Kapitola č. 5: Kestrel

Ron s Harrym se přemístili na dohodnuté místo, kde už na ně, se svým kufrem, čekala Hermiona. Přivítali se, tedy hlavně Ron s Hermionou a Harry jim musel připomenout, že se ještě dnes musí dostat do Prasinek a šklebil se při tom. Ihned po jeho napomenutí se chytli za ruce a i s kufry se ocitli v Chroptící chýši. Kufry nechali uvnitř a vyšli před chýši. Ještě jim zbývalo trochu času a tak se chtěli projít po okolí Prasinek. Pomalu se stmívalo, zatímco se procházeli po okolí. Jak se začal přibližovat čas setkání, vraceli se zpátky k Chroptící chýši a viděli, že tam někdo stojí. Postava pomalu došla před dům a ukázalo se, že je to Cassia. Poznali ji podle trojice psů, kteří ji doprovázeli.

Pomalu sklonili hůlky a vykročili k ní.
Sundala si kapuci a oni ji poprvé uviděli s vlasy staženými do koňského ohonu. Překvapilo je, když spatřili na levé tváři tři tenké jizvy, dlouhé asi pět centimetrů, táhnoucí se po tváři směrem ke krku, kde se ztrácely pod vysokým límcem. Byly o něco světlejší než okolní pokožka.
Všimla si jejich pohledu, a proto se otočila, jako by se spálila.

První se vzpamatovala Hermiona. „Čekáte dlouho?“ zeptala se.

Cassia se otočila zpět a usmála se. „ Ani ne. Ale pojďme dovnitř pro vaše věci. U Třech košťat to bude lepší.“

A tak vzali kufry a vyrazili ke Třem košťatům, kde Hermiona trochu zahlížela na Rona, který se bavil s madam Rosmertou o jejich pokoji. Potom vyšli nahoru do pokoje, kde si Cassia sedla k oknu a promluvila.

„V první řadě vám chci poděkovat, že mi věříte. Ani netušíte, co to pro mě znamená.“

Nepřítomně hleděla z okna a její psi seděli tiše u ní. Jednoho z nich hladila po hlavě. „Vysvětlím vám, co od vás chci. Budete v Bradavicích. Ano, přímo tam. Připravili pro vás jednu malou vížku nad jezerem. Má dvě patra a je tam krb. Nesmí, opakuji, nesmí vás tam nikdo vidět!“

„A co tam budeme dělat?“

„V minulosti se ukázalo, že Bradavice mají slabá místa, že nejsou tak chráněné, jak by měly být. A vy to tam dobře znáte. Budete jednoduše hledat tato slabá místa. Musíte si všímat každého detailu. Ale budete omezeni večerkou, přes den se nesmíte ukazovat. Budete mít volný přístup všude, kromě pracoven a bytů profesorů. Můžete i do sborovny. Kdyby vás načapal Filch, tak s ním je to dohodnuté, ale musíte si dávat pozor na Protivu. Také se budete muset prohrabat zakázaným oddělením a prověřit ho. Vědět o vás bude pouze ředitelka, Ginny a učitel obrany proti černé magii. Zítra přijdete do Bradavic během první hodiny a ohlásíte se ředitelce. Heslo je „Klofan“. No, já už musím jít.“


Po tomto monologu vstala a pomalu, následována svými psy, přešla ke dveřím.
„Abych nezapomněla, heslo u brány je „Dobby“.“ Usmála se na ně, vyšla na chodbu a potichu zavřela dveře. Když odešla, konečně se vzpamatovali a rozhýbali se. V pokoji byly tři postele a příjemně hřející krb.

„No, bude to každopádně zajímavé. Jsem zvědavý, koho sehnali na obranu. Musí to být odvážný člověk,“ poznamenal Ron, přičemž se natáhl na postel.

„To nevím, ale jestli mu Cassia věří, musí být dobrý,“ hlesla zamyšleně Hermiona a taky si sedla na postel.

Ozvalo se zaklepání a Harry šel otevřít. Byla to obsluha. Cassia jim zřejmě objednala večeři do pokoje. Ukázalo se dokonce, že je všechno zaplacené. Pomalu se navečeřeli a šli spát. Nevěděli, co je druhý den čeká, a netušili, že jsou právě hlavním bodem jednoho velice důležitého rozhovoru, odehrávajícího se na míle daleko.

Ráno se ohlásilo intenzivní bouřkou a oni se museli plahočit blátem až do hradu, kde je čekalo nejen teplo a sucho, ale i vzpomínky, které je silně zasáhly. Při pohledu na opravenou Velkou síň nebo chodby, kde sem tam stále chyběly busty, raději mlčeli. Mysleli jen na to, co se tu odehrálo. Pomalu došli až ke zjizvenému kamennému chrliči. Harry vyslovil heslo „Klofan“, chrlič odskočil a pustil je dovnitř. Po zaklepání se ozvalo: „Dále!“ a oni opatrně vešli dovnitř.

„Vítejte,“ ozvalo se zpoza stolu. „Nemám mnoho času, přejděme tedy k věci. Doprovodím vás do věže. Kde máte zavazadla?“

„Dole u chrliče,“ odpověděla Hermiona pohotově.

„Dobře, pojďme tedy, než začne přestávka.“ Ředitelka už byla venku z ředitelny a než se vzpamatovali, byla dole pod schody a tak za ní rychle seběhli dolů, popadli kufry a vyrazili do věže. Šli asi dvacet minut, když zastavili před výklenkem ve zdi. Ve výklenku stála nehybně socha elfa, ale když vyslovili heslo „Albus“, socha se odsunula a objevily se schody.

„Až po vás,“ řekla ředitelka a nechala je vyjít po schodech až k těžkým dubovým dveřím. Otevřel je Ron, který šel první. Vešli dovnitř a ocitli se v kruhové místnosti se dvěma krby na protilehlých stranách. V krbech hořel oheň a příjemně hřál, zatímco venku lilo a bušily hromy. Na jedné straně byla u krbu pohovka a křesla a u druhého kulatý stůl se židlemi. Proti dveřím bylo okno a okolo něj byly police s knihami. Na zemi leželo několik koberců a celá místnost byla laděná dohněda. Ve stínu se rýsovaly schody vedoucí do dalšího patra. Při pohledu nahoru viděli zábradlí a troje dveře.

„Nahoře jsou vaše pokoje a dole pod schody je koupelna. Z balkónu před pokoji vedou jedny dveře na balkón kolem celé věže. Jídlo vám bude nosit Krátura a také se postará o všechno, co budete potřebovat. Je vázaný slibem mlčenlivosti, takže je to v pořádku. Máte nějaké otázky?“ zeptala se McGonagallová.

„Ne. Ani ne.“

„Dobře, tak já půjdu. Po vyučování se tu zastaví učitel obrany proti černé magii a dá vám nějaké pokyny.“ S těmito slovy se otočila a odešla.

Když ředitelka odešla, začali se rozhlížet po svém novém obydlí. Ron se natáhl na pohovku. „Není to tak zlé, ale netušil jsem, že by tu byla neobývaná věž a nikdy jsem neviděl tu sochu elfa, vy ano?“

„Ne, ale provádělo se tu hodně oprav, takže tu je možná místo jiné, která byla zničená. Co budeme dělat, než se objeví ten učitel?“ zeptala se Hermiona, která přešla za Ronem a sedla si k němu na pohovku.

„Asi bychom si měli vybalit. A napadlo mě, že bychom mohli navštívit Hagrida.“

Hermiona ale namítla: „Měli bychom se asi nejdřív zabydlet. Nemá o nás nikdo vědět, ne?“

„Máš pravdu. Ale můžeme mu říct, že jsme přijeli na návštěvu. Nemusí vědět, že tu bydlíme, ne?“ rozčiloval se Harry. „Ale dobrá, pojďme si vybalit.“

Tak vyšli do patra, každý si vybral jeden pokoj a Hermioně nechali ten prostřední, protože byl největší, za což jim byla velice vděčná a zároveň ji to překvapilo.

Harry vešel do svého pokoje hned vedle schodů a táhl za sebou kufr. Pokoj byl útulný a vyhřátý krbem. Byla tu postel s nebesy, velká skříň, komoda a pod oknem byl psací stůl.

Posadil se na postel a přemýšlel. Byl rád, že přijal, i když to udělal hlavně kvůli Ginny. Bylo to jenom pár dní, ale už mu chyběla. Ale naplánoval si, že se s ní sejde hned první sobotu v Prasinkách. S myšlenkou na Ginny se natáhl na postel a usnul. Tentokrát se mu namísto noční můry zdál příjemný sen s Ginny…

Nemohl tušit, že přesně v té chvíli se Hermiona vytratila ze svého pokoje a potichu přešla k Ronovu pokoji, zaklepala a čekala. Po chvíli se dveře otevřely a vynořila se Ronova rozesmátá tvář. Vešla dovnitř a zamkla za sebou. Sice Harrymu věřila, ale co kdyby?

„Opravdu to riskneš? Co když přijde zrovna když…“ ale Hermiona ho objala kolem krku a s úsměvem mu odpověděla: „Jistě, že nemíním riskovat, proto jsem zamkla, ale pro jistotu…“ Vytáhla hůlku a vyslovila zaklínadlo Muffliatto, o kterém si myslel, že ho Hermiona nikdy nepoužije, protože bylo princovo. Taková používala opravdu jenom výjimečně.

Potom hůlku odložila a s úsměvem se svezla na Rona sedícího na posteli. Ani se moc nebránil a za chvíli nevěděli, co se děje kolem nich, venku mohly lítat hromy blesky, jak chtěly…

Cassia pomalu prošla kolem Velké síně, kde právě obědvala skoro celá škola. Proběhlo kolem ní několik opozdilců, při pohledu na ni zpomalili, aby se nesrazili. Přesto se to téměř stalo a jeden z nich upadl na zem.

„Nestalo se vám nic, Cawendishi? zeptala se ho, jakmile ho poznala. Byl maličko otřesený, ale vypadalo to, že mu nic není.

„Nic se mi nestalo, promiňte, paní profesorko.“ Zvedl se ze země a se smějícími se kamarády odběhl do Velké síně.

Zaslechla ještě, jak mu říkají: „Máš štěstí, že to neviděla.“

Cassia zavrtěla hlavou a kráčela poloprázdným hradem dál. Přemýšlela, jak jim to řekne. Jak začne. Vždyť je to za vlasy přitažené i na kouzelnický svět. Ale musí jim to říct. O tom kdo je i co dělá. Ostatní musí počkat… zatím. A to největší tajemství jim asi neprozradí nikdy. Nemohla, vždyť tomu sama nemohla uvěřit a bylo to příliš osobní, aby to říkala lidem, které znala jen zběžně. I tak, Harry se to týká, měl by to vědět. Ale ne teď! Rozhodla se, že jim to zatím neřekne. Od chvíle, kdy přijala nové místo, začala být příliš filozofická, měla bz s tím přestat. Pak si vzpomněla, co jí řekla jejich jasnovidka a otřáslo to s ní. Ještě nenaplnila svůj osud. Ale co má propána ještě udělat?

Už toho udělala tolik, ulovila asi nejvíc Smrtijedů ze všech, ale podle věštby to pořád ještě nestačilo. Ale jak jí jednou řekl Albus, ne všechny věštby se musí naplnit, záleží jen na nás, jestli se tomu poddáme, nebo si osud určíme sami. A její věštba nebyla úplně jednoznačná, vždyť k tomu mohlo vést cokoliv, ne? Jednou kdesi četla, že devět z deseti rozhodnutí vede ke stejnému konci, ale i když bude konec tentýž, cesty k němu mohou být různé. Takže když viděla, co viděla, mohlo to znamenat cokoli. Když tak nad tím přemýšlela, chápala McGonagallovou i Brumbála.

V zamyšlení málem minula sochu elfa. Nechápala, proč to McGonagallová udělala, ale byla jí vděčná a věděla co tím myslí. Asi chtěla, abych nezapomněla na jejich oběť. Právě chtěla říct heslo, když zaslechla rachot a otočila se právě včas, aby ji mohli její miláčci přivítat. Sklonila se k nim a pohladila každého po krku. Pro ni to znamenalo hodně, protože byla vysoká. Pak se znovu otočila k soše a vyslovila heslo. Objevilo se schodiště a Cassia vykročila nahoru k těžkým dveřím.
Otevřela dveře a vstoupila do prázdného pokoje s plápolajícími krby. Asi spí nebo vybalují, pomyslela si. Nechtěla je rušit, tak si sedla a rozhlížela se po pokoji. Pokoj se nezměnil od chvíle, kdy sem vstoupila poprvé. Tenkrát si vybrala prostřední pokoj. Vzpomínala na časy, kdy tu žila a přepadla ji lítost. Seděla tam asi deset minut, když vtom se otevřely dveře a objevil se Harry. Vypadal zamyšleně, pomalu sešel dolů a potom sebou trhnul, když ji uviděl.

„Nevěděl jsem, že máte dnes přijít.“

„Ředitelka vám neřekla, že přijdu?“ zeptala se užasle.

„Ne. Měl přijít učitel obrany proti… To jste vy? Vy učíte obranu?“ překvapeně se na ni podíval, když mu to došlo.

„Ano, učím. Škola potřebuje chránit zevnitř a já jsme na to jako stvořená, ale to vysvětlím, až přijdou i ostatní. Ginny to řekneme později. Jak se vám líbí ubytování?“ zvědavě se na něj podívala a pomalu si sedla ke krbu.

Harrymu se zdálo, že je zase tak unavená, jako když se setkali poprvé. Byla bledá a oči měla velice unavené.

„Kde jsou ostatní?“

„Myslím, že vybalují, dojdu pro ně…“ Ale nebylo to potřeba, protože Hermiona právě scházela dolů zavěšená do Rona. Vypadají spokojeně, pomyslel si Harry, stejně jako když se minule vrátili od Hermioniných rodičů. Ale Ron vypadal spokojeně vždycky, když byla Hermiona s ním.
Vypadali překvapeně, když spatřili Cassii.

„Ahoj, takže vy jste učitel obrany?“ zeptala se Hermiona.

Ji asi nic nepřekvapí, pomyslel si roztrpčeně Harry.

„Ano, já. Přišla jsme vám vysvětlit vaše povinnosti na hradě, a jak to bude fungovat.“

Posadili se a při konečně normálním osvětlení Harry nechápal, jak předtím mohl přehlédnout její jizvy. Nebyly sice ošklivé, byly to jen krátké jizvy a jenom o málo světlejší, než okolní pokožka, ale Harry měl podezření, že to co viděli, je jenom malá část jizvy a pod límcem pokračuje dál.
„Jsme jedno velké ucho.“

Jak jsme vám minule vyprávěla, vychoval mě Brumbál, vlastně oba bratři. Ale proč tajně, to vám povím nyní,“ všimla si, jak napjatě ji poslouchají. Pomalu se nadechla a začala vyprávět.
„Brumbál jako vedoucí Mezinárodního sdružení kouzelníků znal tajemství, o který téměř nikdo jiný nevěděl. Ani samotný Voldemort. Věděl, i že mé nadání je velice vzácné. Proto mě ukrýval, abych mohla pracovat v utajení.“

Tady přerušila vyprávění a nadechla se, jako by svůj příběh ještě nikomu nevyprávěla.

„Jak už jsem vám říkala, jmenuji se Cassia, ale jsem známá i pod jménem…“
„Kestrel,“ zašeptala Hermiona.

Cassia se na ni trochu překvapeně podívala, ale potom se usmála. „Ano, říkají mi i tak, zdědila jsem to jméno po svém předchůdci.“

„Panečku a já si myslela, že je to jen mýtus. Četla jsem to v knize Starodávné mýty.“
Cassia se zamyslela. „Nepochybně, že jenom tam, protože jsme to tak chtěli. Naše organizace to tak chtěla. Kdysi o nás vědělo víc lidí, ale dospěli jsme k závěru, že to takhle bude lepší a je nás málo, i když… vždycky nás bylo málo.“

Harry s Ronem jen ohromeně přihlíželi a čekali, co bude dál.

„Ujišťuji vás, že nejsme mýtus. Ale abych začala od začátku… Tento mýtus je jen mlhavý a polovina toho není pravda. Zvláště to o mučení a tak.“

Trochu je toto prohlášení zarazilo, ale raději mlčeli.

„Asi před tisíci lety ve sdružení, tehdy se jmenovalo jinak, vznikla malá skupina sdružením zařízená proto, aby dělala pořádek v kouzelnickém světě, ale nebyla při tom omezována zákony. Tato skupina byla složená jen z těch nejzvláštnějších kouzelníků. Proto je nás málo. Postupem času se toto oddělení rozvinulo tak, že ani sdružení nevědělo, co všechno vlastně dělá, ale vždy bylo základním krédem bojovat proti černé magii. Bojovali proti ní na těch nejhorších místech a proti těm nejhorším podobám. Postupně se jim podařilo tak utajit, že i samotné sdružení si myslelo, že přestali existovat. Věděl to pouze předseda, a tedy i Brumbál, ale ani on nevěděl kdo všechno je součástí oddělení. To věděl jenom vedoucí Tajného oddělení.“

„A on vám obstaral tuhle práci?“ zeptal se jí Harry.

„Ano, ale přesvědčit jsem musela sama. A nebylo to lehké. První roky byly velice těžké, ale bavilo mě to. A před rokem jsem se dostala na nejvyšší pozici v oddělení, teď ho vedu. Proto jsem vám to mohla prozradit, to může výhradně vedoucí. Takže pracujete pro mě a musím vás upozornit, že se to nesmí nikdo dozvědět, protože my se řídíme vlastními zákony a ne ministerskými. A jsme výš nežli oni.

Hermiona se na ni dívala jako na zjevení a pomalu se vzpamatovávala, což se o Ronovi a Harrym říct nedalo.

„Takže jsme nyní součástí oddělení?“ zeptala se.

„Ne tak docela. Pracujete pro nás, ale není to to samé, ale jste výjimka, protože ti co pro nás pracují, nevědí, pro koho pracují. Vy si ale zasloužíte to vědět a zároveň později dostat možnost odmítnout práci v oddělení. K tomu je však potřeba výcvik.“

Harry se konečně vzpamatoval: „A nemusíme být výjimeční?“

Cassia se na něj podívala, jako by se pomátl. „A vy si myslíte, že nejste výjimeční? Albus měl pravdu, jste až příliš skromní. Je to ale jenom na vás. Ginny dostane také nabídku, ale později a bude také jen na ní, jestli ji přijme. V této chvíli se ale nemusíte bát, nejste vázaní jako členové oddělení, ale jako jeho zaměstnanci. Každopádně jste vázáni naprostou mlčenlivostí. Stejně jako Brumbál, když jsme začali spolupracovat s Řádem.“

Ron se zamračeně podíval na Cassii. „Chcete nám říct, že Řád s vámi spolupracoval? Teď jste nám řekla, že o vás nikdo neví a teď tvrdíte, že jste spolupracovali?“

„Ano, ale o spolupráci věděl jenom Brumbál, nikdo další. Dávala jsem mu tipy a on je předával vám. Když si mě vybral můj předchůdce jako nástupce, věděla jsem o tom všechno a on věděl, že jsem Albusova schovanka. Proč myslíte, že tak rychle našel viteály? A proč někteří Smrtijedi nebudou nikdy nalezeni? Postarali jsme se o ně.“

Na tom však Harrymu něco nesedělo. „Jak jste se postarali? Vždyť není povoleno zabíjet…“
„Říkala jsem vám, že se neřídíme vašimi zákony.“

Po tomto prohlášení bylo najednou v pokoji ticho, že by se dalo krájet, jako by až teď pochopili, jak moc může být tato žena nebezpečná, navzdory tomu, že je tak mladá a že mají velké= štěstí, že je na jejich straně.

Přerušila však jejich úvahy a řekla: „A teď vašim povinnostem. Během vyučování se snažte po hradu pohybovat jen během hodin a výjimečně. Po vyučování až do večerky buďte tady. Po večerce máte celý hrad k dispozici. Filch ví, že tu jsou nějací bystrozoři, tak vám dá pokoj, tedy jestli si vás nesplete s nějakými studenty. Na Protivu si musíte dávat pozor, v tom ale máte zkušenosti, jak jsem už slyšela,“ řekla jim s úsměvem na rtech.

„A co tedy máme dělat?“

„Hledejte jakákoliv slabá místa a opravte je, nebo mi o nich povězte. Nebudu mít mnoho času, ale jednou týdně se tu zastavím. A ještě něco. Nechcete si dodělat OVCE?“

„Chtěli bychom, ale ne chozením do školy,“ odpověděli po pravdě.

„Můžeme to zařídit tak, že vás budu učit a zkoušky budete dělat s ostatními na konci školního roku, co vy na to?“ Dívala se z jedné tváře na druhou, ale když jí neodpovídali, pokrčila rameny a při odchodu jim řekla: „Rozmyslete si to a dejte mi vědět.“

Pak se za ní dveře zavřely a slyšeli jen tiché kroky ztrácející se za sochou elfa.
Cassia asi ani netušila, jak šokované je za sebou nechala. A možná že i věděla, ale ještě nikomu neřekla takhle otevřeně, kdo vlastně je, takže to pro ni byl nový pocit.

Pomalu se vracela k Velké síni, ale pak se rozhodla, že se půjde projít do Zakázaného lesa, tam se jí pokaždé dobře přemýšlelo. Prošla nádvořím, okolo Hagridovy boudy a vešla do lesa. Když si byla jistá, že ji nikdo neuvidí, vzala na sebe podobu geparda a pomalu se procházela mezi stromy. Potřebovala přemýšlet. Něco se dělo…