Kapitola č. 8 : Nové družstvo

Překlad a slohová stylizace - Ondřej Nahálka

V ten stejný den dorazila pošta. Jedna ze sněžných sov zamířila k Nebelvírskému stolu a přistála těsně vedle Albuse Severuse. Ten radostí zavískl, odvázal dva svitky pergamenu a jeden z nich podal Jamesovi.

Po té, co dopis přečetl, se doslova rozzářil štěstím a nejinak tomu bylu i u Jamese, který byl pochválen za své chování k mladšímu bratrovi. Vůbec mu nevadilo, že s Alem tráví většinu času, navíc měli řadu společných přátel.

Samozřejmě, že si Albus našel i takové jako Rosie a Arnie Nelson, kteří doslova připomínali trojici typu Harry, Ron a Hermiona. Ne, že by to kdokoliv nich tušil, ale řada učitelů již delší dobu vtipkovala o tom, že se vrátili do minulosti, kdy ve školních lavicích vysedávali jejich rodiče.

Ve Velké síni už zbývalo jen několik studentů, dojídajících svá poslední sousta, Albus s Jamesem samozřejmě mezi nimi, když k nim přistoupila postava vyššího vzrůstu čekajíc, že ji zaregistrují.

„Dobré ráno, chlapci.“

„Ahoj, strejdo Georgi.“ pozdravili sborově James, Al i Rosie. Na vyučování jej oslovovali titulem profesor, ale dnes byla sobota a neměli vyučování.

„Hele, vy tři, Neville vám to už určitě říkal, ale chtěl bych to připomenout. Dnes je konkurz do Nebelvírského famfrpálového družstva a rád bych vás tam viděl.“

„Ty ten kurz vedeš ? Myslel jsem, že to má na starost kapitán družstva.“ divil se James.

„To sice ano, ale minulé družstvo bylo složené převážně ze studentů 6. a 7. ročníku, je potřeba vytvořit úplně nové. Takže mě Neville požádal, jestli bych mu s tím nepomohl. No a tomu jsem nemohl odolat.“ dodal s šibalským úsměvem na tváři.

„Jamesi, přes prázdniny jsem si všiml, že by z tebe byl dobrý obránce, co myslíš ?“

„To by bylo super.“ nadšené přikývl.

„A co ty, Ale ? Pokusíš se být dalším chytačem z rodu Potterových ?“ dotázal se George mladšího z bratrů.

„Ale já myslel, že prváci hrát nemohou.“ divil se Al.

„To byla pravda předtím, než na tuto školu nastoupil váš otec. Byl to nejmladší chytač za posledních 100 let, jak tehdy tvrdila profesorka McGonagallová. Do té doby nehrál žádný prvák, ale rozhodně to nebylo proto, že by nemohl. Takže co ? Viděl jsem vás létat všechny. A to platí i pro tebe, Rosie, byl bych rád, kdyby si se zapojila.“

„Já vím, taťka mi říkal, ale myslím, že to nechám na Hugovi. Radši se budu věnovat studiu.“ zahlásila dívčina a tvářila se velmi důležitě.

„Jsi úplně jako tvá máma, víš to ?“ dodal George pobaveně a kroutil přitom hlavou.

Děvčátku se na tváři rozzářil nadšený úsměv.

„Tak jak myslíš, ale samozřejmě můžeš přijít a povzbudit nás.“

„Přijdu ráda, strejdo.“

Věnoval jim ještě krátký pohled a odkráčel do svého kabinetu. Sám pro sebe se usmíval. Kdyby mu někdo řekl, že se vrátí do Bradavic jako učitel a že ho ta práce navíc bude bavit, rozhodně by se mu vysmál.

Po bratrově smrti skoro přestal žít vlastní život, v Bradavicích našel nový smysl a rány na jeho duši se pomalu, ale jistě zacelily. Převlékl se do svého starého famrfpálového hábitu, který mu i po letech padl jako ulitý, a s koštětem v ruce zamířil na hřiště, kde se už scházeli první zájemci.

Postavil se vedle Nevilla a společně sledovali nově příchozí.

„Tak to bude perný den.“ konstatoval Neville a podíval se na George.

Ten však věděl, že jich při prvním pokusu dost vypadne, a tak je nejdříve rozdělil do skupinek po 10ti a nechal proletět kolem celého hřiště.

Netrvalo dlouho a více jako polovina adeptů byla vyřazena. Potom je rozdělil do skupinek podle toho, co chtěli hrát, a samotný konkurz mohl začít. V této fázi se k Georgovi přidaly dvě původní členky družstva, Bella Brightonová ze 6. ročníku a páťačka Sarah Englová. Obě hrály střelkyně.

Jejich prací bylo prověřit obránce na jedné straně hřiště, když George vybíral odrážeče. Vybral pět nejlepších, kteří se do potlouku dokázali trefit přesně a vhodnou silou.

Vznedl se do vzduchu a s každým z nich odrážel jeden potlouk za druhým, dokud nevybral ty nejlepší, přesněji řečeno Roba Willise a Petra O´Donella.

Děvčata mezitím vybrala obránce a dokonce i třetího střelce. Jak George s Nevillem předpokládali, obráncem se stal James a střelcem Alův kamarád Arnie.

Nyní nadešla nejočekávanější část konkurzu, výběr chytače. Albus nakonec podlehl pokušení a za podpory svého bratra a kamarádů se rozhodnul zkusit štěstí. Všichni členové družstva, i ti, co v konkurzu neuspěli, se nyní posadili na tribunu a s napětím sledovali, jak to všechno dopadne.

George měl nápad, jak chytače vybrat. Očaroval míček, který byl jen o malé větší než skutečná zlatonka, ale létat uměl stejně rychle. Měl zářivě červenou barvu, aby byl dobře viditelný,

Jeho záměrem bylo vyzkoušet, kdo z adeptů jej chytí dříve. Dva nejlepší byl rozhodnutý vyzkoušet s pravou zlatonkou.

Nyní před ním stálo 8 chlapců, které rozdělil do dvojic. Každá z nich se vznesla do vzduchu a ten, který míček chytil první, postoupil dále.

Počet byl celkem optimální, proto nemusel přemýšlet, jak je kombinovat. Byli to převážně druháci a třeťáci, Al z nich byl nejmladší. Nikoho však nepřekvapilo, že se dostal do nejlepší dvojice v boji o pravou zlatonku. Sotva zatřepala křídly a vznesla se k obloze, Al naskočil na bratrovu kometu a než se druhý chlapec vůbec vzpamatoval, přistál na zemi s mihotající se zlatonkou v pravé ruce.

Z tribuny se ozval nadšený jásot a všichni se rozeběhli ke svému novému chytači. Rosie se mu vrhla kolem krku a James jej spokojeně poklepal po rameni. Osobně mu přišli poblahopřát i Neville s Georgem a Albus byl neuveřitelně šťastný. Podal bratrovi jeho koště a doufal, že teď už dostane vlastní, bude potřeba.
Obloha nad Bradavicemi dávala sbohem slunečním paprskům a nad krajinou se snášelo šero a chlad, a tak profesoři zahnali své studenty do hradu. Po večeři ve Velké síni nalezli ve své společenské místnosti nějaké zákusky a máslové ležáky, které jim v kuchyni zařídil ředitel Nebelvírské koleje coby oslavu nového famfrpálového družstva. Všichni se nadšeně pustili do pochoutek a když už byli dostatečně vypovídání z provotního nadšenectví, Albus i James se posadili k rozpálenému krbu, ve kterém praskalo dřevo pod nátlakem plamenů, a začali psát dopisy rodičům.

Každý jim sdělil svoje zážitky z famfrpálu a nakonec je poslali po Jamesově sově, Alfredovi. Hlasy pomalu utichaly a ve společenské místnosti se rozhostilo ticho. Pod rouškou noci usínaly celé Bradavice. Nikdo z nich netušil, že někde tam v dálce vře něco, co se již nechce nadále skrývat.

Zlo bylo připraveno zaútočit.