Kapitola č. 6: Konečně spolu

Mezitím se Harry Ron a Hermiona vzpamatovávali ze šoku.

„Jak se jim to podařilo takhle utajit?“ divila se stále Hermiona.

Ale Harryho trápilo něco jiného. Připadalo mu, že ji odněkud zná. Zdála se mu nějak známá, jako by mu někoho připomínala. Potom to ale nechal být, asi se jenom někomu podobá, nebo ji nejspíš viděl na ministerstvu, protože i když byla vedoucí, potřebovala zprávy, co se tam děje.
Rona mezitím zajímalo, jaké to bude. „Bude to alespoň zajímavé, ne? Lepší než sedět na ministerstvu, nebo… já nevím. A co říkáte na její nabídku, že by nás učila? To by bylo skvělé, a určitě nás naučí víc než by nás naučili ve škole.“

„Ano, určitě ano, ale vedle té práce to nebude tak jednoduché. Tedy, praxe je jedna věc, ale učit se teorii… Ale zkusit bychom to měli, ne?“ zpytavě se na ně podívala a čekala na odpovědi. Když oba přikývli, přešla k oknu, aby viděla, jak se Cassia ztrácí v lese. Byla si jistá, že ani zdaleka nevědí o té záhadné ženě všechno, ale byla si jistá, že se to dřív nebo později dozvědí. Harrymu s Ronem to ale zatím neříkala, neboť je nechtěla znepokojovat. Stačí, že to vzalo klid jí.

Do večera už se nestalo nic zajímavého. Hermiona si vytáhla nějakou knihu a začetla se do ní tak, že úplně zapomněla kde je a Harry s Ronem si zatím procvičovali obranná kouzla.

Když hradní hodiny odbily osmou hodinu večerní, byli všichni tak hladoví, že by snědli cokoli, i co by dokázal uvařit Hagrid. Ale všichni tři věděli, že Hagridovy výtvory nebyly právě poživatelné. V té chvíli se objevil domácí skřítek. Při hlasitém PRÁSK Hermiona nadskočila a Ronovi zasvítily oči, když viděl, že jim nese jídlo. Hned se mu zlepšila nálada. Bradavické jídlo bylo vždy náramné a stejně tomu bylo i teď.

Po večerce se vypravili s pomocí Pobertova plánku na procházku bradavickým hradem. Všimli si několika nezbytných změn, ale jinak to byl pořád stejný hrad jako dřív. Když vydržel tisíce let, vydrží i do budoucna. Po poradě se rozhodli začít shora a vyrazili do astronomické věže.
„Jste si jistí, že tam chcete jít? Pokud si vybavuju, bylo to místo vyhledávané hlavně v noci, jestli mi rozumíte,“ podotkl Ron a ušklíbl se.

Po jeho výstižné připomínce pokračovali opatrněji a obezřetněji. Když byli u věže, raději se ještě zaposlouchali do nočního ticha, aby náhodou nevyplašili nějaký párek při jejich nočním dobrodružství. A opravdu, když došli ke dveřím do věže, zaslechli dívčí smích a potom ticho. Vyšli nahoru a nahlédli dovnitř. Naskytl se jim zajímavý pohled. Na dece ležel párek a nevnímali okolí. Hermiona se k nim se smíchem se nadzdvihnutým obočím a otázkou v očích otočila.
Co budeme dělat?

To už ji ale Harry s Ronem táhli pryč, přičemž Harry použil kouzlo, aby je nikdo nezaslechl.
Když už byli na chodbě, Hermiona promluvila: „Proč jsi to udělal? Porušili školní řád!“
„Prosím tě, Hermiono, přece je nechceš rušit. Je to jejich věc a ty nepracuješ pro školu a nejsi prefekt. Ať si užijí, jestli je najde Filch.“

Ale Hermiona mu odsekla: „Všichni moc dobře víme, že tam chodí proto, že se té věži Filch vyhýbá. Ale dobrá, kam jdeme teď?“

Raději se už nehádali a vyrazili k dalším věžím. Jako k první dorazili k věži, kam chodili na Jasnovidectví. Tak uběhlo několik týdnů. Během nocí prohledávali hrad a skutečně našli pár podezřelých věcí, přičemž se rozhodli, že zajdou i do Tajemná komnaty, protože nevěděli, jestli tam nemohl Zmijozel nechat ještě něco kromě kostí svého miláčka, kterého Harry před pár lety zabil. Ale moc se jim tam nechtělo. Tak nějak si to nechávali na později. Přes den spali a odpoledne se nudili, až jim to lezlo na nervy.

Harry měl špatnou náladu i z toho, že ještě neviděl Ginny. Proto trávil většinu času sám, protože mu Hermiona stále říkala, že se s ním nedá vydržet v jedné místnosti, protože se chová jako blbec.

Zato ona s Ronem si vystačili i sami. Harry se proto rozhodl, že večer zajde za Cassií, aby ji poprosil o možnost odpoledne vycházet ven, samozřejmě schovaný pod neviditelným pláštěm. Proto po večerce nechal ty dva čekat a pod pláštěm vyrazil k její pracovně. Zaklepal a po pozvání vešel dovnitř. Ještě tu nebyl, protože vždy chodila ona k nim, aby je učila nebo si poslechla nové zprávy. Naštěstí s Pobertovým plánkem ji nebylo těžké ji najít. V jejím kabinetu bylo příjemně a útulně, ale na první pohled bylo jasné, že je to pracovna učitele obrany proti černé magii.
Cassia seděla u stolu a opravovala nějaké úkoly. Zvedla hlavu a usmála se na něj.

„Ahoj, Harry, čemu vděčím za tvou návštěvu?“

Harry už už otvíral ústa, ale nestihl nic říct, protože vtom se na chodbě ozval Filchův hlas a potom zaklepání.

„Uvidíme, jak se budete tvářit teď a jestli vás ještě napadne potloukat se po večerce po hradu!“
Harry hned pochopil Cassiin posunek, hodil přes sebe neviditelný plášť a zmizel.
Mezitím se už ozvalo Cassiino: „Dále!“

Filch strčil do místnosti párek studentů, kteří na něho zahlíželi, zůstali stát s obavami v očích a pozorovali profesorku Kenrowovou. Nevěděli, co od ní mají očekávat, ale neslyšeli, že by k někomu byla nespravedlivá a je to přeci jen lepší než ředitelna.

Profesorka se na ně podívala a ukázala jim, aby si sedli. Už toho měla dost. Od prvního dne k ní vodil Filch studenty, které chytil po večerce.

„Pane Filchi, kde jste je našel?“ zeptala se ho mrzutě.

Ten se na ni podíval a spustil: „Našel jsem je v jedné věži.“

„A co dělali? Ničili něco, nebo…?“

Filch se začal potit a zčervenal a párek studentů se na něj drze podíval, jako by byli zvědaví, co na to poví.

„Nooo, oni… byli tam sami… a… no… to…“ začal koulet očima a zčervenal ještě víc.

Cassia to zatím pochopila a dělalo jí problémy zachovat vážnou tvář. Potlačila úsměv a řekla mu: „Chápu, pane Filchi. Děkuji, můžete jít.“

Filch se ještě jednou pomstychtivě podíval na studenty a potom vyšel z pracovny.
Cassia se mírně pobaveně podívala na provinilce.

„No, jestliže jste nic nerozbili ani nezničili, dám vám trest bez odečtení bodů. Budete týden uklízet v Síni slávy, každý den od osmi do devíti, od pondělka do neděle. Začnete toto pondělí a nyní se okamžitě odeberete do svých pokojů, je to jasné?“

„Ano, paní profesorko,“ oba se zvedli a odešli z její pracovny, jak nejrychleji to šlo.
Harry sundal plášť s úsměvem na rtech.

Cassia se s úsměvem posadila a zeptala se ho, co má na srdci.

„Chtěl bych tě poprosit, jestli bych mohl vycházet ven z hradu přes den, nebo mi tu přeskočí. Ron s Hermionou si vystačí sami, jenže já nemám co dělat a mám pocit, že mi už z nudy celkem přeskakuje.“ Prosebně se na ni zadíval a čekal, co mu odpoví.

Cassia se na něj podívala a povzdechla si.

„A jak chceš odejít z hradu plného žáků? Mně nebude vadit, že tu nebudeš, jestli se s tebou budu moct spojit, ale nesmí tě nikdo vidět, na to nezapomínej. A nezdá se vám třem, že se po hradě nějak často pohybují párky? Když jsem tu studovala já, nebylo jich tolik.“

Harry, který to moc dobře věděl, raději jenom pokrčil rameny a chtěl odejít, když ho Cassia ještě zarazila.

„Víš, je mi divné, že ses ještě nesetkal s Ginny, nebo ti snad pravidla začínají něco říkat?“ zeptala se s úsměvem.

„Chtěl bych, ale není to vůbec lehké.“

„Tak bychom s tím měli něco udělat, ne?“

Tím ho tak překvapila, že honem nevěděl, co má odpovědět, ale ona už pokračovala.
„Zítra musím v noci odejít, tak se můžete setkat tady, ale jen slušně, dobře? A teď už běž, mám práci. Ginny to řeknu zítra ráno, mám v její třídě hodinu. Takže máte zítra v noci volno. A teď do práce,“ sehnula se opět nad úkoly.

Harry se skryl pod pláštěm a odešel.

Když Harry odešel, Cassia se opřela a se smutným hleděla na dveře. Záviděla jim ten vztah. Také kdysi měla takový, ale pokazila ho vlastní vinou. Dosud však nezapomněla, jak to bylo krásné a stále ještě ho nepřestala milovat. Ale takhle to bylo lepší, pro něj. Její práce by ho zničila.

Pohodila hlavou a pomalu se vrátila do přítomnosti. Zítra bude mít čas o tom všem přemýšlet. Když si vzpomněla, co jí zítra čeká, celá se otřásla, ale udělat to musela. Pomalu dokončila opravu úkolů a šla spát s myšlenkou, že už chce mít zítřek za sebou.

Harry se pomalu vracel do věže, těšíc se na zítřek stejně jako se právě v té chvíli Cassia zítřka bála. Procházel hradem, ale musel se skrýt za jedním brněním, aby pustil další párek. Potom vyrazil ke knihovně, kde už na něho čekali Ron a Hermiona. Pustili se do práce, kterou už noc co noc dělali celý týden. začínalo ho to unavovat, ale musel uznat, že má Hermiona pravdu. Vždyť i Voldemort se hodně naučil právě díky této knihovně. Samozřejmě nehledali jenom v knihách, procházeli hrad zeď po zdi a skříň po skříni. Museli prověřit každý náznak tajné skrýše nebo chodby. Nemohl tvrdit, že to není zajímavé. Právě procházeli knihy, ke kterým měli přístup jen učitelé, když zaslechl Hermionin výkřik.

Lekli se, protože to znělo jako by se zranila, ale ona objevila další místnost, která se objevila, když se dotkla korunky vyřezané na polici. Police se rozestoupily a oni vešli do kruhové místnosti o průměru asi sedm metrů. O téhle místnosti určitě nikdo nevěděl, protože paní Pinceová by nedovolila, aby knihy takto dopadly, jednoduše by to nesnesla. V místnosti nebyla okna a stěny byly úplně pokryté policemi s knihami a pergameny. Vlastně celými rolemi pergamenů, listin a knih, jako by je tu jen před chvíli někdo nechal, ale bylo vidět, že tam leží už dlouho. Všude bylo plno prachu a špíny, ze stropu visely pavučiny a vzduch byl zatuchlý. S pokrčenými nosy vešli dovnitř.

„Věděli jste o tomhle?“ zeptal se Ron a znepokojeně přecházel po místnosti, přičemž za ním zůstávaly na podlaze stopy ve vrstvě prachu.

Hermiona mu odpověděla: „Ne, nevěděli, ale ani profesoři, tím jsem si jistá. Jinak by to tu takhle nevypadalo. Ale…“ Najednou se zarazila, očima přeběhla po knihách a přešla k polici s listinami, jako by nad něčím přemýšlela. Vzala z police nějaké listiny, sfoukla ze stolu prach, načež se všichni rozkašlali. Když se prach zase usadil a zatuchlý vzduch se jakžtakž pročistil, položila listiny na stůl a začala je studovat. Najednou se zarazila.

„Harry! To je Siriusův rodokmen!“

„Cože? Jak by tu mohl být jeho rodokmen, když tu nikdo nebyl nejméně pět set let?“
„Já vím, ale není celý. Končí rokem třináct set dvacet pět. Poznala jsme ho jen proto, že jsem si ho důkladně prohlédla, když jsme byli v siriusově domě na Grimmauldově náměstí, ale tenkrát se nejmenovali Blackovi. No, aspoň víme, kdy tu byl někdo naposledy. A není tu jen to, je tu spousta starých rodokmenů. Jsou tu poselství a tak… Propána, myslím, že jsme našli prapůvodní knihovnu zakladatelů školy. Četla jsem o ní jednu legendu v knize o Bradavicích, ale… je to ona!“ řekla se zvláštním pohledem v očích. Byla nadšená.
Prošla kolem Harryhoa zavřela za nimi. Potom vytáhla hůlku a začala odstraňovat prach. Harry s Ronem se přidali a společně zbavili celou místnost prachu, což jim přece jen zabralo skoro hodinu. Potom si sedli a začali prohlížet knihy. Část jich byla latinsky a část anglicky, i když ve starém nářečí, které bylo třeba luštit. A část přečetla jenom Hermiona, protože byla psaná runami. Ponořila se do toho a Ronovi při pohledu na její nadšení cukaly koutky.
Vtom Harryho napadlo, že jim má něco říct.

„Byl jsem za Cassií a dala nám na zítřejší ráno volno.“

„Ron se na něj překvapeně podíval a usmál se na Hermionu. Harry jim nechtěl říkat, že se setká s Ginny, ale musel jim to nějak vysvětlit.

“Vy asi budete chtít být sami a já chci jet do Londýna. Pojedu ož po obědě a vrátím se pozdě.
Vypadalo to, že se ho Ron chce zeptat, co bude dělat v Londýně, ale Hermiona, která k Harryho smůle rychle pochopila, ho zastavila a rychle změnila téma, šklebíc se na Harryho.

Celou noc potom proseděli v nově objevené knihovně a rozhodli se, že tam při nejbližší příležitosti přivedou Cassii.

Nad ránem za sebou zavřeli tajné dveře a Hermiona je zabezpečila heslem. Potom se unaveně vydali do své věže a uložili se ke spánku.

Vzbudili se až po obědě. Venku bylo bouřlivé počasí, jako by se čerti ženili. Na hrad dopadaly proudy vody a nebylo jí málo.

„No, Harry, nezávidím ti. Teď jet do Londýna,“ podotkl Ron nad talířem hrachové polévky, kterou jim před chvílí přinesl domácí skřítek. Harrymu zaskočilo a začal se dusit, ale Hermiona ho s potměšilým úsměvem bouchla do zad.

Po obědě odešel do svého pokoje a čekal, až se hrad zklidní. I když se nemohl dočkat, usnul a z hezkého snu ho probudil až Ronův hlas a bouchání na dveře.
„Harry, vstávej, nebo přijdeš pozdě!“

Harry sebou trhnul a rychle se oblékl. Pak vzal neviditelný plášť a pomalu se vydal hradem. Zase potkal párek studentů. Už mu to začínalo být podezřelé. Ale raději nad tím nepřemýšlel a spěchal do Cassiina kabinetu. Když tam dorazil, zaklepal a vešel dovnitř. Po tom, co viděl, se mu stýskalo už dávno. Ginny seděla u krbu, vedle ní leželi psi a povídala si s Cassií. Ta si právě zapínala cestovní plášť a dávala Ginny poslední pokyny.

„Doufám, že vás nebude obtěžovat Filch, poslední dobou je tu až moc často, zvykl si mi sem vodit studenty, přistižené po večerce, kvůli trestu. Vy se ale zdržujte v bytě a ne v pracovně. Dveře vás pustí do obývacího pokoje, dál ne. Když budete chtít odejít, zamkněte za sebou. V každém případě, vrátím se kolem třetí ráno. Nechala jsem vám tam malé překvapení. Teď už půjdu, zamkněte a zhasněte za mnou.“ S úsměvem jim pokynula, vyšla na chodbu a nechala je samotné, psi ji následovali.

Harry ji poslechl a raději hned zamknul a zhasnul. Neměl pražádnou chuť potkat se s Filchem.
Beze slova přešli do Cassiina bytu a zavřeli za sebou. To už Harry nevydržel a objal Ginny, která se mu vrhla do náruče a okolní svět pro ně přestal existovat.

Když se od sebe konečně odtrhli a porozhlédli se po pokoji, zjistili, že v krbu hoří oheň a na stole stály dva máslové ležáky s malým občerstvením a lístek se vzkazem.

Přeji hezký večer,
Cassia.

Harry se usmál a položil lístek zpátky.
„Myslela na všechno.“

Na jídlo teď ale neměli ani pomyšlení. Opět se objali a dlouze se líbali. Přešli ke krbu, sedli si a dali si ležák. Přitom si povídali o tom, co se stalo za tu dobu, co se neviděli. Přibližně po půlhodině ztichli a dlouho se dívali do očí.

Najednou začalo být v pokoji tepleji a nemělo to nic společného s krbem. Přestali se smát. Harry se naklonil ke Ginny a líbal ji jinak než předtím. Tyto polibky byly jiné, nebyly tak jemné, ale byly vášnivější. Mnohem vášnivější. Rozuměli si i beze slov. I objetí bylo jiné. Vášnivé a plné příslibů… Po chvíli přestali vnímat okolní svět a jídlo zůstalo netknuté…