Kapitola č. 19: Pocity

Překlad a slohová stylizace - IgMen
Kapitola je bez korekce (zatím)

„Dobrý den, pane. Můžeme pokračovat,“ ozval se Albus od dveří. Snažil se potlačit zklamání v hlase, ale Snapeovi nic neuniklo.

„Sedni si,“ ozval se strohý rozkaz. Když ho poslechl, zkoumavě si ho prohlédl.

„Tak co se stalo? Dnes jsem tě nečekal, když se vrátil tvůj otec,“ řekl vážně. Viděl, že chlapec je zamračený a něco ho trápí.

„Pane, je nějaký lektvar, kterým by se dala vrátit paměť? Nebo myslíte, že bych to mohl zvládnout já se svými schopnostmi?“ šeptal potichu a celý se třásl. Toto bylo u něj opravdu neobvyklé a Snape ho takového ještě nepoznal. Nechť byl jakkoli rozhozený z otcova zmizení, vždy se s tím dokázal nějak vyrovnat. Ale teď...

„Albusi, řekni mi co se stalo, prosím,“ požádal potichu.

„Taťka je zpět,“ fňukal chlapec a rukávem si setřel slzy, „jenže neví, kdo jsem. Nepoznává nikoho z nás. Tak je něco, co by mu pomohlo?“ zeptal se opět téměř zoufale. Snape by si nikdy nepřiznal, jak velmi ho chlapcovo zoufalství zasáhlo a chtěl mu velmi pomoct.

„Jak se to stalo? Vymazal mu někdo vzpomínky kouzlem nebo jak?“ zeptal se a přemýšlel, jestli někdo dokáže zvrátit Obliviatte.

„Madam Pomfreyová tvrdí, že to kouzlo nebylo. Prý je to čistě fyziologická příčina.“

„Nevím, jestli bys mu dokázal pomoct ty, Albusi. Můžeš to zkusit, ale moc si od toho neslibuj, aby jsi nebyl zklamaný. Ale existuje lektvar. Jenže jeho příprava trvá tři týdny a nikdy jsem ho neměl ve svých zásobách. Zkus se zeptat Křiklana. Jestli ho nemá v zásobách, mohl by ho aspoň připravit,“ poradil mu Snape.

„Bude to fungovat?“ zeptal se s nadějí Albus.

„Nevím. Je dost možné, že se mu paměť vrátí sama od sebe. Někdy je to jen otázka času. Ale jestli to opravdu nezpůsobilo kouzlo, měl by lektvar pomoct,“ snažil se mu dát aspoň nějakou naději.

„Děkuji pane,“ konečně pookřál Al. „Budeme pokračovat v lektvarech?“ zeptal se a Snape se zamyslel.

„Druhá police zleva, růžový lektvar,“ přikázal a Al mu ho přinesl. „Vypij to!“ ozval se znovu. Al chvíli zaváhal.

„Je to bezesný spánek. Dnes jsi měl dost náročný den a potřebuješ se vyspat,“ vysvětlil Snape trochu mrzutě. Snad se ten chlapec nebojí, že by ho chtěl otrávit? Albus po tomto vysvětlení však neváhal a vypil celý obsah flaštičky.

„A teď do postele. Přijď, kdy budeš chtít a nemusí to být jen kvůli lektvarům, rozumíš? Když se na to nebudeš cítit, odložíme naše doučování.“

Albus přikývl, že rozumí a opravdu se odebral do Nebelvísrké věže, kde padl na postel jako podťatý.


Když Paula prozradila Minervě vše o Leiných schopnostech, navrhla jí ředitelka místo pomocné ošetřovatelky v Bradavicích a ona s nadšením souhlasila. Neměla kam jít, svůj domov opustila navždy, když odešla s Harrym a teď zjistila, že ve společnosti kouzelníků nejsou její schopnosti zastrašující, ale naopak obdivuhodné. Cítila se o moc lépe. Navíc, když zůstala, měla aspoň nějakou šanci zůstat nablízku Harrymu. Byl jediný, koho dobře znala, i když všichni ostatní na ní byli velmi milí a laskaví.

Od doby, co sem přišla, uběhly jen tři dny, ale ona měla pocit, jakoby tu byla doma a žila tu už celou věčnost. Ležela ve své posteli v malém bytě, který jí přidělili. Slunce za obzorem právě vycházelo a ona víc nemohla spát. Naslouchala okolnímu tichu a svým myšlenkám.

Ještě před pár dny si myslela, že se zamilovala do Harryho. Nikdy nepoznala lásku k muži jako takovou, jediným mužem v jejím životě byl doteď její otec a otcovská láska je rozhodně jiná, než milenecká. Harry do jejího života vstoupil jako blesk z čistého nebe a ona velmi brzy zjistila, že jí jeho společnosti uspokojuje a cítí se u něj víc než dobře. Ach, radši by si teď nafackovala za tu pusu, kterou mu předtím dala. Jenže už to nejde vzít zpět. Věděla, že když teď našel svou rodinu, i když si jí nepamatuje. nikdy ji neopustí. Kvůli nikomu, natož kvůli ní. Ale to by ani nechtěla. Včera byla u Harryho na návštěvě a seznámila se i s Ginny. Je to skvělá žena a ona jí musí obdivovat, jak celou situaci zvládla. Určitě se musela velmi držet, když mu Lea padla kolem krku a pevně ho držela. Po všech těch novinkách v jejím životě byl pro ní klidným přístavem, kde mohla zakotvit a ustát bouřku, která se v ní rozpoutala. Dlouho si povídali a ona se mu svěřila se vším, co zjistila. Řekl jí, že za ním může kdykoli přijít a že je rád, že zůstává ve škole. Potom si také povídala s Ginny a zjistila, jaká ve skutečnosti je. Věděla, že lepší ženu by Harry nenašel snad nikde na světě a kvůli ní a jejich dětem doufala, že se jeho paměť už brzy vrátí.

Ale to nebyl jediný důvod, který jí přiměl otevřít oči a zjistit, že má Harryho áda jen jako přítele či staršího bratra. Tím dalším byl učitel Obrany proti černé magii, George Weasley. Nejprve se jí zdál trochu namyšlený a příliš vážný, ale pak...

Nedalo se nepovšimnout, jak se na ní dívá a jaký je nesvůj, když jsou v jedné místnosti. Když něco držel v ruce, vypadlo mu to. Když kolem ní procházel, zakopl nebo do někoho vrazil. A v jakési nesmyslné stydlivosti, nebo co to bylo, ze sebe před ní nedokázal dostat souvislou větu. Bylo jí to trochu směšné, ale při pomyšlení, jak se v jeho společnosti cítí ona, se mu moc nedivila. Kolena se jí vždy roztřásla když ho viděla a srdce jí bušilo tak, jakoby mělo vyskočit z hrudi. A ten svědivý pocit v žaludku... nikdy nic podobného necítila a přemýšlela, jestli je to opravdu tak, jak si myslí. Zamilovala se?