Kapitola č. 12: V lese

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Harry s Leou byli na cestě už opravdu velmi dlouho, ale nic z toho, co cestou viděli, se Harrymu nezdálo povědomé. Počasí jim opravdu přálo a až do konce září bylo příjemně teplo a dny byly převážně slunečné. Jen občas se na obloze objevily bouřkové mraky, ale ty se jim většinou jen přehnaly nad hlavami a odplavaly po modré obloze dál. Procházeli různá údolí a vesnice a potkávali mnoho lidí, kteří jim vždy pomohli. Buď jim poskytli nocleh, nebo jim dali nějaké jídlo, a oni se jim za to odvděčili jak mohli, nejčastěji malou výpomocí. Vyhýbali se větším městům, která byla hlučná a přeplněná spěchajícími lidmi a raději volili cestu přírodou. Tato jejich pěší túra jim sice zabrala mnohem víc času, ale když vlastně nevěděli kam jdou, moc je to netrápilo. Bylo jim spolu celkem dobře a rozuměli si.

Jednoho dne, slunce už téměř zapadalo, došli na kraj nějakého lesa. Byl velmi hustý a tmavý a protože se začínalo stmívat, navrhl Harry, aby si na noc založili oheň na nedaleké louce a vyspali se pod širým nebem. Ani jednoho nepřekvapilo, že obloha byla tak jasná, že byly vidět všechny hvězdy. Leželi vedle sebe v trávě a Lea měla hlavu položenou Harrymu na rameni. Ten jí s nadšením ukazoval, snad už podesáté během jejich cesty, jednotlivá souhvězdí.

„A tamta hvězda se jmenuje Sirius,“ ukazoval, ale když chtěl pokračovat, zarazil se. Uvědomil si právě, že se děje něco, co nečekal.

Lea ho hladila po vlasech, potom po tváři, kterou pak jemně natočila tak, aby ho mohla políbit. Uvědomoval si, co se děje, ale nevěděl, co dělat. Její polibky, zprvu nesmělé se změnily na vášnivé a vzrušující. Nechal ji a sám je opětoval. Nechal se unést vírem vášně, který je pohltil. Když však chtěla postupovat dál, cosi ho přinutilo přestat. Opatrně jí od sebe odstrčil a zadíval se jí do očí.

„To nesmíme,“ zašeptal, ale ona nedbala na jeho slova a opět se ho pokusila políbit. Tentokrát ji od sebe odtrhl trochu rázněji.

„Leo, promiň, ale já... já nemůžu,“ vysoukal ze sebe. „Jsi krásná a inteligentní, a opravdu je mi s tebou dobře, ale toto...“ sáhl na medailón, co mu visel na krku, „toto je zřejmě moje rodina a jestli jsou v pořádku, chci se k nim vrátit. Na té fotce to vypadá, že jsme šťastní a já chci zjistit pravdu,“ řekl potichu a Lea zahanbeně seděla opodál. V duchu si nadávala, že to vůbec udělala. Vždyť bylo od začátku jasné, že hledají jeho rodinu, aby se k ní mohl vrátit. Dlouho odolávala a nenechala se přemoct city, ale dnes to opravdu nešlo.

„Promiň, neměla jsem...“ snažila se mu omluvit posunky.

„To ty mi promiň, jestli jsem ti ublížil. Mám tě rád, ale jako sestru, vlastně bys mohla být skoro má dcera,“ snažil se ji rozesmát. Přitáhl si ji k sobě blíž a objal ji. Ona se tomu objetí poddala a cítila se dobře.

Když potom později usínali, stala se další zvláštní věc, která přinutila Harryho zamyslet se. V tichu noci se ozývaly jen pravidelné zvuky lesa, které však díky tomuto putování napříč krajinou naučil rozeznávat. Avšak kromě nich a klidného oddychování Lei zaslechl ještě něco. Slaboučký šepot, který doteď nikdy neslyšel. Tichý dětský hlas, který byl tak slabý, že nemohl rozeznat, jestli se nese větrem, nebo zní jen v jeho hlavě.

„Tati, vrať se prosím!“ zopakované třikrát hlasem plným smutku, při kterém se Harrymu sevřel žaludek. Snažil se zachytit ještě aspoň ozvěnu toho hlasu, ale opět ho obklopovalo jen ticho a zvuky lesa. Potom upadl do klidného spánku a zdál se mu sen, který ho pronásledoval v posledních pár dnech. Nebyla to žádná noční můra a on se vždy po probuzení cítil šťastný, stejně jako ve snu. Zřejmě to byla nějaká jeho šťastná vzpomínka, protože cítil radost, kterou pociťoval vždy, když se mu ten sen zdál. Stál uprostřed nějaké místnosti a na rukou držel dítě. Usmívalo se na něj a on byl neskutečně šťastný. Mrzelo ho však, že se nestalo nikdy nic víc a mohl se jen domýšlet, že to dítě bylo jeho. I dnes se mu zdál ten samý sen, ale ze spánku ho vytrhl zvláštní pocit, který zažil jen jednou od doby, kdy se probral v Leině chatě. Jeho medailón se opět probral k životu, ale nevysílal jen slabé záchvěvy jako předtím. Tentokrát celý zářil a sálalo z něj teplo. Harry pochopil, že se něco děje a jak tehdy chápal, že šlo o ženu na obrázku, teď měl víc než stoprocentní jistotu, že jde o staršího z chlapců. Nevěděl, co dělat, když se z lesa ozval zoufalý výkřik tak pronikavý, že i Lea se probudila. Už svítalo a viděla, že je Harry vzhůru.

„Jde to z lesa. Někdo potřebuje pomoc,“ řekl rychle a vběhl mezi stromy. Lea ho následovala nejrychleji, jak jen mohla, aby se jí neztratil z dohledu.

Cosi ho pohánělo vpřed a přesně věděl, kam má jít. Běžel mezi stromy a přes houštiny, nevšímal si škrábanců a odřenin, které si při běhu způsobil, jen bezmyšlenkovitě běžel, kam ho nohy vedly. Konečně přiběhl na mýtinu uprostřed lesa a tam uviděl chlapce stát proti vysoké postavě v černém plášti s kápí. Obklopoval je chlad a ticho a jediné, co zaslechl, byl přerývavý sípavý dech hrozivé postavy a slabé vzlyky chlapce. Harry neváhal a instinktivně sáhl do kapsy, kde nahmatal starou hůlku. Namířil na tmavou postavu a z plného hrdla zakřičel: „EXPECTO PATRONUM!“

Z hůlky vyletělo něco zářivě bílého a odehnalo to postavu ohrožující chlapce. Ten vyčerpáním padl na zem a hlavou se udeřil o kámen. Harry stál a nechápavě se díval na svou hůlku. Nechápal nic z toho, co se právě stalo. Když se konečně vrátil do reality, viděl Leu sklánět se nad chlapcem.

Objevila se tam právě v okamžiku, kdy vyčaroval Patrona. Viděla chlapce padat k zemi a rozběhla se k němu. Byl při vědomí a oči rozšířené překvapením upíral jediným směrem. Na Harryho.

„Tati?“ zašeptal těsně před tím, než upadl do bezvědomí. Jeho hlas byl tak tichý, že ho mohla slyšet jen ona. Zamrazilo ji. Lépe si prohlédla chlapce a ta podoba byla nezaměnitelná. Určitě je to jeho syn, pomyslela si. Když se jí zdálo, že ji Harry nemůže vidět, přiložila dlaň na chlapcovu odřeninu na hlavě způsobenou kamenem, na který dopadl, a rána se zacelila.

Jenže Harry ji sledoval až příliš zkoumavě a nic mu neušlo.

„Jak jsi...“ nedokončil. „Radši to nechci vědět. Dějí se opravdu divné věci. Asi bychom tomu chlapci mělo sehnat pomoc,“ rozhodl a vzal ho opatrně do náručí. Nevraceli se pro své věci, na to bude času dost, až dostanou chlapce do bezpečí. Vydali se na druhou stranu lesa, odkud zřejmě přišel. Když se slunečním paprskům podařilo proniknout přes husté koruny stromů a osvětlily chlapcovu tvář, uvědomil si Harry, že ho poznává. Ano, určitě. Je to ten chlapec na fotce v medailónku. V tom si uvědomil, že kousek zlatého kovu opět klidně visí na řetízku. Naposledy předtím, než vyšli z tmavého a hrůzu nahánějícího lesa si pomyslel, že se kolem něj dějí divné věci. Potom už ale vyšel na otevřené prostranství a rozhlédl se, jestli je na blízku někdo, kdo by mu pomohl. Na dohled byl jen obrovský hrad a chaloupka, z jejíhož komína stoupaly obláčky kouře. Zaslechl štěkot a tak se s chlapcem v náručí rozběhl k domu, který byl blíž.

„No co je, Tesáku? Cos zas vyčmuchal?“ ozval se z chalupy hlas a ve dveřích se najednou objevil velmi vysoký muž v huňatém kožichu. Hned zpozoroval příchozí a překvapením jakoby zkameněl.

„Pomozte nám, prosím. Ten chlapec potřebuje ošetřit,“ křičel Harry už z dálky a vrátil tak Hagrida zpět do reality.

„Harry?“ dostal ze sebe Hagrid, ale když uviděl chlapce v bezvědomí, rychlými kroky je vedl k hradu a mlčky sledoval Harryho. Stále tomu nemohl uvěřit.