čtvrtek 27. prosince 2007

Kapitola č. 1: Ministerstvo

Překlad - maerlyn

Uteklo teprve pár týdnů od chvíle, kdy Harry Potter zabil Voldemorta, vlastně skoro dva měsíce. A nebyly to vůbec jednoduché měsíce. Celý čarodějnický svět se dával do pořádku, i když museli být opatrní, protože vzniklo mocenské vakuum a ne všichni Smrtijedi byli v Azkabanu. Mnoho jich bylo na svobodě a o některých se to nikdy nedozvědí. Někteří se vzdali, protože vytušili, že se jejich lord už nevrátí. Bystrozoři měli hodně práce a všichni byli v pohotovosti.

I Harry Potter s přáteli byli v pohotovosti, ale nechtělo se jim nic podnikat. Harry Potter byl unavený, hrozně unavený. Poté co se mu podařilo porazit Voldemorta, se pomalu dával dohromady a chtěl si odpočinout.
A nebyl jediný.

I Hermiona s Ronem byli na pokraji sil. Celé dva měsíce svědčili a vypovídali jako hlavní svědci před Starostolcem, ale teď už by nejraději zmizeli.
Harry už řekl všechno, co mohl a teď ho budou muset na čas uvolnit. Uvažoval, co podnikne a kam pojede. Už měsíc se úspěšně vyhýbal novinářům a už měl dost všetečných otázek a soucitných pohledů, které možná byly dobře myšlené, ale on si přál ticho. Alespoň na týden.
Rozhodl se, že se poradí s Ronem a Hermionou, až se vrátí. Před měsícem spolu odjeli hledat Hermioniny rodiče, aby napravili všechna kouzla a přivedli je zpátky. A on je nechal jít samotné, protože věděl, že potřebují čas, aby si zvykli na to, že jsou spolu, i když on to tušil už ve škole, což jim nezapomněl připomenout. Předevčírem ale přiletěla sova, že už se vracejí. Konečně. Aspoň mu pomůžou s plánem na čas utéci před ministerstvem.

Momentálně seděl v Doupěti v obývacím pokoji u okna v pohodlném křesle. Paní Weasleyová mu nabídla, aby tam bydlel, než si něco najde a on rád její nabídku přijal. Před týdnem byl u Dursleyových a ti ho utvrdili, že udělal správně, že nabídku přijal. Byl se jen přesvědčit, že jsou v pořádku, a že se všechno vrátilo do původních kolejí a vzít si poslední věci, které světe div se, nespálili.

Do konce prázdnin zbývaly dva týdny a to ho moc netěšilo. Znamenalo to, že se Ginny vrátí do školy. S ní jedinou si dokázal normálně povídat a jako jediná se na něj nedívala se soucitem, ale s důvěrou a láskou. A teď ji celý školní rok neuvidí.
Bylo už pozdě večer a Harry si řekl, že už půjde spát, i když si nebyl jistý jestli je unavený nebo ne. Spal sám v Ronově pokoji, protože Ron se ještě nevrátil. Od oné noci měl se spánkem problémy, a když už se mu konečně podařilo usnout, budily ho noční můry. Nějak si po tolika letech strachu nemohl zvyknout, že už se nemusí Voldemorta bát.
Cestou do pokoje ho však zastavil hlas.

„Harry?“ Byla to Ginny.

„Ano?“

„Jen… jen jsem ti chtěla popřát dobrou noc.“

„Děkuju.“

„Harry, co je s tebou? Myslela jsem si, že teď když je všechno v pořádku … no, že ti bude líp. Ale chodíš tu jako tělo bez duše a jsi nějaký smutný. Včera jsem si toho všimla.“

Podíval se na ni. Všiml si, že vždycky ví, kdy se mu změní nálada a jak dobře už ho zná. Několik dní po té noci se dali znovu dohromady. Dlouho si povídali a řekli si, že už se nikdy nerozdělí. Tenkrát ho nenapadlo, že Ginny půjde do posledního ročníku v Bradavicích.

„To nic. To časem přejde. Jenom nevím, co budu dělat, zatímco ty budeš ve škole. Už delší dobu uvažuju, že si dodělám OVCE, ale nechce se mi vracet do školy. Asi poprosím tvého taťku, jestli by mi s tím nemohl pomoci na ministerstvu.“

„Ah, jsem si jistá, že ti vyhoví. Opravdu,“ řekla přesvědčeně.

Ginny neměla ministerstvo ráda kvůli jejich přístupu k problémům a čemu nechali v minulosti Harryho čelit.

„Uvidíme. Dobrou, Ginny,“ naklonil se k ní a políbil ji.

Potom se s myšlenkou, jak by asi reagovala paní Weasleyová, kdyby je viděla, otočil. Usmál se sám pro sebe a došel do Ronova pokoje. Pokoj se trochu změnil za tu dobu, co tu bydlel ghúl. Museli pořádně vyvětrat, ale nábytek byl stále tak nasáklý tím pachem, že ho museli vyměnit. Bez rozsvěcení si lehl a ani se neobtěžoval s přikrýváním.

V takových chvílích si nejvíc uvědomoval, jak moc mu chybí ti, kdo už tu nejsou. Všichni. Cítil se vinen, že tomu nedokázal zabránit, ale o tomto sebeobviňování nikdo nevěděl. Možná proto ho to tak zžíralo. Otočil se na bok a pomalu usnul.

Kolem třetí hodiny ranní se Harry prudce vytrhl ze spánku a nevěděl proč, jen tušil, že to tentokrát nebylo kvůli snům. Po domě někdo chodil. Vzal hůlku a pomalu sešel do haly. Nezdálo se mu to, do domu přece mohli vstoupit jen obyvatelé, takže to nemohl být nikdo nebezpečný. Jenže po zkušenostech byl raději opatrný. Někdy si začínal myslet, že je paranoidní. No co. Pomalu sestupoval po schodech do haly, odkud slyšel bouchání. Lupič by přece nedělal takový rámus.

Na posledním schodu najednou zaslechl nadávku a známý hlas. Byl to Ronův hlas. Pravděpodobně si narazil koleno, když vrazil do stolu, a když zaslechl zvuky, namířil tím směrem hůlku. Naštěstí poznal Harryho a hůlku sklonil.

„Ahoj, Harry. Rád tě zase vidím. Myslel jsem, že si lehnu na gauč, abych nikoho nevzbudil. Nevěřil bys, jak jsem unavený.“

„Ahoj, Rone. Takže jste je našli? Jak se má Hermiona?“

„Má se dobře, ale rodičům bude chvíli trvat, než se vzpamatují. Představ si, měli v Austrálii zařízený nový život. A pro Hermionui měli překvapení, má bratra.“

„Cože? To musela mít radost. Zůstala s nimi?“

„Zůstala a vzkazuje, že potřebuje pomoc. Chce zabezpečit dům před problémy. Sice jsme cestou neměli žádné problémy, ale nikdy nevíš. Co říkáš?“ ptal se Ron cestou nahoru do svého pokoje.

„Dobrá. Aspoň se vyhnu ministerstvu. Už mi jdou na nervy. Já vím, že potřebují informace, ale už jsme jim přece všechno řekli.“

„Úplně tě chápu. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem viděl jak se na tebe Popletal usmívá. Šokovalo mě, že tam pořád pracuje.“

„Ale mám pro tebe novinku. Někdo se asi vzpamatoval a začali se zajímat, proč kryl návrat temného pána a taky začali vyšetřovat Umbridgeovou.“

Po tomhle sdělení zůstal Ron překvapeně stát, ale překvapení vystřídal výraz absolutního zadostiučinění.

„Stejně se tvářil tvůj taťka, když se to dozvěděl,“ řekl Harry a zasmál se.

Pomalu a potichu, doufajíc, že nikoho nevzbudí, došli do pokoje a Ron se svalil na postel. Harry si s ním ale ještě potřeboval promluvit.

„Rone, potřeboval bych s tebou o něčem mluvit. Potřebuju vypadnout od toho všeho zmatku a hlavně od ministerstva. Od chvíle, kdy to skončilo, jsem si neoddechl.“

„A co chceš dělat? Zase se budeš ukrývat?“

„To ne. Jen si odpočinu. Dávno nevíme, co znamená o nic se nestarat a na nic nemyslet, ty ne?“
„Ale jo. Není to špatný nápad. Akam chceš jít?“ zeptal se ho Ron, když se posadil a svlékl si svetr. Potom se tázavě podíval na Harryho.

„Já vím. Myslím, že by nám mohla poradit Hermiona. Ale asi bude chtít být s rodiči. Dlouho se neviděli.“ Vzpomínal na všechno, co Hermiona udělala, aby svoje rodiče ochránila a pocítil výčitky. O všech jeho výčitkách věděla jen Ginny, protože jen s ní o tom byl schopný mluvit.
Avšak Ron přerušil jeho myšlenky.

„Pleteš se. Víš, my je našli téměř hned, i když Hermioně trvalo, než je dala do pořádku. Pak jsme tam chvíli zůstali, aby jim to mohla všechno vysvětlit. Ale povím ti, její otec ji velice chrání, občas jsem měl pocit, jakoby mě spaloval pohledy a zkoumal mě.“ Ron se zatvářil tak zničeně, že i když to vypadalo směšně, Harry se nerozesmál. Věděl, jak moc pro Rona znamená být s Hermionou. Už to sledoval několik let.

„Tak s ní o tom promluvíme, co ty na to?“ tázavě se podíval na Rona. „Kdy přijede?“

„Ach, myslím, že tak za dva dny. Ještě chce dát do pořádku dům a jejich zaměstnání, když se to, prý její vinou, pokazilo. Ale chce se sejít v obchodě u Georgea a F…“ vtom se Ron zasekl. Pořád si ještě nezvykl, že je Fred mrtvý a že už nikdy neuvidí dvojčata spolu. Bylo to tím horší, že je vlastně nikdy neviděli jednoho bez druhého.

Ron se vzpamatoval: „V Příčné ulici u Georgea.“
„O. K. Do té doby budem dál snášet ministerstvo. Víš, já chápu, že je to důležité, ale vždyť už jsme jim řekli všechno.“

„Minule to podcenili, tak možná proto. Ale pravdou je, že už nás to s Hermionou taky nebaví. Tak dobrou noc.

„Dobrou.“

Byli tak unavení, že za necelou půlhodinu se pokojem neslo jejich pravidelné oddychování a občas zašustění pokrývky nebo třepání křídel. To byl Pašík, Ronova sovička.
Dokonce i ghúl byl zticha, jakoby tušil, že si obyvatelé domu potřebují odpočinout.

Když se vzbudili, bylo už deset hodin a domem se nesly obvyklé zvuky. Ze dvora bylo slyšet slepice a někde dole se ozývaly rány. Paní Weasleyová je nejspíš v plné práci. Dnes měli na oběd přijít Bill s Fleur.

Potichu se oblékli a pomalu sešli do kuchyně. Pan Weasley už byl v práci a jeho žena byla zrovna v kuchyni.

Když uslyšela kroy, ozvalo se: „Ach, Harry, jsem ráda, že už jsi vzhůru, většinou takhle dlouho nespíš.“

Poté se otočila a uviděla Rona.

„Dobré ráno,“ pozdravili společně.

Paní Weasleyová se překvapeně podívala na Rona. Po chvíli se konečně vzpamatovala: „Ach, Rone, jsem ráda, že ses vrátil. Kdy jsi dorazil?“

Očividně se jí ulevilo. Poslední dobou bývala dost zamyšlená. Vlastně od Fredovy smrti. Proto se nyní bála o každého.

„Včera v noci. Nechtěl jsem vás už budit,“ odpověděl jí Ron.

Potom ho objala, jako by mu pořád bylo jedenáct, ale Ron už byl zvyklý a přešel to mlčením.
„Musíš mít hlad. Ty taky, Harry. Posaďte se, udělám vám něco k snídani.“

Konečně se usmívala. Poslední dobou se usmívala trošičku víc. Asi potřebovala něco k odpoutání se od starostí. Velice ji potěšilo, stejně jako ostatní, když se dozvěděla, že Ron chodí s Hermionou, a že se Harry dal zase dohromady s Ginny. Když se to dozvěděla, nejnervóznější byla asi Hermiona, i když neměla proč.

Paní Weasleyová jim přinesla snídani, jako by jich přišlo šest a odešla ven. Harry netušil, jaký má hlad, dokud se nepustil do jídla. Rona ale nepřekonal, ten včera nevečeřel a teď ani u jídla nemluvil.

Další dva dny proběhly bez komplikací, když si odmyslíme ministerstvo, kde museli Harry s Ronem strávit dlouhé hodiny.

Jako vždycky, když tam dorazili, se za nimi všichni otáčeli.
„Už by si mohli zvyknout,“ láteřil Ron. Kdysi po pozornosti přímo toužil, ale nyní ho začínala zmáhat a otravovat.

V den, kdy se měli sejít s Hermionou, vstali brzy. Harry si všiml, že se Ron obléká obzvlášť pečlivě. Nechtělo se mu na něj čekat a tak zatím sešel dolů, kde potkal Ginny, která měla jet s nimi. Usmála se na něj zpoza misky s kaší a obrátila oči v sloup, když se ozvala její matka.
„Ahoj, Harry. Posaď se a jez. Jsi tak hubený…“

Harry se usmál a přisedl si ke Ginny. Přitáhl si misku s ovesnou kaší a dal se do jídla. Za chvíli se k nim přidal i Ron.
Když se nasnídali, chystali se přemístit letaxovou sítí do Georgeova obchodu, ale paní Weasleyová je zdržela, když dávala Ginny poslední pokyny a balíček pro George. Poté už jeden po druhém vcházeli do krbu, aby se vzápětí objevili u George. Ten už na ně čekal v malé místnosti vedle obchodu. Jejich krb nebyl připojený na letaxovou síť, protože podle Leeho chtěli mít klid.

George se změnil, pomyslel si Harry. Byl vážnější, hubenější a jakoby malátný. Před časem se k němu nastěhoval jeho a Fredův kamarád ze školy, Lee Jordan a dobře udělal. George potřeboval společnost, sám by asi nedokázal vést obchod. S lehkým úsměvem je pozdravil a vysvětlil jim, že Hermiona už je nahoře v bytě.

„Dorazila asi před hodinou, tak jsem ji tam usadil,“ ukázal nahoru.

Všichni tři se vydali nahoru. Hermiona se zaníceně o něčem bavila s Leeem. Před sebou měla čaj a nějaký dopis.
Když na něm Harry zahlédl znak ministerstva, tiše si povzdechl.

„Ahoj,“ pozdravila je vesele a postupně je objala, jako posledního Rona a u něho už zůstala.
Když si všimla jejich zvídavého pohledu, jala se vysvětlovat:
„To mi poslali z ministerstva. Trvalo jim, než zjistili, že jsem doma. Máme přijít kolem jedné … a prosí nás,“ dodala ironicky.

„Ach, ale vždyť jste měli mít volno,“ podotkla Ginny. „To vás nenechají ani chvilku odpočinout?“

„Asi ne. Do jedné je ale dost času tak ho využijme. Půjdeme ven?“ navrhl Harry.

Byla to jedna z mála příležitostí, kdy mohl být s Ginny sám a hodlal toho využít. Podle Ronova výrazu poznal, že i Ron myslí na to samé. A proto sešli dolů do zaplňujícího se obchodu, ignorovali lidi, kteří po nich pokukovali a vyšli na ulici. Tam se rozdělili. Chvíli se jen tak drželi za ruce a mlčky kráčeli ulicí olem obchůdků a sledovali probouzející se ulici. Došli k famfrpálovému obchodu a Harry začal s tím, co ho trápilo.

„Bude mi smutno, až budeš ve škole. Nevím, co budu dělat.“
Ginny se na něj chápavě podívala.

„Taky jsem na to myslela. Myslím, že naší šancí zůstávají Prasinky. Když jsem to vydržela ten rok, kdy jsme o vás neměli žádné zprávy, tak to snad vydržím i teď. Myslím…“ I když se snažila mluvit vyrovnaně, vypadala, že ji něco trápí. Harry nechtěl kazit hezký den a tak tu druhou věc, o které chtěl mluvit, nechal na později.

Prohlíželi si nová košťata a famfrpálové hábity. Bylo to jedno z nejkrásnějších dopolední. Pomalu se procházely uličkou a Harrymu zabloudil pohled k obchodu se sovami. Rychle se odvrátil. Očima se střetl s Ginnyiným chápavým pohledem. Rozuměla mu. Ginny jediná všechno věděla. Když se přiblížila jedna hodina, vyšli z restaurace, kde se stavili na obědě, a doslova se srazili s Nevillem.

„Ahoj, Neville! Dlouho jsem tě neviděl. Jak se máš?“

Jakmile se Neville vzpamatoval ze srážky, usmál se na ně.

„Ahoj. Celkem to jde, právě jdu na ministerstvo. Pustili mě alespoň na oběd, ale musím se zase vrátit. Jsem vážně zvědavý, jak dlouho nás ještě budou otravovat?“ zatvářil se tragicky, ale hned se na ně usmál. Jeho obličej poznamenaný uplynulým rokem byl přívětivý.

Ztichli, když kolem nich procházela hlídka. Stále ještě unikalo několik Smrtijedů, a tak ještě platila přísná bezpečnostní opatření.

„Tak já jdu. Asi se tam potkáme. Dnes je tam víc našich než jindy. Doufám, že už to skončí,“ řekl Neville a zamyšlený odešel směrem k Děravému kotli.

Harry vzal Ginny za ruku a vydali se k obchodu, kde už na ně čekali Ron s Hermionou. Rozloučili se s Georgem a Leem, a jeden po druhém mizeli v krbu a tentokrát se objevili v jednom z ministerských. Výtahem vyjeli do bystrozorského patra, kde na ně jeden bystrozor čekal a doprovodil je do velkého sálu s dlouhým stolem. Asi jednací síň, napadlo Harryho. Ale překvapilo ho, že tu jsou všichni jeho spolužáci, kteří s ním bojovali v poslední bitvě.

9 komentářů:

Susanna von Landitz řekl(a)...

Ach jo,prosím,PŘEKLAD,mě se to nechce luštit,jsem prostě lenoch...:*

Nikky řekl(a)...

ježííš.. dyť to není tak hrozný, dá se to v pohodě přečíst.. sice nepřeložím všechny slova, ale tak dá se to odhadnout v souvislosti!!

dailos řekl(a)...

Ahoj, opravdu se nechce nějakému čilému člověku sem hodit překlady? Vim, že se to číst dá, ale jelikož občas neznám slovo, tak mi to kazí celkový dojem s této krásné povídky... Galantní Jelen.

Anonymní řekl(a)...

nejni tu někdo na český překlad!!
to je hrůza

Anonymní řekl(a)...

No mě to též dělá trochu problémy :-( Četla jsem už všechno od Lucy a to je super, páč používá české názvy, tak se to čte skoro samo, ale u tohoto musím hádat - škoda, jinak to začíná hezky a mohl by to být dobrý příběh...
Hádám, že MLOK jsou OVCE??? jo nemohl by mi někdo připomenout, co ta zkratka OVCE vlastně znamená, jsem to nák zapomněla...

Anonymní řekl(a)...

co na tom lustite...dyt slovenctina je uplne v pohode..:D

janička řekl(a)...

noo... dyť se to dá přečíst úplně kráásně.... nevím co máte.... =*))))
jo a jinak je to fakt dost dobrý.... hafo se mi to lííbí, du číst daáal....

terča řekl(a)...

ahoj nechcete pomoct s českym překladem kdyžtak napište kam to mam posílat přeložené kapitoly

Anonymní řekl(a)...

Tohle je něco jako osmička???
Zdá se mi, že to na to navazuje