pondělí 17. prosince 2007

Kapitola č. 11: Velmi těsně

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Slunce právě zapadalo za obzor a členové Nebelvírského družstva se unaveně vlekli do hradu po posledním tréningu před prvním zápasem sezóny. Vyučování už bylo asi měsíc v plném proudu a studentům se kupily úlohy a učení. Proto, když se Albus, James a ostatní z týmu vrátili do společenské místnosti, vytáhli téměř všichni knihy a pustili se do práce. Albus s Arniem byli díky Rosieně pomoci hotoví relativně rychle. Ne, nedávala jim úkoly opisovat, v tom byla stejně zásadová jako její matka, ale vždy jim ochotně pomáhala, což oba oceňovali. Zato James jen seděl v křesle a tupě zíral do učebnice z přeměňování. Nevnímal učivo, které daná kapitola popisovala, ale přemýšlel nad jinými věcmi, jako obyčejně v poslední době. Nakonec knihu zavřel a odešel do své ložnice ještě před večerkou. Páteční vyučování proběhlo bez jakýchkoli problémů, jen James za svou nepozornost a nesplněnou úlohu z přeměňování musel zůstat po škole a pod přísným dohledem ředitelky všechno dohnat.

Jen velmi nerada chlapce nějakým způsobem trestala, ale ještě pořád byla ředitelkou a učitelkou a bohužel si všimla, že Jamesův prospěch se od začátku roku výrazně zhoršil. Hovořila o tom na poradě s ostatními učiteli a nakonec se po společné dohodě rozhodli netrápit tím Ginny a pokusit se mu pomoct. Nejvíc na tom trval George, který slíbil, že na chlapce dohlédne a ona neprotestovala. I Neville a ostatní učitelé přislíbili pomoct chlapci aspoň tím, že mu poskytnou možnost opravy, ale zdálo se to téměř beznadějné, protože samotný James o zlepšení zájem nejevil.

„Je všechno v pořádku, Jamesi?“ zeptala se ho Minerva jako už několikrát před tím, když jí odevzdával dokončenou úlohu.

„Samozřejmě, babi,“ odpověděl vyhýbavě.

„Víš, že kdybys něco potřeboval, můžeš za mnou kdykoli přijít. Nebo za strýčkem Georgem či Nevillem,“ řekla mu ještě s povzdychnutím. James jen neurčitě přikývl a čekal, až mu dovolí odejít.

„Hodně štěstí zítra. Věřím, že vyhrajete,“ pokusila se ho povzbudit. Popřála mu ještě dobrou noc a nechala ho odejít. Když se vrátil do věže, neviděl nikde bratra. „Zřejmě je zase v ředitelně a povídá si s tím upírem,“ pomyslel si.

Snape mu nikdy nebyl moc sympatický,t a tak jako mnozí, ani on nechápal, o čem se ti dva můžou bavit. Právě dnes však mezi Snapem a Albusem nešlo o přátelskou konverzaci. Jediná věc, ve které byl Severus nekompromisní, i když šlo o Albuse, byly lektvary.

„Je ti jasné, že lektvary jsou pro povolání léčitele velmi důležité. Dokážeš sice léčit, ale někdy nebudou tvoje zvláštní schopnosti potřeba a pomůže obyčejný lektvar, nebo naopak může pomoct tam, kde budou tvé schopnosti neúčinné. Je ti, doufám, jasné, že se v lektvarech musíš zlepšit. Podle toho, co jsem slyšel, jsi v nich dokonce horší než Longbottom, a to už je co říct. Nechci si ani předtavit, jak by to dopadlo, kdybych tě učil já,“ řekl mrzutě Snape.

„Ale vždyť já se snažím,“ protestoval Albus. „Jenže já nevím, prostě mi to nejde,“ povzdychl si chlapec.

„Tak s tím budeme muset něco udělat. Nepomůžu ti sice s praktickou částí, ale co se teorie týče, mohl bych tě doučovat,“ navrhl Snape a zamyslel se. Albusova tvář se rozzářila.

„Opravdu? To by bylo super. Líbilo se mi, když jste mě minulý rok učil,“ řekl nadšeně, ale Snape ho zastavil.

„Pořádně si to rozmysli. Co se týče lektvarů, jsem nekompromisní a nebudu brát ohledy ani proto, že jsi to ty,“ pohrozil Snape tónem, při kterém Albuse mírně otřáslo, ale jestli profesorovi tak velmi záleželo na tom, aby byl v lektvarech dobrý, vynaloží na to všechno své úsilí.

„Pokusím se vás nezklamat, pane,“ odpověděl rozhodně a neuhnul pohledem, když se mu starší muž pronikavě podíval do očí.

Severus v nich viděl odhodlání, a to mu stačilo. Věřil tomu, že se bude snažit, ale pokud zjistí, že mu to nejde, bude se muset s touto myšlenkou smířit. Doufal, že v chlapci vzbudí zájem o tento předmět. Věřil, že když se vynasnaží, mohl by být v lektvarech opravdu dobrý. Ale to se ukáže časem, řekl si.

„Tak dnes už dost o škole. Zítra hrajete první zápas, pokud se nemýlím. Asi by ses se měl jít pořádně vyspat, aby náhodou zlaté Nebelvírské družstvo nepřišlo o vítězství kvůli ospalému chytači,“ řekl mu s mírně ironickým úsměvem, když viděl, jak Albus potlačuje zívnutí. Chlapec se při té poznámce trochu začervenal, ale věděl, že má profesor pravdu.

„Dobrou noc, pane. Můžu přijít zase zítra?“ zeptal se už s rukou na klice od dveří a čekal na odpověď.

„Jestli nebudeš příliš zaměstnán oslavou vítězství nebo líčením Nebelvírské hrdosti po prohře, můžeš přijít. A teď běž do postele,“ odpověděl s vážným výrazem, ale když se dveře zavřely, mírně se pro sebe usmál.

„Ach, Albus už tu není?“ zeptal se Brumbál z vedlejšího obrazu, ve kterém se právě objevil.

„Ne, právě jste se minuli. Potřeboval se jít vyspat před zítřejším zápasem,“ odsekl Snape.

„Aha, samozřejmě. A jak pokračujete vy dva?“ zeptal se svého mladšího kolegy s úsměvem kouzelník s půlměsícovými brýlemi. Minerva mu vykládala, jak ti dva tráví společné večery a měl z toho radost.

„Budu ho doučovat lektvary. Je v nich prý horší než Longbottom. I když si to dost dobře nedovedu představit,“ odpověděl mu Snape.

„Myslím, že velmi dobře víš, proč byl pan Longbottom takový nešikovný, když šlo o lektvary,“ řekl mu se šibalským úsměvem Brumbál. Snape na něj vrhl jeden ze svých vražedných pohledů, ale nic neřekl.

„Je něco nového s Harrym?“ změnil najednou téma starší z bývalých ředitelů.

„Ne, nikdo stále nic neví. Obávám se, že všechny naděje, že by se ještě mohl vrátit, jsou už zbytečné. Jsou to už čtyři měsíce, co zmizel,“ mračil se dále Snape.

„Máš pravdu, Severusi. Toto není Harrymu podobné. Kdyby mohl, určitě by dal alespoň vědět, že je v pořádku,“ zamračil se i Brumbál a v ředitelně nastalo ticho.

„No nic, musím se vrátit. Kdyby bylo něco nového, informuj mě, prosím. Dobrou noc, Severusi,“ popřál a zmizel.

„Dobrou noc,“ odpověděl o něco později zamyšleně Snape.

Harryho zmizení bylo však předmětem rozhovoru i někoho jiného v Bradavicích a shodou okolností v téměř stejném čase. Dveře kabinetu byly pootevřené, ale ani jeden z mužů v místnosti si toho nevšiml.

„Myslíš, že se Harry ještě někdy vrátí?“ ozval se jakýsi hlas z kabinetu.

„Já nevím. Je to už dost dlouho, nemyslíš? Když se nevrátil doteď...“ odmlčel se ten druhý, ale o chvíli později zase pokračoval. „Zdá se, že Ginny se s tou myšlenkou už smířila. Kvůli dětem neustále opakuje, že se vrátí brzy, ale sama už ztrácí naději. Psala mi to mamka minulý týden.“

„Nechci ani pomyslet na to, že by byl uvězněn v mezisvětě. Vím, že je hrozné, co teď řeknu, ale podle toho, co jsem o tom slyšel, by byla smrt lepší,“ řekl druhý hlas, přičemž se mu úzkostí stáhlo hrdlo při těch slovech.

„Souhlasím. Aspoň bychom měli jistotu, že...“ nedopověděl, protože v tom se dveře kabinetu s bouchnutím zavřely. George a Neville, kteří byli doteď zaujatí rozhovorem, okamžitě vstali a s hůlkami v pozoru otevřeli dveře. Nikoho však neviděli.

„Myslíš, že to byl průvan?“ zeptal se George, ale jeho hlas vyjadřoval pochybnosti. „Jsem si jistý, že jsem ty dveře za sebou zavřel,“ zakroutil hlavou Neville. George měl neblahé tušení, ale nic neřekl a potichu dveře zase zavřel.

„Tak já už radši půjdu. Lenka mě bude určitě čekat,“ řekl později Neville.

„Jak se vlastně má?“

„Dobře, Sophia roste jako z vody a dělá nám radost. A Lenka se těší, až se po Vánocích konečně vrátí do školy. Ředitelka totiž slíbila, že nám trochu upraví rozvrh, abychom se u malé mohli střídat. S babiččinou pomocí bychom to měli zvládnout. Divil by ses, jak při ní omládla. Možná by ses měl taky konečně usadit a založit rodinu. Děti jsou opravdu radost,“ pokoušel ho Neville.

„To by mě ale musela nějaká chtít. Ta díra v hlavě mi na kráse právě nepřidává,“ ukázal na místo, kde mělo být ucho. Přišel o něj už dávno a aby to trochu zamaskoval, nechal si narůst delší vlasy.

„Ale no tak. Nevíš, že jizvy připadají ženám vzrušující?“ zašklebil se Neville a pod Georgovým pohledem radši zdvihl ruce na znamení, že se vzdává.

„Raději už jdi a ne, abys zítra přišel pozdě,“ vyháněl ho s úsměvem George ze svého kabinetu.

Když potom ležel ve své posteli, přemýšlel, kdo a proč je mohl poslouchat. Stále přicházel k jedinému závěru, ale z celého srdce si přál, aby se mýlil. To by totiž určitě znamenalo nemalé problémy. Druhý den ráno vládla ve velké síni velmi veselá nálada. Všichni se těšili na zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem, jen někteří hráči byli nějací zaražení a nejistí. Vládlo mezi nimi napětí a vzrušení z toho, co je čeká. Po snídani se všichni studenti začali po skupinkách trousit ke hřišti a na na tribunu a jednotlivé družstva čekali ve svých šatnách a ještě naposledy opakovaly své taktiky. Ozval se zvuk píšťalky a družstva nastoupila proti sobě na hřiště, kde si kapitáni Zmijozelu a Nebelvíru podali ruce.

Tentokrát tu nebyl žádný Harry Potter, který by zahájil sezónu svým projevem, a tak to zůstalo na ředitelce. Ta všechny přívětivě přivítala a zahájila zápas bez zbytečného zdržování. Hráči se vznesli do vzduchu a zaujali své pozice.

„A zápas může začít. Camrál má nejmladší ze střelců, Arnie Nelsom a řítí se k soupeřově brance. Brightomová se dostala dopředu a úspěšně chytila přihrávku. Ale ne, zmijozelský odrážeč Marcus Flint jí vyrazil camrál a Liam Keneth už letí k nebelvírskému brankovišti. Míří a střílí. Ale ne, James Potter střelu nezachytil a skóre je 10:0 pro Zmijozel. Doufejme, že tento nevydařený zákrok brankáře příliš nevyvedl z míry a další střelu zachytí. A zápas pokračuje. Camrál ma Englová, přihrává Nelsonovi, ten se úspěšně vyhl potlouku letícímu od Flinta a už je skoro u brány. Ano, Arnie Nelson vyrovnává skóre na 10:10,“ ozýval se z tribuny hlas zkušené komentátorky.

„Zdá se, že nebelvírský brankář dnes opravdu nemá svůj den. Skóre je v této chvíli 130:40 pro Zmijozel. Doufejme, že alespoň jeho bratr chytí co nejdříve zlatonku a zajistí tak Nebelvíru opětovné vítězství nad družstvem Zmijozelské koleje. Ale ne, toto byl opravdu velmi hrubý zákrok ze strany Marcuse Flinta a Sarah Englová je zraněná. Naštěstí pro Nebelvír to vypadá, že může pokračovat ve hře a střílí penaltu. Ano, je tam a Nebelvír zmenšil náskok na 130:50,“ ozvalo se za chvíli.

James opravdu nebyl ve své kůži a pouštěl jednu střelu za druhou. Zápas pokračoval ještě asi hodinu, přičemž Zmijozel s přehledem zvýšil svůj náskok.

„A konečně to vypadá, že chytači spatřili zlatonku. Albus Potter a Derrick Owen se řítí na svých košťatech střemhlav dolů za třepetajícím se míčkem. Podaří se Albusovi vyhrát pro své mužstvo tento zápas? Skóre je v této chvíli 100:230. Jak všichni víme, za chycení zlatonky chytač získává pro své družstvo 150 bodů, takže Nebelvír ještě má šanci vyhrát s 20 bodovým náskokem. Napětí na tribunách roste a myslím, že mezi hráči družstva také. Arniee Nelson se zmocnil camrálu a snaží se svému kamarádovi získat čas aspoň tím, že sníží náskok. Podaří se mu to? Ano, je tam, Nebelvír opět skóruje a v této chvíli na Zmijozel ztrácí přesně 120 bodů. A Albus Potter právě předvedl výborný obrat, zřejmě se od otce naučil slavnou Vronskou fintu a zmátl tak dokonale svého protihráče. Owen se právě vzpamatovává z toho, že se nechal nachytat, ale Albus Potter už je daleko od něj a tentokrát má zlatonku opravdu na dosah. Ano, vážení. Je to tu,“ hlas komentátorky byl přehlušen hvizdem píšťalky.

„Nebelvírský chytač, Albus Potter, chytil zlatonku a Nebelvír vyhrává s počtem 260:230 bodů. Toto byl opravdu velmi napínavý a těsný zápas. Doufejme, že v dalším se už bude i nebelvírský brankář cítit víc ve formě a nedá soupeřům nejmenší šanci. Takže hurá Nebelvír,“ ozýval se stále hlas v megafonu a tribuny začaly skandovat.

„Nebelvír, Nebelvír, Nebelvír!“

Obě družstva se odebrala do svých šaten. Jedni byli nadšení, druzí zklamaní, jako vždy. Vítěz může být jen jeden. V nebelvírské šatně bylo rušno jako v úle. Všichni děkovali Albusovi, ale Jamesovi nevyčítal nikdo nic. Věděli, že je skvělý brankář a každý má občas den blbec. Hlavní je, že vyhráli, i když jen těsně. Jako poslední zůstal v šatně právě James, když dovnitř nakouknul George Weasley. Když uvnitř neviděl nikoho jiného, jen Jamese, vešel a sedl si k němu na lavičku.

„Ahoj, děje se něco?“ zeptal se a James se při té otázce opravdu rozčílil, protože se ho v posledních dnech a týdnech neptal nikdo na nic jiného.

„Ne, co by mělo?“ odsekl zlostně.

„Já jsem měl ten pocit, že se ti dnes moc nedařilo a myslel jsem, že to možná s něčím souvisí. Nechceš mi to tom něco říct?“ nenechal se George odradit.

„Tak se mi prostě nedařilo. Vadí to někomu? Díky úžasnému Albusovi jsme zápas vyhráli, tak o co jde?“ pokračoval dál a zlost z něj jen odkapávala.

„Teď tu nejde o zápas, Jamesi. Jde o tebe. Velmi jsi se změnil. Zhoršil jsi se ve škole, vyhýbáš se svým přátelům, dokonce i bratrovi, jak se zdá, ani famfrpál už tě příliš nezajímá a odmítáš jakoukoli pomoc. Tak mi pro Merlina řekni, co se děje. Jak jinak ti mám pomoct?“ zvýšil trochu hlas už i George.

„Myslím, že už jsi mi pomohl dost, strejdo Georgi. Já jsem si myslel, že máš taťku rád.“

„Samozřejmě, že mám tvého otce rád. I vás. Jak jsi na něco jiného mohl přijít?“ zeptal se nejistě George, i když tušil, odkud vítr vane.

„Tak proč jste včera s Nevillem říkali, že by bylo lepší, kdyby zemřel?“ křičel James, ale po tváři se mu kutálely slzy.

„Takže jsi to byl opravdu ty,“ povzdychl si George a chtěl k chlapci přijít blíž, ale on se odtáhl, takže se vzdal dalšího pokusu.

„Poslouchej, Jamesi. Jsou některé věci, které ještě nemůžeš pochopit. Některé z nich jsou však horší než smrt. A když se něco podobného stane někomu, koho máš rád, je lepší se smířit s jeho smrtí, než kdyby si ho měl vidět trpět, nebo stačí jen vědomí, že trpí,“ snažil se mu vysvětlit klidně a co nejmírněji, aby to chlapec nepochopil špatně.

„Ale z mezisvěta se taťka může vrátit a on by se k nám vrátit chtěl,“ protestoval James, neboť jen nejasně vnímal, co mu strýc říká.

„Samozřejmě, že by se chtěl vrátit, protože vás má velmi rád. Ale jestli je opravdu v mezisvětě, není už žádná možnost, že se vrátí.“

„Ale Sirius se vrátil. Taťka nám říkal, že utekl i z Azkabanu a byl v pořádku. A i o tom se říká, že je to horší než smrt. Taťka se z mezisvěta dostane a bude v pořádku. On by v žádném případě nechtěl raději zemřít, jak říkáš,“ křičel zase James a s pláčem vyběhl ze šatny.

„Tak to se mi zase něco podařilo,“ nadával si George, sedíc v šatně na lavičce. „Ať mi ještě někdo řekne, že bych měl mít vlastní děti,“ zavrčel nakonec a vrátil se do školy.

Zavřel se ve svém kabinetě a rozhodl se nechat Jamese trochu vychladnout a později s ním opět promluvit. Oslava ve společenské místnosti už byla v plném proudu, ale James jen naštvaně přešel kolem spolužáků a zavřel se ve svém pokoji. Myslel si, že si ho nikdo nevšiml, ale Albus ho sledoval. Když se jako obyčejně zavřel do pokoje, prostě šel za ním. Na klepání nereagoval, a tak bez vyzvání vešel dovnitř. James ležel otočený zády ke dveřím.

„Jamesi? Proč se k nám nepřipojíš?“ oslovil ho bratr.

„Nech mě na pokoji, Ale,“ ozvalo se z postele.

„Ale no tak, Jamesi. Vždyť se nemůžeš stále jen zavírat do ložnice a každému se vyhýbat. Stalo se něco?“ zeptal se nevinně, ale stejná otázka položení dnes už podruhé vyvolala v Jamesovi novou vlnu zlosti.

„Nic se nestalo a nech mě na pokoji,“ procedil skrz zaťaté zuby, aby znova nevybuchl.

„Neodejdu odtud, dokud mi to nevysvětlíš. Chodíš po hradě jako tělo bez duše, stále jsi zamyšlený a vyhýbáš se mi. Vždyť to nejsi ty, Jamie,“ řekl smutným hlasem Al a sedl si k bratrovi na postel. „Jsi takový od doby, co zmizel taťka,“ zašeptal.

„Chceš slyšet, proč jsem takový, Albusi? Opravdu to chceš slyšet? Protože všichni se tváří, jakoby se nic nestalo. Všichni nám lžou, Ale. Oni nám tvrdí, že se taťka vrátí už brzy, ale ve skutečnosti si myslí, že se nevrátí už nikdy. Dokonce si myslí, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvý. Slyšel jsem včera strejdu George a Nevilla, jak si o tom povídají. Už rozumíš? A ty se bavíš s ostatními a neustále chodíš za Snapem a vůbec nemyslíš na svou rodinu. Nezajímá tě, co je s taťkou, jak se má mamka a jsi zaujatý jen sám sebou a svou dokonalostí,“ křičel na něj James a Albus překvapením zapomněl zavřít pusu. Bratrova slova byla pro něj jako nůž vražený přímo do srdce.

„Mýlíš se. Myslím na taťku každý den a možná o tom nevíš, ale i mamce píšu každý den jako ty. A co je na tom, že trávím čas se Snapem? Přátelé jsou od toho, aby ti pomohli, když se cítíš špatně a když potřebuješ pomoc. Jenže ty svým chováním od sebe všechny odháníš a nenecháš nikoho, aby ti pomohl. Tím ale taťkovi ani nikomu jinému nepomůžeš. Mamce jen přiděláváš starosti, jestli sis nevšiml,“ řekl potichu Albus na svou obhajobu a oči se mu leskly od potlačovaných slz.

„A vůbec nejsem dokonalý. Nikdo není. A jestli žárlíš, tak zbytečně. Jsi v mnoha věcech lepší než já, Jamie, a mě mrzí, že si o mně myslíš to, co jsi před chvílí řekl,“ dodal ještě a zamířil ke dveřím.

„Albusi, počkej,“ zavolal za ním bratr, který si až teď uvědomil, co všechno řekl. „No tak, Ale. Já jsem to tak...“ dveře za Albusem se zabouchly, „nemyslel,“ dokončil větu, ale jeho slova doletěla jen ke čtyřem stěnám, které ho obklopovaly.

„Do Salazarové prd...“ zanadával a ztlumil zbytek slov v polštáři, do kterého zabořil hlavu.

Bušil pěstmi do přikrývek a nadával si, jaký je hlupák. Zlostí a vyčerpáním nakonec usnul.

Když Albus odcházel od bratra, přemýšlel, kam jít. Chtěl si s někým promluvit. Ale Arnie, Rose, dokonce i Scorpius oslavovali s ostatními nebelvírskými studenty a on jim nechtěl kazit náladu. Jenže nechtěl jít dnes ani za Snapem. Byla jediná osoba, která by mu mohla v této chvíli pomoct a utěšit ho, ale on nevěděl, kde jí hledat. Nakonec se schoval do Komnaty nejvyšší potřeby a tam se na zemi schoulil do klubíčka. Tak jako to dělal každý večer, soustředil svou mysl a třikrát zavolal do neznáma jednu jedinou větu: „Tati, vrať se, prosím.“ Nikdy však nedostal odpověď a dnes tomu nebylo jinak. Nakonec vyčerpáním usnul, ale nikdo si nevšiml jeho nepřítomnosti v posteli.

Té noci měl James velmi zvláštní sen. Jeho otec ještě s někým procházel velmi tmavým a hustým lesem. James neviděl druhou osobu, co šla za Harrym, ale byl si jistý, že jsou v Zapovězeném lese. Najednou zaslechl jakýsi výkřik a v tom okamžiku se probudil. Netrvalo dlouho a uvědomil si, co se mu vlastně zdálo. Rozhodl se, co udělá. Naštěstí usnul oblečený, takže si jen potichu obul boty, aby nevzbudil své spolubydlící, vzal si dědův neviditelný plášť a nepozorovaně se vytratil z hradu do noci. Zastavil se až na kraji Zapovězeného lesa, kde si složil plášť a potichu zašeptal, aby si dodal odvahu: „Už jdu, tati, najdu tě a konečně se k nám vrátíš.“

Potom váhavým krokem vstoupil do temnoty, která okolo něj rozprostřela svůj nekonečně velký plášť a vedla ho do svého nitra.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Je to super!!!.....perfektna autorka:))..........malicka chybicka.....aky Marcus Flint??:)..ved ten bol za Harryho cias:D

Anonymní řekl(a)...

trba je to Marcus Flint junior:D