Kapitola č. 2: Prázdniny

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Bradavický expres zastavil ve stanici Kings Cross a na nástupiště se vyhrnula hromada dětí, kterým dnešním dnem začínaly prázdniny. Ginny a Ron s Hermionou čekali na svoje ratolesti. Netrvalo dlouho a konečně je uviděli. Šli s nimi i George a profesorka McGonagallová, kterou Ginny pozvala na prázdniny. George se taky rozhodl strávit část prázdnin mimo Bradavické zdi a rovněž přijal nabídku své sestry.

James a Albus jí padli kolem krku a nadšeně se s ní vítali. Hned poté obrátili pozornost k mladší sestře Lilly a vesele vyprávěli o plánech na prázdniny.

„Ahoj Ginny. Jak se má moje malá sestřička?“ pozdravil jí George a objal ji.

„Ahoj, je to lepší, děkuji.“

„Vítej, Minervo. Jsem ráda, že jste oba přijali moje pozvání a strávíte s námi léto,“ usmívala se na oba.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem netrávila prázdniny někde jinde, než ve škole. Bude to příjemná změna,“ odpověděla jí s úsměvem ředitelka.

„Babi, však jsi nám slíbila, že nás vezmeš na ten tajemný výlet?“ popotáhl profesorku za hábit Albus a dožadoval se odpovědi.

„Lilly mi totiž nevěří.“

„Samozřejmě, slíbila jsem výlet a slovo dodržím,“ mrkla na něj.

„Babi? Odkdy si dovolili tě tak oslovovat?“ ptala se překvapená Ginny.

„Od té doby, když jim to tvůj bratr poradil ve vlaku,“ vysvětlila s úsměvem a přísným pohledem obdarovala George, který se začervenal.

„Teda Georgi. Promiň, Minervo, doma jim řeknu, aby s tím přestali,“ omlouvala se Ginny. I když Minerva McGonagallová, že je Harryho babička, nezdálo se Ginny správné, aby jí takto oslovovali, navíc když jde o ředitelku školy. Mezi sebou si sice začaly tykat, ale i tak jí to ještě připadalo dost zvláštní.

„To ať tě ani nenapadne,“ zarazila ji Minerva. „Mně se to líbí a navíc, jako jejich prababička mám na to oslovení nárok ne?“ usmívala se a teď to byla Ginny, kdo se červenal.

„Dobrá tedy, mi je to jedno. Ale měli bychom radši jít, jinak bude Londýn úplně ucpaný a doufám, že někde v koloně nezůstaneme viset za Ronem. Ten se totiž hrozně vleče,“ poznamenala dost nahlas, aby jí bratr stojící těsně vedle slyšel. Ginnyina slova ho pohoršila a on nasadil jeden ze svých naštvaných výrazů, čímž však vyvolal jen novou vlnu pobavení, tentokrát u všech příbuzných, včetně vlastních dětí.

„Tak už pojďme,“ souhlasila Hermiona a vzala Rose a Huga za ruku, zatím co Ron tlačil vozík. Albusův vozík si vzala na starosti Ginny a George vezl Jamesův. Děti přešly průchodem na nástupiště ve společností své babičky a zasypávaly ji množstvím otázek ohledně plánů na prázdniny.

Dům Potterových v Godrikově dole jejich příchodem náhle ožil, jakoby se právě probudil po několika měsíčním hlubokém spánku. Chlapci na sebe křičeli z místnosti do místnosti a Lilly střídavě běhala od jednoho k druhému. Když je George vzal ven, aby si trochu zalétali, Ginny s Minervou měly konečně chvilku na rozhovor.

„Tak jak se cítíš?“ zeptala se Minerva starostlivě. Ginny jí věnovala smutný úsměv předtím, než odpověděla.

„Snažím se. Mamka mi velmi pomáhala. Byla jsem celou dobu s Lilly v Doupěti a vrátily jsme se před dvěma dny, aby jsme to tu připravily, než přijdete,“ odmlčela se a rozhlédla kolem.

„Nevydržela bych tu sama. Je to tu bez něj takové prázdné, chybí mi,“ zašeptala při pomyšlení na Harryho, o kterém neměli žádné zprávy už téměř měsíc.

„To nám všem,“ souhlasila Minerva. „A co miminko?“ snažila se změnit téma.

„Byla jsem u sv. Munga a podrž se, prý to budou dvojčata,“ odpověděla s úsměvem.

„U Merlinovy brady, doufám, že až se dostanou do Bradavic, bude ředitelem někdo jiný,“ zalomila rukama profesorka a pogratulovala ji.

„A co chlapci? Jak se jim daří ve škole?“ chtěla vědět Ginny. Než odešli na posledních pár týdnů, pověděla jim, že Harry zmizel a ona neví, kdy se k nim opět vrátí. Byli tou zprávou samozřejmě zaskočeni, ale ve škole určitě přišli na jiné myšlenky. Aspoň v to doufala.

„James byl možná trochu zamlklejší než obyčejně, ale jinak se mi zdají oba v pořádku. Harry jim taky chybí, ale přátelé jim nedovolí podlehnout smutku. Neměj o ně strach, oni to zvládnou. Nevěřila bys však, jak moc mě překvapil Albus,“ zamyslela se Minerva.

„Párkrát přišel do ředitelny a ptal se, jestli by mohl mluvit s profesorem Snapem. Nechala jsem je o samotě, ale nedalo mi to a nechala jsem pootevřené dveře do svého bytu,“ přiznala ředitelka a trochu zrůžověla. Ginny se jen usmála a zvědavě očekávala, co se dozví.

„Nikdy jsem Severuse neslyšela mluvit se studentem tak, jak si povídal s Albusem. Dokonce ani s tým nejoblíbenějším z jeho vlastní koleje si tak nerozuměl,“ vyprávěla Minerva se zaujetím.

„Harry mi vyprávěl, že si Snape s Albusem dobře rozuměli během jejich společných lekcí,“ souhlasila Ginny.

„Řekla bych, že víc než dobře. Druhý večer byl Severus velmi nervózní a zjevně na něco čekal. Neuhádneš na co. Když jsem viděla Ala stát ve dveřích, bylo mi vše jasné, ale měla si vidět ten výraz v Snapeově tváři. On z toho měl vážně radost. Zřejmě tě nepřekvapí, když ti povím, že tam chodil téměř každý večer,“ pokračovala ředitelka a neskrývala přitom svůj překvapený výraz.

„A co tam celou dobu dělali?“ ptala se Ginny zvědavě.

„No, to je na tom to nejzvláštnější. Oni si četli. Albus mu nahlas četl nějaké dětské příběhy, na kterých se mimochodem bavily všechny portréty v ředitelně, včetně Brumbála, jindy zase Severus přinesl nějaké sbírky básní a recitoval mu. Kdybych to neslyšela na vlastní uši, asi bych tomu nikdy nevěřila,“ kroutila hlavou ředitelka a s Ginny se obě nahlas rozesmály.

„Takže z našeho obávaného profesora lektvarů se stal lidumil?“ zeptala se Ginny, když ji přešel záchvat smíchu. Bylo to poprvé za poslední měsíc, co se tak od srdce zasmála.

„Opravdu ne! Kdokoli jiný, co se v ředitelně objeví, si od něj kromě jiného vyslouží nejednu jedovatou poznámku či nenávistný pohled,“ opravila ji Minerva a snažila se ho napodobit, čímž Ginny znovu rozesmála.

„Jsem ráda, že se směješ, dítě,“ konstatovala poté.

„Slzy a smutek mi ho nevrátí,“ povzdychla si, třebaže věděla, že až bude sama, propláče další noc a potom ještě několik dalších. „A hlavně kvůli dětem musím jít dál,“ dodala.

„Když už mluvíme o dětech, ještě jsem ti zapomněla povědět jednu věc. Měla jsem velmi dlouhý rozhovor se Severusem o Albusových schopnostech a souhlasím s tím, že by potřeboval speciální pomoc, aby je mohl naplno rozvinout. Mám přítelkyni v Rakousku, která se specializuje na podobně výjimečné děti jako je Al a pokud by souhlasil, mohla bych ji poprosit o pomoc. Mohl by k ní například přes prázdniny na pár týdnů zajet, co ty na to?“ navrhla ředitelka.

„Sice bych měla děti přes prázdniny raději u sebe, ale když bude mít Al zájem, tak proč ne?“ pokrčila nakonec rameny a než stihla dodat cokoli dalšího, dovnitř se vehnaly děti s Georgem jako tornádo. Vyhladovělí po náročné hře se s chutí pustili do sendvičů, které jim Ginny mezitím připravila.

Bylo to těsně před půlnocí. Ginny nemohla usnout, a tak potichu obešla každý dětský pokoj, aby zkontrolovala děti. Lilly a Albus spokojeně spali, ale z Jamesova pokoje se ozývaly tlumené vzlyky. Ginny otevřela dveře a potichu vstoupila dovnitř. V pokoji svítilo slabé světlo a chlapcova postel byla prázdná. Teda se tak na první pohled jevila. Jenže zvuky přicházející z ní svědčily o opaku. Posadila se na postel a sáhla do vzduchu, kde nic nebylo. Jenže ona přesně věděla, co hledat a v místě, kde před chvílí nebylo nic, jen její ruka, se vznášela chlapcova střapatá hlava. Stáhla z něj neviditelný plášť a odložila ho.

„Co se děje, Jamie?“ zeptala se a přitáhla si ho blíže. Podíval se na ni uslzenýma očima a rukávem od pyžama si utřel slzy.

„Nic, mami. Jen ... měl jsem zlý sen,“ zalhal a přitulil se k ní. Pohladila ho po vlasech, které byly stejně střapaté jako Harryho. Odhalila jeho malou lež.

„To je v pořádku, Jamie. I mně chybí,“ utěšovala ho. Chvilku tam jen tak seděli, až se uklidnil a potom mu Ginny navrhla, aby si obul papuče a šel si lehnout k ní. Tomu James neodolal a když konečně ležel v otcově posteli, podařilo se mu usnout.