Kapitola č. 13: Klidné Vánoce a překvapení II.

Zkušenost Cassii napovídala, že to nemusí být on, ale past. Proto zvedla ruku s atrapou hůlky a namířila ji na něj.

„Opravdu jsem to já, Cassia by to poznala,“ řekl jí.

„Cassia by k sobě nepustila nikoho, o kom ví, že je mrtvý, bez toho, aby jí dovolil nahlédnout do své mysli. Sám jste mě to učil.“

Oba navzájem se zkoušeli, zjišťovali, o koho jde, ale ani tak tomu nemohla uvěřit. Dotyčný se usmál, „Dobře, podívej se, ale měla bys vědět, že ani já neuvěřím, dokud nenahlédnu.“

Cassia nahlédla do jeho mysli a opravdu viděla to, co viděla. Viděla, jak sedí za stolem a on jí vysvětluje text. Pak ho viděla, jak mluví s Brumbálem i s Voldemortem. Byl to on. O tom nemohlo být pochyb.

Poté nahlédl on do její mysli, viděl, jak spolu rozmlouvají, když ji učil a o tom nemohl nikdo vědět.

Překvapená zůstala stát a sklonila hůlku. Nevěděla, co říct, jak zareagovat.

„U Merlina! Říkali, že vás viděli zemřít, jak se vám podařilo přežít?“

Přistoupila blíž k němu. Byl to opravdu on. Severus Snape. Ale byl jiný. Jako by si důkladně odpočinul a konečně ho netížil těžký úděl zvěda. Pousmál se na ni a sedl si.

Všechno vám vysvětlím, ale ne tady. Bude lepší, když půjdeme k nám.“

„K nám?“ zvědavě na něj pohlédla. Opravdu viděla, co viděla? Opravdu se usmál. Nebyl to jeho obvyklý úšklebek, ale skutečný úsměv. Musí to být opravdový Severus Snape, jelikož kdyby se ho někdo pokusil napodobit, neusmíval by se.

Neodpověděl, vyšel ven a čekal na ni. Když se trochu vzpamatovala, vyšla za ním a společně vyrazili přes dvůr za domek do stínu. Poté co zamkla a zapečetila dveře, se ho zeptala: „A kam jdeme?“

„Věříte mi?“ podíval se na ni a čekal na odpověď.

„Ano.“

„Tak mi podejte ruku,“ natáhl k ní svoji a čekal.

S myšlenkou, že možná dělá chybu, ho vzala za ruku a nechala se při přemisťování vést.

Když otevřela oči, viděla, že se přemístili do lesa, všude bylo sněhu po kolena, ale oni stáli na vyšlapané pěšině. Snape ji pustil a pokynul jí, aby ho následovala. Šla tedy za ním a po chvilce se ocitli na okraji lesa a asi deset metrů před nimi začínal kopec. Kráčeli po pěšině a mrazivý vzduch se jim zařezával do tváří. Najednou se před nimi objevily dveře a po nich i dům.

„Nemáte strach z lavin?“

„O to jsem se postaral.“

„A jak jste se dostal do domu?“

„Brumbál mi nechal klíč.“

Došli ke dveřím, které se po vyslovení hesla otevřely a pustily je dovnitř. Ocitli se v chodbičce, kde převládala tma. Náhle se rozsvítilo. Objevily se dvoje dveře, jedny vpravo a druhé naproti. Ty otevřel a pozval ji dál. Cassia pomalu vešla a vychutnávala si teplo pokoje a hořícího krbu. Byli v obývacím pokoji. Před krbem stála pohovka a dvě křesla a u okna stál stůl. A za stolem…

Za stolem seděla žena s kaštanovými vlasy a něco psala. Když zaslechla, že vstoupili do místnosti, zvedla hlavu a otočila se. Cassii překvapila. Byla velmi hezká a mladá. Přívětivě se na ně usmála a vstala. V tom okamžiku si Cassia všimla, že je těhotná. Přešla k nim a k jejímu překvapení objala Severuse a políbila ho.

Ještě štěstí, že má takový výcvik, jinak by tak rychle nezvládla ten šok a teď by tu stála s otevřenými ústy. Takhle se jí to podařilo rychle překonat a usmála se. Možná ho někteří neměli rádi, ale Cassia věděla, co musel překonat, Brumbál jí to řekl, těsně před smrtí.

Přála mu to, jenom ji to překvapilo. Velice překvapilo.

Když se od sebe odtrhli, žena přešla k ní a podala jí ruku. „Vítejte, jmenuji se Yvainne. Posaďte se,“ nabídla jí křeslo u krbu.

„Děkuji, já jsem Cassia.“

Posadili se ke krbu a Cassia čekala, až jí řeknou, proč ji zavolali. Neušlo jí jak se na sebe dívají a jak Severus pomáhá Yvainne posadit se. Kdo by to do něj řekl? Pomyslela na reakce lidí, kteří ho znali, kdyby ho viděli. Znovu se pousmála a čekala.

„Blahopřeji, jak tak počítám… Museli jste se velmi snažit, abyste se ukryli.“

Severus si sedl a pohlédl na ni. Kdyby tak tušila, že Yvainne tehdy byla studentka…

Opravdu nevěděl o nikom, komu by mohl víc důvěřovat, než jí, kromě Yvainne. Měla vlivné kontakty, postavení, o kterém toho mnoho nevěděl, ale každopádně vládla mocí, která přesahovala i moc ministerstva.

„Děkuji. Zavolal jsem vás, protože potřebujeme pomoc. Skrýváme se od doby, kdy jsem… hmm… zemřel, ale dlouhodobě to bez pomoci zvenčí nejde,“ nadechl se a bylo vidět, že nerad žádá o pomoc, ale nyní měl dobrý důvod, aby to udělal.

„Rozumím. I tomu, proč se ukrýváte. Dost lidí vás nenávidí, od chvíle, kdy se dozvěděli, kdo jste a co skutečně děláte. Dokud je nedopadneme, měli byste zůstat v úkrytu.“

„Děkuji za pochopení. Vím, že moje jméno bylo očištěno, ale ministerstvu příliš nevěřím, kdežto vás znám, tak jsem myslel, že to takhle bylo lepší,“ tázavě se na ni podíval a čekal na její reakci.

„No, nyní je zajímá něco z velice černé magie, něco co chtěl Voldemort, ale ještě to nenašli. Někteří už nikdy nic nepromluví, ale dokud ostatní nechytíme…“

„Takže nám pomůžete?“ ozvala se Yvainne s nadějí v hlase.

„Samozřejmě, že ano. Nikdo jiný si nezaslouží pomoc víc, než vy, Severusi. Nikdo neobětoval víc, dal byste i svůj život. Ale co. Chcete se vrátit?“

Vypadali, že je svým prohlášením poněkud překvapila, ale Yvainne se pousmála.

„Nevím, chybí mi škola, ale nejdřív musíme vyřešit náš problém, pak se tím můžu zabývat. A ani nevím, jestli mě budou chtít zpátky,“ zdálo se, že ho to trápí.

„Ale budou, nebojte se. Po očištění vašeho jména jste měl slyšet, jak o vás mluvili. Neodváží se nic říct. I když studenty nepotěšíte,“ dodala s úšklebkem, který jí oba vrátili.

„Nechám vám tu Fénixe, jestli souhlasíte, kdyby se něco dělo. Je spolehlivý, a zařídím vaši ochranu. Potřebujete ještě něco?“ nestihla ještě domluvit a vedle ní se v plemenech objevil Fénix. Sedl si jí na rameno a tiše zazpíval.

Severus však měl na srdci ještě něco jiného.

„Víte, byli jsme v mém domě, vzali jsme nějaké věci a nechali jsme ho, jako by ho někdo vyloupil…“

„To jste byl vy?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, já. Jak už jsem řekl, byli jsme tam, ale mnoho věcí zůstalo v Bradavicích. Myslíte, že bychom je mohli dostat sem?“

„Pokud vím, co jste… zemřel, nikdo tam nebydlí, takže by to asi neměl být problém.“

Překvapeně na ni pohlédli: „Jak to víte?“

Cassia se usmála a odpověděla: „Učím v Bradavicích obranu proti černé magii, kvůli ochraně a krytí. Minerva s tím souhlasila. Nejspíš vás zklamu, ale ten předmět je už obsazený a nehodlám odejít. Škola potřebuje ochranu a stejnou dostaly i ostatní školy. Naši lidé jsou v nich jako krytí.“

Severus se zamračil. Takže starý, dobrý Snape nezmizel.

„A máte přehled o talentech, že?“

Na to neodpověděla. Čekala, co odpoví na její slova a on nejspíš pochopil.

„Už bych ani obranu proti černé magii učit nechtěl. Mám jí po krk, ale nebude Křiklan naštvaný?“

„Myslím, že nebude,“ odpověděla.

„Můžu se zeptat, jak se vám podařilo přežít? Pokud vím, kousnutí od takového hada nikdo nepřežije.“

Severusův pohled potemněl, jako byste zatáhli závěsy.

„Raději bych o tom nemluvil. Možná jednou vám to prozradím,“ odvětil zachmuřeně. „Nyní je nejdůležitější, aby se o nás nikdo nedozvěděl.“

Cassia respektovala, že o tom nechtěl mluvit. „Samozřejmě, Můžete si být jistí, že dokud se všechno nevyřeší, nikdo se nic nedozví.“

Yvainne pohlédla na Severuse. Nelíbil se jí jeho výraz. Byl zase zamyšlený, nejspíš kvůli vzpomínce na tu noc.

„Dobrá, ale kdyby se něco dělo, jak se s vámi rychle spojíme?“ zjevně na něco myslela.

Severus se konečně probral ze zamyšlení a překvapeně se podíval na svou manželku.

„Yvainne, myslíš, že budou funkční? Jsou ardenské. Říkala jsi…“

Cassia je ale přerušila. „Počkat, chcete mi říct, že jste Wardenka?“ To opravdu nečekala. Překvapením patrně nebyl konec. „A byla jste strážkyní?“

Yvainne přikývla, ale víc to nekomentovala a pokračovala v rozhovoru, jako by je Cassia nepřerušila, což ona pochopila a víc nezjišťovala. Wardeni byli známí svými tajemstvími a jako strážci na to měli právo.

Yvainne pokračovala: „Ty jsi jím dokázal komunikovat, proč by nemohla Cassia?“ otočila se k návštěvnici. „Abyste mi rozuměla, zdědila jsem po matce dva prsteny, které jí sloužily na mentální spojení s otcem, když nebyli spolu. Podle toho co mi o nich říkala, uměli to pouze Wardeni. Ale Severus to umí také. Myslím si, že je to proto, že je dobrý v nitrobraně. Mohli bychom to zkusit,“ podívala se na ni a čekala na odpověď.

„Můžeme to zkusit, i když nevím, zda to bude fungovat.“

Yvainne chtěla vstát, ale Severus ji zadržel.

„Dojdu pro ně,“ a už vycházel z místnosti.

Cassia se musela pousmát nad tím, jak ho to děvče, nebo spíš žena, dokázala změnit. Nevěděla, jak se seznámili, ale počítala, že to bylo během školního roku před Voldemortovým pádem. Něco ji napadlo.

Severus se vrátil a nesl malou dřevěnou krabičku. Byla prostá, z tmavého dřeva a na víčku byl vypálený leknín. Podal krabičku Yvainne, která ji s úsměvem vzala a otevřenou ji ukázala Cassii. Na červeném sametovém podkladu ležely dva naprosto stejné prsteny z bílého zlata. Zdobily je neobvyklé temně rudé kameny protkávané bílými žilkami. Yvainne jeden podala Cassii, ta si ho navlékla na prst a čekala, co bude dál. Yvainne si navlékla druhý.

„Abychom mohly komunikovat, musí být otočený kamenem do dlaně a dlaň musí být sevřená v pěst,“ ukázala jí Yvainne. Otočila prsten na levé ruce do dlaně.

„Musím vás ale upozornit, že prsteny možná umožňují komunikovat prostřednictvím myšlenek, ale neumožní vám číst cizí myšlenky jako v nitrobraně. Číst, nebo lépe řečeno vnímat,“ opravila se, když viděla, jak se při slově „číst“ zatvářil Severus, „můžeme jenom to, na co právě myslíme, co si, řekněme, povídáme v hlavě. Fungují obousměrně, a když s ním já otočím, ucítíte to a potom otočíte tím vaším. Vyzkoušíme to?“

Jiným kouzelníkům by se to možná zdálo divné a zvláštní, ale Cassia už viděla mnoho divných věcí, takže to přijala v klidu.

Přikývla a čekala až Yvainne otočí svým prstenem. Protože nevěděla, co má dělat, raději počkala na Yvainne. Ta otočila svým prstenem a sevřela ruku v pěst. Nejdříve se nic nedělo a Cassia si už začínala myslet, že to na ni nefunguje, ale najednou pocítila něco zvláštního. Bylo to podobné, jako když se učila nitrobranu a pokoušeli se jí dostat do hlavy, ale jemnější. Potom zaslechla, jak jí Severus svým osobitým tónem říká:“ Otevřete se jí a soustřeďte se na to.“

Cassia se snažila a opravdu, po chvíli začala vnímat Yvainne. Nebylo to jako normální rozhovor, kdy slyšíte, co říká ten druhý. Neslyšela hlasy, pouze vnímala cizí myšlenky jako svoje vlastní. Povedlo se. Yvainne ji vyzvala, aby na něco myslela.

„Doufám jenom, že to bude fungovat i na velkou vzdálenost.“

„Nebojte se, při tomto druhu vnímání na dálce nezáleží.“

Potom otočila prstenem a spojení skončilo.

„Opravdu mi něco takového svěříte do opatrování?“

Yvainne se na ni smutně podívala a položila ruku na Severusovu, položenou na jejím rameni. Dodávalo jí to potřebnou energii.

Severus se podíval ven, kde začínalo sněžit. „Musíme, jestliže chceme být v kontaktu se světem. A je dobré mít tam někoho, kdo přijde, kdyby se něco dělo,“ jeho výraz naznačoval, že mu ani tak nejde o sebe, jako spíš o jeho manželku.

Cassia opětovně žasla, jak moc se změnil, ale přála jim to, chtěla, aby byli šťastní, a když věděla, co všechno udělal, opravdu si myslela, že Severus Snape patří k těm, kteří si to nejvíc zaslouží.

Cassia pohlédla ven. Byla hluboká noc a to jí připomnělo, že se musí vrátit.

„Je mi líto, ale musím se vrátit. Přeji vám klidné Vánoce a děkuji vám za dar.“

Severus s Yvainne na ni překvapeně pohlédli.

„Jaký dar? Ten prsten není dar.“

„Jistě, že ne. Nemyslela jsem prsten,“ pousmála se, vstala a podávala Yvainne ruku. „Děkuji za vaši důvěru, to je pro mě dar.“ Pak už následoval Snapea před dům. Kousek poodešli a dům jim zmizel z očí. Hned jak opustili ochranu domu, se Cassia přemístila zpátky.

Vánoce, světe div se, se pro Harryho, Rona a Hermionu obešly bez jakýchkoli problémů, pokud si odmyslíme neustálé pokusy ministerstva o jejich zkontaktování, což jim nevyšlo, protože narazili na bezpečnostní opatření a všichni obyvatelé domu se tvářili, že nejsou doma.

Vánoce vlastně byly tak klidné, až se nudili. Na Štědrý den ráno dorazila Cassia s hromadou dárků a s tak šťastným výrazem, až to Hermionu rozesmálo. Ale tvářila se i tak nějak záhadně a Hermiona tušila, že to nemá nic společného s Charliem.

Po obědě se objevil i Charlie a těsně po něm i Percy s přítelkyní. Konečně byli kompletní, a zatímco Ginny, Hermiona, Fleur a Cassia pomáhaly paní Weasleyové s přípravo večeře, ostatní se snažili všechny ubytovat, aby měli pohodlí a dál se snažili o co nejlepší uspořádání u večeře, aby se všichni vešli. Nakonec se jim to podařilo a mohli zasednout k večeři. Jako vždy byla vynikající a sotva to zvládli sníst. Seděli poté zhruba do jedenácti, když se jim u koncertu Celestýni Warbeckové, kterou rok co rok povinně poslouchali, začaly klížit oči.

Bill s Fleur, Percy a George se odebrali domů a ostatní se vydali do svých pokojů, kde zvládli jen ulehnout, popřát si dobrou noc a usnout.

Štědrý den proběhl též v poklidné vánoční atmosféře a v méně náročné, protože už jich bylo míň, i když si rozdali dárky a nepřítomným poslali svoje.

Pak už se Cassia musela vrátit, ale musela se zdržet ještě na oběd. Paní Weasleyová ji usadila ke stolu se slovy: „Vždyť se ještě posaď. U vás na oddělení vás nenechají vydechnout ani na Vánoce. Jistě se nadřete, tak se posilni.“

Po jejích slovech začali Charlie, Hermiona i Cassia kašlat a prskat, protože se právě pustili do jídla. Hermiona se dusila chlebem a Harry ji bouchl do zad, když si všiml, jak se snaží zamaskovat smích. Podíval se na Rona, tomu to ale bylo stejně podivné, tak jen pokrčil rameny a pokračoval v jídle. Nakonec Cassia odešla a večer ji následoval i Charlie se slovy, že mu přišel dopis z práce, že se objevily nějaké problémy.