Kapitola č. 55: Osudný večer

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Harry se snažil nevnímat zimu, která se ho zmocňovala v těchto prostorech a posadil se do křesla, které mu Snape ukázal.

„Mluvil jsem s Lilly,“ začal Snape věcně. „Je v pořádku a její jediným přáním bylo, abych vám pomohl udělat co je nutné na záchranu světa. S ní si prý nemáte dělat starosti a bez ohledu na cokoli jiného máte udělat, co musíte,“ informoval ho.

„Cože?“ nevěřil Harry. „To přece nejde. To nemůžu udělat. Chcete mi tvrdit, že souhlasíte s tím, co žádá? Mám zničit Oblouk a nechat jí i vás napospas tomu, co vás čeká v mezisvětě?“ rozčiloval se Harry.

„Uklidněte se. Nic takového neříkám. Samozřejmě s tím nesouhlasím. Říkám vám jen to, co říkala vaše matka,“ uzemnil ho Snape.

„Takže, co budeme dělat?“ zeptal se znepokojeně Harry.

„Budeme postupovat dle plánu. Přenesu Oblouk ke vchodu do Tajemné komnaty. Do té doby vy budete chránit školu proti ostatním, kterým bude velet Black. Měl by jste však být pokud možno co nejblíže Oblouku, aby jste ve vhodné chvíli mohl udělat, co je třeba,“ odpověděl mu Snape klidně.

„Co budete dělat vy?“

„Jen co bude Oblouk na místě, měl bych se přidat k Blackovi. Myslím však, že si mé nepřítomnosti nikdo nevšimne. Zmijozel bude nepochybně někde nablízku, aby mohl na hrad přijít hned, jak bude obsazen, takže by vaše matka neměla být tak důkladně střežená. Přemístím se do domu a společně se dostaneme k Oblouku. Co bude pak už záleží jen na vás Pottere.“

„A co Sirius?“ zeptal se nesměle.

„Pochybuji o tom, že se vám ho podaří nějakým způsobem přesvědčit. Tato část jeho duše, roky vězněná a mučená v mezisvětě, je natolik poznačena dlouhotrvajícím utrpením, že s vámi nebude mít slitování a nebude vás poslouchat. Vzdejte to. Nemůžete vždy zachránit všechny. Nakonec budete rád, když to celé skončí bez ztrát na životech,“ vysvětloval mu Snape.

„To nemůžu,“ kroutil hlavou.

„Musíte. Jinak riskujete mnohem víc, než jen to, že část duše vašeho kmotra bude tam, kde byla do teď. Přemýšlejte o tom Pottere,“ okřikl ho znova profesor.

„Mimochodem, ten muž, co spojil oblouky se jmenuje Baltazar Stowinský. Byl to bývalý učitel Nauky o magických artefaktech v Kruvalu. Nezmizel, jak se zdálo, ale Zmijozel ho držel distancovaného od toho všeho. Prý pracuje na způsobu propojení Oblouku a Zrcadla. Ve středu to bude on, kde bude Oblouk přenášet,“ informoval ho dál.

„Myslíte, že bychom ho mohli přinutit říct, jak vytvořit průchod a zničit Oblouk?“ doufal Harry.

„O tom pochybuji. Zřejmě je velmi zaujatý věcmi spojenými s černou magií a nemyslím, že by se nechal lekce zastrašit. Navíc myslím, že on oblouky jen spojil a neví, jak vytvořit průchod, maximálně by je dokázal zase rozdělit kdyby chtěl. Jenže my ho potřebujeme zničit, nemám pravdu?“

„Jistě profesore. Takže Baltazar nám nepomůže,“ povzdychl si Harry.

„Možná ano. Myslím, že jsem tu někde měl nějakou jeho knihu. Možná bychom mohli přijít na něco, co by nám mohlo pomoct. Něco, čeho si není vědom ani on sám. Aha, tu je,“ vytáhl hrubou knihu a podle obsahu našel kapitolu „Magické průchody“. Za chvíli už Harrymu ukazoval jistou pasáž.

„Píše se tu o kouzlu, o kterém jste mi říkal naposledy. Poněvadž tu nic jiného nevidím, budeme se muset spolehnout na to, že funguje,“ poznamenal Snape a četl dál.

„Toto je ale zajmavější,“ zarazil se a četl nahlas.

„Magické průchody vytvořené spojením dvou či více artefaktů pomocí černé magie není lehké uzavřít či přerušit. Pokud jde o přímé spojení artefaktů, jejich rozdělení způsobí, že je průchod v tomto světě neaktivní. Opětovným spojením se průchod znovu obnoví. Tyto průchody však není možné úplně uzavřít a znepřístupnit ani rozbitím artefaktu, který ho vytváří. Tím totiž jen zničíte ohraničení, které ho tvoří. Magický průchod se v tom případě může rozšířit a vytvořit jakési vakuum, které pohltí každého, kdo se k němu přiblíží. K bezpečnému uzavření průchodu je potřebné množství zkušeností z oblasti černé magie, podrobnější popis najdete na straně 745. Až po absolvování deaktivace průchodu je možné bezpečně zničit i samotný artefakt.“

Snape dočetl a znovu očima přeběhl celý úsek. Pak rychle přelistoval na zmíněnou stranu 745 a četl.

„Vypadá to tak, Pottere, že vás čeká víc práce, než jsme mysleli. Přečtěte si to,“ podal mu knihu a opřel se v křesle. Spojil dlouhé prsty svých ruk a vytvořil jakousi stříšku. Skrz ní pozoroval Harryho, který se s každým slovem mračil víc a víc.

„Toto nedokážu,“ povzdychl si nakonec a zoufale zapadl ještě hlouběji do křesla.

„Musíte. Nemáte jinou možnost. Naštěstí pro vás vám s některými věcmi můžu pomoct. Rozhodně se teď budou hodit mé osobní zkušenosti s černou magií. Tak tedy, zopakujeme si to ještě jednou. Než zničíte samotný Oblouk, musíte deaktivovat průchod. Už jen to by mělo stačit k tomu, aby se všichni neživí vrátili do posmrtného života či mezisvěta. Bude to sice trochu těžší, ale ne nemožné. Vysvětlím vám to,“ řekl a skutečně začal s Harrym rozebírat jedno zaklínadlo za druhým, krok za krokem, které mají vést k uzavření průchodu.

„Když se vám podaří tohle, pak stačí obyčejné Bombardo a Oblouk bude zničen,“ dokončil Snape. „Rozuměl jste všemu, co jsem vám řekl?“ ověřoval si.

„Rozuměl jsem, ale nejsem si jistý, jestli to zvládnu. Snad použitím Starodávné hůlky, ale i tak...“ odpověděl Harry nejistě.

„Do prdele Pottere. Kde je vaše sebevědomí? Zabil jste Voldemorta v sedmnácti letech. Zvládl jste vyčarovat Patrona ve třinácti, ve čtrnácti jste zvládl draka, zabil jste baziliška... Mám pokračovat? Těchto vašich stupidních dobrodružství bylo víc než dost a při každé z nich jste dokázal, že kromě toho, že při vás stojí Štěstěna, cosi ve vás je a myslel jsem, že přinejmenším alespoň odvaha. Teď jste o dost starší, s ukončeným a doplněným vzděláním a fňukáte tu jako nějaká baba, že to nezvládnete?“ křičel na něho Snape a zlostí zatínal pěsti.

„Nemám strach kvůli sobě. Už jsem vám to říkal pane,“ řekl potichu Harry a snažil se ho uklidnit.

Snape se třikrát zhluboka nadechl, aby našel své pověstné sebeovládání a posadil se do křesla, ze kterého vstal.

„Vzpomínám si na to, pane Pottere a ujišťuji vás, že o vaší většinou nesmyslné nebelvírské odvaze mám své představy. Ale také vás ujišťuji, že během let, které jsem strávil tím, že jsem se vám snažil něco vtlouct do hlavy, jsem zjistil, že stačí projevit trochu snahy a dokážete, co si umíníte. Letos jste mi chtěl dokázat, že zvládnete nitrobranu a mentální útok, jen abych na vás změnil názor, není to tak? Tak mi teď dokažte, že jsem ten názor neměnil zbytečně a postavte se tomu, čemu musíte.“

Snape ty slova vyslovoval pomalu a s důrazem na každém z nich. Harry jen překvapeně pohlédl na učitele a když si uvědomil, že zírá s otevřenými ústy, rychle je zavřel a sklopil zrak.

„Udělám, co budu moct, pane profesore. Rozhodně nemám v plánu se vzdát,“ odpověděl Harry a raději se chystal na odchod. Bylo už skoro pět hodin ráno a ani ne za tři hodiny má začít evakuace studentů.

„Počkejte ještě,“ zastavil ho Snape a podal mu sklenici naplněnou světle modrým lektvarem.

„Nechceme přece, aby některý ze studentů utrpěl nějakou újmu při evakuaci kvůli únavě vedoucího celé akce,“ posmíval se, ale v jeho hlase Harry postřehl tón, který do té doby u Snapea nepoznal. Vzal si lektvar, poděkoval a konečně odešel.

Sprcha v kombinaci s lektvarem na něj měla blahodárné účinky a všechna únava byla rázem pryč. Dohlédl na to, aby se jednotlivé koleje rozdělily, zkontroloval rozpis všech bystrozorů a když bylo ve škole vše připraveno, přesunul se s jedenácti přáteli do Prasinek, kde už od půlnoci drželo hlídku několik strážců.

„Všechno je v pořádku, myslím, že je bezpečné začít,“ rozhodl Harry.

„Já, Bill, Draco, Marwin, Elliot a Parkins půjdeme do Aberfortrova podniku, Hermiona, Kingsley, Dean, Seamus, Cho a pan Weasley, vy jděte do Medového ráje, jak jsme se dohodli. Každý má svůj galeon, aby jsme se mohli skontaktovat?“ zeptal se a počkal, než každý přikývl.

„Dobrá, tak hodně štěstí a kdyby něco, dejte vědět,“ rozloučil se Harry a se svou skupinou tvořenou třemi bystrozory, Billem a Dracem se vydali k Prasečí hlavě. Aberfort nebyl zrovna nadšený, když je uviděl, ale zavedl je do pokoje, kde visel obraz kryjící tajný vchod.

„Takže, první jsme na řadě my. Dám signál Ronovi, aby poslali první skupinu.“

Harry na svém galeonu zformuloval krátkou zprávu a za chvíli už prvních deset studentů přicházelo za doprovodu jednoho z bystrozorů. Překontroloval jména podle seznamu a nařídil kolegovi, aby se vrátil a informoval druhou skupinu u George, aby se přesunuli tunelem k Hermionině skupině. Draco se postavil tak, aby měl pod dohledem všech deset studentů a v jediném okamžiku, když se všichni najednou dotkli přenášedla, zmizeli.

„Tak, první máme za sebou,“ poznamenal Bill, který se na poradě dobrovolně přihlásil do Harryho skupiny.

Počkali ještě deset minut a od Hermiony přišla zpráva, že svou prvou skupinu právě přemístili.

„Zatím to jde dobře,“ spokojeně konstatoval Harry, když se vrátil do hospody poté, co přesunul šestou skupinu dětí.

Trvalo to téměř celý den, ale díky Hermioniným výpočtům a plánům byla úspěšně domů přepravena i poslední skupina dětí a unavení bystrozoři a Harryho přátelé se konečně vrátili do hradu, kde je čekala téměř královská hostina. „Zasloužená odměna po náročném dni,“ pomyslel si Harry a toužil se co nejdřív dostat do postele.


V úterý a středu vládl na hradě opravdový chaos. Z každé strany bylo slyšet jedno zaklínadlo za druhým. Učitelé, bystrozoři i ostatní členové BA posilňovali ochranná kouzla, rozmísťovaly nejrůznější ochrany, nebo prostě procvičovali v duelech. Ministr uvolnil maximální množství svých lidí na pomoc Bradavicím a trval na tom, aby se Harry neobtěžoval chozením do práce, dokud nebudou věci srovnané jak mají. To znamenalo, že každou chvíli trávil s Ronem a Hermionou jako za starých časů. Všímal si však chování Draca Malfoye. I to byl důvod, proč ho přidělil ke své skupině během evakuace a musel uznat, že se opravdu snaží. Učitelé se snažili s ním komunikovat a Draco to uvítal. Ale když mu Harry navrhl, aby se přidal k nim, zdvořile odmítl. Možná to bylo kvůli Ronovi znechucenému pohledu, a možná prostě jen nechtěl. Snape se v těchto dnech na chodbách hradu nevyskytoval a Harry předpokládal, že je zavřený ve svých komnatách. Váhal, jestli za ním má nebo nemá jít se podívat, ale vlastně netušil, co by mu řekl a tak tuto myšlenku raději vypustil z hlavy.


Před středečním večerem bylo cítit napětí v celém hradu. Harry ještě na poslední chvíli kontroloval, jestli jsou všichni na svých místech a nezbylo jim nic jiného, než čekat. U hlavní brány narazil na Snapea, který se chystal k Zapovězenému lesu.

„Hodně štěstí pane,“ popřál mu Harry.

Snape si ho přeměřil svýma tmavýma očima a odpověděl prostě: „Hodně štěstí i vám, pane Pottere.“

S těmi slovy odešel a nechal za sebou Harryho hledícího do tmy za vzdalující se postavou. Měli ještě skoro hodinu čas a tak se ti, co nebyli na některé věži nebo v podzemí a podobně sešli ve Velké síni. Všichni jeho přátelé, Hermiona s Ronem, George s Nevillem, Hagrid, ředitelka a další učitelé, co tu byli, na něj pohlédli a v jejich očích viděl naději.

„Takže, nezapomeňte všichni na své lektvary a pustíme se do toho. Hodně štěstí přátelé,“ řekl přiškceným hlasem, protože na víc se nezmohl.

Všichni se najednou napili lektvaru a rozdělili se podle plánu. Ron s Hermionou šli samozřejmě s Harrym. Netrvalo dlouho a noční můra všech přítomných začala.

Harry viděl dvě tmavé postavy v pláštích, které se odtrhly od velké skupiny, která mířila k severní části hradu. Zřejmě chtějí odpoutat pozornost od těch dvou, dokud bezpečně neuloží Oblouk. Harry zabezpečil, aby cesta ke vchodu do Tajemné komnaty, který byl ukryt na dívčích toaletách na třetím poschodí, byla volná, ale sledována. Od severního křídla se ozývaly první známky boje. Z věže vedla skupinu profesorka Sinistrová a profesor Kratiknot. Skupina bystrozorů vedená Billem a Georgem se postavila protivníkovi před hlavním vchodem, kam se přesunuly tmavé postavy hned poté, kdy Snape s Baltazarem pronikli dovnitř. Harry i tak neměl na výběr. Oblouk ještě zničit nemohl a cesta k němu byla střežená, takže mu nezůstalo nic jiného, než se s vervou pustit do boje s ostatními.

Na pozemky se z lesa vyřítilo víc než sto postav v černých pláštích, které se mírně vznášely nad zemí. Mrtvé duše. Harry díky tréninku se Snapem rozeznával některé jejich myšlenky a dokázal rozeznat některé kletby. Odrážel je širokospektrými štíty a prodíral se dopředu, hledajíc někoho živého, s kým by mohl normálně bojovat. Cestu mu však zastoupilo asi deset mozkomorů, kteří se na něj chtěli vrhnout. Naštěstí za posledních několik let Harry nasbíral několik velmi silných šťastných vzpomínek a tak jeho Patronus zářil ve tmě jako pochodeň. Odrazil nejen těch deset, co mířili k němu, ale i pár dalších, kteří se blížili zezadu k Ronovi.

„Díky Harry,“ zakřičel Ron a pokračoval v boji s jedním z bývalých smrtijedů.

Pokud se Harry nemýlil, byl to Macnair. Hermiona bojovala kousek dál s Dolohovem. Harry rozeznal, že na ní vrhá ty nejhorší kletby, včetně Avada Kedavra a i když věděl, že jí chrání štít, soustředil se na to, aby jeho mysl zablokoval. Bylo to těžké, když se na něj ze všech stran slétaly další a další kletby a on si uvědomil, že nebýt lektvaru, všichni by už padli, nejméně desetkrát, mrtví.

„Do pekla Harry, co jsou zač? Nemůžu zasáhnout ani jednoho,“ ozvalo se po Harryho levici, kde právě bojoval George s jedním s mrtvých.

„Nepodaří se ti je zasáhnout. Jen se braň a bojuj s živými,“ zakřičel Harry.

„To se ti lehko řekne. Kdo je má rozeznat?“ pohoršoval se George a vrhal na své protivníky další a další kouzla. Jeho Mdloby zasáhly zřejmě někoho živého, protože se složil na zem a zůstal ležet. „Zásah,“ zajásal a pokračoval dál.

Harry v dálce zahlédl mizející postavu a doufal, že je to Snape, který se vrací na Grimmauldovo náměstí pro jeho matku. Teď musí ještě najít Siriuse. neměl v plánu vzdát se tak lehce. Postupoval vpřed snažíc se zablokovat mysl aspoň několika Mrtvým duším. Procházel kolem bojujících dvojic, obcházel padlé těla, ale protivníků a pro jistotu na ně použil ještě několik spoutávacích kouzel nebo Mdloby.

Draco Malfoy vedl zuřivý boj se svým otcem.

„Vždy si byl slaboch Draco. Jsi hanba své rodiny. Taková zrada, přidat se k Potterovi, si zaslouží jediné. SMRT,“ vřískal Lucius a Draco zatínal zuby, jak se všemožně snažil odrazit každou kletbu, nespoléhajíc se úplně na lektvar.

„Já bych se na rozdíl od tebe, otče, nikdy nepostavil proti vlastnímu synovi. A za to, co jsi chtěl udělat Scorpiusovi se nezasloužíš víc než moje absolutní pohrdání,“ vrátil mu Draco a Harry se nepletl do jejich rozehraného souboje.

Když však procházel kolem další dvojice, neovládl se a musel použít schopnost blokovat schopnosti. Bellatrix Lestrangová právě bojovala s Molly Weasleyovou.

„Za to, co jsi mi udělala, zaplatíš a ty tvoje prašivé děcka též,“ vřískala Bellatrix a střílela na Molly jeden Cruciatus za druhým, střídavě se smrtící kletbou.

„Mýlíš se Bellatrix. To ty zaplatíš za všechno, co jsi udělala našim blízkým,“ přerušil jí Harry a začal jí mysl uzavírat tak, aby nemohla víc použít jedinou svou myšlenku na útok. Když to zjistila, vrhla se na něj a začala ho drápat a škrábat. Avšak díky tomu, že moc neovládala své tělo, se mu podařilo velmi rychle se jí zbavit.

„Běž Harry! Já už si s ní poradím,“ křičela na něj Molly a on pohledem bloudil po bojišti, jestli někde nezahlédne Siriuse.

Dalo by se říct, že šance obou stran jsou vyrovnány, protože nikdo nemohl porazit nikoho. Jediní poražení byli Zmijozelovi žijící. Harry odhadoval, že bojovali přinejmenším hodinu. Siriuse neviděl a Snapea také ne. Nejlepší bude počkat někde v blízkosti Oblouku, pomyslel si.


„Siriusi?“ zavolal na muže stojícího těsně před Obloukem a sledujícího vlnící se závoj.

Tmavovlasý kouzelník se otočil a jeho tvář byla ještě bledší a propadlejší, než si Harry pamatoval z Bulharska.

„Vítej Harry,“ posmíval se. „Čekal jsem, že se tu objevíš. Víš, ani na chvíli jsem nevěřil Snapeovi a bylo mi jasné, že bys nenechal školu bez dohledu. Ty, zachránce všech,“ řekl pohrdavě a zlostně.

„Nechtěl jsem, aby se ti to stalo, Siriusi. Věř mi. Dodnes mě to mrzí,“ snažil se Harry o klidný tón.

Ani jeden z nich zatím neútočil. Sirius proto, že si chtěl užít dopad každého svého slova, která jak věděl, Harryho zraňovala, a Harry proto, že chtěl přesvědčit Siriuse, aby se vrátil s Lilly a Snapem.

„Tvoje lítost je mi ukradená. Ještě budeš litovat,“ smál se Sirius.

„Prosím, poslouchej mě na chvíli. Tam v posmrtném světě je druhá část tvé duše. Je tam spokojená a obklopená svými přáteli. Spoj opět svou duši, Siriusi a odpočívej konečně v pokoji,“ naléhavě prosil Harry, ale po těchto slovech se na holčičích záchodech rozlehl hlasitý smích. To Siriuse pobavily Harryho slova.

„Už není cesty zpět Harry. Zemřeš a s tebou ostatní tví nejbližší. Pozdravuj otce, až se s ním uvidíš. Pokud tedy vůbec, protože ty si nezasloužíš pokoj po smrti za to, že jsi nechal zemřít tolik svých nevinných přátel,“ pokračoval dál a Harrymu se sevřelo srdce z tolika nenávisti, která byla v těch slovech. Vlastní výčitky svědomí vycházely na povrch a dávaly za pravdu Siriusovi.

„Tak mě zabij!“ křičel Harry zoufale. „Udělej to už konečně, když to nedokázal nikdo jiný. Na co ještě čekáš?“ provokoval ho.

„Stačí,“ ozval se ženský hlas za ním. Ještě nikdy ho Harry neslyšel tak jasně jako dnes.

„Mami?“ otočil se jejím směrem a v tom okamžiku Sirius zaútočil.

Naštěstí štít vytvořený lektvarem byl účinný a také Snape hned zareagoval a Blackův úder odrazil.

„Způsobil jsi víc škody než užitku, Snape,“ zavrčel na něj Sirius.

Zlostnými pohledy se vzájemně propalovali.

„Víš, že mi nemůžeš nijak ublížit, Blacku. Léta jsme čekali na tuto příležitost a teď, když stojíme protisobě, nemůžeme nic dělat. Škoda že? Zajímalo by mě, kdo z nás by nakonec vyhrál,“ provokoval ho dál Snape.

„Nezměnil jsi se Srabusi,“ vysmíval se mu Sirius a Harry věděl, že ničeho nedosáhne. Soustředil se a začal blokovat Siriusovu mysl. Ten se usilovně bránil, ale díky Snapeově pomoci se mu podařilo blokovat Siriusovy schopnosti.

Obrátil se ke své matce a popošel k ní. Konečně se jí mohl dotknout. Nebyl to jen přelud, duch, který se nemůže zhmotnit. Pohladila ho po tváři a on poprvé ucítil dotyk její ruky.

„Udělej co musíš, Harry. Spěchej. Zmijozel nás viděl a blíží se, aby ti v tom zabránil. Jsme na tebe s otcem vylmi hrdí,L řekla mu s láskou.

„Podravuj otce a všechny. Mám vás rád,“ odpověděl jí.

„My tebe také, synu.“

V tom jejich intimní chvilku přerušil hluk vycházející z rohu místnosti. Siriusovy schopnosti byly blokovány, to mu však nezabránilo v tom, aby se se Snapem nepustil do rvačky. Při urputném zápase vydávali oba příšerné zvuky a Harrymu nezůstávala nic jiného, než je od sebe odtrhnout. Vyčaroval provazy a se Snapeovou pomocí Siriuse pevně svázali.

„Snad mi někdy odpustíš Siriusi,“ řekl ještě Harry a obrátil se ke Snapeovi.

„Děkuji vám za všechno, pane profesore. Prosím, vemte matku a Siriuse a odveďte je bezpečně zpět. Doufám, že se brzy uvidíme v ředitelně,“ řekl Harry a pohlédl při tom do neproniknutelných černých očí.

„Bylo mi potěšením. A teď, pokud dovolíte, mohl by jste konečně vyčarovat ten průchod? Vaše matka má pravdu, Zmijozel je tu co nevidět,“ zavrčel a rozhlédl se, jestli náhodou neuvidí někoho přicházet.

Harry uchopil do ruky Starodávnou hůlku a vyslovil latinské zaklínadlo, které jak doufal, bude fungovat. Podařilo se. Uprostřed Oblouku, v místě kde se mírně vlnil jakýsi jemný nehmatatelný závoj, se vytvořil tunel vedoucí kamsi do dálky. Osvětlený bod zářivě bílým světlem.

„Tak běžte!“ křičel na ně Harry. „Nevím, jak dlouho to udržím.“

Severus Snape chytil Lilly za ruku a druhou rukou tahal vzpírajícího se Siriuse.

„Tak toto vám ještě oplatím Pottere,“ zakřičel na Harryho, než vstoupil do tunelu.

Lilly se ještě naposledy ohlédla a zamávala Harrymu. Udržet tunel bylo velmi vyčerpávající a Harry netušil, jak dlouho jim bude trvat průchod na druhou stranu. Čím déle se mu ho podaří udržet, tím lépe, pomyslel si.

V zápětí ho však odhodilo nějaké kouzlo. Sice ho nezranilo, ale odhodilo ho na bok a Harrymu se nepodařilo udržet průchod otevřený.

„Kdo jsi, že se opovažuješ zasahovat do mých plánů?“ ozval se zlověstný hlas.

„Harry Potter. Vy musíte být Salazar Zmijozel. Škoda, že nemůžu říct, že by mě toto setkání těšilo,“ odvětil mu Harry už pevně stojící na vlastních nohách a svírajíc Starodávnou hůlku.

„Myslím, že naše antipatie jsou vzájemné. Ale co tak uzavřít dohodu?“ zkoušel Zmijozel a v očích se mu zablýsklo.

„Dohodu? Nemyslím, že by mě jakákoli vámi navržená dohoda uspokojila. Tedy kromě té, že se dobrovolně vzdáte,“ klidně řekl Harry, jakoby diskutoval s přítelem o famfrpálu.

Té představě se Zmijozel musel smát. V tom bez varování vystřelil kletbu smrti.

„Expeliarmus,“ zakřičel Harry ve stejném okamžiku.

Zmijozelovi hůlka vyletěla z ruky a jeho kletba jen těsně minula Harryho. Zdálo se, že štít už není tak účinný jako na začátku a Harry se obával, že slábnou i štíty jeho přátel. Když byl Zmijozel odzbrojen, Harry využil moment překvapení a ochromil ho. Seslal na něj Mdloby a když si byl jistý, že Zmijozel bezvládně leží na zemi, opět se otočil k Oblouku. Doufal, že čas, který poskytl Snapeovi stačil na to, aby se bezpečně dostali zpět. teď už nesměl otálet. V duchu si vybavil každé Snapeovo slovo o tom, jak má deaktivovat Oblouk. Celé to zahrnovalo asi deset souvislých latinských zaklínadel. Harry je přednášel precizně dbajíc na správný přízvuk na každé slabice. Soustředil se výlučně na kouzlo, i když k němu v pozadí doléhaly zvuky probíhajících bojů. Konečně bylo kouzlo hotové a Harry čekal, co se bude dít. Uprostřed Oblouku to začalo vířit různými barvami a místností se rozlehly příšerné zvuky. Výkřiky bolesti, utrpení a strachu. Zmijozel se v tom okamžiku probral z mdlob a vystrašeně přihlížel tomu, co se dělo kolem.

„Neeeeeeeeee!“

Jeho výkřik se mísil s výkřiky uvězněných Mrtvých duší. Vzduch se naplnil šířící se magií a Harry jen nechápavě stál a čekal. Ještě chvíli a zničí i samotný Oblouk. Zem pod jeho nohama se začala otřásat a ze stropu začaly opadávat kusy kamenů. Zmijozel na víc nečekal a nejrychleji jak mohl se odplazil ke dveřím záchodů a utekl. Harry však neměl ani pomyšlení na to, aby ho zastavil a stále čekal na vhodnou příležitost Oblouk zničit. Když ho však téměř smetl jeden z padajících kamenů, uznal, že dál nemůže čekat a namířil hůlkou na Oblouk.

„Bombardo!“ zakřičel a když se paprsek, který vyletěl z jeho hůlky dotkl svého cíle, celou místnost ozářilo bílé světlo a kolem Harryho létaly už nejen kousky kamenů ze stropu, ale i kusy rozpadajícího se Oblouku.

Harry už nestihl doběhnout ke dveřím a zachránit se. Naposledy pomyslel na svou rodinu, rukou sáhl na medailón a sevřel ho v dlani. Bílé světlo ho oslepilo a on ztratil vědomí. Asi po minutě se všechno uklidnilo a o události, která se odehrála na holčičích záchodech svědčily jen kameny a suť pokrývající celou podlahu.