čtvrtek 27. prosince 2007

Kapitola č. 12: Klidné Vánoce a překvapení I.

O víkendu se Harry vytratil z věže brzy ráno, zatímco hrad ještě spal. Přešel nádvoří a pomalu došel až do Prasinek, procházel se zasněženými uličkami, díval se do výkladů a čekal, až otevřou U Tří košťat. Zatímco se procházel, začalo hustě sněžit. V osm hodin, když byl bar konečně otevřený, vešel dovnitř a sedl se do kouta. Barman si ho všiml a šel k jeho stolu. Když Harryho poznal, vyjeveně se na něj díval, dokud si neuvědomil svoje chování. Harry se na něj pobaveně podíval s nevyslovenou otázkou, zda mu nevyrostly rohy. Objednal si máslový ležák a čekal, dokud nebude devět hodin, sedíc zády k baru.

Když hodiny nad krbem ukazovaly za deset minut devět, zaplatil a vydal se zpátky k bradavické bráně, která se zanedlouho otevřela a studenti vyrazili do Prasinek.

Raději stál stranou a vyhlížel v davu Ginny. Uviděl ji, jak míří přímo k němu a povídá si s Lenkou, která překvapivě pochopila situaci a vytratila se, za což jí byl Harry vděčný. Ginny ale bylo očividně jedno, kdo se dívá a jestli se dívá, došla k němu, vrhla se na něj a políbila ho.

Tento den byl po delší době jedním z těch normálních. Procházeli se zasněženými Prasinkami a zašli ke Třem košťatům, do Medového ráje i do obchodu, který tu nedávno otevřel George na Fredovu památku. Bylo mu líto, když se musela vrátit zpátky do Bradavic.

„Vždyť se uvidíme za týden, jste přece pozvaní na Vánoce. A co Cassia, přijala pozvání?“ zeptala se Ginny zvědavě.

„Prý přijde, ale pouze na dva dny, protože má něco neodkladného. Myslím, že tvojí mamce už psala, že dorazí den před štědrým dnem.“

Pak pomalu kráčeli k bráně a rozloučili se. Teď musel počkat do večerky a tak zašel do Kratochvilných kouzelnických kejklí a odtud do Příčné ulice.

Zrovna se chystali na cestu do Doupěte, kde měli strávit Vánoce. Měli už sbaleno a čekali na večerku, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vešla Cassia.

„Než odejdete, chci vám ještě něco říct,“ řekla a naznačila jim s vážnou tváří, aby si ještě sedli.

„Včera jsem byla opět sledovat podezřelé. A dozvěděla jsem se, nebo si spíš potvrdila, že ti, po kterých pátrám a sleduji, jsou bývalí Smrtijedi. Včera jsem je znovu vyslechla a jsem si tím celkem jistá.“

Harry se na ni překvapeně podíval a namítl: „Nemůžou to být Smrtijedi, Cassia. Ti, které jsme chytili po útoku na vás, neměli znamení zla.“

„Máš pravdu, ale ne každý, kdo pracoval pro Voldemorta, ho měl. Tihle mohli pracovat pro tyto Smrtijedy. Těch, kteří se ještě skrývají, nebude moc. A z rozhovoru je zřejmé, že mluví o tom, co chtěl Pán zla. Jenom jména zatím neznám., ale mám podezření, že jeden z nich je z Ruska. Pravděpodobně se jmenuje Afanasij Balovan1.“

„Myslíš, že hledají to samé?“ zeptal se nepříliš vesele Ron.

„Je to dost pravděpodobné, protože my víme, že to Voldemort chtěl. Dávejte si mnohem větší pozor, až budete v Doupěti.“

Překvapeně k ní vzhlédli. „Počkej, ty nepřijdeš? Jsi přece pozvaná.“

„Jistě, že přijdu, ale až před štědrým dnem, jak už jsem vám říkala, mám už jiné plány.“ Cassia se na ně usmála, což je trochu překvapilo. „Přeji vám klidný výlet, dokud se znovu nesetkáme.“

Pokývla jim na pozdrav a odešla.

„Nezdá se vám nějaká jiná?“ zeptal se Ron, když utichly kroky na schodech.

„Ano, všiml jsem si. Není už tak smutná a zamyšlená.“

„mně se zdá vcelku normální,“ odvětila vyhýbavě Hermiona, odmítajíc se o tom dál bavit. Raději se otočila a mlčela. Ona věděla, co se děje, ale slíbila, že bude mlčet, dokud se to sami nerozhodnou prozradit. Proto jen vzala do ruky svůj batoh a podívala se na hodinky.

„Pojďme už, ať na nás dlouho nečekají. Už je skoro půl desáté.“

Pomalu a potichu prošli hradem, přes nádvoří až k bráně a přemístili se k Doupěti, kde na ně naštěstí nečekali žádní útočníci, kromě ostražitého pana Weasleyho. Rozhodl se na ně raději počkat, pro případ, že by se něco semlelo. Čekal u branky, aby je přivítal.

Zatímco si trojice pochutnávala na výborné jídle paní Weasleyové, Cassia se vrátila do své pracovny, kde na ni někdo čekal. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Na křesle u krbu ležel její sbalený batoh a naproti seděl v křesle Charlie.

„Připravená?“

„Ano, jen bys mi mohl prozradit, kam se chystáme. Ale je příjemné přestat myslet a nechat se vést,“ objala ho kolem krku a usmála se na něj. I tak jí odmítl cokoli prozradit.

„Nic ti neřeknu, ale na štědrý den budeme v Doupěti, jak jsme se dohodli. Potom se vrátíme.“

Už jí nechtěl nic říkat tak ji vzal za ruku a snažil se ji dostat pryč. Cestou poslala psy k Hagridovi s pocitem, že je zanedbává. Ale vypadali, že se těší, měli totiž u Hagrida víc místa. Když byli za bránou, objal ji pevněji a přemístili se.

Ocitli se v horách, uprostřed hustého sněžení. Vločky byly velké jako galeony. Rozhlédli se kolem sebe. Bylo to jako v pohádce. Všude okolo byly zasněžené stromy, v údolí zasněžené jezero, jen menší než bradavické. Za stromy byla skrytá chalupa. Byla větší, než v jaké byli minule. Měla čtvercová okna a z komína se kouřilo. Byla zasypaná pořádnou kupou sněhu.

„Tak pojď.“

Když vešli dovnitř, jako by se ocitli v jiném světě. Proti dveřím byl velký krb, před ním byl koberec a velká pohovka. V rohu svítil vánoční stromek a za ním byly vidět další dveře. Přešli do ložnice, které vévodila velká postel s kovovou pelestí.

„Tedy, tohle budou asi jedny z mých moje nejkrásnějších Vánoc,“ řekla s tajemným úsměvem Cassia, roztáhla ruce a svalila se po zádech do postele.

Zatím se v dálce odehrával tichý rozhovor. Malý domek byl přikrčený na úpatí zasněženého kopce. Nevšimli byste si ho, kdyby v jednom z oken nesvítilo světlo. I tak si ho nikdo nevšiml, protože byl začarovaný. Světlo svítilo v útulné ložnici. Na židli u okna seděla žena a dívala se ven do krajiny. Cítila na sobě pohled muže sedícího na posteli.

Už delší dobu se touto záležitostí zabývali. Otočila se k němu a pohlédla mu do očí.

„Jak toho chceš dosáhnout? Jednou to stejně praskne. Sám víš, že se tomu nevyhneme.“

Po chvíli přemýšlení jí odpověděl: „Já vím, ale ty víš, že se to ještě nesmí prozradit, ještě ne. Je to nebezpečné.“

Smutně se na něj usmála. Věděla, že má pravdu. „A co chceš dělat?“

„Jedno řešení mě napadlo. Znám jednu osobu, která by nám mohla pomoci. Mohu se na ni absolutně spolehnout a jen o ní vím, že by nic neprozradila. Jenom nevím, jestli ještě žije, dlouho jsem o ní neslyšel.“

Překvapeně se na něj podívala. Nikdy jí tohle neřekl, a to si myslela, že už zná všechna jeho tajemství.

„Jestli jí věříš, běž za ní, já tu počkám.“

„Ne, půjdu zítra, musím si to promyslet,“ odpověděl a usmál se na ni.

Potom se vášnivě políbili a ona se zase dívala z okna jak začalo sněžit. Doufala, že všechno dobře dopadne.

Byl večer a za oknem malé chatky sněžilo a foukal vítr, ale obyvatelé si toho nevšímali. Bylo jim ve vyhřáté posteli až příliš horko. Leželi v objetí a spali. Tedy jen jeden z nich, Charlie ležel na boku a klidně spal, ale Cassia nespala. Byla k němu obrácená zády a Charlie ji objímal kolem pasu. Bylo jí to velmi příjemné. Nemohla usnout, protože ji trápilo ještě jedno tajemství, o kterém by mu měla říct, ale jak? Nechtěla, aby se cítil jako tehdy ona a sama sobě otevírat staré rány. Dlouho se s tím vyrovnávala, ale měl by to vědět. Doufala jen, že se na ni nebude zlobit. Ne, věděla, že kvůli tomu co se stalo, se zlobit nebude, nebyla to její vina. Ale mohl by se zlobit, že mu to ještě neřekla. Teď zamyšleně ležela a dívala se do vyhasínajícího ohně v krbu a uvažovala, jak by to měla udělat, protože to před ním už nechtěla tajit. Před ním ne. Ale teď si nejspíš všiml, že nespí, protože ho probudilo její převalování.

„Cass, co se děje? Nemůžeš usnout?“ zeptal se rozespalým hlasem.

Potichu se k němu otočila a dívala se do jeho unaveného obličeje. Rozhodla se. Musí mu to říct. Zhluboka se nadechla.

„Charlie, musím ti něco říct.“

Charlie zpozorněl, ten tón se mu nelíbil. Mlčel a čekal, co mu chce říct.

Cass si dodala odvahy. „Když jsem ti říkala o tom boji v jeskyni, po kterém ti řekli, že jsem mrtvá, něco jsem ti zatajila. Nechtěla jsem o tom tenkrát mluvit, ty ses zlobil i tak…“

„Ano vím, povídej dál,“ pobídl ji něžně.

„No, když jsem se, po boji v Rumunsku, po třech týdnech probrala, řekli mi, že ten člověk je mrtvý, ale řekli mi ještě něco. Charlie, byla jsem tehdy těhotná a při tom boji… jednoduše jsem o to děťátko přišla,“ řekla tak tiše, že jí téměř nerozuměl.

A je to venku. Tiše čekala na jeho reakci.

„Proč jsi mi to tehdy neřekla?

„Protože jsem nevěděla, že čekám dítě. Byla jsem teprve v prvním měsíci.“

„Cass, kdy už se naučíš netajit přede mnou takové věci? Vím, že když jsi mi nedávno říkala pravdu, zlobil jsem se, ale jsme spolu už pár měsíců,“ domlouval jí. Potom se zvedl a odešel z ložnice a slyšela, jak si sedá v hale. Nevěděla, co má dělat, chtěla ho nechat, aby se s tím vyrovnal stejně jako tenkrát ona, jenom ji to bolelo. Stočila se do klubíčka, protože když odešel, dala se do ní zima, a smutně hleděla do vyhaslého krbu.

Charlie necítil hněv. Byl překvapený a smutný. Mohl mít dítě. Vstal a díval se ven na zasněženou, noční krajinu. Přemýšlel o tom, jak ho život poslední dobou neustále překvapuje, když něco zaslechl. Nejdřív nevěděl, co to je, ale vycházelo to z ložnice. Popošel k pootevřeným dveřím a zůstal zaraženě stát. To co viděl, mu trhalo srdce. Viděl Cass stočenou do klubíčka, jak pláče a snaží se to přemoci. Uvědomil si, že pro ni nebylo jednoduché mu to říct a otevřít staré rány, ale na druhou stranu se zlobil, že mu to řekla až teď. Nevydržel se na to ale dívat, přešel k posteli a sedl si k ní. Vycítila ho a ohlédla se. Když ji objal, ulevilo se jí jako nikdy. Nevydržela to a poprvé po letech se doopravdy rozplakala. Když se ovládla, zjistila, že ji pláč očistil, cítila se mnohem lépe.

„Je mi líto, že jsem ti to neřekla dřív, pořád je to pro mě těžké.“

„Já to chápu, jenom mě to překvapilo, promiň.“ Potom si k ní opět lehl a objal ji. Ještě předtím, ale znovu rozdělal oheň v krbu, aby jim nebyla zima. „Doufám, že to nemělo následky.“

„Ne, nemělo. Proto bylo lehčí se s tím vyrovnat.“

Pak už jen mlčky leželi a Cassia mohla konečně klidně spát.

Cassia už si myslela, že prožije klidné Vánoce, když ji překvapila sova. Právě se umyla a vešla do pokoje, kde ji našla sedět na parapetu. Otevřela okno a sova vletěla dovnitř. Posadila se na postel a natáhla k ní nožku. Cassia rozbalila svitek se zprávou a chvíli zůstala překvapeně stát, nevěřícně hledíc na ten kousek pergamenu.

To není možné, to místo už přece není skrýš. A teď ji právě tam někdo žádá o pomoc. Ale jak? Vždyť to místo už nepoužívala a i kdyby, téměř nikdo o něm nevěděl.

Musí se tam vydat, protože tato sova byla na jednom z míst a neposlechla by nikoho, koho nemá, proto ji tam nechala. Rychle si oblékla cestovní plášť a přemýšlela, jak to řekne Charliemu.

Charlie se chtěl zeptat, co se děje, ale nemohl a věděl to, a tak se spokojil s jejím pohledem, kterým ho ubezpečila, že to není nic vážného. Ani sama nevěděla nakolik je to vážné. Vyšla z domu a chvíli čekala, když se otevřely dveře a vyšel Charlie. Rozhlížel se a pak ji spatřil.

„Cass, co se děje?“

„Neboj se, není to nic vážného, jenom mě někdo volá. Nevím kdy se vrátím, ale mělo by to být nejpozději zítra. Na večeři budu určitě u vašich.“

Velice těžce se jí od něho odcházelo, vlastně ještě víc.

Přešel k ní a objal ji.

„Dobře, nebudu tě trápit, stejně mi to neřekneš, ale vrať se mi.“

Políbil ji a pustil ji. Cassia přešla za branku a přemístila se.

Ocitla se nedaleko domu, který kdysi dávno používala jako skrýš a nejdřív čekala. Byla to opatrnost. Jednoduše řečeno, bylo jí to podezřelé. Ten dům stál uprostřed mudlovské vesničky, ale byl speciálně upravený. Zvenku vypadal jako malý domek a i zevnitř pro mudly, ale když jste věděli kde hledat, byl to prostorný dům. Jeho druhá polovina byla ukrytá a chráněná heslem a jejími vlastními kouzly, ale dlouho ho nepoužívala a dlouho tu nebyla.

Zkoumala okolí, ale nic podezřelého nenašla. Vydala se tedy k domu. Branku raději přeskočila, protože věděla, že vrže tak, až vstávají vlasy na hlavě. Nikdy si nenašla čas namazat staré panty, aby nevrzaly. Potichu přešla ke dveřím a zasunula klíč do zámku. Nebyl obyčejný a na dveře v žádném případě neplatilo Alohomora, ale jestli někdo vešel, musel ho mít také. Ale jediný kdo měl klíč, byl Brumbál, ale ten byl mrtvý. Tak kdo tedy?

Dveře povolily. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Teď už doslova cítila, že není v domě sama, vycítila přítomnost jiné osoby. A opravdu, když vyšla po schodech do chodbičky, z haly vpravo se ozývaly zvuky. Rychle se otočila, aby viděla, kdo tam je. Nikoho však neviděla. Dotyčný byl ukrytý ve tmě a ostražitě na ni mířil hůlkou.

„Kdo jste?“ její hlas zazněl v tichu jako výstřel, ale věděla, že venku je nikdo neuslyší. Postava však sklonila hůlku, když poznala, kdo přišel, rozsvítila její konec a popošla blíž. Jak kráčela směrem k ní, Cassia poznala, kdo to je. V tom okamžiku měla pocit, že se jí to jen zdá a že to nemůže být pravda. Nebo že by přece jen?! Jak je to možné?

Žádné komentáře: