Kapitola č. 2: Nečekané

Když se konečně všichni usadili, přišel ministr kouzel. Byl jen zastupujícím ministrem, než bude zanedlouho zvolen nový.

Ministr se posadil a začal: „Vítám vás a děkuji vám, že jste přišli. Rád bych vám oznámil, že dnes ráno přijal funkci ministra bývalý bystrozor Kingsley Pastorek.“

Všichni se překvapeně otočili na Kingsleyho, ozval se potlesk a nový ministr kouzel vstal a řekl: „I já vám děkuji, že jste přišli. Byli jste pozvání, abyste byli svědky příjemné události. A dovoluji si tvrdit, že po tak dlouhém čase jsme ji potřebovali. Dnes ráno, po mém jmenování, jsem podal návrh na několik ocenění. Proto vám s radostí oznamuji, že bude slavnostně předán Merlinův řád prvního stupně za záchranu kouzelného světa třem osobám, které se o to nejvíc zasloužily. Proto bych rád předal vyznamenání pánům Harrymu Potterovi, Ronovi Weasleymu a slečně Hermioně Grangerové.“

Hermiona vypadala tak šokovaně, jak ji ještě Harry nikdy neviděl, protože Hermionu málo co šokovalo a Ron zapomněl překvapením zavřít ústa.

Harry se podíval na Kingsleyho, který se zatvářil prohnaně a mrkl na ně. Poté pokračoval: „Další ocenění a uznání patří všem těm, kteří projevili odvahu v závěrečné bitvě s Temným pánem a tato ocenění získají in memoriam i ti, kteří při této bitvě zahynuli. Uctěme je prosím minutou ticha.“

Harry myslel na všechny, o které při tomto boji přišel. Na Freda, Lupina i Tonksovou. Myslel i na svého kmotřence i na to, že se o něho musí postarat. Najednou si uvědomil, že se na ně upírají pohledy ostatních. Kingsley přešel k nim a podával jim ruku. Ron mezitím zavřel ústa a Hermiona už zvládla svoje překvapení stejně jako Harry. Ministr si s nimi potřásl pravicí a popřál jim mnoho štěstí. Potom přijímali gratulace od ostatních. Když jim popřál poslední gratulant a konečně skončili, vzal Ginny za ruku a vyšli na chodbu.

„Gratuluju ti,“ ozvala se Ginny.

„I já tobě. Byla jsi taky mezi oceněnými,“ odpověděl jí.

Na to Ginny nic neřekla a tak pomalu kráčeli chodbou, když je dohonil Ron s Hermionou.

„Počkejte! Když jste se vytratili, můžeme i my,“ řekl Ron.

Vydali se k jednomu z krbů, kterým se vrátili do Doupěte, kde na ně už čekali s večeří, neboť gratulace byly opravdu zdlouhavé. Paní Weasleyová je hned nahnala ke stolu a nandala jim večeři, která byla chutná jako vždycky.

Harry čekal kdo paní Weasleyové oznámí tu novinu, ale nemusel to být nikdo z nich, protože se právě vrátil z práce její manžel. Dříve než je pozdravil, zašli do obývacího pokoje, odkud se po chvíli ozval hlasitý výkřik až Hermioně zaskočilo, načež jí Ron začal bouchat po zádech, než se ve dveřích objevila paní Weasleyová a všechny je nad jídlem začala objímat a blahopřát k ocenění. Když je konečně pustila, manžel jí pověděl:

„Molly, měla bys gratulovat i sobě. I tebe vyznamenali za to, jak jsi zvládla Lestrangeovou.“

„Ach ano. To ale není důležité. Uděláme si oslavu, co vy na to? Dnes přijedou i Bill s Fleur a myslím, že pozvu i George a Leeho. A večer se vrátí i Charlie. Tak abychom už začali.“ A už začala chystat hrnce a chystala se vařit.

„Raději vám pomůžeme, paní Weasleyová,“ ozvala se Hermiona a společně s Ginny vstaly od stolu a přidaly se k ní, zatímco Harry s Ronem a panem Weasleym dostali za úkol všechny pozvat a tak se rozdělili. Ron se vydal za Georgem, Harry za Billem a pan Weasley šel vyhlížet Charlieho na hranice pozemku. Musel na něho jít čekat, protože Charlie nebyl doma, od té doby co zavedli nová bezpečnostní opatření.

Když se Harry vrátil do Doupěte, oznámil paní Weasleyové, že Bill s Fleur určitě dorazí a šel se převléct. Cestou z pokoje potkal Ginny, se kterou se krátce pozdravili, protože spěchala do kuchyně a sešel dolů ve chvíli, kdy se z krbu vynořil Ron následovaný Georgem a Leem.

„Ahoj, Harry,“ pozdravili ho.

„Ahoj, George, jak se daří?“

„Pomalu, ale musíme jít dopředu, ne?“ Vypadalo to, že se začíná vzpamatovávat a zvyká si na myšlenku, že tu Fred už není.

Právě se chystali připravit stoly, když zaslechli bouchnutí branky v zahradě. Přicházeli pan Weasley a Charlie, oba ověšení zavazadly, která si Charlie dovezl.

Na tázavé pohledy Charlie odpověděl: „Přijal jsem místo v anglické rezervaci, tak se stěhuju. Nastupuji příští týden,“ usmál se a se všemi se přivítal a poté mu všichni pomohli hůlkami vynést zavazadla do domu.

zanedlouho potom, co přichystali stoly, se objevila Ginny s Hermionou nesoucí velké mísy, za kterými se táhly lákavé vůně. Posedali si a pustili se do jídla. Povídali si o všem a o ničem, dokud nesnědli všechno jídlo.
Harry si chtěl popovídat s Ginny a tak jí očima naznačil, že by s ní chtěl mluvit v soukromí, na což ona tázavě nadzdvihla obočí, ale nic nenamítala. Vzali se za ruce a pomalu se vydali k rybníku. Když byli zády k ostatním, nemohli zahlédnout malý úsměv na tvářích Ginnyiných rodičů, kteří jim to rozhodně schvalovali.

Když došli k rybníku, sedl si harry do trávy pod jednou z vrb a Ginny si sedla před něj a opřela se o něj. Harry se na ni podíval.

„Ginny, chci si s tebou promluvit…“

„Doufám, že zase nechceš odejít?“ lekla se, ale Harry ji přerušil.
„Nechci, neboj se. Jenom chci odtud vypadnout. Někam kde bych měl klid od ministerstva, víš? Už nemůžu. Řekli jsme jim všechno, co chtěli vědět. Rozumíš mi? Ale pochybuji, že bys mohla jít se mnou. Máš sice ještě prázdniny, ale…“

„Proč bych nemohla, Jsem už dospělá a souhlasím s tebou, že si potřebuješ odpočinout. Mohli by jít i Ron s Hermionou, ne?“

Harryho při pohledu do jejích očí napadlo, že mu dokonale rozumí.
„Jsem pro, ale jak to řekneme vašim? S Ronem asi nebudou problémy, ale co řeknou tobě?“

„Toho se neboj. Já si to zařídím. Vím, co jim řeknu.“ Potom už mlčeli, jen tam tak seděli a vychutnávali si ten pocit, že jsou sami. Po předchozím roce to pro ně bylo ještě vzácnější, než předtím. Jako by si náhle uvědomili, že nic není samozřejmé.

Později se vydali zpátky k domu, kde ještě všichni kromě Rona s Hermionou, kteří také zmizeli, seděli, ale už začínali sklízet věci ze stolu. Ginny se přidala k matce a za chvíli se k nim přidala i Hermiona, zatímco ostatní uklízeli stoly a lavice. Protože se už přihlásila únava, začali se rozcházet do svých domovů. George s Leem a Bill s Fleur se rozloučili s ostatními a odebrali se domů a ostatní rozešli do svých pokojů. Charlie si šel vybalit a Harry s Ronem vyšli do patra. Zítra je čeká oficiální předávání Merlinova řádu.

Ještě než se uložili k spánku, zeptal se Harry Rona: „Mluvil jsi s Hermionou?“
„Ano, mluvil jsem s ní a ten nápad se jí líbí. Jen neví kam bychom měli jet. Prý má stanování plné zuby.“

„I mne to napadlo. Přemýšlel jsem, ale opravdu nevím, kam bychom šli, když nás všude znají. Nenavrhla nějaké místo?“

„Ne, ale mě zajímá jiná věc. Chceš, aby s námi šla i Ginny?“ zeptal se opatrně Ron, jakoby nechtěl, aby to vyznělo podezřívavě.

Harry na něho pohlédl a potom odpověděl: „Ano, chci. Jestli nebude moct, tak nikam nejdu. Já vím, že je to tvoje sestra, ale je dospělá a má vlastní rozum. Musel jsem bez ní vydržet rok a další ještě budu muset, proto s ní chci být co nejvíc. Měl bys to pochopit. Ty a Hermiona se od sebe nechcete hnout ani nechvíli, když nemusíte.“ Mluvil trochu podrážděně a tak raději přestal.
Ron se na něj zkoumavě zadíval. Musel si přiznat, že je radši, že je to Harry, kdo je s Ginny, jenom si na to nemohl zvyknout. Popřáli si navzájem dobrou noc a oba si lehli.

Druhý den je vzbudila paní Weasleyová se slovy, aby si pospíšili, nebo přijdou pozdě na ministerstvo. Tehdy jim došlo, že mají dostat řád a proto se pomalu oblékli a sešli dolů, kde vládl naprostý zmatek. Nasnídali se a krbem se přesunuli na ministerstvo, kde už je čekali a ministr jim slavnostně předal vyznamenání. Potom se ozval velký potlesk, pak jim zase všichni blahopřáli a podle ministrových instrukcí se přesunuli na recepci.

Harry chtěl co nejrychleji zmizet, protože neměl rád takové akce, ale zdálo se mu to příliš nezdvořilé a tak to přetrpěl s Ginny po boku, která se při pohledu na jeho výraz usmívala.
„Večer jsem mluvila s mamkou. Trochu ji to sebralo, ale nakonec jsem ji přemluvila. Pomohl mi i taťka, který dokonce navrl místo, kam bychom mohli jet. Je to prý výborné místo, i když kouzelnické, pronajímají tam domy na pobřeží.“

„Skvělé. Můžeme je kontaktovat a aspoň na týden tam odjet. Kde to je?“

„Ve Skotsku, u jezera Lochness. Prý je tam pěkně.“

„Fajn, měli bychom to večer říct Hermioně a Ronovi.“

Pak už nemluvili, dokud ta maškaráda, jak to nazval Ron, neskončila a oni se nevrátili do Doupěte, kde se chtěli poradit s Ronem a Hermionou. Ale dostali se k tomu až později, protože je zdržela paní Weasleyová. Když se konečně sešli v Ronově pokoji, nadhodil toto téma Harry.
„Hermiono, Ron už s tebou mluvil, že?“ zeptal se jí.

„Mluvil. Ale kam chcete jet, když nás všude znají?“

„Ginny už to zajistila. Prý ví o místě, kam bychom mohli jet.“

Všichni se na ni obrátili.

„No… Ano, vím. Zítra to zařídím. Ale teď už bych si šla lehnout. Jdeš taky Hermiono?“

„Já jdu domů. Chci ještě zkontrolovat rodiče.“

Nato se Ron otočil, podíval se na ni a potom řekl: „Jdu s tebou.“

„Ale no tak, Rone, umím se o sebe postarat sama, nepotřebuju doprovod,“ ohradila se, ale z jejího výrazu Harry vyčetl, že ji to potěšilo. Tak ji šli doprovodit na dvůr, odkud se i s Ronem přemístila, a vrátili se do domu, kde si popřáli dobrou noc a šli spát.
Ani ne za hodinu se vrátil Ron.

Ukázalo se, že objednat ubytování není vůbec problém. Příští den, když obědvali, se přiřítila Ginny se zprávou, že zítra můžou vyrazit.

Harry se zkoumavě zahleděl na její matku a překvapilo ho, že neměla žádné poznámky, dokonce se zeptala, jestli jim nemá pomoct zabalit.
Ron poslal Hermioně zprávu po Pašíkovi a ta mu hned odpověděla, že dorazí ráno. Tak si sbalili a šli brzy spát. Když si Harry lehal, napadlo ho, že snad konečně budou mít trochu klidu.

Cesta jim netrvala dlouho, a když dorazili k jezeru, asi pět minut jim trvalo, než našli hotel, kde se ohlásili. Udělala to Ginny, protože je tři takřka všude znali, a oni zatím čekali venku. Když se konečně objevila na schodech hotelu, ten jakoby se vypařil. Nejspíš byl skrytý před mudly. Ginny vytáhla z kapsy mapku a ukázala jim, kde je jejich chata. Když se skryli a soustředili na to místo, za chvilku už stáli na druhém břehu jezera u chaty, která se před nimi z ničeho nic vynořila. Nebyla velká, ale jim stačila.

Vešli dovnitř, a ocitli se v útulném pokoji s velkým krbem a kuchyňským koutem a v rohu se rýsovalo schodiště do patra. Když vyšli nahoru, našli čtyři malé pokojíky. Každý si jeden vybral a ubytovali se, netušíc, že v lese nedaleko chaty se někdo skrývá a sleduje je. Postava si vydechla s myšlenkou, že by to mohlo vyjít.