Kapitola č. 3: Cassia

Zatím si nic netušící obyvatelé chaty ticho a klid. Povečeřeli a poté si sedli před chatu, aby si vychutnali výhled.
Vtom Harryho něco napadlo.

„Ginny, jak je vlastně chata zabezpečená?“

Ginny se usmála. „Podle toho, co mi řekl recepční, je to nezmapovatelné místo, a nedá se sem ani přemístit. Jen k ní, ne do ní a krb není zapojený.“

Rona ale trápilo ještě něco jiného. „Nebojíte se té příšery, která tu podle mudlů žije?“

„Není to příšera, ale Hastrmanec a nezajímá ji nic, než její vlastní klid, takže se ničeho nebojte. Podle jednoho kouzelníka, který ho zkoumal, je to tady bezpečné, akorát mudlové jsou hloupí a nenechají ho na pokoji.“

Harry se nezamýšlel nad tím, odkud toho tolik ví, jen se pousmál nad jejím tvrzením. A v té chvíli začal být nepokojný. Něco nebylo v pořádku. Zmocnil se ho nějaký nepříjemný pocit a ohlížel se kolem dokola. Všechno se ale zdálo být v pořádku.

„Harry, co se děje?“ ozvalo se mu po po pravici. Byla to Ginny. Vycítila, že je nervózní.

„Ale nic, jenom… nevím. Mám takový zvláštní pocit.“

„Děje se něco?“ zeptal se i Ron.

„Nic. Asi nejsem zvyklý na takový klid. Asi pořád hledám nějaká nebezpečí.“

„To už je nemoc. I mně se to občas stává. Je těžké si zvyknout, že už je po všem.“

Ale Hermiona byla proti. „Myslím, že bychom ještě měli být opatrní. Ještě je na svobodě několik Smrtijedů, které nechytili a o některých to ani nevíme.“ Podívala se zachmuřeně na Rona, ale ten se na ni jen usmál.

Co jsou spolu, málokdy se hádají tak, jako dřív a Harry měl podezření, že to Hermioně trochu chybí, zatímco Ronovi vůbec. Pousmál se, ale raději nic neříkal. Toho nepříjemného pocitu se ale nezbavil ani, když šel spát. I přesto se po dlouhé době vyspal beze snů a nočních můr.
Ráno ho probudili hlasitě zpívající ptáci, kteří by probudili i člověka v bezvědomí. Oblékl se a sešel dolů, kde zjistil, že není první, kdo se vzbudil. Hermiona tu už seděla se šálkem čaje a zamyšleně se dívala z okna ven, jakoby ji něco trápilo.

„Co se děje, Hermiono?

To, že sebou trhla, když ho zaslechla, jenom potvrdilo jeho obavy.

„Ah, dobré jitro, Harry.“

„Dobré ráno. Tak co se děje?“ nedal se odbýt Harry.

„Ale nic, jen jsem přemýšlela o rodičích. Víš, byla jsem s nimi tak krátce. Oni to tak nevnímají.
Když jsme jim s Ronem všechno vypověděli, žasli a říkali, že jsou na mě hrdí, ale…“

„Co se tedy stalo? Vyčítali ti to, co jsi udělala?“

„Právě, že ne. Chápali to. Vůbec nic mi nevyčítali. Nikdy. Jenom mám pocit, že nejsem moc dobrá dcera. Byla jsem pořád pryč.“

„V tom ti asi neporadím, ale mám pocit, že kdyby se cítili tak jak říkáš, že by ti to řekli.“

„Jak to víš? Ty je neznáš.“

„Ale znám tebe. To mi stačí. A oni tě vychovali. Myslím, že se nemáš proč trápit. Vždzť po tomhle výletě se můžeš na čas vrátit domů. Ron to pochopí. Nebo se právě toho bojíš? Toho, co na to řekne?“

„Maličko. Ale vyčítat mi to nemůže, že?“

„Nemůže a ani nebude. Znám ho stejně jako ty a vím, že když mu to vysvětlíš, pochopí to.“

Právě v tu chvíli se na schodech objevil Ron, pozdravil je a nalil si čaj z konvice. Harry se znovu povzbudivě podíval na hermionu a čekal na Ginny. ta se objevila ani ne za deset minut. Měla výbornou náladu.

„Co dnes podnikneme?“ zeptal se Harry.

„Myslím, že nebudeme dělat vůbec nic. Ale mohli bychom se projít. Podle recepčního je pěkně na té zřícenině asi dvacet metrů,“ zpýtavě se podívala na Harryho, ten přikývl.

Po snídani se pomalu vydali na zříceninu. Harry nevěděl, jaké plány má Ron, ale on chtěl být s Ginny sám.
Šli po cestě, a zatímco jim chata mizela za zády, oni kráčeli po pobřeží směrem k hradu. Harryho se opět zmocnil pocit, jakoby je někdo sledoval, ale i když se ohlédl, nikoho nezahlédl. Právě to ho nejvíc znepokojovalo, to co nebylo vidět. Avšak nikdo přece nevěděl, kde jsou. Pobyt vyjednávala Ginny. Nechtěl ji však znepokojovat a tak se přestal ohlížet, ale jak se později ukázalo, měl se toho pocitu držet.

Strávili hezký den a Ron s Hermionou asi taky, protože když se vrátili zpátky k chatě, seděli na terase a vypadali spokojeně. Asi si s ním Hermiona promluvila. Podle jejich vyprávění byli na procházce kolem jezera. Všichni byli jaksi klidnější. Asi to byl dobrý nápad, zmizet sem.
Takto spokojeně uběhly tři dny.

Čtvrtý den večer seděli na terase a bavili se o jezeře a Hastrmanci, kterého dnes viděli, když zaslechli kroky. Zpočátku si z nich nic nedělali, vždyť mudlové je nemohli vidět, ale tohle mudlové nebyli. Slyšeli mumlání a najednou se před nimi objevila postava v tmavém plášti. Jakmile ji spatřili, všichni vstali a vytáhli hůlky. Nevěděli, jestli to hraje nebo je opravdu vidí a neviděli té osobě do tváře. Ale neměl hůlku a nemířil na ně. Potom se vedle postavy ojevili tři psi. Byli obrovští, barvu nemohli rozeznat, protože už byla tma, a poznali, že se postavili na obranu svého pána. Jak ale bylo možné, že je viděli ti psi? Postava se pomalu přiblížila až k nim a promluvila tlumeným hlasem.

„Brumbál by vás pochválil za opatrnost, ale ujišťuji vás, že kdybych na vás chtěla zaútočit, nestihli byste hůlky ani vytáhnout.“ Byl to rozhodně ženský hlas.

„Proč bychom vám měli věřit? Neznáme vás. Nepřibližujte se nebo použijeme hůlky,“ řekl Harry.

Žena se jen pousmála a řekla: „To je pravda, jak byste mi mohli věřit? Hlavně po tom co jste přežili.“ Potom tiše zapískala a najednou se ve vzduchu rozhořel plamen a zjevil se Fénix. Sletěl ženě na rameno a potichu zazpíval.

Harry toho fénixe poznal. Naposledy ho viděl u Brumbála v pracovně, ale byl to on.

„Fénix? Jak se k vám dostal?“

„Sám přiletěl, když Brumbál… Jednoduše ke mně přiletěl a já jsem pochopila. A přinesl mi něco pro vás, abyste mi uvěřili,“ vyndala z pláště svitek a nějaký balíček.

Všichni pohotově natáhli ruce s hůlkami, což ženu opět rozesmálo a podala jim obojí se slovy: „Řekl mi, že budete opatrní.“

Harry si vzal balíček a Ron dopis.
Harry rozbalil balíček a našel v něm propíchnutý Raddleův deník.
Ron zatím četl:

Milý Harry a ostatní,

tento dopis dostanete až po mé smrti. Nevím kdy, ale pro zabití Voldemorta není důležitý. Osoba, která vám ho přinese, má moji plnou důvěru. Má i Fénixe a ten poslouchá jenom ji. Tato žena vám chce pomoci. Dovolte jí to.

Poslední pozdrav od Albuse Brumbála.

Dole byl podpis, který viděl Harry jenom na jediném místě a to ho přesvědčilo, že je to pravda. Byla tam kresba z knihy, kterou dal Brumbál Hermioně. Opatrně přešel k ženě a potom jí nabídl, aby si sedla.

Žena pomalu, unaveně přešla po terase a sedla si na nabízenou židli. Sundala si plášť a odhalila tím dlouhé hnědé vlasy a světlomodré oči. Nebyla o moc starší než oni, mohlo jí být tak dvacet pět let. V očích se jí však zrcadlilo mnoho prožitého. Vzdychla a řekla:

„Děkuji. Jsem ráda, že jsem vás našla samotné. Podle Brumbála to neměl nikdo jiný dozvědět. Tedy alespoň zatím. Ne, nebojte se,“ dodala, když se zatvářili vystrašeně. „Nejde o nic zlého. Brumbál si byl jednoduše jistý, že máte právo to zkusit.“

To Rona popletlo. „A co jako?“

„Och, asi bych měla začít od začátku. Brumbál mě vychoval se svým bratrem Aberforthem,“ začala.

„Počkejte. Chcete říct, že vás vychoval… Ale jak to, že se o vás nikdy nezmínil ani vás nikdo neviděl?“

„Protože jste o mně neměli vědět. Nikdo.“

„Proč?“

„Kvůli mé práci. Nikdo mě neměl znát, tak to bylo nejlepší. Když jste přišli do školy, já jsem končila. A koneckonců jsem do školy tak jako vy nikdy nechodila. Ani ostatní učitelé nevěděli, že tam jsem. Učil mě Brumbál a McGonagallová, jinak nikdo. I zkoušky na NKÚ a OVCE jsem dělala tajně.“

Harrymu se to zdálo trochu za vlasy přitažené. Ale zažil toho už tolik, a tohle vlastně nebylo tak strašné. Vybídl ji, aby pokračovala, ale nechtěla.
„Nemohli bychom jít dovnitř? Nevíme, kdo nás může poslouchat.“

Harry nevěděl proč, ale věřil jí a zdálo se, že hermiona Také. Se zájmem na ženu hleděla a jakoby o něčem přemýšlela. Přešli tedy do obývacího pokoje, a když se posadili, zabezpečila ho proti odposlouchávání.

„Když jsem skončila, Brumbál mi našel místo, které využilo moje schopnosti.“

Vtom se ozval Ron: „Jaké schopnosti?“

Žena chtěla odpovědět, ale předběhla ji Ginny. „Čarovat bez hůlky,“ řekla potichu.
Ostatní se k ní otočili, ale žena se usmála. „Velmi pozorná, Ano, mám takové schopnosti, které nejsou příliš obvyklé. Vlastně se neobjeví u více než tří kouzelníků za století, pokud se vůbec objeví.“

Pozorně ji sledovali a byli napjatí, ale tak úplně jí nevěřili. Jak by také mohli? Po tom všem, co prožili, jak poznamenala.
Žena pokračovala:

„Víte, měli byste být rádi, protože poznat moje tajemství je čest. Vlastně ho kromě Brumbála a jeho bratra nezná. Ani nikdo neví, kdo jsem. I vy to budete muset tajit.“
„Proč nám to říkáte? Nikdy předtím jsme se neviděli a najednou přijdete a tohle všechno nám vyprávíte,“ přerušil ji Ron.

Podívala se na něj, než odpověděla: „Protože se Brumbál domníval, že se to můžete dozvědět. Věřil vám a věděl, do čeho jste se dali, a myslel, že si to zasloužíte. O nikom jiném nemluvit tak jako o vás. Opravdu to nikdo neví.“

Harry se už neudržel: „Proč jste tedy nepřišla dřív, abyste nám pomohla proti Voldemortovi? Tenkrát jsme vás potřebovali víc.“

„A co myslíte, že jsem dělala? Že jsem seděla se založenýma rukama? Zatím co jste ničili viteály, ano, vím o nich. Já jsem je pomáhala Brumbálovi hledat. Zatím co jste je hledali, já jsem hledala a likvidovala Smrtijedy. Ani to nebylo lehké. Voldemort nevěděl, že existuje člověk s mými schopnostmi a jestliže jsem chtěla mít výhodu, musela jsem to utajit. Proto jsem byla opatrná. Pracovala jsem na severu, protože tam měl malou základnu. Po Voldemortovi jsem nešla, Brumbál mi to zakázal. To jste měli za úkol vy. Ujišťuji vás, že kdyby mě nebylo, našli by vás mnohem dřív. Našla jsem jich za ten rok kolem padesáti.“

Po jejím prohlášení bylo v pokoji až ohlušující ticho. Nikdo z nich nebyl připravený na takové věci, ale zdálo se, že jako první se vzpamatovala Hermiona.

„Jak se vlastně jmenujete? Můžete nám říct alespoň to?“

Žena se k ní obrátila a upřela na ni pohled. Pak pomalu pohlédla na všechny. Potom řekla:
„Promiňte, jmenuji se Cassia. Tak mi říkají přátelé. Byla bych ráda, kdybyste mi tak říkali také.“

Když domluvila, pomalu se po nich podívala, jakoby se bála, že ji odmítnou. Harryho napadlo, že asi nemá mnoho možností si promluvit s ostatními lidmi. Vypadala nervózně.

„To je podle toho souhvězdí?“ zeptala se jí Hermiona.

„Ano, i když nejsem tak zlá jako samotná Cassiopea. To jméno jsem dostala od Aberfotha.“
Harrymu se zdála velmi unavená. Jako kdyby se na ní odrazilo víc let, než jí skutečně bylo. Dříve než se jí stačil na něco zeptat, vstala a pomalu přešla ke dveřím na terasu.

„Děkuji, že jste mě vyslechli. Teď už musím jít, ale ještě se setkáme. A při příštím setkání pro vás budu mít návrh. Doufám, že se vám bude líbit. Aspoň Albus si to myslel.“

A odešla. Velcí psi pomalu přešli terasu za ní a Fénix se ztratil v ohnivém oblaku.
Ještě chvíli se za ní dívali a potom Ron řekl: „Tak už víme, co způsobilo ten pocit. Sledovala nás. Asi se na tvoje pocity budeme spoléhat vždy.“

Poté se odebrali do svých pokojů. Harry ale začal ve svém pokoji přemýšlet. Ten pocit se vrátil, ale byl si celkem jistý, že ho Cassia nezpůsobila. Tak nějak jí věřil. Nevěděl jak, ale bylo to podobné jako se Siriusem. Taky mu uvěřil, když ho viděl poprvé. Pomalu se natáhl, ale ještě dlouho mu ten pocit nedovolil usnout.

Byl si jistý, že to nijak nesouvisí s Voldemortem. Od chvíle kdy zemřel, nebolela ho hlava ani jizva. Stejné to bylo i teď. Tohle bylo něco jiného.
Usnul až dlouho v noci, ale už nespal klidně. Něco nebylo v pořádku.