Kapitola č. 4: Kdo jsem?

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Začínal nový den a muž zotavující se ze svých zranění v dřevěné chatce uprostřed lesa se cítil mnohem lépe. Už se mohl i opatrně posadit, i když žebra ho stále ještě trochu bolela. Jeho zrak se zdál být už v pořádku, dokonce si uvědomil, že je to díky brýlím, které mu kdosi nasadil.

Rozhlédl se kolem sebe a rozeznával jednotlivé obrysy jednoduchého dřevěného nábytku. Nebylo ho právě hodně, ani nevypadal obzvlášť pohodlně, ale hodil se k celkovému dojmu. Dům byl malý a skromně zařízený, ale čistý a udržovaný, takže poskytoval, co bylo nejdůležitější, a to střechu nad hlavou.

Okny dovnitř vnikalo slabé denní světlo a další zalilo místnost, když se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila dívka s vlasy svázanými do copu a nesla košík s dřevem. Když zahlédla, že ji pozoruje, trochu se začervenala a nesměle se usmála.

„Ahoj,“ pozdravil ji, ale ona jen kývla.

„Kdo jsi? A kde to vlastně jsem?“ zeptal se. Neznámá nejprve odložila košík s dřevem na místo a potom si k němu přisedla. Zkontrolovala obvazy, které měl na těle, a potom se mu zadívala do očí. Její hnědé oči byly jako dvě hluboké, avšak jasné a čisté studánky, tolik upřímnosti z nich vyzařovalo a byly plné něčeho, co by se dalo popsat jako radost. Ukázala rukou na sebe a potom vzala jeho dlaň do svých rukou. Prstem se ho zlehka dotýkala, jakoby něco psala. Pozorně ji sledoval a nahlas četl jednotlivá písmena:

„L,E,A. Takže ty jsi Lea?“ zeptal se a ona s úsměvem přikývla.

„Proč se mnou nemluvíš? Bojíš se mě?“ zakroutila hlavou, ukázala si na hrdlo a naprázdno otvírala ústa.

„Aha, ty jsi němá. Promiň,“ zastyděl se, že mu to hned nedošlo.

„Já jsem...“ chtěl se také představit, ale zarazil se. Až doteď to vypadalo, že je vše v pořádku. Jenže najednou nevěděl, jak má dokončit větu, kterou začal. Lea na něj překvapeně hleděla a čekala, co řekne. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl. Měl to na jazyku, ale nevzpomněl si na vlastní jméno. Vystrašeně se na ní podíval.

„Co se stalo? Já si nepamatuju, jak se jmenuju. Vím, že...“ ale zase se zarazil, neboť mu došlo, že neví vůbec nic.

„Nepamatuju si vůbec nic,“ zděsil se. „Jak je to možné? Řekni mi, kdo jsem a co se stalo,“ naléhal prosebně. Ona jen zakroutila hlavou a pokrčila rameny, že mu nemůže pomoct. Různými posunky cosi naznačovala a ukazovala. Pokud správně pochopil, našla ho v lese a starala se o něj.

„Jak dlouho?“ chtěl vědět. Ukázala čtyři prsty.

„Čtyři dny?“ vyhrkl, ale ona zamítavě kroutila hlavou.

„Čtyři týdny?“ zděsil se opět. „To jsem byl tak dlouho v bezvědomí?“ Lea přikývla. Zpod postele vytáhla bílý batůžek a podala mu jej. Stále ještě nervózní z toho, že si nic nepamatuje, ho pomalu rozbalil a našel v něm dvě věci.

„To je moje?“ zeptal se a nečekajíc na odpověď vzal do ruky jakýsi dřevěný proutek. Byl velmi starý, ale zřejmě byl pro něj důležitý, pokud to byla jen jedna z věcí, co vlastnil. Odložil ho trochu na bok a v prstech sevřel chladný kov. Zlatý medailón na řetízku. Chvíli si ho prohlížel, aby přišel na způsob, jak ho otevřít. Vevnitř byla vložená maličká fotka a co bylo zvláštní, lidé na obrázku se hýbali.

Lea mu nakoukla přes rameno a ukazovala střídavě na něj a na nejstaršího muže na fotce.

„Ty myslíš, že jsem to já?“ podivil se. Vlastně se nepodíval do zrcadla a ani nevěděl, jak vypadá.

„Ale kdo jsou ti ostatní?“ přemýšlel a sledoval ženu se třemi dětmi. Byly mu podobné, že by jeho rodina? Ale to není možné, přece by na ně nemohl jen tak zčistajasna zapomenout. A proč vlastně není s nimi? Jedině, že by už nežili, pomyslel si.

Byl z toho všeho velmi zmatený a to, že si nic nepamatuje, ho frustrovalo. Lea mu položila ruku na rameno a mírně stiskla, aby mu dodala trochu odvahy.

Sevřel medailón v ruce a snažil se vzpomenout si na cokoli, ale jeho vzpomínky nadále zůstávaly ukryté za neproniknutelným závojem mlhy.

Lea mu podala vodu a naznačila, že by měl odpočívat. Poslechl a znovu si lehl, ale nespal. Nemohl. Hlavou se mu prohánělo množství otázek, na které potřeboval odpovědi, ale kde je vzít?

„Kdo jsem? Kde jsem teď? Odkud vlastně pocházím? Mám rodinu? Pokud ano, kde je teď? Proč nejsem s nimi? Co se vlastně stalo?“ ptal se v duchu sám sebe.

Velmi ho to vyčerpávalo a stále víc deptalo. Nakonec s jedinou myšlenkou na to, že musí zjistit pravdu za každou cenu, usnul a měl velmi zvláštní sny.

Kdesi v dáli slyšel křičet ženu, ale nerozuměl ji. Pak uviděl zelený záblesk a křik ustal. Neviděl nikoho, kromě dítěte plačícího na zemi.

Než se vzbudil promočený studeným potem, stihl se všimnout zvláštního znamení na čele toho chlapce ve snu. Instinktivně si sáhl rukou na čelo a nahmatal ji. Jizva ve tvaru blesku. V tom snu byl tedy on jako dítě, co to však znamenalo, nevěděl.