Kapitola č. 1: Uprostřed pustiny

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Přestože byl první červencový den slunečný, do starého dřevěného stavení ukrytého mezi stromy hustého smrkového lesa pronikalo jen málo sluneční záře. I když bylo horko, z komína dřevěnice stoupal dým. Okna nebyla zakryta žádnými záclonami či závěsy, a tak by případný kolemjdoucí mohl nahlédnout dovnitř a prohlédnout si skromnou místnost. Moc by toho neviděl. Jen obyčejnou postel stojící u stěny v rohu místnosti a na ní ležící bezvládné tělo černovlasého muže. Pokud by se pozorovatel podíval pozorněji, všiml by si i malé postavy, krčící se u krbu nad kotlíkem, ve kterém se zřejmě něco vařilo. Místností se nesla vůně houbové polévky. Avšak mísila se i s jinými vůněmi, které vnímavý člověk dokáže identifikovat. Směs bylin, kafru a jiných léčivých prostředků.

Směs v kotlíku už byla zřejmě hotová, protože postava u krbu ji odstavila a uhasila oheň. Bylo dost teplo i bez toho, aby v krbu hořel oheň. Postava se konečně postavila a ukázala se v celé své kráse. Byla to mladá žena, která mohla mít sotva dvacet let. Dlouhé, husté hnědé vlasy jí padaly do očí. Ladným pohybem je přehodila dozadu a konečně se ukázala i její jemná, bledá tvář. Velké hnědé oči jí dominovaly a nos i ústa byly v dokonalé harmonii s jejími pravidelnými rysy tváře. Dívka postavila kotlík na stůl a dřevěnou naběračkou naplnila talíř. Nechala v něm polévku stát, aby trochu vychladla.

Přistoupila k muži ležícímu na posteli. Slabě zasténal a nepatrně se pohnul. „Že by konečně?“ pomyslela si dívka. Zkontrolovala obvaz zakrývající oči a usoudila, že může ještě chvíli počkat, než ho vymění. Tiše seděla u něj a bránila mu v jakémkoliv pokusu se pohnout.

Chtěl otevřít oči, ale ať to zkoušel, jak chtěl, stále ho obklopovala jen černočerná tma. Cítil, že něco tlačí na jeho víčka, ale netušil, co by to mohlo být. Pokoušel se rukou strhnout překážku, ale jen co se pohnul, čísi ruce ho zastavily. Postupně se mu vyjasňovaly alespoň ostatní smysly a cítil vlhký obvazy a kafr. Další vůně nerozeznával, i když mu byly povědomě známé. Zbystřil sluch, aby zaslechl nějaké zvuky, které ho obklopovaly, ale kromě zpěvu ptáků a šumění větru mezi větvemi stromů nic nezachytil.

„Kde to jsem?“ pokusil se promluvit, ale uslyšel jen nějaké chrčivé zvuky, které se vydraly z jeho hrdla. Čísi jemné ruce ho opět zadržely a zabránily mu v pohybu. Zřejmě by se neměl hýbat, uvědomil si, protože jediný pohyb vyvolal vlnu bolesti vystřelující z hrudníku. „Dobře tedy, budu pokojně ležet,“ umínil si. K jeho ústům se přiblížilo něco chladného a ovlažilo mu ústa. Rozeznal chuť čisté vody a hltavě začal pít. Avšak ruce držící pohár se odtáhly. Znovu mu přiložily pohár k ústům, ale jen tak, aby si dát jen malý hlt. Tři doušky vody a on se cítil hned lépe. Potom ucítil další jemný dotyk, tentokrát směřující k jeho očím. Obvaz, který mu bránil pořádně otevřít oči, byl najednou pryč a skrz jeho víčka prosvítalo slabé denní světlo. Opatrně pootevřel oči, aby si přivykl na světlo. Všechno kolem bylo rozmazané a mátlo ho to. Uviděl ženskou tvář, která se nad ním skláněla a zkoumala jeho tvář, vlastně jeho oči. Najednou se její soustředěný výraz rozzářil úsměvem a souhlasně přikyvovala. Vstala z postele a zamířila někam doprostřed místnosti. Viděl jen její nejasnou siluetu pohybující se po místnosti. Cítil se slabý a ospalý a zdálo se, že opět padá kamsi do prázdna. Jen nejasně vnímal, že ho ta záhadná žena krmila nějakou polévkou.

Žena odložila poloprázdný talíř s polévkou a zkoumala rysy tváře onoho muže. „Konečně se probral,“ pomyslela si. Jeho oči se zdají být už v pořádku, možná už nebude potřebovat další obklady. Až dnes měla možnost si všimnout nádherného odstínu zelené barvy jeho očí. Když ho našla před třemi týdny na kraji lesa, neměly takovou jasnou barvu. Větší část jeho tváře byla spálená a zorničky vůbec nereagovaly na světlo. Sama už neví jak, ale nakonec se jí podařilo přesunout ho do její lesní chaloupky, kde se o něj od té doby starala. Byl ve velmi zlém stavu. Popáleniny měl téměř po celém těle a usoudila, že má zlomených několik žeber. Využila všechny své možnosti a vědomosti, které měla v lidovém léčitelství, a spálené rány ošetřovala několika bylinnými balzámy. Tělo zafixovala do polohy, ve které se nemohlo hýbat, aby mohly srůst zlomené kosti.

Proč to dělala? Těžko říct, sama neznala odpověď. Žila v lese opuštěná již tři roky a za ten čas se vyhýbala lidem, jak mohla. Když ještě žila v nedaleké vesnici se svými rodiči, bylo to v pořádku, ale i tak se jí ostatní vyhýbali. Byla jiná než oni. Nechápala v čem, ale cítila to ona, její rodiče i všichni ostatní. Po jejich smrti odešla sem, do lesa, který jí poskytoval ochranu před zvědavými pohledy vesničanů. Tento muž však potřeboval její pomoc a ona mu ji ochotně poskytla.

Znovu se zkoumavě zadívala na jeho tvář orámovanou střapatými černými vlasy. Po popáleninách už díky hojivým mastím nebylo ani stopy, avšak přece jeho čelo hyzdila jakási zvláštní jizva. Prsty po ní jemně přejela a zastavila se na konci. Měla tvar blesku.