Kapitola č. 14: Nepoznávám vás

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Minerva seděla za svým stolem v ředitelně a opravovala eseje svých studentů. Vždy vstávala velmi brzy a ještě před snídaní stihla udělat hodně ze svých povinností. Dnes tomu nebylo jinak. Než sejde do Velké síně, má přinejmenším ještě hodinu čas. Vyrušilo jí však slabé, sotva slyšitelné zaklepání. Překvapeně vzhlédla od pergamenu, který měla právě rozložený před sebou, a vyzvala návštěvníka, aby vstoupil.

„Albusi? U Merlina, co tu děláš tak brzy? Stalo se něco?“ lekla se, když ho viděla stát ve dveřích.

„Promiň, nevěděl jsem, jestli ještě nespíš,“ řekl kajícně.

„Ne, jsem vzhůru už dost dlouho. Nestůj mezi dveřmi a sedni si,“ pokynula mu ke křeslu, i když se nezdálo, že by vešel dobrovolně.

„A teď mi řekni, co se stalo. Nestává se často, aby jsi za mnou přišel tak brzy ráno,“ dožadovala se ředitelka vysvětlení.

„Nestalo se nic vážného, neboj. Jen jsem trochu smutný a nemohl jsem už spát,“ odpověděl vyhýbavě.

„A řekneš mi, proč jsi smutný?“ naléhala.

:To nic. Jen... trochu jsme se pohádali s Jamesem.“

„Aha,“ pochopila, ale kdyby tušila, že Albus spal celou noc v Komnatě nejvyšší potřeby, rozhodně by nepoužila stejně klidný tón.

„Chceš si o tom promluvit?“ navrhla mírně.

„Ani ne. Jen jsem myslel... že bych se mohl něčím zaměstnat, abych na to zapomněl,“ odpověděl potichu. „Ale kde je profesor Snape?“ zeptal se najednou překvapeně, když si všiml, že portrét bývalého ředitele zmizel.

„Takže přeci jen chceš s někým mluvit?“ zeptala se podezřívavě a trochu jí mrzelo, že Albus bude raději mluvit se Severusem.

„Ne, ale profesor mi slíbil, že mě bude doučovat v lektvarech, a tak jsem se přišel zeptat, jestli bychom nemohli začít už teď,“ odtušil Al.

„Tak proto...“ konstatovala, jakoby až teď něco pochopila. „Tak pojď se mnou. Severus mě včera večer požádal, abychom jeho portrét přesunuli do vedlejší místnosti, která slouží jako soukromá laboratoř ředitele. Já ji moc nepoužívám...“ dovedla ho do menší místnosti skryté za prostornou knihovnou.

„Tady budete mít víc soukromí, i když budu potřebovat pracovat,“ mrkla na něj Minerva a nechala ho stát uprostřed místnosti samotného. Snapeův obraz visel na volné stěně proti pracovnímu stolu, na kterém byly rozloženy nejrůznější přísady do lektvarů. Zkoumavě si prohlédl několik flaštiček naplněných po okraj různobarevnými tekutinami.

„Co získám, když přidám do odvaru pelyňku pravého drcený kořen asfodelu?“ ozval se za ním hluboký hlas profesora lektvarů. Albus se lekl a vystrašeně se ohlédl za hlasem.

„Dobré ráno, pane profesore. Neslyšel jsem vás přijít,“ vysoukal ze sebe, když se trochu vzpamatoval.

„Za to já jsem tě slyšel hned. Tak co? Znáš odpověď?“ zeptal se vážným hlasem. Albuse to překvapilo, ale ze všech sil si snažil vzpomenout na něco, co by mohlo vzniknout spojením těchto přísad. Najednou si vzpomněl.

„Myslím, že vznikne lektvar nazývaný Doušek živé smrti, pane,“ odpověděl zdvořile a čekal, co bude dál.

„Správně. No, možná to s tebou nebude tak beznadějné,“ poznamenal suše a vrátil se ve vzpomínkách o několik roků zpátky, kdy tu samou otázku položil Harrymu na jejich první společné hodině.

„Jsi tu dnes velmi brzy. Co se stalo?“ zeptal se věcně.

„Nic, jen jsem myslel, tedy pokud nic nenamítnete, že bychom mohli začít s tím doučováním,“ odpověděl stejně vyhýbavě, jako před chvílí ředitelce. Severus si ho přeměřil zkoumavým pohledem, ale neřekl nic.

„Požádal jsem ředitelku, aby nám umožnila používat tuto laboratoř. Teorie je jedna věc, tu určitě zvládneš hravě, ale uvědomil jsem si, že bez praxe to nejde, a domnívám se, že to tímto způsobem nějak zvládneme. Jsi si opravdu jistý, že chceš začít už teď? Byl jsi už vlastně na snídani?“ zeptal se a v očekávání zdvihl obočí.

„Ne, pane, nemám hlad. Rád bych už začal,“ odpověděl rozhodně Albus a postavil se ke stolu.

„Tam ne! Posaď se sem,“ ukázal Snape na křeslo, kde na něj bude mít nejlepší výhled.

„Dnes ještě praxi vynecháme. Musím se ujistit, jak jsi zvládl učivo prvního ročníku. Základy jsou důležité a jestli je nemáš dostatečně pevné, potom na tom ztroskotá všechno,“ poučoval Snape.

„Rozumím, pane,“ odpověděl potichu Albus. Doufal, že když zaměstná svou mysl soustředěním na lektvary, přestane myslet na hádku s bratrem, a když se potom vrátí do společenské místnosti, všechno bude v pořádku.

„Takže, jaký je rozdíl mezi aconitum lycoctonum a aconitum napellus?“ dal mu Snape další ze svých oblíbených otázek. Když chlapec opět odpověděl správně, Snape se v duchu usmíval.

„A teď bych rád slyšel základní vlastnosti lektvaru, o kterém jsi mluvil před chvílí. Doušek živé smrti. Podařilo se ti ho minulý rok připravit správně?“

„Ne, pane. Roztavil jsem kotlík,“ přiznal potichu Albus.

„Takže mi řekni jeho základní vlastnosti a způsob přípravy. Taky chci vědět, jaké chyby můžou vést k podobné nehodě, jaká se ti přihodila. Bude to totiž první lektvar, který se pokusíš uvařit, a já bych jen nerad viděl vytékat ten lektvar z roztaveného kotlíku,“ řekl Snape velmi temným a vážným hlasem, který Albus slyšel jen vyjímečně. Ale sám se rozhodl přijmout doučování a chtěl se opravdu zlepšit. Takže asi potřebuje přísného učitele. Zhluboka se nadechl, aby odpověděl na Snapeovu otázku nejlíp, jak mohl.

„Doušek živé smrti je velmi silný uspávací lektvar, jehož složkami jsou: pelyněk pravý, drcený kořen asfodelu, mločí oči, výluh z mandragory a sušená kopřiva,“ pak se na chvíli odmlčel, aby si v hlavě ujasnil postup.

„Nejprve si připravíme odvar z pelyňku pravédo, který necháme stát asi 20 minut,“ začal váhavě.

„15 minut bohatě postačí,“ opravil ho Snape. „Pokračuj!“

„Tak tedy 15 minut, potom přidáme...“ řekl a jeho další slova byla přerušena ředitelkou, která bez varování vstoupila dovnitř.

„Albusi, pojď rychle se mnou,“ přikázala chlapci.

„Co se stalo?“ zeptal se Albus i Snape téměř jednohlasně. Minerva se trochu pousmála, když jim to říkala.

„Tvůj otec, Ale. Vrátil se! Je s Jamesem na ošetřovně.“

„James je zraněný?“ zeptal se vystrašeně Albus.

„Není to nic vážného. Tvůj otec je s ním, tak pojď rychle. Nebo ho nechceš vidět?“

Albus víc neváhal, vyskočil z křesla a vyběhl z laboratoře bez jediného slova. Snape v místnosti osaměl. „Tak se konečně vrátil? Kde byl doteď? Už jsem si vážně myslel, že uvázl v mezisvětě a nikdy se nevrátí,“ zabýval se myšlenkami sedíc ve svém obraze, zatímco Albus se s ředitelkou přemístili krbem na ošetřovnu.

„Tati? Tati! Tati, jsem tak rád, že jsi zase zpátky. Tak moc jsi mi chyběl,“ vrhl se Albus na překvapeného černovlasého kouzelníka stojícího u jedné z postelí. Vrhl se mu do náruče a pevně otce objímal. Harry byl zmatený. Radost, že konečně našel, co hledal, vystřídala bolest a zklamání ze sebe samého. Věřil, že když uvidí někoho blízkého a známého, všechny vzpomínky se mu najednou vrátí. A teď ho tu objímal chlapec, který je zřejmě jeho syn, a on ani neví, jak se jmenuje. Ten hlas... byl mu povědomý. Ano, byl to ten samý hlas, co ho včera večer tak naléhavě volal. Pohladil chlapce po vlasech a trošku ho od sebe odstrčil. Obrátil se k ošetřovatelce, která se skláněla nad postelí s Jamesem, který byl stále ještě v bezvědomí.

„Jak mu je? Bude v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Jestli to dobře pochopil, byl to jeho starší syn.

„Má jen slabý otřes mozku. To lehce odstraním jediným kouzlem. Měl štěstí, že jste ho před tím mozkomorem zachránil,“ odpověděla ošetřovatelka a zdvihla hůlku připravená chlapci pomoct.

„Mohl bych já?“ zeptal se Albus nesměle a když Pomfreyová v pochybnostech zvedla obočí, promluvila ředitelka.

„Dovol mu to, Poppy. Nepochybuji o tom, že to zvládne,“ zastala se svého pravnuka.

Když tedy přikývla, popošel Albus k posteli a dal bratrovi ruku na čelo. Ponořil se do svého nitra, a když byl na dosah svých magických schopností, myslel na to, co chce udělat. Netrvalo to ani 5 minut, i když se zdálo, že se nic neděje. Když se Albus vrátil zpět, vystřídala ho Poppy a Jamese opět vyšetřila.

„No tohle, to jsem blázen,“ zakroutila hlavou, protože neměla víc slov. Když si všichni byli jistí, že James je v pořádku, popošla teď i Minerva k Harrymu.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi zpět, Harry,“ řekla a v očích se jí zaleskly slzy. „Musíme to hned říct Ginny,“ dodala a chtěla se krbem přenést do své kanceláře, ale Harry jí zastavil.

„Promiňte, ale... já nevím, jak to vysvětlit. Já totiž... já vás nepoznávám,“ přiznal nakonec a napětí, které zavládlo v místnosti, by se dalo krájet. První se vzpamatoval Hagrid.

„Jak to myslíš, že nás nepoznáváš, Harry? To jsi zapomněl na své přátele a rodinu?“ nerozuměl poloobr.

„Já nevím, co se stalo. Já nevím, kdo jsem,“ vykřikl najednou. „Nevím, kde jsem teď, ani kdo jste vy a co se to tu děje za divné věci. Prostě nevím,“ zoufal si. Lea, která doteď stála trochu bokem a všechno pozorně sledovala, viděla, že potřebuje oporu, a tak k němu popošlá blíže a dala mu ruku na rameno. Vděčně se na ní usmál a potom se odvážil podívat na ostatní v místnosti, kteří stále nechápali, co se děje.

„Harry, takže ty opravdu nevíš, kde teď jsi? Ani kdo jsme my? Nepoznáváš vlastní syny?“ zašeptala zděšeně Minerva. Harry opět zkroušeně sklopil zrak a přikývl.

Albus, který doteď otce sledoval, se pomalu přesunul k bratrovi a sedl si k němu na postel. „Jeho otec je konečně tu, ale tvrdí, že ho nepoznává. Nevzpomíná si na to, že je jeho syn, takže asi zapomněl i na matku a Lilly. A kdo je ta žena, co je s ním? Tu zase nezná on, ale zdá se, že ji má otec rád. Opustí je, když na ně zapomněl, a odejde s ní?“ dumal Al.

„Harry, dovolíš madam Pomfreyové, aby tě prohlédla? Zjistí, jestli by ti nemohla pomoct. Možná, jestli na tebe někdo použil Obliviatte, by s tím šlo něco udělat,“ navrhla Minerva stále trochu vyvedená z míry. Harry neměl námitky, a tak si ho ošetřovatelka odvedla vedle.

„Hagride, prosím vás, řekněte Georgovi Weasleymu, aby zavolal Ginny do mé pracovny. A ať se postará o tu dívku, co přišla s Harrym. Vypadá unaveně,“ přikázala Minerva Hagridovi a když poloobr s milým úsměvem řekl Lee, aby ho následovala, přistoupila k Albusovi a položila mu ruce na ramena.

„To bude v pořádku, Albusi. Otec si určitě vzpomene. Hlavní je, že je zpět, nemyslíš?“ snažila se ho povzbudit. Chlapce přikývl a snažil se nenápadně utřít slzy.

Když se Poppy vrátila z vedlejší místnosti, tvářila se neurčitě.

„Jeho ztráta paměti není způsobena kouzlem. Jde o fyziologický problém a já s tím nemůžu nic udělat. Paměť by se mu měla vrátit samovolně, ale chce to čas,“ vysvětlila.

„Zjistila jsi nějaká jiná zranění?“ zeptala se plaše ředitelka.

„Pár zlomených žeber a zřejmě ještě jiné fraktury, ale všechny jsou dávno zahojené a i ostatní poranění byla asi léčená. Teď je úplně v pořádku,“ konstatovala ošetřovatelka.

„Dobrá tedy, zřejmě by mu měl někdo vysvětlit, kdo je a kdo jsme my. Ale nejprve to musím říct Ginny. Bude ráda, že je v pořádku, ale musí být na to připravená. Jestli si nevzpomněl, když viděl chlapce, mohl by podobně zareagovat i na ni,“ povzdychla si Minerva.

„Chudáci. Co tu rodinu ještě postihne?“ souhlasila Poppy. „Nechám ho tu na ošetřovně, dokud nepřijdete s Ginny,“ navrhla a Minerva jí poděkovala za pomoc.

„Albusi, za chvíli se vrátím s tvojí matkou. Zůstaneš u bratra?“ zeptala se ho a zamířila do ředitelny. Nepoužila krb, protože si chtěla v hlavě utřídit myšlenky a promyslet si, co řekne Ginny.