Kapitola č. 5: Rodinný výlet

Překlad a slohová stylizace - IgMen

„Máš všechno, Albusi?“ ujišťovala se Ginny a znovu kontrolovala chlapcovy věci.

„Kontrolovala si to už třikrát, Ginny. Má všechno,“ smál se George a vzal jí věci z ruky.

„No, dobře. Tak jste všichni připraveni?“

„Ano, mami,“ odpověděly děti sborově a už se nemohly dočkat, kdy konečně půjdou.

„Paula nás už určitě bude čekat,“ připomněla Minerva a jako první si nabrala do ruky Letax. „Nezapomeňte, je to Markstrasse,“ zopakovala název místa a sama zmizela v zářivých zelených plamenech.

„Tak pojďme,“ rozhodla Ginny. „Jamesi, ty první.“ James vzal do ruky letaxový prášek, nahlas vyslovil „Markstrasse!“ a zmizel.

„Albusi, teď ty,“ postrčila ho matka do krbu. Když zmizel i Albus a George, vstoupila do krbu Ginny spolu s Lilly, kterou se zatím bála pustit samotnou.

Markstrasse byla ulice velmi podobná Příčné ulici v Londýně. Byla plná obchodů s čarodějnickými potřebami, knihami a množstvím zajímavých kouzelných předmětů. Hemžilo se to tu kouzelníky v různobarevných hábitech a hovořili mezi sebou německy.

„Výborně. Tak jsme tu všichni,“ konstatovala Minerva a začala s představováním.

„Toto je moje bývalá spolužačka z Bradavic, Paula Bauerova. Krátce po skončení školy se provdala a přestěhovala sem do Rakouska,“ vyprávěla s úsměvem představujíc čarodějnici ve stejném věku, jako byla ona sama. Na rozdíl od Minervy měla vlasy úplně černé, napříč věku jen sem tam protkané stříbrnými nitkami a svázané je měla ve volném uzlu, ze kterého se jí uvolnilo pár pramínků a ty jí teď volně padaly do tváře. Její hnědé oči s upřímným zájmem přecházely z jednoho návštěvníka na druhého.

„O Harryho rodině jsem ti už vyprávěla, Paulo. Toto je jeho žena Ginny,“ pokračovala a Ginny podala Paule ruku.

„Velmi mě těší, že vás poznávám,“ usmívala se na ni.

„Mě také, Ginny.“ usmívala se starší žena.

„George Weasley je Ginnyin bratr a mimoto učitel Obrany proti černé magii v Bradavicích,“ ukázala na vysokého ryšavého muže stojícího trošku vzadu.

„Tak to jste vy, kdo konečně prolomil prokletí tohoto předmětu?“ zažertovala Paula a Georgovi její smysl pro humor imponoval. Oplatil jí to několika lichotkami a pak už Minerva ukázala na děti. Ty si až do teď nevšímaly nikoho z dospělých. Očarovaní novým místem sledovaly kolemjdoucí a snažily se porozumět tomu, co hovoří. Také je uchvátily barevné výlohy obchodů a nejvíce cukrárny.

„Nejstarší je James, potom Albus a malá Lilly,“ ukazovala na děti. Paula k nim popošla a promluvila k nim tak, aby to nezaslechl nikdo jiný:

„Co takhle zajít ke mně? Čeká tam na vás výborný čokoládový dort a chlazený džus,“ navrhla a dětem se rozzářily oči. Nikdo neprotestoval, a tak je Paula vedla dalšími zaplněnými ulicemi, dokud nezašla za roh a před nimi se neobjevila široká řada rodinných domů s velkými zahradami.

Zůstali před jedním z nich a Paula už je vedla dovnitř. Rozlehlou halou dlážděnou bílým mramorem a se širokým točitým schodištěm je vedla do vkusné a účelně zařízené kuchyně, která zářila čistotou. Otevřela velké dvoukřídlé balkónové dveře a pokynula jim, aby se usadili na terase.

Stál tam kruhový stůl a kolem něj šest křesel. Stačilo jedno mávnutí hůlkou a hned se objevilo další. Když se hosté usadili a kochali se výhledem na krásně rozkvetlou zahradu, zmizela v kuchyni, aby se o chvíli později znovu objevila s podnosem naloženým vychlazeným nápojem a velkým kusem čokoládového dortu.

Zatím co si pochutnávali na lahodném zákusku, Minerva s Paulou vzpomínaly na staré časy v Bradavicích a nejen George byl překvapený některými zážitky současné ředitelky. Když děti omrzelo poslouchat, odběhly do zahrady a i když by se George rád dozvěděl další veselé historky, přidal se k nim. Žádné z dětí si nevšimlo, že byly pod neustálým dohledem zkušené pozorovatelky.

„Opravdu zajímavé děti. Ale spojením tak neobyčejných kouzelníků, jako jste vy a váš manžel, Ginny, bych ani nic jiného neočekávala,“ usmála se Paula.

„Jak to myslíte?“ zeptala se překvapeně Ginny.

„Měla jsi pravdu, Minervo,“ otočila svou pozornost k ředitelce. „Albus je opravdu neobyčejný chlapec, ale ani James a Lilly nejsou jen děti s průměrnými schopnostmi.“ Teď už Ginny opravdu neskrývala úžas.

„Hned vám to vysvětlím. Možná vám to Minerva řekla, možná ne, ale dokážu vycítit zvláštní schopnosti, kterými je ten či onen kouzelník obdarován a svůj život jsem zasvětila tomu, že jsem se učila, jak tyto jejich schopnosti zpřístupňovat. Měla jsem asi dva žáky jako je Albus, se schopností léčit. Kromě toho pár nadaných žáků, kteří dokázali ovládat přírodní živly, i když všechny podobné schopnosti jsou velmi vzácné. Někdy se stane, že některé kouzelnické rodiny potlačily své schopnosti a žily mezi mudly a po celé generace je tajily, dokud se některý jejich potomek nedozvěděl pravdu a neodhalil svou skutečnou totožnost,“ chvíli nechala svá slova doznít a když Ginny i Minerva přikývly, že chápou, pokračovala.

„Stejně je to s Alovými schopnosti. Pokud se nemýlím, tak ty pocházejí z vaší rodiny Ginny. Možná některý váš vzdálený příbuzný měl podobný dar, ale je dost pravděpodobné, že o něm ani nevěděl. Zkuste zapátrat v minulosti,“ navrhla ji.

James má naopak jednu vyjímečnou schopnost po otci. Stejně jako on ovládá Hadí jazyk,“ prozradila. Ginny zalapala po dechu.

„Ale Harry přece ovládal ten jazyk jen proto, že do něj Voldemort vložil část své duše,“ protestovala.

„To možná ano, ale Harryho magické jádro tuto schopnost přijalo za vlastní a přidalo ji k dalším silným vlastnostem, které přenesl na svého syna. Nebo jste mysleli, že Harry už tuto schopnost nemá?“ vysvětlovala.

„Vlastně nevím. Harry od té doby nikdy Hadí řečí nemluvil. Netušili jsme, že by ji mohl přenést na děti,“ připustila Ginny.

„Hadí řeč je také velmi zajímavá schopnost a má výhodu, že se jí nemusí učit,“ konstatovala Paula.

„A Lilly?“ zeptala se teď už zvědavě Minerva.

„To děvčátko nemá žádnou speciální schopnost, která by převažovala. Ale spojením dvou už tak velmi silných magických jader, jaké mají Ginny a Harry, vzniklo její silnější a komplexnější. Její schopnosti a vlastnosti jsou v dokonalém souznění a při správném využití svého potenciálu dosáhne velké úspěchy sama o sobě,“ usmívala se Paula. „Můžete být na své děti opravdu hrdá, Ginny,“ dodala.

„To jsem i bez toho, aby musely být nějak výjimečné,“ odvětila Ginny s úsměvem a sledovala své ratolesti, které se právě pokoušely chytit George.

„Říkala jste, že už máte zkušenosti s někým jako Albus. Můžete mu tedy pomoci rozvinout jeho schopnosti?“ chtěla vědět Ginny.

„Myslím, že ano. Slyšela jsem, že už nějaké pokroky udělal, mohla by jste mi říct co konkrétně zvládl?“ zeptala se a pozorně poslouchala.

„Takže se dostal ke svému jádru přibližně za měsíc? Velmi zajímavé. Musel se opravdu snažit. Jeden můj žák to zvládl asi po dvou měsících a považovala jsem to za velký úspěch. Vidím, že Albus bude opravdu velmi dobrý žák a na takového se každý učitel velmi těší,“ konstatovala.

„Jak vlastně budete postupovat?“ požadovala Ginny vysvětlení.

„Vlastně už má nejtěžší část za sebou. Najít správnou cestu k jádru je velmi zdlouhavé a náročné. Teď je už jen potřeba trénovat, aby se ke svým schopnostem dostal co nejrychleji, což už by neměl být problém a potom je mou úlohou ukázat mu různé aspekty toho, jak jich může využít. Pak moje práce končí a je jen na vašem synovi, jestli se tomu bude dále věnovat, nebo ne. Možná by mohl pokračovat ve studiu léčitelství, což bohužel mí předešlí žáci neudělali a myslím, že je to věčná škoda. Vždyť kdo jiný, když ne právě takto nadaní kouzelníci, by to měl studovat?“

„Souhlasím. Ale myslím, že Albus má ještě dost času na rozhodnutí, co bude dál. V září nastoupí do druhého ročníku v Bradavicích,“ vmísila se do rozhovoru opět Minerva.

„Samozřejmě. Tak jak se dohodneme na těch hodinách? Necháte Albuse u mě? Slibuji, že se o něj postarám,“ navrhla Paula.

„Velmi pěkně děkuji za nabídku. Albus stráví část prázdnin u kamaráda nedaleko odtud. Věřím, že má přítelkyně ho k vám bude moct doprovázet na jeho hodiny. Albus s tím samozřejmě souhlasil a velmi se těší,“ ozřejmila jejich plány Ginny, a tak se dohodly na přesném čase začátku lekcí.

Byl nejvyšší čas se rozloučit s Paulou, protože je už zřejmě čekala Helena. Popřáli si krásný zbytek prázdnin a nejen Minerva trvala na tom, že ji Paula musí navštívit ve škole.

Jak Ginny předpokládala, Helena je už netrpělivě očekávala se Scorpiusem i se svou matkou. V krátkosti je všechny navzájem seznámila a navrhla, že je provede po městě a ukáže jim nejzajímavější místa. Tato procházka byla zajímavá nanejvýš tak pro Ginny a Minervu, ale děti i George byli znudění procházením historickou částí Strassburgu a dávali to najevo minimálně různými grimasy, v čem je samozřejmě George podporoval a přidal se k nim. Jedině Albus se Scorpiusem si nevšímali nikoho, ale nadšeně si povídali zážitky z té doby, co se neviděli.

„Myslím, že dnes jsme toho viděli až dost,“ poznamenala s úsměvem Ginny, když zahlédla jednu z všeříkajících Georgových grimas. „Takže už chcete jít domů?“ zeptala se a čekala na reakci dětí. James s Lilly se shodli, že se domů už opravdu těší, a tak se rozloučili. Helena s matkou, Scorpiusem a Albusem se přemístili do svého panství nedaleko a ostatní se vrátili do Godrickova dolu, kde při západu slunce povečeřeli na terase. Jelikož už dětem únavou ztěžkla víčka, zahnala je matka do postelí.

„Tak co si myslíš o tom, co říkala Paula?“ zeptala se se zájmem Minerva, když seděli s Ginny a Georgem večer v obývačce.

„Bylo to velmi zajímavé a překvapilo mě to, to nepopírám,“ odpověděla Ginny zamyšleně. „Ale nevzpomínám si, že by u nás v rodině někdo měl podobné schopnosti jako Albus. O tom bych věděla,“ zakroutila hlavou a myslela při tom na deník, který věnovala nedávno Lilly.

„Mamka ani otec o ničem takovém nikdy nevyprávěli. Ale možná to byl někdo velmi vzdálený a ani oni o tom nevědí,“ zkoušel to George.

„To je jedno, nechť to bylo, jak chtělo, jedno je jisté. Ty schopnosti má Al a Paula mu s nimi zřejmě dokáže pomoct, a to je hlavní,“ usmívala se Ginny a vděčně se podívala na Minervu. Nebylo potřeba víc slov a ženy si porozuměly.

Pak se i oni rozešli vyčerpaně do svých pokojů. Když Ginny kontrolovala děti, James spal velmi nepokojně. Zřejmě ho trápil zlý sen. Opatrně ho vzbudila a chtěla vědět, co ho trápí, ale chlapec odmítal cokoli prozradit. A tak seděla u něj a držela ho za ruku, dokud opět neusnul, tentokrát snad bez nočních můr, pomyslela si Ginny a sama se uložila ke spánku. Předtím však přemýšlela, co se jejímu synovi děje. Od té doby, co zmizel Harry, jakoby se James uzavřel do sebe a ona nepochybovala, že je to kvůli otci. Ona sama měla velké problémy udržet své skutečné pocity a trápení skryté před ostatními. Až když byla sama v bezpečí svého pokoje, kde jí nikdo nemohl vidět, odložila svou masku a dala volný průchod své bolesti. Každé ráno si musela opakovat, že jí děti potřebují a kvůli nim se vždy tvářila spokojeně a vyrovnaně.