Kapitola č. 15: Ginny?

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Hagrid vedl Leu chodbami hradu ke kabinetu profesora Obrany proti černé magii a ona si cestou všechno pozorně prohlížela.

„Já sem Hagrid, jsem tady něco jako hajný a jsem Harryho přítel,“ vysvětloval jí poloobr. „Sem chodil Harry do školy a skutečně to byly úžasný roky,“ zavzpomínal, „a ty se menuješ jak?“ zeptal se jí s úsměvem. Lea mu úsměv opětovala, ale nadále mlčela.

„Hm, nejsi moc upovídaná. Ale však to nic, Harryho přátelé jsou i mý,“ řekl, když zastavil přede dveřmi, kde končila jejich cesta. Zaklepal a čekali, dokud se v nich neobjevila Georgova ryšavá hlava.

„Ahoj, Hagride. Potřebuješ něco, nebo jsi přišel jen na kus řeči?“ zeptal se přátelsky.

„Vlastně mě poslala ředitelka. Máš zavolat Ginny, aby k ní hned přišla, a postarat se o tudle dívku, ale nevím jak se jmenuje, jelikož mi to nechtěla prozradit,“ vysvětlil Hagrid. Až teď si George všiml štíhlé postavy stojící trochu mimo. Vrhl překvapený pohled klíčníkovým směrem, ale ten jen pokrčil rameny.

„Proč má jít Ginny za McGonagallovou? Něco s chlapci? Včera jsem se trochu pohádal s Jamesem, ale jestli jde o to, nemyslím, že je moudré volat Ginny,“ vyzvídal.

„Vlastně, James v noci utekl a ztratil se v lese,“ začal opatrně Hagrid.

„Cože? A to říkáš až teď?“ vykřikl George a chtěl se hned rozběhnout hledat svého synovce, ale Hagridova silná ruka ho zastavila.

„Počkej, von už je zpátky. Harry ho zachránil a teď jsou voba na ošetřovně,“ vysvětlil.

„Hagride, co to meleš? Harry? Jak? Vždyť on...“ nechápal George.

„No, objevil se s ní,“ ukázal na Leu, „u mé chalupy s Jamesem v bezvědomí a křičel, že potřebuje pomoct. On... no... má všechno v hlavě jaksi domotaný. Říká, že nás nepoznává,“ zašeptal Hagrid tak potichu, aby to neslyšel nikdo kromě George. Ten byl překvapený ještě víc a rozhodl se od ředitelky zjistit další informace.

„Ale Ginny nemáš nic říkat. Vona jí to chce ředitelka říct tuším sama. No, já musím jít, nechám vás tu. George se o tebe postará. Doufám, že se ještě uvidíme,“ řekl směrem k Lee a postrčil ji ke dveřím trochu prudčeji, až skoro upadla. George ji však pohotově zachytil.

„Ale, Hagride, nemůžeš přece...“ křičel za ním ještě přítel, ale obr mu už jen mával z dálky. George, který stále ještě držel Leu, ji rychle pustil a vedl jí dovnitř do svého kabinetu a dále do komnaty. Když za sebou zavřel dveře, nechal Leu stát uprostřed místnosti, sám nabral trochu Letaxu a hodil ho do krbu. Když Lea viděla vyrazit smaragdové plameny a George, jak do nich strká hlavu, oči se jí rozšířily údivem.

„Ahoj, mami. Je tu někde Ginny?“ slyšela ho mluvit, ale nepodařilo se jí zachytit odpověď z druhé strany.

„Ahoj, volá tě McGonagallová. Prý máš za ní hned přijít do ředitelny,“ řekl opět. Chvíli bylo ticho, když žena na druhém konci odpovídala, a Lea marně napínala sluch, aby jí slyšela.

„Vím sice, o co jde, ale ona ti to chce říct sama. Rozhodně se nemusíš bát,“ utěšoval jí.

„Musím jít, určitě se uvidíme a nenech ji čekat,“ řekl nakonec a vylezl z krbu. Lea se trochu začervenala, když viděla jeho pohled a uvědomila si, že ji právě přistihl, jak poslouchala soukromý rozhovor.

George se na ní díval, ale z úplně jiného důvodu. Doteď neměl možnost si jí dobře prohlédnout. Teď však sledoval každou linku její tváře, obdivoval krásné lesklé vlasy a hnědé oči, které se ve chvilce studu ukryly za víčka s dlouhými hustými řasami. Chvíli zůstal stát jako opařený a civěl na ni jako na zjevení z jiného světa. Potom si však uvědomil, jak hloupě musí vypadat a že by se měl o ni postarat.

„Tak... tak se tedy posaď,“ ukázal na volné křeslo a přemýšlel, co dál.

„Dáš si něco? Čaj, kávu, nějaký džus?“ nabídl jí, ale když Lea jen přikývla, nevěděl, na kterou z možností to bylo a znervózněl ještě víc. Nakonec oběma objednal čaj a sedl si proti ní. Jeho prvotní předsevzetí, že zjistí, co se stalo, bylo najednou pryč. Seděl tu ve svém kabinetu se ženou, vlastně ještě dívkou, která ho zaujala tak, jako ještě nikdo před tím.

„Hagrid nás ani nepředstavil. Já jsem George, a ty?“ zkusil začít nějakou konverzaci, ale odpovědí mu bylo jen zaryté mlčení a nesmělý úsměv na její tváři. Lea se rozhlížela po místnosti a nevycházela z údivu, kolik všemožných a zajímavých předmětů tu bylo. Najednou na stole zahlédla pergamen a brk, tak se postavila a sebrala je, aby mohla napsat své jméno.

„Lea,“ přečetl nahlas George, co napsala. „Ale proč nemluvíš? Nemůžeš?“ zeptal se překvapeně a ona souhlasně přikývla. Tentokrát opravdu nevěděl, jak pokračovat a tak jí raději provedl po bytě a ukázal jí sprchu a jeden pokoj, kde si mohla odpočinout. On zatím seděl u stolu a přemýšlel, co se to stalo v posledních minutách. Měl by zajít za ředitelkou a zjistit, co se vlastně děje, ale nechtěl ji tu nechávat samotnou, protože stále nevěděl, kdo to je. Ale když přišla s Harrym, pak jí nejspíš může důvěřovat. Nechápal však jedno. Co se stalo s ním. Nikdy ho žádná žena nezaujala jako ona. Chodil kdysi dávno s Angelinou a pak měl pár nezávazných známostí, ale žádná nebyla jako ona. Její přirozená krása ho zasáhla jako blesk z čistého nebe a úplně mu ochromila smysly.



„Je to pravda? Severus říkal, že se Harry vrátil,“ hovořil rychle Brumbál a zvědavost nešla nepostřehnout. Už, už mu chtěla Minerva odpovědět, když se plameny v krbu zvětšily a z nich vystoupila dosti znepokojená Ginny. Když si sedla do nabídnutého křesla, bez okolků začala.

„Co se stalo Minervo? George mi nechtěl nic říct. Jde o chlapce? Vyvedli něco?“ chrlila ze sebe jednu otázku za druhou. Minerva se zhluboka nadechla a přerušila ji.

„Ginny, uklidni se, nejde určitě o nic vážného,“ řekla, ale Ginny ještě víc zbledla.

„Necítíš se dobře?“ lekla se ředitelka. „Ginny, musím ti něco říct, ale potřebuji, aby ses uklidnila. Nejde opravdu o nic vážného, ale musíš se uklidnit, víš co ti říkala Poppy.“
„Já vím, jenže to říkáš tak, že to prostě nejde. Určitě se něco stalo, takže mi to prostě řekni,“ povzdychla Ginny odevzdaně.

„No tak dobrá. Ale snaž se příliš nerozčílit,“ prosila ředitelka a ještě jednou si ji zkoumavě prohlédla. Albus seděl mlčky ve svém portrétu, ale dával pozor, aby mu neuniklo jediné slovo.

„Tak tedy, dnes jsem se dozvěděla, že James v noci utekl, ale je v pořádku,“ dodala druhou část věty rychle, když Ginny zalapala po dechu.

„Cože? Jak to myslíš, že utekl?“

„No, zřejmě se včera dost pohádal s Albusem a pokud jsem dobře informovaná, tak i s Georgem, ale to je teď vedlejší. V noci utekl a ztratil se v lese,“ vysvětlovala.

„Och, to nemyslíš vážně, že ne?“ roztřásla se při tom pomyšlení Ginny.

„Ale Harry ho zachránil a je v pořádku,“ mluvila dále ředitelka a nevnímala přerušení. Až teď se odmlčela a nechala svá slova doznít.

„Harry? ON... On se vrátil?“ zašeptala neslyšně a hlas jí selhal pod náhlým náporem emocí.

„Ano Ginny. Vrátil se,“ snažila se jí podpořit a uklidnit, než jí poví pravdu.

„Kdy? Jak?“ vydechla a v očích měla slzy. Avšak toto byly slzy radosti a úlevy.

„Prostě se tu objevil s Jamesem v náručí.“

„Kde je? Proč není tady, aby mi to řekl sám?“ nechápala. „Není zraněný, že ne?“ zděsila se znovu.

„Ne, není zraněný. Ale i tak je tu něco, co ti musím říct. Jen nevím jak,“ povzdychla Minerva.

„Tak už mluv, prosím,“ vykřikla Ginny, která to už nemohla déle vydržet.

„Harry je v pořádku, ale ztratil paměť,“ vyslovila konečně to, co nechtěla. Zaregistrovala, jak sebou Brumbál ve svém obraze trhl a Ginny také.

„Jak to myslíš, že ztratil paměť? Nevzpomíná si, co se stalo?“

„Ne, hůř. On vůbec neví, kdo je, ani kdo jsme my. Přinesl sem Jamese, protože potřeboval pomoc, ale ani v nejmenším netušil, že je to jeho syn,“ vysvětlovala Minerva.

„Když pak k němu přiběhl Albus, byl velmi zmatený a nepoznal ani Hagrida ani mě.“

„Takže si myslíš, že nepozná ani mě? Někdo mu vymazal paměť?“ hádala Ginny.

„Poppy tvrdí, že jde o fyziologickou příčinu, ne o následek kouzla. Takže by se mu mohla vrátit. Možná když tě uvidí...“ řekla s nadějí.

„Tak na co ještě čekáme? Pojďme za ním!“ vyskočila Ginny z křesla. „A co je s Jamesem? Říkala jsi, že je v pořádku.“

„Ano, Harry ho zachránil před mozkomorem, ale měl mírný otřes mozku, se kterým mu pomohl Albus. Ten na nás čeká také na ošetřovně,“ vysvětlila a podala jí mosaznou krabičku s Letaxem, aby se mohly přemístit rovnou na ošetřovnu.

Bylo tam překvapivě ticho. Ginny popošla k zatáhnutému závěsu, na který jí ukázala Minerva a opatrně ho odhrnula.

„Harry?“ zašeptala plaše. Uviděla svého muže sedět na posteli se zamračeným výrazem, jak si zkoumavě prohlíží její zlatý medailón. Při tom oslovení sebou mírně škubl. Ještě si nezvykl, že má konečně jméno, které však sám nezná. Podíval se na ni a pak na fotku v přívěsku. Byla to ona. Rychle vyskočil z postele a opatrně k ní došel. Ona přešla za závěs a nechala ho za sebou opět volně spadnout. Nesměle k němu natáhla ruku. Chtěla se ujistit, že to není sen. Nechal ji dotknout se své tváře a zavřel oči. Nevěděl, co by měl cítit, ale doufal, že ten dotyk pozná a nakonec pozná i ji. Jenže se nic nestalo. Ginny však nezůstala jen při dotyku a pevně ho objala. Sama pro sebe si něco šeptala a nepustila ho, dokud ji od sebe neodstrčil tak, aby jí mohl pohlédnout do očí. Zrcadlila se v nich radost i bolest současně.

„Ty jsi...“ začal, ale samozřejmě nevěděl, jak pokračovat.

„To jsem já, Ginny. Nevzpomínáš si?“ zašeptala a slzy jí samovolně stékaly po tváři. Harry její tvář vzal do dlaní a jemně ty slzy setřel.

„Promiň,“ sklonil zrak zahanbeně, „nevím ani, kdo jsem já.“

„To nic. To bude v pořádku, zlato. Uvidíš. Co nevidět si vzpomeneš,“ utěšovala ho a jemně ho políbila, ale on nadále stál nehybně a v duchu si vyčítal, jak je možné, že zapomněl.

„Proč jsem tě opustil?“ zeptal se bezvýrazně. Ginny na něj pohlédla tentokrát překvapeně.

„Neopustil jsi nás. To bys nikdy neudělal. Nikdo z nás neví, co se přesně stalo, ale zmizel jsi beze stopy. Už jsem přestávala doufat... ale to je teď vedlejší. Jsi zpět a už nikdy tě nenechám odejít,“ objala ho znovu.

„Promiň, já ti nechci ublížit, ale všechno to je... já nevím, zvláštní. Proč si nepamatuji tebe ani děti? Kolik dětí vlastně máme?“ zeptal se jakoby mimochodem, když spatřil její bříško. Poodešel od ní a posadil se zpět na postel. Ginny na chvíli zavřela oči, aby se uklidnila. byla neskutečně šťastná, že je zpátky a živý, ale měl pravdu, velmi ji ranilo, že ji nepoznává.

„Nejstarší je James, ten kterého jsi dnes zachránil. Potom Albus a ještě Lilly, ta je doma. A dvě jsou na cestě,“ odpověděla mu trochu vyrovnaněji a sedla si k němu. Když se o něj opřela, neucukl.

„Pojďme se podívat na chlapce,“ navrhla.

„Raději jdi sama. Myslím, že ten mladší, Albus jsi říkala, že se jmenuje, byl asi velmi zklamaný,“ povzdychl si.

„To určitě není pravda. Děti celou dobu myslely jen na to, kdy se vrátíš. A já také. Oni tě zbožňují a určitě jsou stejně šťastní jako já, že jsi zpět.“

„Když mě tak zbožňují, proč si je sakra nepamatuju?“ nadával si Harry, ale nebylo mu to nic platné. Nadávky ani vlastní výčitky mu paměť nevrátí.

„Dejme tomu čas,“ utěšovala ho Ginny a podařilo se jí přesvědčit ho, aby šel za chlapci s ní, i když se ještě chvíli zdráhal.