čtvrtek 27. prosince 2007

Kapitola č. 20: Útěk

Překlad a slohová stylizace - IgMen
Kapitola je bez korekce (zatím)

Ron s Teddym o sobě nedali vědět už týden. Hermiona byla na pokraji zhroucení, i když se všemožně snažila nepodléhat panice a nepoddávat se bezmocnosti. Denně navštěvovala ministerstvo a s ministrovou pomocí nasadili na jejich hledání několik bystrozorů. Věděli jejich přibližnou polohu, než zmizeli a tam také začali. Našli jejich věci a už nebylo pochyb o tom, že byli uneseni. Bylo však třeba zjistit kým a kam. Kromě toho Hermiona nasadila do Francie další lidi z BA a také pomáhala Ginny s oživováním vzpomínek v Harryho mysli. Doufala, i když Ginny se s tím nesvěřila, že když si Harry vzpomene, mohl by jít Rona a Teddyho hledat a možná by on měl větší šanci je najít. Neřekla o tom živé duši. Věděla, že Ginny i ostatní by nechtěli, aby odešel, jen co se vrátil a ani ona nebyla spokojená sama se sebou, že by takto Harryho využila, ale šlo přece o Rona. Tak strašně se bála nejhoršího. Kdyby byl jen nezvěstný, utěšovala by se myšlenkou, že se skrývají. Jenže jestli je Zmijozel unesl, šance byly minimální. Doufala jen, že stále žijí a jim se brzy podaří je zachránit.

Ron s Teddym zatím žili, ale dalo by se spíš mluvit o přežívání. Ron se opět skláněl nad dobitým tělem svého přítele a potichu mu hůlkou léčil nejhorší rány. Nemohl je však vyléčit všechny, jinak by pochopili, že mají nějakou náhradní hůlku a to by byl jejich konec.

„Nechápu, proč to dělají takto. Proč vždy jen tebe,“ zatínal zuby Ron.

Jejich únosci se bavili jejich mučením. Nějakým způsobem zjistili, že Teddy je bystrozor a mučili ho s velkou nenávistí a přímo chutí ho přitom zabít. Ale Ronovi doteď nijak fyzicky neublížili. Možná proto, že vždy když Teddyho odváděli pryč se ho snažil bránit a nabízel se jim sám místo něj, si mysleli, že přímo pohled na jeho mučení by mohl být to pravé pro něj. Proto ho teď vždy odváděli s Teddym, kouzlem ho připoutali k židli tak, aby měl na Teddyho dobrý výhled. Ron nemohl dělat nic, jen do ochraptění prosit, aby ho nechali a vzali si ho. Při tom pohledu si často říkal, že lež o tom, kde je Harry mu za to nestojí, aby Teddyho zabili, ale chlapcův pohled, navzdory jasné bolesti a utrpení, říkal jasně: „Mlč!“

„Musíme něco vymyslet. Takto to dál nejde, vždyť tě zabijou!“ zoufal si Ron a podpíral Teddyho, aby si mohl sednout.

„To, že tebe nechávají na pokoji je naše výhoda. Až přijde čas, abychom utekli, budeš schopný nás odtud dostat,“ šeptal Teddy pomalu. Mluvení ho vysilovalo a tak říkal jen to nejnutnější.

„Musíme se dostat ven z domu. Tam to možná nebude zabezpečené a budeme se moct přemístit. A to co nejdříve. Potřebuješ pořádné ošetření a ne jen tyto moje náhražky,“ vztekal se Ron.

„Jsem v pořádku,“ protestoval Teddy.

„To teda nejsi. Nech mi hůlku a zítra nás odtud dostanu,“ rozhodl Ron, přemýšlejíc, jak to udělá.

„Jak?“

„Nevím, ale dostanu tě odtud. Slibuju,“ trval na svém Ron a pozoroval Teddyho, který upadal střídavě do bezvědomí či neklidného spánku.

Když je druhý den vedli do místnosti, kterou poznali už víc než dobře, měl Ron v rukávě zastrčenou hůlku tak, aby dosáhl na špičku. Jak předpokládal, všechno se odehrávalo podle každodenního plánu, s vyjímkou toho, že dnes se mučení zúčastnil poprvé samotný Zmijozel. Seděl v křesle na jakémsi vyvýšeném pódiu, aby měl lepší výhled na celé představení. Rona posadili na židli kousek před Teddym tak, aby mu viděl přímo do tváře a začarovali ho spoutávacím kouzlem. Ron však prsty nahmatal špičku hůlky a vytvořil kolem sebe slabý štít, který by sice neodrazil žádnou silnou kletbu, ale na jednoduché pouta stačil. Teď musel nehybně sedět a čekat na vhodný okamžik, kdy bude moct Teddyho a sebe odtud dostat. Nesměl to unáhlit a tak se bude ještě chvíli muset dívat na přítelovo utrpení.

„Zjistili jste něco nového?“ zeptal se stařec chraplavým hlasem a čekal, než mu jeden z jeho vstoupenců odpoví.

„Ne, můj pane. Víme jen to, že jsou to Potterovi přátelé a tento je bystrozor,“ odpověděl jeden z nich.

„Jste neschopní. Všechno abych dělal sám. S takovými jako vy se daleko nedostanu,“ naštvaně nadával Zmijozel. „Zmizte mi z očí a radši jděte pomoct ostatním. Toto představení si dnes užiju sám a pak to konečně skončíme,“ rozhodl a Ronovi bylo jasné, že musí něco udělat. Počkal než ti dva, co je přivedli, odešli a čekal, co se bude dít. Neviděl na Zmijozela. Byl k němu otočený zády a čekal. Teddy se sotva držel na nohách, ale stál a díval se před sebe. Najednou Ron zaslechl šoupavé kroky, které se blížily.

„Takže, vy dva. Odpovíte mi konečně na mé otázky, nebo ne?“ řekl temným až mrazivým hlasem. „Kde se ukrývá Potter a co plánuje?“ položil první otázku a přistoupil k Teddymu.

„Budeš mě muset zabít a i tak ti to neřeknu,“ odvětil s ledovým klidem Teddy. Ron obdivoval, kde se v něm ta odvaha bere, protože sám byl úplně s nervy v koncích. Měl by zaútočit, jenže Zmijozel je k němu otočený bokem a určitě by postřehl jakýkoli pohyb. Musí tedy ještě chvíli počkat.

„Tvá drzost ti moc nepomůže. Zabiju vás i tak, jen co zjistím, co chci vědět. A co ty?“ otočil se tváří k Ronovi. „Promluvíš konečně? Nebo potřebuješ nejdřív toho chudáka na kolenou? Není pro mě nic snadnějšího,“ ušklíbl se a namířil hůlkou na Teddyho.

Teď nebo nikdy, řekl si Ron a bleskově vytáhl hůlku z rukávu.

„Crucio! Protego!“ ozvalo se najednou, ale Ron byl o sekundu pomalejší a Zmijozelova kletba Teddyho zasáhla. Nezpůsobila mu sice velkou bolest, ale odhodila ho takovou silou, že narazil do zdi a sesunul se po ní, dokud nezůstal ležet tváří k zemi. Ron však neměl čas sledovat, jestli je Teddy v pořádku, neboť se Zmijozel vzpamatoval z prvotního šoku a zuřivě na něj sesílal kletbu za kletbou.

„Odvaha ti nechybí, to se musí nechat. Ale tvá hloupost vás bude oba stát život,“ křičel Zmijozel mezi jednotlivými kletbami. Nekteré z nich Ron odrážel, jiným se jen vyhýbal. Viděl, jak jedna určená jemu zasáhla bezvládné tělo na zemi a Teddy vykřikl bolestí. Takový výkřik Ron ještě neslyšel a velmi se bál, protože až do teď Teddy snášel všechno mučení bez jediného slova. Ani při kopancích a bití, ani při Cruciu, nikdy nevydal ze sebe ani hlásku a teď... Nesmíš na to myslet Rone. Soustřeď se na Zmijozela, jinak to bude všechno zbytečné.

„Tak co? Ještě se nevzdáš?“ vysmíval se mu Zmijozel když na něj vrhl další Avada.

„Jen přes mou mrtvolu“? zvolal, když se jí úspěšně vyhl. Padl na zem a odkutálel se kousek dál. Zmijozel ho na chvíli ztratil z dohledu a doplatil na to.

„AVADA KEDAVRA“ zakřičel Ron a kletba zasáhla Zmijozela přímo do hrudi. Se zděšeným výrazem na tváři stařec padl na zem a zůstal nehybně ležet. Ron, ještě trochu nejistý, jestli se mu ho skutečně podařilo zabít, ho nejprve zkontroloval a pak zamkl dveře, aby ho nepřekvapili nějací přisluhovači, kteří by mohli přijít svému pánovi na pomoc. Jen co si byl jistý, že jsou relativně v bezpečí, rozběhl se k Teddymu, který ležel v kaluži krve a opatrně ho otočil na záda. Teddyho tvář byla úplně bledá a v očích se mísil strach s bolestí. Dýchal přerývaně a vykašlával krev. Zlomené žebro asi propíchlo plíci a chlapci docházel kyslík. Muselo se to stát, když narazil do stěny, pomyslel si Ron. Ale hned viděl, co způsobila ta druhá kletba. Nepochybně to byla Sectumsempra a chudák Teddy měl tělo pokryté mnohými řeznými ranami, ze kterých krvácel.

„Do pekla, vydrž Teddy. Hned tě odtud dostanu,“ utěšoval ho, přičemž se snažil kouzlem uzavřít všechny krvácející rány. Jenže ty se ne a ne zacelit a Teddymu se vytratila z tváře všechna barva.

„No tak kamaráde, ještě vydrž. Toto mi nedělej,“ mluvil na něj Ron a vyčaroval nosítka. Co nejrychleji, ale i nejtišeji se dostal na dvůr a s hůlkou v ruce se už chtěl přemístit.

Zastavila ho Teddyho ruka. Sevřel jeho zápěstí a chtěl, aby mu Ronphlédl do očí. Ten věděl, že už je pozdě a nezachrání ho. Oči se mu zalily slzami, když pohlédl na Teddyho Lupina a poslouchal jeho poslední slova.

„Řekni... řekni jí,“ mluvil Teddy s námahou a jeho slova přerušoval kašel,“ že jí miluju. A najdi...“ znova kašel,“ najdi Harryho,“ řekl a jeho sevření povolilo. Ruka ochabla a spočinula bezvládně na těle bez známek života.

„Teddy ne!“ vykřikl Ron a zatřásl s ním. Ale nebylo pochyb. Teddy Lupin je mrtvý.

Za ním se ozvaly nějaké hlasy a kroky. Dlouho nepřemýšlel, sevřel v náručí jeho tělo a přemístil se k Doupěti.

Žádné komentáře: