neděle 30. prosince 2007

Kapitola č. 15: Samé tunely

Cassia měla ten den náročné dopoledne. Učila sedmáky a páťáky a to byly nejtěžší ročníky. Rozhodla se s nimi projít všechno, co by měli u zkoušek umět a ulevilo se jí, když zjistila, že na tom jsou celkem dobře.


„Překvapili jste mě. Jde vám to dobře. Za domácí úkol se naučíte strany padesát a osmdesát tři až sto jedna. Chci vám ještě oznámit, že za měsíc bude zkušební dvouhodinovka, abyste si mohli udělat představu, co vás čeká u závěrečných zkoušek, takže se připravujte opravdu pečlivě.“


Potom zazvonilo a všichni spěchali ven, aby jim náhodou nedala ještě víc úkolů na víkend. Když odešel poslední student, i ona šla do své pracovny, aby tam odložila práce studentů a chystala se na oběd, když vtom ji vyrušila malá sovička, která jí klovala do okna. Přešla k oknu a otevřela jí. Nestihla se jí ale ani dotknout a sovička jí proletěla kolem hlavy dovnitř. „Ahoj, Pašíku.“


Potom vzala dopis, který sovička upustila nad stolem a četla krátký vzkaz:


Našli jsme temnotu.


Překvapeně hleděla na krátký vzkaz, potom na bláznivou sovičku a pomalu se nadechla. Takže ta věštkyně měla přece jen pravdu. Jako by to bylo dnes, když jí řekla: „Tvůj osud, děvče, se zanedlouho vyplní, když dokončíš poslání po předcích… potom budeš volná a bez věšteb.“

Cassia tomu dlouho nerozuměla, co by to mohlo znamenat, ale pomalu začínala chápat. Proto ještě ten večer vyrazila do věže. Už na ni čekali a ještě se ani nestihla posadit a už ji zahrnuli svými dohady.


Začal Harry:„Ron tomu říká vnuknutí, ale já myslím, že to tak je. Podle mě je tou temnotou obraz Siriusovy matky. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že pořád vřeští? A má tmavé pozadí.“


Cassia na něj překvapeně pohlédla a přemýšlela.

„Ano, zní to logicky, je z rodiny a vříská, ale kdyby věděla, co se tam skrývá a byla taková jak jsi mi ji popsal, nedala by to Voldemortovi? Vím, vím… nebyla Smrtijed, ale přece jen s tím co dělal, souhlasila, ne?“


Hermiona se otočila v křesle.

„Víš, i mě to napadlo, ale důležitější je, jaké jméno jí máme povědět, protože doteď zabíralo pouze omračování a obraz se samozřejmě nedal sundat.“

„Samozřejmě, že nedal, když na něm spočívalo tak silné kouzlo a ještě posílené heslem. Ani se tomu nedivím.“


Vtom jí pohled zabloudil k rodokmenu pohozenému na stole a něco ji napadlo.


„Neříkala jsi, že se Blackovi dřív jmenovali jinak, když dostali do úschovy ten záhadný předmět?“


Všichni se na ni překvapeně podívali a Hermiona se uhodila do čela, jako by jí to najednou došlo.


„No jasně! A pasovalo by to i k povaze té ženské, byla hrdá na své předky, ne? Jaké jiné heslo by to mohlo být? I když ten pergamen byl o hodně starší, možná to tak nechala. Vždyť koho by napadlo, že to není současné jméno, ale někdejší.“


To byla pravda, protože pokud si Harry vzpomínal, Sirius o své matce říkal, že byla vždy hrdá na jméno Black a nikdy nemluvila o jiném. Pravděpodobně nemohla. To by sedělo.


„Tak co? Vyrazíme tam ještě dnes? Čím dřív, tím líp, ne?“

S touto otázkou se obrátili hlavně na Cassii, která vypadala zamyšleně. Jestli tam půjdou, mohli by si spojit… Ne, určitě ne, vždyť neumí latinsky.

„Dobře, za půl hodiny buďte připravení. Oznámím ředitelce, kam jdeme. Jen tak pro jistotu, nevíme, co nás čeká, aby věděli kde nás mají hledat.“


Pak se vytratila a oni se začali chystat. Převlékli se do tmavého oblečení a Harry pro jistotu vzal neviditelný plášť a klíč, který našli v Tajemné komnatě, zatímco Ron vzal ten, který našli za gobelínem. Pomalu sešli dolů a čekali na Cassii.

Přišla, jak řekla, byla též v tmavém a doprovázel ji jeden z jejích psů. Vešel do pokoje za ní a zůstal stát. Potom k nim pomalu přešel a každého z nich očuchal.


„Nebojte se, dnes s námi půjde, aby dal pozor. Chce vás jenom poznat, aby se nespletl. Bude před domem a bude dávat pozor.“


Pes skončil s očucháváním, vrátil se k Cassii a stoupl si k její pravé noze. Byl celý šedivý, i oči měl šedivé a byl úplně klidný, ale právě ten klid je znepokojoval. Mohli ho porovnat s Tesákem, u toho věděli, že je neškodný, ale tenhle… Pravděpodobně je schopný trhat, když mu to Cassia přikáže.


„Kde jsi takové psy našla?“ zajímalo Rona.

„Na ulici, zachránila jsem je ještě jako štěňata a takoví psi jsou nejvěrnější, pamatují si to.“

Samozřejmě, takový pes je stoprocentně věrný. Raději se na něj nedíval a nepředstavoval si, čeho je schopný.



Znovu se přemístili do starého domu nedaleko Grimmauldova náměstí a chtěli vyrazit ven, když vtom je Cassia zarazila a i oni viděli to co ona. Před domem přecházely nějaké postavy, a i když se snažily chovat nenápadně, mudlové to viditelně nebyli. Byli příliš bdělí a Harry doufal, že nezaslechli, jak se přemístili.


„Jak se tam teď dostaneme, dům je zabezpečený, ale…“ nedořekl, jen udiveně sledoval společně s Ronem a Hermionou, jak Cassia přešla k psovi, něco zamumlala s rukou nataženou k němu a ukázala mu směrem k těm lidem. Pes se na ni podíval a tiše vyšel ven.


Byl sice šedý, ale nevšimli si ho. Sledovali, jak se pomalu proplazil k nim a potichu se jim objevil za zády. Potom najednou zaujal útočný postoj a začal potichu vrčet. Zaslechli, jak jeden zakřičel: „U Merlina, to je Běs!“

Druhý muž byl nejspíš méně pověrčivý.

„Jak by to mohl být Běs, když ho vidíme oba? Je to jen zatoulaný pes.“


Pak vytáhl hůlku a pokusil se na psa zaútočit „Depulso!“ vykřikl, ale musel se rychle skrčit, protože kouzlo se od psa odrazilo a nic se mu nestalo, ale viditelně ho to rozzuřilo a začal postupovat po zasněženém trávníku směrem k mužům, cenil tesáky a z mordy mu vycházelo tiché vrčení. Pravděpodobně je to dostatečně zastrašilo, protože se na psa naposledy podívali a přemístili se.


Hermiona se udiveně podívala na Cassii. „A to mělo být co?“

Ta se posadila na parapet.

„Zvířata mají velice silný pud přežití a ochrany, akorát je ho potřeba najít a trochu posílit, ale je to vyčerpávající, budeme muset chvilku počkat, jestli se nevrátí. Pes bude hlídat venku.“


Čekali asi deset minut, ale když se nikdo neukazoval, opatrně vyšli ven a rychle došli k domu, kde se nejprve ukázaly staré odřené dveře a potom celý dům. Otevřeli dveře a potichu vešli dovnitř. Po jejich větě „My jsme tě nezabili,“ se postava znovu rozpadla a pes proklouzl za nimi na chodbu a všechno očuchával. Pak se ztratil na schodech vedoucích do kuchyně, zatímco oni přešli k závěsu uprostřed chodby.

Protože Harry, Ron i Hermiona věděli, co je čeká, moc se na to netěšili, ale nedalo se nic dělat. Byly i horší věci, které museli překonat. Odložili batoh s pláštěm na zem a připravili se. Cassia je ještě upozornila: „Neomračujte ji.“


Přikývli na souhlas a Harry s Ronem popadli obě strany závěsu a zatáhli. Byli připravení, ale stejně si museli zacpat uši, když stařena na obrazu spustila.


„Špína, bahno, odpad…“ a další podobné výkřiky, ale Harry se podíval na Cassii, která ohromeně hleděla na obraz a chvíli jí trvalo než se vzpamatovala. Potom otevřela ústa, a protože věděla, že musí heslo vyslovit ona, ho vyslovila: „WARR…“


Najednou bylo až ohlušující ticho. Málem jim až zalehlo v uších, stařena na obraze zmlkla a překvapeně se dívala na Cassii, jakoby se chtěla zadusit. Chvíli to vypadalo, že se nic nestalo, ale potom zaslechli skřípání, jako by se spustil nějaký mechanismus. Pak se obraz na jedné straně odsunul. Harry k němu pomalu popošel, vzal za rám a tahal. Povolil jenom pomalu, ale když se přidal i Ron, šlo to lehčeji, zatím co Hermiona s Cassií mířily na zeď za obrazem. Ale za obrazem vlastně žádná zeď nebyla. Byl tam otvor akorát tak velký, aby tudy prošel člověk. Když posvítili do otvoru, viděli klesající točité a velmi úzké schody. Nebylo vidět na jejich konec, ale zavanul odtud studený, zatuchlý vzduch. Překvapeně se dívali na kamenné schody, na kterých vířil prach, protože tu viditelně už dlouho nikdo nebyl.


Cassia tiše zapískala a odněkud z kuchyně se vynořil pes, posadil se k obrazu a ostražitě sledoval dveře do podzemí. Rona ještě napadlo dát na dveře poplašné kouzlo.

„Pro jistotu.“


Pak se pomalu nadechli a jeden po druhém se opatrně protáhli otvorem. Poslední šla Cassia a ještě zaslechla, jak si stařena na obraze mumlá: „Myslela jsem, že už nikdo nežije,“ načež se Cassia zarazila, doufaje, že to nezaslechli a opatrně vyrazila za nimi.


Museli jít skutečně pomalu, protože schody byly úzké a nebylo vidět moc daleko. I když si všichni svítili, stejně toho moc neviděli, jako by tma nechtěla, aby ji někdo rušil. Sestupovali asi pět minut, když dorazili na malou plošinu. Harry jdoucí první se zastavil a porozhlédl.


„Stůjte, tady jsou dveře.“


Cassia, která dorazila poslední se k němu přitiskla a podívala se na dveře. Byly kovové, matně lesklé, neměly kliku, jen otvor pro klíč. Byly vsazené do skály, očividně tu bylo kamenné podloží.


Ron vytáhl klíč, který měl pověšený na krku na řetízku a tázavě na ně pohlédl. Harry, který si všiml, že klíč má stejný odstín jako dveře, přikývl. Ron zasunul klíč do klíčové dírky a otočil.


Klíč se najednou ztratil, jako by ho dveře vtáhly dovnitř a znovu se ozvalo skřípání. Všichni byli napnutí, uvědomovali si, že jdou do úplného neznáma. Pak se dveře otevřely a jim se naskytl pohled na… nic.


Zpočátku opravdu nic neviděli, protože jejich hůlky nestačily osvítit celý prostor. Opatrně vešli dovnitř, najednou se rozsvítily pochodně, které byly nepochybně připravené, aby se rozsvítily, jakmile někdo vejde.

Vešli dovnitř a čekali, co se stane. Jak postupovali hlouběji, rozsvěcelo se stále víc pochodní, a když už byli asi pět metrů od vchodu, rozsvítilo se jim nad hlavami světlo. Když se podívali nahoru, objevili něco, co by se dalo nazvat lustrem. Byli v jeskyni. Byla prázdná, ale před nimi se rýsoval další otvor.


„Copak je tu bludiště?“ rozčiloval se Ron, kráčející dál. Ale zřejmě to nebylo bludiště, protože otvor, který našli na konci jeskyně, byl zabezpečený.

Nebyly tu dveře, ale nepustil je dál. Nad otvorem byl latinský nápis: „Cum eas is tua fas et sentio qua vel transcendo at penite eas egena responsum.“

„Umíš to přeložit, Cass?“


„Ano. Zase je to trochu neuhlazené, jako by ten, kdo to psal, neuměl dobře latinsky. Jestli je to tvoje právo, a víš co je třeba, vejdi, uvnitř je nezbytná odpověď.“ takže tak je to, pomyslela si.


Tázavě se na ni podívali. „A my víme, co je potřeba?“


„Ano, víme. Ustupte kousek.“


Přistoupila k otvoru a natáhla k němu ruku. Její ruka prošla zábranou a nepochybně to nebylo nejpříjemnější, alespoň podle jejího výrazu. Potom ji stáhla zpět a zábrana zmizela. Objevila se před nimi další místnost, opět vytesaná do skály, ale nebyla prázdná jako ta předchozí. Vešli do ní a otvor za nimi byl opět zablokován.


„Tak a co teď? Musíme něco znát,“ ozvala se naštvaně Hermiona.

Cassii to však zjevně netrápilo, trápilo ji cosi jiného.


„Tím se budem zabývat, až najdeme nápis. Mně spíš trápí to, co tu chybí,“ otočila se směrem ke stolu, který stál naproti u stěny.


Byl to starý a vyřezávaný stůl. Ale uprostřed něj nebylo nic. A očividně tam něco mělo být, protože na něm zůstala stopa ve vrstvě prachu.


„Neříkejte mi, že nás někdo předběhl!“ vykřikl Ron.

Nejspíš ano, ale jak? O tomhle nikdo nevěděl.“


Hermioně to nesedělo. Vždyť se dozvěděli umístění teprve nedávno. Prohlížela si stůl, porozhlédla se kolem něho a pak prohlásila: „Nemyslím si, že by tu někdo byl před námi.“


„Jak jsi na to přišla?“

„Protože stopa v prachu je jenom na stole a nikde jinde. Kdyby tu někdo byl, byly by stopy i na zemi, nemyslíte? Ale vypadá to tady, jako by tu spoustu let nikdo nebyl. Myslím si, že to má svádět ze stopy a stůl že je začarovaný.“


Na Cassii to zapůsobilo, ji to nenapadlo. „Nejspíš máš pravdu, zkuste odhalování kouzel.“

„Všichni použili hůlky a vyslovili „Portentum magia.“ Nikde se nic nepohnulo, ale nad stolem se ukázala slabá překážka. Bylo to jasné. Možná to tady bylo, ale už není. A dlouho.


„Takže jsme se sem hnali zbytečně, asi to ukryli jinam.“

„Ano, ukryli. Možná ze strachu, možná tomu hrozilo odhalení. Každopádně bude odpověď tady v domě.“

„Možná, ale nejdřív se musíme dostat odtud,“ připomněl jim Harry.

„Dostaneme, neboj se, posviťte mi na ten nápis nad stolem,“ uklidňovala je Cassia.


Nepochybně něco takového čekala atak jí Ron posvítil a nad stolem byl další nápis. Ale bylo to jediné slovo: Quaesitum. Cassia se pousmála.

„Tohle jsem čekala. Znamená to „otázka“, nic lehčího tam nemohli napsat.“


Hermiona se také pousmála. „Samozřejmě, vždyť nám to i sami prozradili, odpověď je odpověď.“

„Samozřejmě, takže: Responsum.“


Po vyslovení hesla zábrana zmizela a oni mohli projít zpátky. Cestou nahoru jim postupně za zády zhasínaly pochodně a jeskyně se znovu halila do tmy.

Prošli otvorem zpátky do chodby. Když prošel poslední z nich, obraz se vrátil na své místo, ale dřív než stařena stihla znovu spustit, omráčili ji a zatáhli závěsy. Konečně se mohli nadechnout čerstvého vzduchu, i když dům nebyl právě vyvětraný.


Když tak stáli před závěsem, najednou se ozvalo vrčení. Pes stál v bojovém postavení a na něco vrčel.

„Snad nás neobjevili?“ rozhlíželi se vystrašeně kolem sebe, ale Cassia zavrtěla hlavou a přešla k psovi.

„Ne, to už by dotyčný ležel na zemi a pes by ho držel. Ale někdo je před domem, někoho slyší.“


Přešli do salónu a nakoukli z okna. Opravdu, před domem znovu stály dvě postavy a zjevně na něco čekaly, nebo sledovaly.

Cassia poškrábala psa po hlavě.

„Je tu ještě jiný východ?“

„Není, jen ten vpředu.“

„Dobře, zůstaň!“ poručila psovi a ten si lehl přede dveře. „Budeme tu muset zůstat, aby nás neobjevili. Nejspíš se vylekali, ale museli se vrátit. Ne, že bychom je nezvládli, ale nesmí o nás vědět. A já se o nich chci něco dozvědět, takže tu musím zůstat. Jestli chcete odejít, zavolejte si Kráturu.“


Všem poklesla nálada. Nebude nejpříjemnější strávit tu noc, ale Cassia měla pravdu. I oni chtěli zjistit, kdo to je, ale nemohli momentálně ven. Vyšli tedy nahoru do salónu, a když začali být unavení, vyčarovali si spacáky a uložili se ke spánku. Cassia doufala, že za nimi nikoho nepošlou, protože tím by je prozradili. Celou noc poslouchala, jak pes přechází po domě a hlídá. Nemohla spát, ne v tomto domě. Až moc si uvědomovala, komu patřil. Začala přemýšlet nad tím, kde to mohli uložit, na jaké nové místo a kde by tady v domě mohli najít odpovědi. Ležela na zádech, dívala se na strop a poslouchala dech ostatních. Očividně jim nic nebránilo, aby si odpočinuli. Byla zvědavá, jak dlouho tu ještě budou, než to ti venku vzdají.

Žádné komentáře: