Kapitola č. 14: Rodokmen, kupole, odhalení...

Po svátcích se Harrymu zdálo, že čas běží na jeho vkus až moc rychle a začal přemýšlet o tom, co je čeká. Dlouho už v Siriusově domě nebyli a nechtěl ani pomyslet co je tam čeká. Nejspíš bude špinavý, jako kdysi, protože Krátura teď je v Bradavicích.


Ani se nenadáli a byl tu konec prázdnin. Ginny se vrátila do Bradavic. Tentokrát jela vlakem, kam ji všichni doprovodili. Oni zatím podle Cassiiných pokynů čekali v Doupěti. A opravdu, druhý den se objevila Cassia a vydali se do Londýna. Přemístili se do starého neobydleného mudlovského domu a vyšli na ulici. Ta vypadala pořád stejně, jen s tím rozdílem, že tu nebyli žádní Smrtijedi. Ron vytáhl své zhasínadlo, které mu odkázal Brumbál, a za chvíli se celá ulice topila ve tmě. Pak se před nimi objevil dům, aniž by cokoli řekli a Cassii došlo, že jeden z nich je strážcem tajemství, i když jí neřekli, který z nich to je. Nejdřív viděli jenom dveře, ale nakonec se objevil celý dům. Dveře vypadaly ošuntěle, možná víc než dřív. Harry na ně namířil hůlku a něco zamumlal, zřejmě heslo, protože se otevřely.


„Teď potichu, ten obraz, o kterém jsem mluvil, tu pořád ještě je.“


Pomalu otevřel dveře a vešli dovnitř. Dům byl, přesně jak předpokládali, špinavý a plný prachu. Zpoza závěsu se ozývalo mumlání a chrápání obrazu Siriusovy matky. Najednou se na konci haly vztyčila z podlahy postava podobná Brumbálovi, ale když Harry řekl „Já jsem tě nezabil,“ rozpadla se zpět na prach a mohli jít dál.


„Pojďme k rodokmenu,“ zašeptala Cassia, když míjeli závěs. Harry jí ukázal směrem ke schodišti a společně stoupali kolem hlav skřítků do prvního patra. Otevřeli dveře salónku, museli přivřít oči, protože otevřením dveří zvířili prach, a vešli opatrně dovnitř. Hermiona rozsvítila a přešla ke zdi s rodokmenem.


„Tady to je. Nepodařilo se nám to tehdy odstranit. Sirius myslel, že je to trvalé lepidlo, ale já si myslím, že na každou kletbu existuje protikletba, tedy kromě Kedavry, samozřejmě.“

Tázavě se obrátila k Cassii, ale ta přešla ke gobelínu a nataženou rukou ho zkoumala. „Uvidíme… ustupte, pro diváky to nebývá příjemné, takhle zblízka.“


Potom natáhla i druhou ruku a gobelín najednou zprůhledněl a oni viděli skrz něj jako by byl z filmu, jaké se dávaly do fotoaparátů. Ucítili závan studeného vzduchu a uprostřed zdi za nyní průhledným gobelínem uviděli malá dvířka.


„Měla jsi pravdu, Hermiono. Není to trvalé lepidlo, ale kletba. A ta se dá překonat. Jen na to nestačí jenom jeden kouzelník, protože ten gobelín jich zaklelo také víc. Znám na to jedno zaklínadlo, ale budete mi muset pomoci.“

Všichni tři ihned souhlasili.


„Nejdřív vám to ukážu. Zní takto: Portentum id abditum. Ale raději slovně, bude to účinnější.“

Postavili se proti stěně, namířili na ni hůlky a Cassia ruce a společně vyslovili zaklínadlo. Nejdřív se nic nedělo, ale potom uviděli jak se gobelín začíná hýbat a zaslechli zvuk, jako by se něco trhalo. Pak gobelín spadl na zem a oni uviděli stěnu, která byla ukrytá pod ním. Musel tu viset opravdu velice dlouho, protože stěna vypadala, jako by ji právě otapetovali. Žádné stopy po špíně a uprostřed byla malá kovová dvířka s otvorem.


Kupodivu to nebyla klíčová dírka, ale byl dost velký, aby se tam vešel prst. Ron se natáhl, strčil prst do otvoru a zatáhl. Dvířka se otevřela a odhalila skrýš ve stěně. Nejdřív mysleli, že je prázdná, ale pak objevili pergamen a malou krabičku. Vzali je a zabouchli dvířka.


„Nejlepší bude, když to vrátíme do původního stavu. Kdyby se sem náhodou někdo dostal, nenecháme tu stopy,“ poznamenala Hermiona. „Jaké je kouzlo na gobelín?“ otočila se k Cassii.


„Abstrude ante vulticulusse.“

Přidali se opět k ní a gobelín se vrátil na stěnu jako by ho nikdy nesundali.


Pak upřeli pozornost k pergamenu. Opatrně rozlomili pečeť a rozvinuli ho. Na pergamenu byla jen jedna věta: „Requiro id quid eas absconditus cum obscuritas cui clamare et dic primas nomen.“ A okolo věty byl nakreslený strom.


„Co to znamená?“ zeptal se Harry. Latinsky neuměl, i když latinu poznal.


Cassia však očividně věděla. „Je to latinsky, i když ne úplně správně, protože je to velice starý pergamen a je na několika místech popraskaný. Znamená to přibližně toto: Hledej to, co je skryté v temnotě, která křičí a vyslov první jméno.“


„Ale jaké jméno, to se tam nepíše? To bychom asi chtěli moc. Harry, co je v té skříňce?“ Ron se otočil k Harrymu, který držel malou krabičku ze skrýše. Krabička neměla žádný zámek, a když ji Harry otevřel, našli uvnitř další stříbrný klíč. Tenhle byl ale na rozdíl od toho z Tajemné komnaty jako nový.


Hermiona ho vzala do ruky a zkoumavě si ho prohlížela.

„Další klíč? Takže je toho víc. Ale tenhle je na rozdíl od toho minulého určitě ode dveří. Ten, co má Harry je menší a mnohem starší. Ale kde je ta temnota, která křičí…“

„A jaké jméno máme vyslovit?“ připomněla Cassia. „Vezměte pro jistotu i tento klíč.“



Poté se rozhodli vrátit do Bradavic, bylo už pozdě a hrad bude zamčený. „Ředitelka na nás čeká, slíbila mi to, tak pojďme.“


Stejnou cestou, kterou přišli, se vrátili zpátky do hradu. Měli alespoň o čem přemýšlet, tajemná věta jim sice mnoho nenapověděla, ale zcela jistě je posunula dál.


Harry si šel lehnout, ale dlouho nemohl usnout, protože měl hlavu plnou novinek a dojmů. Trvalo mu dlouho, než se upadl do neklidného spánku. Zdálo se mu, že otevřel skříňku a byl obviněn z hrozných zločinů, které způsobila. Tu noc se moc nevyspal a jak se ráno ukázalo, nebyl určitě sám. Když ráno sešel dolů, Hermiona už tam seděla a přes hromadu knih ji nebylo ani vidět. Očividně něco studovala, ale učení to nebylo.


„Dobré ráno, Hermiono. Taky jsi nemohla spát?“ zeptal se jí s úšklebkem a podíval se na knihy, které ještě nedávno byly v knihovně zakladatelů. Vypadala, že ji to pohltilo.

„Ne, nemohla. Zašla jsem v noci do knihovny. Chci zjistit o Pandoře a té věci co nejvíc, abychom byli připravení, až to najdeme,“ odpověděla a znovu se ponořila do studia knihy, která vážila nejméně deset kilo.


Harry zavrtěl hlavou a šel se raději vyčistit zuby. Když se vrátil, už tam byl i Ron. Hermiona je opět donutila k učení.

„No tak, Hermiono, vždyť jsme napřed, slyšela jsi Cassii. Minule říkala…“ začal Ron.


Nestihl to však doříct, protože na něj Hermiona vrhla panovačný pohled a poznamenala: „Cassia nás zítra chce naučit něco nového a zároveň i přezkoušet, tak se snažte.“


Už nic neříkala, sklonila se opět nad knihu a nechala je být. Harry se měl co držet, aby se nezačal smát Ronovu výrazu.


Hermiona však měla pravdu. Cassia se zastavila druhý den, asi hodinu poté, co se vzbudili. „Ahoj, jak se máte?“

„Ujde to, prý nás chceš naučit něco nového,“ pozdravil ji Harry s očekáváním, co odpoví.

„Ano, chci vás naučit vytvořit si ochranný štít. Podle svých zkušeností věřím, že by se vám hodil. Ale ne ten slabý štít, který už umíte. Chci vás naučit vykouzlit kupoli. Jestli tedy chcete.“


„Jasně, že chceme, ale asi to nebude jednoduché.“


„Máš pravdu, jednoduché to nebude. Mně to trvalo roky, než jsem se naučila takovou, jakou umím dnes. Umí však odrazit i Kedavru. Vám pro začátek postačí, když odrazíte aspoň střední kletby. To byste měli zvládnout během několika měsíců. Ale i tak vám to bude trvat méně než mně.“

„Proč myslíš? Při tvých schopnostech…“ divili se.

„Protože jsem se to učila jenom ze starých knih a než jsem přišla na její podstatu, trvalo mi to dlouho. V minulosti jaksi neuměli její podstatu správně vystihnout. Jsem nyní patrně jediná, kdo ji zvládl na takové úrovni, ale vám to budu umět vysvětlit lépe, než staré knihy.“

„Tak co máme udělat?“ Ron se posadil ke krbu a čekal na pokyny.

„Takže… v první řadě, pro lepší soustředění…“ obešla místnost a zhasla všechny svíčky, až zůstalo jen světlo z krbu.


„Posaďte se na zem proti mně,“ vykouzlila tři polštáře a oni si sedli do tureckého sedu. „Teď vám vysvětlím podstatu. Je to kouzlo, které se dělá bez hůlky, protože jde jen o zviditelnění vaší snahy chránit se, která vychází z vašeho nitra. Existují se jednotlivé stupně, které nám ukáží na čem jsme. První stupeň je individuální. Vždycky je to jiná barva a hodně záleží na koncentraci a náladě, ale když ho překonáte, druhý stupeň je zlatý, ten je schopný odolávat středním kletbám a potom je stříbrný. Stříbrný vás ochrání před těžkými kletbami, ale ne opřed nejsilnějšími, jako jsou neodpustitelné, nebo když na vás silnou kletbou útočí víc lidí najednou. K tomuto stupni byste se měli dostat během několika měsíců,“ domluvila a nechala je, aby si to mohli srovnat v hlavě.


„A potom?“

„Potom následuje bílý, nejsilnější stupeň. Ten by vás měl ochránit před všemi kletbami, ale pozor, kupole vydrží jen tak dlouho, dokud budete při vědomí. S každým vyšším stupněm je těžší ji udržet. A ještě jedna věc. Správná kupole by měla kletby odrážet, ale ty vaše je ze začátku budou pohlcovat, což taky oslabuje. Na to, jak to překonat, už musíte přijít sami.“


Potom před každým z nich vykouzlila svíčku. „Takto bude nejlepší začít. Dívejte se do plamene. Abyste se dovedli soustředit a abyste přišli na to, jak kupoli vykouzlit se musíte naučit soustředit.“

Každý z nich se soustředil na plamen svíčky. Harry nejprve nechápal, jak to myslí, ale pak tomu začal rozumět. Jak se soustředil na plamen, místnost se vytratila.

„Teď se soustřeďte na to, abyste se chránili, nic víc. Představte si, že se potřebujete chránit a kupole se objeví. Natáhněte levou ruku před sebe dlaní nahoru.“


Cassia od nich mnoho nečekala, ale jí to takhle nikdo nevysvětlil a ona sama přišla na metodu se svíčkou. Uběhlo několik minut, než se něco stalo. Kolem Rona se najednou objevilo slabé světlo a vydrželo několik sekund. Rona to tak překvapilo, že ji hned zrušil, ale byl viditelně potěšený.


„Výborně, vidím, že jsi mě poslouchal. Teď už je jenom na tobě, jak rychle budeš postupovat. Pokračujme, zkoušejte to dál.“


Trvalo hodinu, než i Harry s Hermionou přišli jak na to, aby byli schopní vykouzlit kupoli a všichni byli schopní ji několik minut udržet, i když slabou. Očividně je to velmi vyčerpalo, ale pochopili.

„Dobře, říkala jsem, že vám to půjde rychleji než mně. Trénujte a tak za měsíc ji udržíte mnohem déle a potom vyzkoušíme jejich odolnost. Ale dejte pozor, až se budou kletby odrážet, uhýbejte, protože bude až poslední věcí, na kterou přijdete,“ ušklíbla se, když viděla, jak je vyčerpala a odešla.



V následujících dnech jim vykouzlení kupole nešlo o nic líp, než poprvé a dost je to unavovalo. Proto jim také dělalo problémy zůstat dost dlouho vzhůru, aby stihli udělat svoji práci a tak se domluvili, že si s kupolí dají pauzu.


----


Harrymu se tu noc, kdy jim Cass vysvětlila ochranný štít, zdály zvláštní sny. Nejdřív ho Sirius zval do svého domu a pak mu nechtěl dovolit tam jít. Když se ale Harry otočil, byla tam Cassia a otevírala mu dveře. Pak se najednou ocitl ve vstupní chodbě a až moc dobře věděl, že musí být potichu. Ale když procházel kolem obrazu, Cassia se otočila a zabouchla dveře. Závěsy se jako na povel odhrnuly a objevil se obraz Siriusovy matky. Byla pořád stejně ošklivá jako vždy, ale Harryho zaujalo na obraze něco jiného. Pozadí za postavou bylo tmavé, vlastně v jednom místě černé. Tu místnost znal, tam byl v horním salónku rodokmen. Vtom se probudil, jako by ho někdo praštil. Konečně mu to došlo. Vyskočil z postele a běžel do Ronova pokoje. Hlasitě zaklepal na dveře a čekal. Nic. Nikdo mu neotevřel, ale Ron přece šel spát dřív než on. Pomalu se vracel do svého pokoje, ale když míjel Hermionin pokoj, napadlo ho, že to řekne aspoň jí. Zvednul ruku, že zaklepe, ale než to stihl, dveře se otevřely a objevila se Hermiona. Rázem pochopil, kde byl Ron. Patrně mu v rozespalosti nedošlo kde je, protože se na Harryho díval stejně vyjeveně jako Harry na něj. Potom se z pokoje ozvalo: „Ach ne. Tohle se nestalo.“ Pak bylo slyšet vyjeknutí a šustění peřin a někdo se schoval pod peřiny. Harry si jen všiml nohy, která se mihla vzduchem. Harry nevěděl co teď, a tak se jen otočil a vyrazil do svého pokoje se slovy: „To počká do rána, nenechte se rušit,“ a zavřel za sebou dveře. Sedl si na postel a ušklíbl se.


Pochopil, proč byl Ron poslední dobou tak spokojený. Zároveň si také slíbil, že se v noci nebude toulat kolem jejich pokojů.


Ron zatím za sebou zavřel dveře a přešel k posteli. Pomalu se vzpamatovával a došlo mu, co se stalo, ale přišlo mu to spíš k smíchu. Popadl přikrývku a zatáhl. „Už je pryž, můžeš vylézt.“


Hermiona se posadila a vyděšeně se na něj podívala. „Ach, jak se mu ráno podívám do očí?“ Pak zčervenala, ale nebyla naštvaná, spíš v šoku.

Ron si k ní přisedl a vzal ji kolem ramen. „Prosím tě, jednou to muselo prasknout. I když to byl šok. Promiň, zapomněl jsem, kde jsem. Měli jsme zůstat u mě jako vždy.“

„No, aspoň toho moc neviděl. Kdyby přišel, když…“

„Už na to nemysli, co se stalo, stalo se. Raději spi, zítra nás čeká perný den.“

Hermiona si opřela hlavu o kolena, ale nakonec si lehla a přitulila se k Ronovi. Netrvalo dlouho a klidně usnula, zatímco ji Ron ještě dlouho pozoroval. Byl šťastný a neuměl si představit, co by bez ní dělal. Nakonec usnul i on. Ráno to nepochybně bude zajímavé.


Ráno, přesněji řečeno v poledne, přišlo v podobě sluníčka, které sice ještě moc nehřálo, ale třpytilo se na ledu a sněhu. Harry sešel dolů a už je tam oba našel. Rozhodl se, že o nočních událostech nebude mluvit. To co dělali, nebyla jeho věc. Posadil se ke stolu a nemohl si nevšimnout, jak se Hermiona červená, ale Ron se očividně rozhodl pro stejnou taktiku jako on.


„Dobrá ráno, asi jsem přišel na to, co je zač ta temnota z pergamenu.“

„Opravdu? Měl jsi vnuknutí?“ podotkl ironicky Ron, ale Harry se to rozhodl ignorovat.

„Něco takového. Zdálo se mi, že jsem v Siriusově domě. Procházel jsem chodbou a obraz začal vřeštět, ale všiml jsem si, že pozadí je tmavé. Víte, nikdy jsme ho zcela neviděli, protože jsme se vždycky snažili, aby byl zticha, ale je to temnota, která křičí, ne?“


Hermiona se zřejmě vzpamatovala, protože přemýšlela žvýkajíc svoje jídlo.

„Bylo by to možné, je to dokonce v domě. Tohle by mě nenapadlo. Můžeme se tam podívat, ale lepší by bylo, kdyby šla Cassia s námi. Nevíme, co nás tam může čekat a ona toho ví mnoho, z toho, co ostatní nevědí.“

„To tedy ví. Jenom by mě zajímalo, kde k takovým znalostem přišla… za tak krátkou dobu.“

„To pochopíš, když ji posloucháš, jak o sobě mluví. Nikdy to neměla lehké, pochybuju, že si někdy odpočinula. Ale mě napadlo, jaké jméno máme povědět tomu obrazu, aby ztichl.“