Když ji uviděl, usmál se a přplachtil k ní.
„Ahoj, Cas. Jaká byla procházka?“ Protiva asi zase něco provedl, soudila podle jeho výrazu, ale radši se ho na nic neptala. Jistým způsobem se spřátelili a byla asi jediná, které nic neprovedl a jediná, koho jakž takž poslouchal. Cassia to nechápala, protože neudělala vůbec nic, aby si ho získala. V každém případě byla ráda, že je na její straně, protože věděla, co dokáže, když se chce pomstít. Šel s ní až k její pracovně a pak se rozloučil, vesele si pozpěvujíc:

„Těš se Filchi, jen se těš,
ještě nevíš, co ráno dostaneš…“

Cassia nad tím raději nepřemýšlela a odemkla dveře. V bytě už nikdo nebyl, jenom na stole ležel vzkaz Děkujeme za všechno. Usmála se a přešla do ložnice, aby se uložila k spánku. Až teď se mohla začít trápit výčitkami a smutkem. Po chvíli se rozplakala a tak i usnula. Vyčerpaná od pláče.

Příští večer jí Harry, Ron a Hermiona ukázali knihovnu, kterou našli. Potvrdila jim, že patrně opravdu našli Knihovnu zakladatelů a procházela po kruhové místnosti s pohledem, ne nepodobným, tomu, který měla předevčírem Hermiona.

„Jste skvělí. Toto se hledá asi pět set let a stále neúspěšně. Alespoň máme co dělat,“ přistoupila k polici, kde byly napohled nejstarší listiny ve starém nářečí a začala je studovat. Harry s Ronem už toho měli dost a tak se vydali prohledávat hrad. Pomalu kráčeli směrem k žaláři, který plánovali prohledávat až tak za měsíc, ale teď už to bylo jedno. Když procházeli kolem učebny v prvním patře, zaslechli dívčí smích. Už zase? A skutečně, sotva se stačili schovat, když ze dveří vyšel nějaký párek.

Ron se za nimi zachmuřeně podíval.
„Tak tohle je už vážně podezřelé. Už je to druhý měsíc a je to stále baví. Začínám mít pocit, že to dělají Filchovi naschvál… Pozor Protiva!“ křikl Ron, protože se málem prozradili.
Vběhli do třídy, odkud právě vyběhla dvojice a ještě zaslechli Protivu, jak si prozpěvuje:

„Jen se těš,
mně neujdeš…“

Protiva měl zřejmě namířeno jinam, protože kolem nich jenom proletěl a slyšeli, jak v dálce mizí jeho hlas.

Dnes v noci neměli štěstí, protože nic nenašli a tak se brzy ráno vydali do věže, aby si odpočinuli.
Hermiona tam už byla a studovala hromadu pergamenů, které měla rozložené po stole. Když je uviděla, jenom jim unaveně mávla na pozdrav a společně vyrazili do postelí.

Během následujících dnů se Bradavice těšily na Halloween a na víkend v Prasinkách. Harry se těšil také, protože mu Cassia slíbila, že ho můžou strávit v Doupěti a bude tam i Ginny. To ale bude až za týden a do té doby musí stále studovat Bradavice, jak to otráveně nazval Ron.
Hermiona se každou noc zavřela v knihovně a oni dva prozkoumávali žaláře. Ale i když oni měli celkem klidné noci, Cassia je klidné neměla. Dva dny po návštěvě Doupěte za ní večer přišla návštěva. Už přestávala věřit, že ho ještě někdy uvidí. Zrovna opravovala práce studentů, když jí někdo zaklepal na dveře. Aniž zvedla hlavu od práce, pozvala dotyčného dál. Myslela si, že to bude zase Filch a už připravovala na jeho řeč, ale zmýlila se. Když se otevřely dveře a nikdo se neozýval, zvedla hlavu a zůstala překvapeně sedět. Byl tady. Pomalu vstala a hlas jí jakoby zamrzl v krku. Nevěděla co říct. Dotyčný vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Charlie,“ hlesla a napadlo ji, jak mu ty tmavé vlasy sluší, a že je pořád velice hezký. Ale jeho oči už nehleděly tak jako dřív. Nyní byly rozhněvané a nebezpečně se v nich blýskalo.

„Cassia? Tak se teď jmenuješ? Je to tvoje pravé jméno? Nebo je to jenom další komedie?“
procedil mezi zuby.
„Budeme si muset promluvit, já vím, Charlie. Chtěla jsem se u tebe stavit…“ nedokončila, protože ji přerušil a ironicky poznamenal: „Opravdu?“

I když to čekala, bolelo to. Bolelo to tím víc, že se tak k ní choval právě on. Nikdy s ní takhle nemluvil, i když si musela přiznat, že si to asi zaslouží. Podívala se mu na ruku a zabolelo ji to ještě víc. Už ho nenosil, ale ona ano a zdálo se jí, že si toho všiml, protože se zarazil.

„Charlie, prosím. Jenom mě vyslechni a potom udělej, co uznáš za vhodné. Nemám právo tě žádat o cokoli jiného. Prosím,“ hovořila tiše a z jejího hlasu bylo opravdu cítit bolest.

Charlie se na ni znechuceně podíval, přešel ke krbu a zahleděl se do plamenů olizujících suchá polínka. Zlobil se na ni a byl opravdu v šoku. Vždyť žil několik let v přesvědčení, že je mrtvá a ona zatím vesele žila a nic mu neřekla! Tak co si měl myslet? Když tehdy přišla k nim domů, jen potichu poslouchal a byl víc a víc otřesený. Jak mu to mohla zatajit? Nevěřila mu, a přitom taková vyznání… A on na ni nikdy nezapomněl. Po chvíli se otočil a viděl její prosebný pohled a ještě něco… Ne, to není možné.

„Poslouchám,“ řekl nakonec po chvíli přemýšlení a ostře se na ni podíval.

Nadechla se a popošla k němu, ale ne úplně blízko. Stála od něj asi dva metry, blíž se neodvážila.
„Všechno, co jsi slyšel u vás je pravda, ale jsou věci, které si zasloužíš vědět jenom ty. Věz, že ty měsíce s tebou v Rumunsku byly to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Nikdy předtím a ani potom mi nebylo tak krásně,“ odmlčela se a pak pokračovala.

„Tenkrát jsem byla v našem oddělení poměrně nová a dostala jsem první těžký úkol. V Rumunsku se objevil černý mág. Tenkrát jsme to mohla říct jen jediné osobě, a to manželovi… nepřerušuj mě, prosím…“ dodala, když viděla, jak otvírá ústa. „I k tomu se dostaneme. To o té knize o dracích byl krycí manévr, i když ta kniha doopravdy vyšla, aby byl úplný. Byla jsem rozhodnutá to dotáhnout do konce, i když jsem věděla, že to bude trvat dlouho. Ale pak jsem tě tam potkala. Byl jsi výjimečný a jako jeden z mála jsi soudil lidi podle povahy a ne podle zevnějšku. Já nikdy neměla zkušenosti a ve vztazích už vůbec,“ začervenala se, ale pokračovala dál, „mohly za to moje schopnosti a práce. Díky ní jsem byla nepřístupná a tvrdá, ale ty jsi byl také tvrdohlavý a vytrvalý a dosáhl jsi toho, abych se do tebe…“ nedopověděla, jako by to už ani nebyla pravda.

„Byla jsem konečně šťastná. Poprvé v celém svém životě a zřejmě naposledy,“ řekla nostalgicky a sklopila zrak. „I když mě zžírala moje tajemství a tys je nesměl znát, i když jsem ti je opravdu chtěla svěřit,“ povzdechla si a pomalu přešla blíž. „A potom jsme složili přísahu a pak už jsem neměla na co se vymlouvat.“

„Tak proč jsi mi to neřekla?“

„Nechtěla jsem tě ohrozit. Viděla jsem, jak jsi šťastný u svých draků, i když jsem to nechápala, tak jak bych ti to mohla udělat? Když někdo ví, co dělá někdo z nás, mohou se kdykoli rozhodnout, že ho do toho zatáhnou. Potom jsme složili přísahu, která je stará tisíc let a silnější než svatební slib a ty Vánoce byly nejkrásnější v mém životě, ale moje poslání se blížila ke konci. Našla jsem ho. Té noci jsem se vypravila do jeho úkrytu, ale odhalil mě a já jsem s ním bojovala a téměř jsem zemřela. Ale zvítězila jsem nad ním. Když mě našli naši lidé, byla jsem tři týdny v bezvědomí.“

Charlie celou tu dobu mlčel, jen tiše poslouchal a nemohl pochopit, jak mu to mohlo uniknout. Celou dobu se díval do ohně.

„Když jsem se probrala, řekli mi, že ti oznámili moji smrt. Tehdy jsem zvažovala, co udělám a rozhodla jsem se, že tě nechám v nevědomosti, abych tě ochránila. Časem mi začalo docházet, že to byla chyba a že sis přinejmenším zasloužil znát pravdu, i kdybys to nepřekousnul, ale nedělala jsem to.“

Ať se na mě podívá, prosím. Ale její prosba nebyla vyslyšena.

„Proč jsi to neudělala?“

Podívala se na jeho záda a z očí se jí kutálely slzy hořkosti. Tak moc se znovu chtěla ocitnout v jeho silné náruči a cítit se bezpečně a opět se mít na koho spolehnout. Na někoho, kdo by ji miloval. Ale to už asi bylo nemožné.

„Proč? Protože jsem byla zbabělá a bála jsem se tvojí rekce. A pak jsem se dostala na vedoucí místo a moje pravomoci začaly být neomezené a před časem, když už jsem si byla jistá, že to musí přijít, byla jsem… zbabělá,“ ztichla a hlasitě se nadechla.

Při tom nádechu se k ní Charlie otočil a pohlédl jí do očí. Nevěděl, co má říct. Nikdy ji neviděl plakat, ale teď tu stála a potichu ronila slzy. Vlasy jí padaly do tváře. Najednou zatoužil ji obejmout jako dřív, když měla noční můry. Toužil natáhnout ruku k její bledé tváři a odhrnout jí ty vlasy. Teď pochopil, odkud se braly její sny. Její život jimi byl protkaný.
Ale stále nic neříkal.

„Charlie, prosím, nežádám tě, abychom se dali zase dohromady, na to nemám právo. O to jsem přišla už dávno. Dávám ti svobodu, můžeš si dál myslet, že jsem mrtvá. Prosím tě jenom o jedno. Odpusť mi. Vědomí, že mě nenávidíš, bych nesnesla,“ neměla víc, co by mu řekla a tak jen zkroušeně čekala, jak zareaguje. Čekala by cokoli. Křik, výčitky, obviňování, ale nečekala, že se najednou otočí a beze slova odejde. Nečekala, že v jeho očích uvidí nenávist. Ale přesně to se stalo.

Bez hnutí hleděla, jak za sebou potichu zavřel dveře a naslouchala jeho vzdalujícím se krokům. Ten zvuk jí trhal srdce.

Konečně se pohnula a slzy se jí potichu kutálely po tváři, když zhasla a lehla si do postele. Alespoň ví na čem je, i když teď se bude trápit ještě mnohem víc. Pomalu se nořila do neklidného snu.

Charlie vyšel z hradu a hnal se pryč. Toužil být co nejdál. Necítil nenávist, vlastně nevěděl, co cítí. Nesmírně se mu ulevilo, že je v pořádku, že žije. Byl to pro něj opravdový otřes, ale i radost smíchaná se zlostí, kvůli té komedii, kterou na něj zahráli. Byl rozzlobený. A měl na to právo! Oklamali ho a udělali z něj hlupáka! Lhal by sám sobě, kdyby vlastně nevěděl, co cítí. Věděl to přesně, akorát se s tím potřeboval vyrovnat. Potřeboval si uspořádat vlastní myšlenky a city. Musel se s tím vyrovnat a nevěděl, jestli jí bude schopný někdy odpustit. Nevěděl, co jí má říct. Teď ještě ne. Bylo to příliš brzy. Takto zamyšlený kráčel bradavickými pozemky a ani si neuvědomil, jak se dostal domů. Bylo už dost pozdě, přesto však v obývacím pokoji našel sedět Billa s otcem. Napadlo ho, že se musí Billa na něco zeptat.

Počkal, dokud nešel otec spát a zastavil ho.

„Bille, musím s tebou mluvit.“

Bill se na něj zpytavě podíval, ale nic nenamítal, když ho bratr vytáhl na dvůr. Sedl si na lavičku a čekal.

„Odkud znáš Cassii?

Bill na něj překvapeně pohlédl. Neuměl si představit, proč by to Charlieho mohlo zajímat, ale odpověděl mu.

„Znám ji ještě ze školy. Byla tam tajně a tajně se i učila, ale jednou se vypravila na noční procházku a já jsem ji potkal. Tehdy jsme se seznámili a občas jsme se setkali. Byla ráda, protože jako utajená studentka si neměla s kým popovídat a tak jsem ji občas navštívil. Ne! Nikdy jsme spolu nic neměli!“ namítl, když viděl zpytavý i zlostný pohled svého bratra.

„Jenom jsme byli dobrými přáteli. Znal jsem její schopnosti. Pak jsme se dlouho neviděli, vyhledala mě, až když pracovala s Brumbálem, ale neřekla mi nic, protože nemohla. Ale navštívila mě před pár měsíci a až nedávno mi všechno řekla. Stejně tak i to, že to chce říct všem, kteří u nás tehdy byli. Ale proč to chceš vědět?“ zeptal se zvědavě Charlieho.

„Já ji znám už několik let, ale myslel jsem si, že je mrtvá. Bille, my jsme se tenkrát vzali. Ale ne jenom tak, složili jsme přísahu, ne slib. Ale já jsem se dozvěděl až teď co dělá, i to, že žije!“
Bill takový tón ještě nikdy v bratrově hlase neslyšel. Byla to bolest? To vážně nečekal, ale Charlie pokračoval.

„Dnes jsem se za ní vypravil a …“ převyprávěl bratrovi, co se stalo a nemohl zahnat vzpomínku na její oči. Dnes je poprvé viděl uslzené a uvědomil si, jak moc ji to muselo bolet. Ale byla v nich i síla, prožité utrpení a prosba.

Bill mu tiše naslouchal a na jeho prosbu o radu zamyšleně odpověděl.

„Charlie, já ji znám, a jestli to udělala, tak jenom proto, protože myslela, že je to správné a ne kvůli sobě. Už ve škole trpěla, když naslouchala, jak její vrstevníci trávili život. Chtěla být normální. Ale nešlo to a ona vždycky dělala jenom to, co po ní chtěli jiní. Ale neodmlouvala, protože věděla, že je to nezbytné.

A jestli ti řekla to, co ti řekla, bylo to od srdce, protože ona nikdy nemluví o svých citech. Naučila se je dokonale skrývat. Popřemýšlej o tom, protože vidím, že ji miluješ a ona zřejmě miluje tebe.“
S těmito slovy se zvedl a šel spát.
Charlie tam ještě dlouho tiše seděl a přemýšlel.