čtvrtek 27. prosince 2007

Kapitola č. 16: Sdílené vzpomínky

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Ginny vedla Harryho za ruku k Jamesově posteli, kde kromě byli i Albus a Minerva. James se už probral a omlouval se bratrovi za hádku i za útěk. Když uviděl otce, jeho tvář se rozzářila.

„Já jsem věděl, že jsi to ty, tati,“ vykřikl radostně a Albus je s napětím sledoval. Ustrašeně pohlédl na otce, protože stále nechápal. Ale Ginny se ujala slova.

„Taťka se teď necítí moc dobře, tak ho vezmu domů, aby se mu udělalo líp,“ vysvětlovala jim, „nic to není, jen byl velmi dlouho pryč,“ dodala, když viděla Albusův zaražený výraz.

„Jsi v pořádku, Jamie?“ zeptala se starostlivě staršího syna, ale skoro se nemusela ptát. Chlapcova tvář byla po několika měsících zase usměvavá. Nevěděl totiž, že ho otec nepoznává a nikdo mu to neměl v plánu říct.

„Tak si hlavně dávejte pozor a už žádná noční dobrodružství,“ řekla a přísně se podívala na Jamese, potom je ovšem oba objala a slíbila, že jim brzy napíše. Nakonec o něco požádala ředitelku a odvedla Harryho z ošetřovny. Chtěla použít krb v ředitelně, aby se dostali domů.

„Harry, věříš mi?“ zeptala se ho, když sahala pro mosaznou krabičku na krbové římse.

„Co? No, ano,“ odpověděl zaraženě.

„Dobře. Tak mi podej ruku a postav se sem,“ ukázala do krbu. Tvářil se překvapeně a nevěřícně, ale poslechl ji. Ginny nabrala Letax do ruky a přitiskla se k Harrymu.

„Náš domov,“ řekla jasně a zřetelně a smaragdové plameny je pohltily. Nakonec vyšli na druhé straně v jejich obýváčku.

Harry se rozhlédl po pokoji a jeho zrak spočinul na rodinných fotkách, které byly rozestavěné všude okolo. Ginny ho tiše sledovala, jen občas mu objasnila, kdo je na fotce, když se u ní zastavil. Takže mu ukázala Hermionu a Rona, jeho nejlepší přátele, její rodiče a bratry a pár známých.

„Co jsou to za divné věci, co se všude kolem dějí? Ten krb, hýbající se fotky, ty hůlky a tak...“ zeptal se.

„To vše je součástí našeho života. Jsme kouzelníci a tyto věci jsou v našem světě úplně normální,“ odpověděla mu. Harry však rezignovaně dosedl na gauč a skryl si hlavu do dlaní. Zoufalství bylo cítit z každého jeho pohybu.

„Proč? Proč si nic nepamatuju? Jak je to možné?“ ptal se stále dokola. Potom vzhlédl a smutně se jí zadíval do očí.

„Promiň mi to. Musí to být pro tebe asi strašné, že tě nepoznávám, ale chtěl bych. Tak strašně bych chtěl.“

Sedla si blízko něj a odhrnula mu vlasy z čela. Přiměla ho opět podívat se jí do očí a jemně mu řekla: „Šš, Harry. Strašné bylo pomyšlení, že jsem tě navždy ztratila. Toto společně zvládneme. Přece jsme zvládli horší věci.“

„Opravdu? Co může být horší, než vymazat ze svých vzpomínek své nejbližší?“

„Jsou věci, které bych ti raději sama z paměti vymazala. Ale věř mi, že to bude v pořádku. A když ne...“ povzdychla si.

„Když ne?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Začneme znova,“ dokončila. Na chvíli se zamyslela a najednou dostala nápad.

„Počkej tu, možná bychom mohli něco zkusit,“ vyběhla po schodech nahoru a za chvíli se vrátila s velkou kamennou miskou.

„Toto je myslánka. Slouží k odkládání vzpomínek. Uložím do ní svoje a společně se na ně můžeme podívat. Možná ti to pomůže,“ navrhla.

„Když myslíš,“ pokrčil rameny Harry. Ginny tedy vytáhla hůlku a přiložila si jí ke spánku.

„Pensare non pensatum,“ zašeptala a vytáhla stříbrnou vzpomínku, kterou uložila do myslánky. Zopakovala to asi třikrát a potom ji posunula doprostřed stolu. Myšlenky v ní vířily jedna přes druhou a Harry to se zájmem sledoval.

„Chceš to vidět?“ zeptala se ho a když přikývl chytila ho za ruku a společně se sklonili nad kamennou miskou. Jemná bílá mlha je pohltila a ocitli se v malém útulném pokoji, kde bylo kromě nich několik postav.

„Ach, Ginny, já jsem tak šťastná. Nejprve Ron s Hermionou a teď konečně vy dva. Jste pro sebe jako stvořeni,“ rozplývala se Molly Weasleyová. Ginny se na ni vděčně podívala a trpělivě bez hnutí seděla, dokud jí Hermiona nepřipnula do vlasů jemný věneček z čerstvých květin.

„Vypadáš nádherně,“ řekl od dveří mužský hlas. Byl to Ron, který právě přišel za svou sestrou.

„Děkuji ti, bráško. Ty šaty navrhla mamka s Hermionou, usmála se a postavila se, aby si ji mohl bratr prohlédnout lépe.

„No, Harry má teda z pekla štěstí, že tě má. Kdybys nebyla má sestra, normálně mu závidím,“ ušklíbl se. „Tak vám přeji hodně štěstí. Vám dvěma to určitě bude klapat, ale kdyby něco, tak je mi jedno, že je to kamarád. Klidně mi řekni a já mu vysvětlím, jak to u nás v rodině funguje,“ řekl Ron vážným tónem, ale vysloužil si jen salvu smíchu sestry, matky i manželky.

„Měl bys už jít, jinak bude Harry zmatkovat, že se mu ztratil svědek,“ vystrčila ho Hermiona a než zavřela, políbila ho. „A ne, abys něco vyvedl,“ usmála se a zabouchla mu před nosem.

„Bere své bratrské povinnosti opravdu vážně. Doma celou dobu mudroval, jak bude těžké, mít za švagra nejlepšího přítele,“ kroutila hlavou Hermiona a upravila poslední detaily na Ginnyiných šatech.

„Jsi opravdu krásná,“ konstatovaly s Molly jednohlasně. Ginny si nahlas povzdychla.

„Jsem tak nervózní,“ přiznala a kousala si spodní ret.

„To je každá nevěsta v den vlastní svatby. Trochu se napij,“ podávala jí pohár Molly a dohlédla, aby jej dcera vypila až do dna. „Je to lepší?“ zeptala se starostlivě.

„Ano mami. Děkuji za všechno,“ objala Ginny matku.

„Moje děvčátko se dnes vdává,“ plakala radostí Molly Weasleyová.

„No tak, mami. Vždyť se tím nic nemění. Neplač nebo začnu taky.“

„Žádné slzy, už je nejvyšší čas,“ okřikla je jemně Hermiona a na důkaz jejích slov, že je čas jít, strčil do dveří hlavu nejstarší člen rodiny, pan Weasley.

„Tak kde je moje princezna?“ pozdravil je a při pohledu na dceru oněměl úžasem. Stejně jako Molly ji objal a popřál hodně štěstí.

„A teď už bychom měli jít. Harry začíná být nervózní,“ snažil se odlehčit situaci. Vzal dceru za ruku, aby ji odvedl k jejímu nastávajícímu. Skutečná Ginny s Harrym šli mlčky za nimi, dokud nevyšli zahradní brankou na plochu upravenou speciálně pro slavnost.

Když se Molly a Hermiona postavily na svá místa, vedl Artur svou dceru uličkou mezi židlemi zaplněnými hosty. Když je uviděli, všichni se postavili a vzdychali nad krásnou nevěstou. Její přítelkyně ze školy jí tiše záviděly a učitelé a rodinní přátelé je s hrdostí sledovali. Krásnou atmosféru tohoto jedinečného dne doplňovala očarovaná harfa, která vydávala ty nejjemnější a nejlíbeznější tóny, jaké kdo kdy slyšel.

Na konci uličky byl postaven jakýsi oltář, zdobený čerstvými květy. Za ním se usmíval oddávající a čekal, než nevěsta přistoupí k ženichovi. Když Artur dával ruku své dcery nervóznímu Harrymu, poplácal ho po rameni.

„Dej mi na ní pozor, synku,“ řekl prostě a přidal se ke své manželce, která stála v první řadě mezi nejbližšími příbuznými. Harry přikývl, ale jeho mysl byla zaujata jediným. Pohledem na Ginny. Nesměle se na ní usmíval a až když ho Ron zezadu postrčil směrem k oltáři, trochu se vzpamatoval. Jeho zrak však stále směřoval k Ginny a vypadalo to, že oddávajícího, který něco hovořil, vůbec nevnímal. Opět pocítil nepříjemné šťouchnutí zezadu a on se zmateně rozhlédl. Ginny na něj mrkla a zašeptala tak, aby ji slyšel jen on: „To mě tu necháš stát celý den?“

„Cože?“ zeptal se nahlas a vyvolal tím všeobecné pobavení mezi hosty.

„Ptal jsem se, berete si tuto ženu, Ginervu Weasleyovou, za svou manželku a budete ji milovat do konce života, v dobrém i zlém...“ tázal se znovu oddávající. Než však stihl větu dokončit, Harry pohlédl Ginny do očí a odpověděl: „Ano, beru.“

Jeho další slova patřily jen jí, ale samozřejmě je slyšeli všichni.

„Bez tebe by můj život neměl víc smysl. Chci být jen s tebou do konce života.“

„Jsem navždy jen tvá,“ odpověděla mu s láskou a svůj slib zpečetili prvním manželským polibkem. Hosté zajásali a začali jim nadšeně tleskat. Slova oddávajícího: „Tímto prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené,“ nikdo nevnímal.

Novomanželé stáli vedle sebe a přijímali gratulace od přátel a blízkých a mnozí z nich se neubránili slzám radosti. Ginny a Harry zářili radostí jako ještě nikdy předtím. Když i poslední gratulant vyjádřil své přání všeho dobrého, snesl se odněkud z oblohy nádherný pták a začal zpívat svou Píseň lásky, která všechny hluboko zasáhla a Harryho a Ginnyinu lásku zpečetila pevněji, než samotný manželský slib.

Okolo skutečné Ginny a Harryho to zavířilo a obraz se změnil. Ginny ležela v posteli a i když byla unavená, na tváři jí zářil spokojený a šťastný úsměv. Harry stál vedle ní a v náručí držel drobné dětské tělíčko a díval se na něj jako na největší zázrak světa.

„Je tak krásný,“ zašeptal a podíval se na Ginny. Přišel k ní blíž a dal jí ho na ruce. Potom si k ní sedl, opatrně, aby měla pohodlí a mlčky vychutnával tuto chvíli.

„Jsem ten nejšťastnější člověk na světě,“ řekl nakonec a políbil ji.

„Tak ona to je skutečně pravda?“ zašeptal skutečný Harry a zamyslel se, nevšímajíc si Ginnyina překvapeného výrazu. Obraz kolem nich se opět rozvířil a ocitli se opět v obýváčku svého domu.

„Vzpomněl sis na něco?“ vyzvídala Ginny naléhavě.

„Ne, já... to jak jsem ho držel v náručí... myslím, že se mi o tom zdálo. Opravdu se to tedy stalo?“

„Ano, to byl Jamie. Ale když se ti to mohlo zdát, tak nepochybuji, že se brzy tvá paměť vrátí. Zdálo se ti ještě něco?“ v jejím hlase zaznívala naděje. Harry jí řekl o některých svých snech, ale jak pochopila, většinou to byly noční můry způsobené Voldemortem.

„Ano, tohle všechno se stalo, ale nechtěj ode mě, abych ti to vysvětlila. Jsou to ty vzpomínky, které by se raději vracet neměly,“ zamračila se. „Takže ti nic z toho nebylo povědomé?“

Harry jen zakroutil hlavou.

„Ale jedno je mi z tvých vzpomínek jasné. Asi jsem tě velmi miloval. A ty... ty mě zřejmě také,“ řekl přiškrceným hlasem.

„A na tom se nikdy nic nezměnilo, Harry,“ objala ho a schoulila se mu v náručí, jakoby hledala jeho oporu a ochranu. „Nikdy,“ zopakovala potichu.

3 komentáře:

Lenka řekl(a)...

Je to vopravdu nádherný, ale česky by to bylo 1000x lepší !!!!!!!!!!!!

Anonymní řekl(a)...

prosím přeložit do češtiny !!!!!!

Aisha Stará řekl(a)...

Úžasný!!!!!!!!!!!