čtvrtek 27. prosince 2007

Kapitola č. 4: Hádka a rozloučení

Zbytek výletu utekl bez nečekaných návštěv. Jen si jednoduše užívali a vychutnávali výhled, když viděli ještě dvakrát Hastrmance. Když nastal čas na návrat, Harry opravdu litoval. Za pár dní měl začít nový školní rok a on bude muset vydržet několik dlouhých měsíců bez Ginny. Ale slíbil si, že se s ní setká, až budou mít výlet do Prasinek.

Začal přemýšlet i o tom, kde bude bydlet. Nemůže pořád zneužívat Weasleyovy. Asi se přestěhuje do Děravého kotle. To bude nejlepší. Nebo se zeptá George, jestli by nemohl bydlet u něj. Měl by začít přemýšlet i o práci. Neměl ale dokončené vzdělání. I to ho trápilo a chtěl si o tom promluvit s Ronem a Hermionou. Do Bradavic se vracet nechtěl, už by to asi nevydržel, ale nějak to musí vyřešit. Teď nad tím ale nechtěl přemýšlet, teď chtěl trávit všechen čas s Ginny. Proto s ní vyrazil do Příčné ulice, když se vypravila nakoupit věci do školy. Užívali si poslední společné dny.

Právě vycházeli od George, kam dorazili letaxovou sítí a vydali se do obvyklých obchůdků. Prošli uličkou a zaměřili se na knihkupectví. Harry už se naučil nevnímat zvědavé pohledy a tak jen tak stál a pozoroval Ginny objednávající si knihy do školy. Potom ještě navštívili další obchody, kde si žáci Bradavic obvykle kupovali pomůcky.
Strávili v Příčné ulici vcelku příjemné dopoledne, zašli si na oběd a pak se pomalu vraceli ke Georgeovi, když je zastavila známá osoba. Harry by si jí vůbec nevšiml, kdyby je sama neoslovila. Vypadala úplně jinak než tehdy u jezera. Tady tak dokonale splynula s davem, že o ni nikdo ani pohledem nezavadil.

Popošla k nim, usmála se na ně a řekla: „Promiňte za tohle malé přepadení, ale potřebovala bych s vámi mluvit. Nejlépe v soukromí.“

Neodporovali jí a pomalu ji následovali. Byli velmi překvapení, že zamířila tam, kam chtěli jít oni sami. Otevřela dveře Kratochvilných kouzelnických kejklí, vešla dovnitř a čekala tam na ně. Harry se udiveně otočil na Ginny. Ta ale jenom pokrčila rameny a vešla do krámku. Chvíli jim trvalo, než ji zahlédli v davu, jak prošla do zadní místnosti, pozdravila se s Georgem a čekala na ně. Když tam dorazili, pokynula jim, aby šli za závěs a tady se otočila. Vypadala ale nějak jinak. Jako by se po dlouhé době vyspala a odpočala si.

„Ještě jednou mi promiňte tohle přepadení, ale nevěděla jsem jak vás mám kontaktovat, aby se o mně ostatní nedověděli. Na soví poštu se nemůžu spoléhat, protože sovy je možné chytit.“
To jim nějak nedávalo smysl. Proč se tedy zdravila s Georgem, když se bála prozrazení. Hned se jí proto na to zeptali.

„Ah, George je známý. Seznámili jsme se, když otvírali obchod. Ale ani on neví, kdo jsem. Myslí, že jsem jen dobrý zákazník, nic víc, ale domnívám se, že mu to časem dojde. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o nabídce pro tebe a ty dva ostatní,“ obrátila se na Harryho. Potom omluvně řekla Ginny: „Odpusť, ale protože se ještě vracíš do školy, nemůžu ti to nabídnout.“

Pomalu, ale jistě to začínalo Harryho zajímat. „Jakou práci?“

Zamyslela se, jako by nevěděla kde začít nebo si nebyla jistá bezpečím, ale nakonec začala s vysvětlováním.

„Jde o práci v Bradavicích. Potřebuji něco jako průzkumníky, kteří by našli všechny díry a nedostatky v obraně a napravili je.“

„Nemají tohle náhodou dělat bystrozoři?“ zeptala se uštěpačně Ginny.

„Měli by, ale už dávno se ukázalo, že to nestačí. Hlavně potřebuji lidi, kteří znají Bradavice zevnitř a vy jste pro to jako stvoření. Ale jestli přijmete mou nabídku, nesmí o vás nikdo vědět.“
Harry se na ni díval a přemýšlel. Toto nebude práce pro ministerstvo, to by jim řekli už tam, a vypadalo to, že Cassia nechce, aby o ní věděli. Jako by se před nimi skrývala.

„Sám to nemůžu rozhodnout, musím se poradit s Ronem a Hermionou.“

„Dobrá, počkám, než se dohodnete. Ale odpověď neposílejte soví poštou.“

Harry nadzdvihl obočí. „A jak vám máme odpovědět?“

„Mysli na Fénixe a on k tobě přiletí. Zprávu pošleš po něm. Už musím jít. Víc vám stejně nemůžu říct. Aspoň zatím. Jestliže přijmete, setkáme se v Prasinkách a dozvíte se víc. Zatím se mějte.“ Rozloučila se a vyšla do obchodu. Vyšli za ní a skoro se srazili s Billem. Ten si Cassii překvapeně prohlédl, jako by uviděl ducha, omluvil se jí a šel dál ohlížeje se přes rameno.

Harrymu se to moc nepozdávalo, ale neměl čas se tím zaobírat, protože právě zahlédl novináře z Denního věštce a Ginny zřejmě také, protože ho tahala nahoru do Georgeova bytu, aby se před ním schovali. Byli na schodech a chtěli jít dál, když je zastavily hlasy. Zněly naléhavě, zdálo se, že jeden patří Billovi a druhý… tomu nemohl uvěřit.

„Měla bys jim to vysvětlit, zaslouží si to. I Brumbál ti to říkal…“

„Já vím, co mi řekl Albus, Byla jsem tam, ale to byl on… já je neznám, nic o nich nevím.“ řekl Cassiin hlas.

„Cas, zaslouží si to. Jak pro tebe mají pracovat, když jim neřekneš, kdo jsi? Myslíš, že ti nebudou věřit?“

„Ne. Něco už tuší, tedy o mých schopnostech, a zbytek jim řeknu, až přijmou moji nabídku.

Nemůžu je jen tak ohrozit. Přestaňme se tady hádat, není to bezpečné.“
Poté se ozvaly kroky a někdo scházel dolů po schodech. Ginny se vzpamatoval první, chytila Harryho za ruku a vyběhli z obchodu. Harry se pomalu vzpamatovával.

„Co před námi může skrývat? Musí to být velké tajemství, když si nás takhle prověřuje.“

„Máš pravdu. Tebe to zajímá, že?“

„Ano, zajímá. Zajímá mě to hlavně proto, že je to v Bradavicích a nebyl bych všem na očích. To by se mi líbilo. Uvažoval jsem o nějaké práci, ale bez OVCE…“ usmál se na ni.

Potom se spolu mlčky procházeli po Příčné ulici, a když se setmělo, vrátili se domů.
Ve zbývajících dnech si užívali společných chvilek a Harry čekal na vhodný okamžik, aby s Ronem a Hermionou probral Cassiinu nabídku. Hermiona byla opět u rodičů, stále měla výčitky a takto se jim to snažila vynahradit. Ron už se pro ni vypravil a měli se vrátit večer. Hermiona nevěděla, proč by se měla vracet, ale stačilo, aby jí Harry vzkázal, že je to důležité a zajímavé, a ona slíbila, že dorazí. Harry měl podezření, že Ron pro ni vyrazil, aby mohli být sami. Připravoval se na rozhovor s Ronem a Hermionou už dva dny. Zítra měli vyprovodit Ginny do školy a měli poslední možnost odpovědět na nabídku.

Zrovna seděli venku a připravovali pro paní weasleyovou zeleninu k večeři, když ozvalo hlasité PRÁSK a za plotem se přemístili Ron s Hermionou, která měla s sebou malý vak. Došli k plotu na konci zahrady, otevřeli si vrátka a vešli na dvůr. Měli dobrou náladu a Harry proto neztrácel čas. Ginny odnesla zeleninu do kuchyně a když se vrátila, Harry navrhl, aby se šli projít k jezeru.
Když došli k jezeru, usadili se a s očekáváním se na něho zadívali.

„Když jsme byli s Ginny v Příčné ulici, zastavila nás Cassia. Nabídla nám třem práci, ale neptejte se mě jakou, protože to sám nevím.“

Oba se na něho rozpačitě podívali a Ron už se nadechoval, že se ho zeptá, co to má znamenat, ale Harry ho předběhl.

„Řekla nám, že se všechno dozvíme, v případě že to přijmeme. Vím jenom, že to bude v Bradavicích, ale že tam o nás nesmí nikdo vědět. Víc nevím, ale mám dojem, že ani ministerstvo nic neví. Setkala se s námi u George v obchodě a podle všeho se zná i s Billem, protože jsme zaslechli jejich hádku. Bill chtěl, aby nám řekla pravdu.“

„Tu jste ale neslyšeli?“ zeptala se Hermiona, jakoby nečekala odpověď. Byla zamyšlená a nevnímala.

„Jasně, že ne. Byla ale nervózní a řekla mu, že na to přijdeme, když nám začne věřit.“

Na to zareagovala Hermiona, kterou jako by právě něco napadlo.
„Vždyť nám u jezera říkala, že se nám ukazuje proto, že nám Brumbál věřil, a proto nám věří taky.“

„Asi nám až tak nevěří. Už tam bylo zjevné, že nám neříká všechno. Nevím proč, ale tenkrát jsem jí uvěřil, že hodně zažila, ale dá se jí věřit,“ řekl Ron a otočil se k Hermioně, jestli jí něco nenapadlo.

Harry jeho pohled chápal, protože i on si zvykl, že ví všechno.
Ale Hermiona jen pokrčila rameny a řekla:
„ I já si myslím, že jí můžeme věřit. Fénix by neposlechl Brumbálova nepřítele, i proto si můžeme být jistí. Tak co, přijmeme její nabídku? Já jsem pro, stejně jsem, stejně jako asi i vy, uvažovala co dál a tohle by mohlo být zajímavé.“

„Dobrá, máme jí dát zprávu po Fénixovi. Prý přiletí, když ho zavolám. A potom nevím…“
Nestihl ani dopovědět větu a ve vzduchu se uprostřed ohnivé koule zjevil ohnivý pták, pomalu se snesl na trávník a v drápech držel pergamen a inkoust.

„Myslí na všechno,“ poznamenala sarkasticky Ginny, to už ale brala od Fénixe pergamen a podávala ho Harrymu. Ten ho přijal, položil si ho na koleno a Ginny zatím otevřela inkoust a podala mu brk.

„Co mám napsat?“ zeptal se jich.

Zdálo se, že Hermiona už ví, co odpovědět. „Napiš, že zítra až vyprovodíme Ginny, přijedeme do Prasinek, třeba ke chroptící chýši, nebo někam k lesu.“

Zatímco mluvila, začal psát. Když dopsal, podal dopis Fénixovi, ten potichu zazpíval a jak se objevil tak i zmizel. Teď jim nezbývalo než čekat na odpověď a mezitím přemýšleli, co to asi bude za práci, jako by si právě uvědomili, že nevědí, čemu se upsali. Seděli tam asi tak hodinu, když se najednou ve vzduchu objevil kousek pergamenu a když ho Hermiona chytila a rozložila, byla na něm jen dvě slov: Chroptící chýše.

„To bychom tedy měli. Do zítra aspoň máme o čem přemýšlet.“

Nato vstali a vydali se k domovu, kde už na ně čekala večeře. Navečeřeli se a šli spát. Zítra vyprovodí Ginny do školy a potom se s ní dlouho neuvidí, ale vtom Harryho napadlo, že jestli bude pracovat v Bradavicích, možná se uvidí častěji. S touto myšlenkou se mu mnohem líp usínalo, ale v noci ho zase probudila noční můra o tom, že Voldemort unesl Ginny. Pak už se bál usnout a tak jen ležel a přemýšlel.

Ráno sešel dolů mezi prvními, pozdravil paní Weasleyovou a posadil se na židli. Tehdy ho napadlo, že ona ještě o ničem neví a tak přemýšlel, jak jí to řeknou. Byla konečně klidná, možná i proto, že nikam nemusela, protože Ginny vyprovodí on s Hermionou. Ron se chystal pomoci Charliemu se stěhováním, protože ten si našel bydlení blízko rezervace, kde teď pracoval.
Tak se kolem desáté hodiny vydali krbem do Děravého kotle, odkud se dostali na nástupiště devět a tři čtvrtě. Harry vezl Ginnyin kufr a všiml si, že se k nim stočily všechny pohledy, když prošli stěnou. Natolik už byli zvyklí, že jim nevěnovali pozornost. Pomohl Ginny s kufrem do kupé a chtěl se s ní rozloučit, protože už bylo za pět minut jedenáct. Když to Hermiona uviděla, otočila se a předstírala, že si čte informační vývěsku. Harry se pousmál a odtáhl Ginny stranou. Políbil ji na rozloučenou a líbali se, i když už pískal průvodčí, načež oba procitli a Ginny se rozběhla k vlaku. Když byla v kupé, vyklonila se a naposledy jim zamávala a usmála se na ně. Pak se vlak rozjel a pomalu se ztrácel v dálce.

Ginny seděla v kupé u okna a smutně se dívala ven, myslíc na Harryho.
Najednou se otevřely dveře a v nich se objevila Lenka Láskorádová.

„Ahoj, Ginny, máš tu volno?“

„Ahoj, Lenko. Jistě, že ano. Jak se máš?“

„Mám se fajn,“ řekla Lenka a sedala si proti ní. „Ale ty asi ne. Jsi nějaká smutná. Co se děje?“

Ginny se k ní pomalu otočila a smutně se na Lenku usmála.
Někteří ji možná pokládali za střelenou, ale Ginny věděla, že je velice vnímavá, poněvadž nestihla otevřít ústa a Lenka už hovořila:
„Chápu tě, asi ti bude moc chybět, že?“ Chápavě se na Ginny podívala, ale už nic neříkala a vytáhla si Jinotaj. Tak jim uběhla většina cesty, v tichu a přemýšlení.

Harry se ještě dlouho díval za mizejícím vlakem, když k němu přistoupila Hermiona, vzala ho za rameno a pomalu vyrazili k východu.

„Ach, Harry, seber se. Vždyť se zase brzy uvidíte, budeme přece v Bradavicích.“

„To ano, ale slyšel jsem Cassii. Nesmíme se ukazovat.“

Hermiona se na něj podívala a s nadzdviženým obočím a čtveráckým úsměvem řekla: „Prosím tě, nechtěj mi namluvit, že by sis s tím neporadil.“
Harry se neudržel a usmál se. S lepší náladou došli na stanici, nastoupili do autobusu a dojeli do Děravého kotle. Zrovna se chystali do Příčné ulice, chtěli projít skrz plný bar, když je zastavil Ronův hlas.

„Hej, Harry, Hermiono!“

„Rone, co tady děláš? Myslela jsem, že jsi s Charliem,“ řekla udiveně Hermiona a padla mu do náruče.

Rona to ani v nejmenším nepřekvapilo a opětoval její objetí. „Byl jsem, ale už jsme skončili. Musel jsem jít za vámi…“ nedokončil a rozhlédl se kolem. Ti, kteří si toho všimli, se začali věnovat svému jídlu.

Harry pochopil a tak vyšli na dvůr, kde se ujistili, že je nikdo neposlouchá.
Potom Ron začal:
„Přišla upřesňující zpráva od Cassie. Máme přijet do Prasinek zítra večer. Podle toho co psala ve vzkazu, máme být sbalení. Prý nám pronajala pokoje U Tří košťat.“

„No, jsem zvědavá, Rone, co řekneme tvojí mamce. Pochybuju, že jí můžeme říct pravdu. To nám Cassia zakázala.“

Ron se zamyslel. „Myslím, že nejrozumnější bude částečná pravda než lež. Máma má dar ji rozeznat.“

„A co jí řekneš?“ podívali se na něj zvědavě.

„Jednoduše, že jsme si našli práci, ale nesmíme říct kde a ani co. Bude na nás nejspíš naléhat, ale když jí řekneme, že jí to kvůli té práci nesmíme říct, bude se s tím muset smířit.“

Harrymu se to také zdálo být nejrozumnější. Přikývl a pak se všichni tři vrátili do Doupěte. Čekaly je perné chvilky, než všechno vysvětlí a sbalí si.
Opravdu to bylo těžké. Paní Weasleyové trvalo dlouho, než se s tím smířila, i když se jí pan Weasley snažil domluvit.
„No tak, Molly. Jsou dospělí a měla bys být ráda, že si našli práci. A to ani nemají OVCE.“

Nakonec se mu ji podařilo přesvědčit a ustoupila, i když se ještě večer, když šli spát, mračila.
Hermiona byla doma u rodičů. Využívala poslední chvíle, kdy mohla být s nimi.
Ráno, když se probudili a seběhli dolů, paní Weasleyová se ještě maličko mračila, ale méně než večer. Připravila jim skvělou snídani a oni jí museli celé dopoledne pomáhat na zahradě. Raději neprotestovali, protože měla ještě stále pochmurnou náladu.

Kdzž odbila dvanáctá, naobědvali se, trochu si oddechli a šli si dobalit věci. Využili na to svoje staré školní kufry. Netrvalo jim to dlouho a za chvilku už scházeli po schodech.
Dole na ně čekala paní Weasleyová, aby se s nimi rozloučila.

„Přeji vám hodně štěstí, i Hermioně, pozdravujte ji. Jsem ráda, že jste si našli práci. Tak už běžte.“

Vyprovodila je ven, dívala se jak se přemístili a potom se smutně otočila a vrátila se ke své práci.

1 komentář:

Aisha Stará řekl(a)...

Moc hezký!!!!:-)