Kapitola č. 16: Výslech

Ráno bylo trochu zamračené, ale jinak docela pěkné. Sníh tady v Londýně tál mnohem rychleji než v Bradavicích a byl špinavější, obzvlášť v této části města.

Harry se probudil první a trápilo ho něco přízemnějšího, hlad. Co budou jíst, když v domě nic není a ven nemůžou…? Vtom mu to došlo. Krátura! Mohl by jim donést jídlo z Bradavic. Tiše ho zavolal, zvědavý, jestli přijde. Přišel. Okamžitě se objevil na chodbě přímo před ním.


„Přál jste si něco, pane?“ uklonil se starý skřítek a čekal na odpověď.


„Ano, přines nám z Bradavic nějaké jídlo, ale nikomu neříkej pro koho je a kam ho neseš. Pak se vrať zpátky a ředitelce řekni, aby nás nehledala,“ dodal, protože si vzpomněl, že Cassia řekla ředitelce, kam se chystají.


Krátura se slabým prásknutím zmizel a nechal ho samotného.


Harry sešel do kuchyně, a protože se mu nechtělo jenom tak čekat na ostatní a když viděl co je tam špíny, vytáhl hůlku a pustil se do úklidu. Netrvalo mu to déle jak pět minut a nepotřeboval víc něž několik mávnutí hůlkou, ale měl hned lepší pocit. Sedl si ke stolu a vzpomínal na to, co v tomhle domě všechno zažil. I když ho zdědil po Siriusovi, nikdy v něm nechtěl bydlet. Vzpomínky, které ho s ním spojovaly, byly až příliš bolestné. Nevěděl, co s ním udělá, ale protože patřil Siriusovi, nechtěl ho prodat a dobře udělal. Ukázalo se, že je plný tajemství.

Seděl v kuchyni asi čtvrt hodiny, když dolů sešla Hermiona a po ní i ostatní. Překvapeně se dívali na stůl, protože Krátura mezitím přinesl jídlo.


„Ach, děkuju, že tě to napadlo, protože mám hlad jako vlk.“ Ron se posadil a nedal se pobízet.


Všichni si tedy sedli a pustili se do jídla. Během jídla jim Harry vysvětlil, odkud má jídlo.


„Měli bychom začít hledat další stopy,“ poznamenal, když dojedli.


Cassia přikývla.


,,Ano, to bychom měli, ale já to tu neznám. Které části máte nejlépe prohledané?“


„Prohledali jsme skoro všechno, ale netroufám si říct, že ten dům známe, hlavně po tom, co jsme našli včera.“


„Tak fajn, měli bychom se rozdělit a pustit se do toho.“


Rozdělili se tedy a pustili se do hledání. Harry byl s Cassií a Ron s Hermionou. Vyšli až do podkroví a prohrabávali se vším, co našli. Byl tam neskutečný nepořádek a špína, ale nic jiného jim nezbývalo. Nenašli ale nic, kromě starého nábytku a starých hadrů. Potom se přesunuli o patro níž a prohledávali všechny místnosti, dokud nenastal čas oběda a nesešli se, celí unavení a špinaví, v jedné z místností. Harry poznamenal, že jsou v Siriusově pokoji, i když to bylo celkem patrné z výzdoby.


Mezitím se před domem stále promenádovaly postavy v tmavých pláštích a je to už začínalo rozčilovat.


„Stejně je zbytečné se rozčilovat, dokud neprohledáme dům,“ prohodil Ron, když se znovu pouštěli do hledání.


Nakonec skončili kolem desáté hodiny večerní v salónu v přízemí, když tu se zpod stolku ozvalo hlasité „AU!“


Hermiona se tam právě sehnula, aby prohledala stolek, jestli nemá nějaké tajné zásuvky.


„U Merlinových kalhot, co to děláš?“ podle Rona měla příliš velkou fantazii, ale…


„Co se ti stalo?“


„Ale nic. Pořezala jsem se. Ale našla jsem něco zajímavého, podívejte,“ vylezla zpod stolku s pavučinami ve vlasech a v ruce držela malou knížku.


Vítězoslavně se podívala na Rona. „Prý velká fantazie, ha!“


Otevřela ji, nebyla to přímo kniha, ale vypadalo to spíš jako deník. Stránky byly vybledlé, ale daly se přečíst. Hermiona se posadila a pustila se do luštění.


„Tohle potrvá dlouho. Je to strašně napsané a je to pěkná zkomolenina. Většina je sice anglicky, ale sem tam je něco jiným jazykem, řekla bych, že francouzsky. Cass, podívej se na to,“ podala jí deník a Cassia si prohlížela první stránku.


„Francouzsky moc neumím, ale vypadá to tak. Hermiono, vem si to na starost, já teď nebudu mít moc času. Jestli chceš, půjčím ti nějaký slovník. Víc tu asi nenajdeme, už zbývá jenom se odtud dostat…“


„To bude snadné, Krátura nás odtud dostane, ale co s těmi venku?“ přerušil ji Harry.


„To hned zjistíme,“ poznamenal Ron a vytáhl z kapsy Ultradlouhé uši. „Napadlo mě, že by se mohly hodit.“ Rozmotal je a rozdal je.


Opatrně je vyhodili z okna a poslouchali. Nejdřív bylo ticho, ale pak…


„Jak dlouho tady budeme trčet, vždyť tu nikdo není. Kdyby tu někdo byl, už by na nás zaútočil. A je mi zima,“ slyšeli mužský hlas.


Druhý muž se k němu otočil a odpověděl: „Máme hlídat, tak hlídáme. Chceš to schytat jako minule? Mně to teda stačilo.“


Zdálo se, že to prvního muže umlčelo, protože ztichl a dál se jen procházeli.


Cassia se zamračila. Hm, budeme to muset udělat. „Musíme je vyslechnout, ale nesmějí poznat, že jste to vy. Umíte si změnit obličej?“


Podívali se na ni jako na blázna. „Jak změnit? Nemáme přece mnoholičný lektvar.“


„To nevadí, bude stačit malé maskování. Vezmeme si příklad od Smrtijedů.“


A aniž by se ptala, stoupla si před Hermionu, která s obavou čekala, co se bude dít. Harry s Ronem se dívali, jak Cassia natáhla ruku a pomalu přejížděla dlaní Hermioně asi tak centimetr před obličejem. Za rukou se jí táhlo jiskřivé tlumené světlo a hermiona měla najednou na tváři masku jako by šla na karneval. Potom se Cassia otočila k nim a udělala to samé. Když měla ruku před Harryho obličejem, cítil teplo, které proudilo z její dlaně.

Když skončila, podíval se Harry do zrcadla. Uviděl, že má na obličeji bílou masku zdobenou zvláštními ornamenty.

Potom Cassia udělala to samé se sebou, ale její maska byla…


Harry nevěděl jak to pojmenovat, ale naskakovala mu z ní husí kůže. Ještě o ní nevíme věcí, napadlo ho.


,,Jsou tu nějaké pláště?“ zeptala se.


„Myslím, že by se nějaké našly, počkej chvíli.“


Harry vyběhl do patra a vešel do Siriusova pokoje, otevřel skříň a vytáhl čtyři tmavé pláště. Chápal, proč je Cassia chce. Jejich pláště byly příliš nové a neměly kapuce. Ušklíbl se, když mu došlo, co chce udělat. Chce je vystrašit. Za chvíli už sbíhal dolů s plášti.


Oblékli si pláště a Harry znovu přivolal Kráturu. Zapomněli však, že mají masky a tak ho museli chvíli uklidňovat, aby nezkolaboval. Když ho konečně přesvědčili, kdo jsou, přičemž musel Cassia Harrymu odčarovat masku, vysvětlili mu, co od něj chtějí. Pak se ho Harry s Hermionou chytili a zmizeli. Cassia s Ronem čekali jenom pár minut, než se vrátil a přemístil se s nimi do starého domu, kam se včera přemístili. Pak se Krátura přemístil zpátky do domu pro Cassiina psa. Vyhlédli ven a po chvíli ucítili, že se vrátil i se psem.


„Dobře, teď běž a přiveď i ostatní psy,“ řekla mu Cassia.


Krátura se na ni podíval. Ne, že by nechtěl splnit její příkaz, ale bál se psů.


„Neboj se, neublíží ti.“


Ozvalo se tiché prásk a byl pryč.


Harry se posadil na starou židli a zvědavě se podíval na Cassii. „A teď?“


„Teď počkáme, než se Kráturovi podaří přivést moje psy.


Uděláme jim malou šou. Naučila jsem se, že teatrálnost a tajemnost na ně zabírá. Takové malé divadýlko. Nejdřív je vystrašíme a pak budou sdílnější.“ Bylo na ní vidět, že se těší.


Čekali asi dvacet minut, když se objevil Krátura s oběma psy. Tihle nebyli šediví. Jeden byl úplně černý a druhý byl tmavohnědý.

Čekali na její plán.


Cassia přešla k psům, vypustila je ven a přikázala jim: „Čekej!“ Pak se obrátila k nim.


„Když je budu vyslýchat, můžete se ptát, ale nesmějí poznat, o koho jde ani to, když vás něco překvapí, jinak získají jistotu. Musí být přesvědčení, že jsme sehraní a děláme to denně. Teď zabezpečíme místnost, aby nás nikdo nerušil.“


Jako na povel a s narůstající zvědavostí začali zabezpečovat místnost tak, aby je nikdo neslyšel a ani neviděl. Pak pomalu vyklouzli ven. Pomalu kráčeli podél zdi a sledovali, jak se postavy procházejí. Rozestoupili se a vytvořili kolem nich čtverec.

Najednou se postavy přestaly procházet. Jako by vytušily, že je někdo nablízku a nemohly pochopit, jak se někdo mohl dostat tak blízko k nim, aniž by ho zaslechly nebo zahlédly. Z ničeho nic se kolem nich vynořily postavy, jakoby vyrostly ze země. Měly na sobě staré pláště, na hlavách kapuce a vypadaly jako duchové.


Obklíčené postavy vytáhly hůlky a chtěly na příchozí zaútočit. Snad si chtěly ověřit, jestli jsou skuteční, ale byly hloupé, protože jejich kouzla bez problému odvrátily. Ale nezaklely je. Pomalu se přibližovaly a odrážely beze slova jejich kouzla. Nejhorší bylo to ticho. Když byly v polovině vzdálenosti k nim, zaslechly zpoza nich tiché vrčení. Jako by je to zmrazilo. Vrčení se stupňovalo a objevili se obrovští psi. Přicházeli stále blíž a postavy zdřevěněly, najednou nevěděly, co mají dělat. Psi působili démonicky a k tomu ta mlha. Vypadala tak nepřirozeně, jakoby z podsvětí. Nevšimly si, že vychází z ruky jedné z tajemných postav.


Jedna z postav k nim přistoupila a hůlky jim vyletěly z rukou. Další je chytila a schovala. Pak je najednou ovládl pocit, že na ničem nezáleží. Všechny problémy se rozplynuly a oni poslušně šli s nimi. Pomalu vešli do dveří a poslušně si sedli na pohovku. Cítili lana, která je ovinula.


„A nestačilo by se jich zeptat v tomhle stavu?“ zeptala se tlumeně jedna z postav.


„Ne, jsou silní. Takové donutíš dělat, co chceš, ale nic ti nevyzradí a nemáme veritasérum. Musíme je vyslechnout. Až je odčarujete, nejmenujte a měňte hlasy.“


Počkala na souhlas a potom Hermiona zrušila kletbu Imperius na jednom a Harry na druhém zajatci. Když se probrali, chvíli jim trvalo, než pochopili, že byli zajati a naskytl se jim přímo hororový pohled. Kolem nich stály čtyři postavy s podivnými maskami a ve starých pláštích, které si jakoby rozuměly beze slov a tři psi, kteří stáli v útočném postoji a tiše vrčeli. To by ochromilo leckoho.


Jedna z postav v masce se pohnula a chraptivým hlasem se zeptala: „Tak vás zajímá tohle náměstí. Zajímalo by nás, proč?“


„A proč si myslíte, že vám to řekneme?“


„Já si to nemyslím, já to vím!“ ozvalo se zpod masky.


Jako by ten hlas ani nepatřil Cassii. Byl ledově chladný a sliboval jim horké chvilky. Harrymu přeběhl mráz po zádech a sledoval, co se bude dít dál.


Chlad, který z ní čišel, jim způsobil mrazení, ale zdálo se, že i těm dvěma spoutaným na pohovce, protože zmlkli a vyděšeně sledovali masku před sebou, ale i psy stojící jí po boku. Čekali, co bude dál, protože zbývající tři maskovaní zatím jenom tiše stáli jako by čekali na rozkazy. Najednou se k nim postava naklonila a jeden z mužů se nemohl pohnout ani se pořádně nadechnout. Vstoupila do jeho mysli, jako by to dělala denně. Ale jak se mu mohla dostat do hlavy, když ovládá nitrobranu? A celkem dobře… Najednou ji ale měl v hlavě a už se nedokázal bránit jejímu útoku, viděla, co neměla vidět a bylo toho opravdu dost.

Cassia se spolehla, že ostatní pohlídají druhého zajatce a zavrtala se do mysli jednoho z nich. Nejdřív se jí bránil a celkem dobře, ale ona byla lepší, učili ji ti nejlepší. Ale snažil se bránit. Zpočátku jí ukazoval staré vzpomínky na mučení, která prováděl. Nejspíš ji tím chtěl zaplašit, nevěda, že viděla mnohem horší věci… Pak už ale neodolal a ona vstoupila hlouběji. Tady to začínalo být zajímavé. Viděla jeskyni, ve které nedávno byla a potkala tam ty tři, potom vyslechla rozhovor, ale víc zajímavého tam nebylo. Podle toho, co viděla, tihle nebyli vysoko postavení, spíš jen druhořadí, ale těch si moc nevšímají a proto často hodně vědí. Stálo ji to hodně sil a už si začínala myslet, že je to zbytečné, když se dostala dost hluboko a viděla obličej a slyšela i hlas.


„Půjdete hlídat ten dům a budete čekat, jestli se někdo neobjeví. Vsadím se, že se tam dřív nebo později objeví. Musíme to získat. Pokud ne, přinutíme je. Zatím je necháme, aby si mysleli, že nic nevíme. Ale překvapíme je, když to nebudou čekat, tak za měsíc, možná v únoru, jestliže do té doby nepokročíme.“ Pak se dotyčný odvrátil a naznačil jim, že můžou jít.


Vzpomínka skončila. Cassia se pomalu vracela nazpět a cítila se vyčerpaně. Nakonec to nebylo úplně zbytečné. Očividně to vyčerpalo i zajatce, protože na ni unaveně a šokovaně zíral. Prohlídka mysli druhého zajatce nepřinesla nic nového. To byl ten, který se bál jejího psa a očividně to byl jen poskok, ale viděla i něco jiného… měli znamení.

Pak nechala ostatní, aby jim upravili vzpomínky a pustili je. Obliviate zabralo, protože je viděli přecházet před domem, jako by se nic nestalo.

Harry se pomalu vzpamatovával z toho, čeho byl právě svědkem a nebyl sám. I Ron s Hermionou se šokovaně dívali na Cassii, jak si sedla na parapet a těžce dýchá. Evidentně ji to stálo hodně sil. Když začala, viděli ve tváři toho muže, jak se snaží bránit, ale viděli i to, kdy to vzdal a čekal, co bude dál. Viděli jeho strach a Harry měl poprvé pocit, že i oni by se jí měli bát. Patrně je nikdy nepřestane překvapovat.

Cassia vstala a odčarovala si masku. Potom natáhla ruku k nim a udělala to samé jim.


„Jestli vás můžu poprosit, vezměte zbylé psy,“ řekla a ukázala rukou na psy klidně sedící u dveří.


Ron s Harrym vzali každý jednoho psa kolem krku, Cassia třetího a přemístili se k Prasinkám.

Objevili se kousek za vesničkou a přistáli v hromadě sněhu. Zatímco byli pryč, zřetelně tu nasněžilo, zatímco v Londýně ne. Zima nejspíš ještě párkrát udeří, než pustí k moci léto. Pustili psy a ti se rozběhli napřed, zatímco oni šli cestičkou, kterou si vytvářeli ve sněhu. Mlčky a unaveně došli k hradu a před vstupem si osušili boty, aby ráno Filche nekleplo. Potom se rozdělili a každý šel svou cestou naprosto promočení a unavení.

Harry došel s Ronem a Hermionou do věže, kde si popřáli dobrou noc a šli spát. Zítra si ještě musí promluvit s Cassií, co vlastně zjistila v mysli toho muže. Bylo na ní totiž vidět, že určitě něco vyčetla, byla velmi zamyšlená. Přemýšlejíce o zážitcích usnuli obyvatelé malé věže s vchodem za elfem. Upadli do snů plných chodeb a hesel, která neuměli přečíst.

Cassia se však nechystala ke spánku. Teď ji čekalo něco příjemnějšího, než vyslýchání. Když dorazila do svého bytu, našla tu Fénixe, který jí přinesl vzkaz. Písmo ihned poznala. Rychle se osprchovala, převlékla a vyšla opět z hradu. Cestou zkontrolovala bystrozory a jestli fungují poplašná kouzla, prošla bránou a přemístila se. Ocitla se na malé louce uprostřed lesa. Aspoň to tak vypadalo. Ale vzápětí se objevila řada téměř stejných domků. Došla k číslu tři a zaklepala, zatímco se snažila skrýt úsměv. Po chvíli se dveře otevřely a objevila se vysoká postava, vzala ji za ruku, vtáhla ji dovnitř, zamkla za nimi a opřela ji o dveře. Cassii nebylo třeba přemlouvat, nadšeně spolupracovala a únava z ní naráz spadla. Když se trochu vzpamatovali, prohlédla si domek. Byl malý a útulný. V krbu hořel oheň, ale bylo vidět, že tu žije muž.


Charlie se od ní odpoutal a táhl jí dál do domu. „Víš, jak moc jsi mi chyběla?“


Usmála se na něj a nechala se vést. „Umím si to představit. I ty jsi mi chyběl. Ale neztrácejme čas mluvením.“


„Ach, Cass, zítra je neděle a já mám volno. Ale povídat si můžeme zítra.“


A opravdu, na povídání jim molasu nezbylo, do rána rozhodně ne.

Druhý den bylo krásně. Venku bylo zasněženo, vždyť byla teprve půlka ledna. Cassia se pomalu probouzela a bylo jí chladno. Otevřela oči a zjistila důvod, Charlie byl pryč. Pohlédla na hodiny vedle postele, bylo deset hodin. Tak dlouho už nespala, ani nepamatovala, ale po takovém výletě se tomu vůbec nedivila. Protáhla se, vstala a začala se oblékat. Z vedlejší místnosti zaslechla rámus a šla se tam podívat. Charlie byl v kuchyňském koutě, na sobě měl jen kalhoty a vlasy měl ještě mokré ze sprchy. Připravoval snídani, a když zaslechl její kroky, zvedl hlavu. Nechal snídani snídaní a šel jí naproti.


„Dobré ráno, už jsem si začínal myslet, že prosíš celý den. To ti vůbec není podobné.“


Přijala jeho přání hezkého dne a s úsměvem mu šla pomoci s přípravou snídaně.


„Ano, i mě to překvapilo, ale měla jsem teď vyčerpávající dny. Práce. Vlastně jsem se vrátila asi deset minut předtím, než přiletěl Fénix, ale potěšilo mě to,“ dopověděla s úšklebkem a pustila se do topinek.


Charlie zavrtěl hlavou a pustil se taky do jídla. V poklidu strávili celý den v domku, i když k nim občas dolehl tlumený řev draků z rezervace. Cassia nechápala, jak může být tak klidný, ale zřejmě mu to přišlo normální, vždyť pracuje s draky celý život. Ani se nenadáli a byl tu večer. Cassia se rozhodla, že se do školy vrátí až ráno. V průběhu týdne se mohli setkat málokdy, protože oba měli své povinnosti a jestli bude pátrání po skříňce pokračovat, tak nebude mít volno ani o víkendu. Teď na to ale myslet nechtěla, teď byla s Charliem a bylo jí skvěle. Snažila se nemyslet na to, že by neměli tajit, že jsou manželé, ale kvůli bezpečnosti to takhle zatím bylo lepší. Jenom doufala, že to nebude trvat dlouho. Charlie si všiml její zamyšlenosti a snažil se ji rozptýlit a ona si musela přiznat, že se mu to dařilo.

Proto bylo ráno tak těžké neignorovat budík a vstát z vyhřáté postele a vrátit se do školy. Ale Cassia musela. Opatrně vstala, aby nevzbudila Charlieho a vzala si oblečení. Když si oblékala ponožky a obouvala se, byla ráda, že se může přemístit a nemusí zdlouhavě cestovat, venku bylo opravdu strašné počasí. Povzdychla si a porozhlédla se po pergamenu a peru, aby Charliemu napsala vzkaz, když vtom zaslechla hluk odvedle a za chvíli vešel Charlie.


„Proč jsi mě nevzbudila?“


Při pohledu na něj se musela usmát. Měl na sobě narychlo oblečené tričko s maďarským trnoocasým drakem. A byl rozcuchaný.


„Nechtěla jsem tě budit, měl jsi ještě spát. Musím se už vrátit do školy, ale příště bys mohl přijít ty ke mně, až bude po večerce. Teď už ale musím jít, ahoj,“ přistoupila k němu a políbila ho.


Chtěla jen malý polibek na rozloučenou, ale to se jí nepovedlo.

Pak otevřela dveře a až se otřásla, jaký byl vítr. Naposledy se ohlédla a vyšla na dvůr. Zanedlouho se ocitla u bradavické brány, odemkla si a vešla do chodby. Doufala, že nikoho nepotká, i když její práce byla někdy výhodou, protože se na ni mohla vymluvit, i když málokdo věděl, co vlastně dělá. Naštěstí potkala jen Protivu, vznášejícího se u stropu, ale protože si jí nevšímal, nechala ho být.