Kapitola č. 54 : Plány

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Hermiona hned zasypala Harryho haldou otázek

„Nech ho vydechnou, Hermiono. Nevidíš, že je utahaný?“ zastával se ho Ron.

Když se Harry pohodlně usadil do křesla v Georgově kabinetu, Hermiona už hořela zvědavostí a toužila se co nejdřív dozvědět všechny podrobnosti, o kterých Harry doteď mlčel. Neměl důvod to před nimi tajit, protože vždy stáli po jeho boku v každé situaci a ve všem jim důvěřoval. Neměl samozřejmě v plánu to ani teď měnit a postupně jim řekl všechno, co se stalo v posledních dvou týdnech. Při popisu toho, co se stalo Albusovi, Hermiona zatajila dech a křečovitě sevřela Ronovu ruku, až se jeho tvář zkřivila do bolestné grimasy.

„To pro vás muselo být strašné. Když si představím, že by Rose nebo Hugo...“ polkla naprázdno už jen při tom pomyšlení.

„Máš pravdu, ale už o tom nemluvme. Naštěstí všechno dobře dopadlo a Ginny s dětmi jsou teď v pořádku,“ přitakal Harry a při svých posledních slovech sáhl na medailon, který mu klidně visel na krku.

Když začal vyprávět o ředitelce, George, který je jen mlčky poslouchal, se začal potměšile usmívat a měl neskutečnou radost, že nejen jemu tato novinka vyrazila dech. Jako první se samozřejmě vzpamatovala Hermiona.

„Je to celkem logické, když si promítnu zpětně její chování v době našeho studia. Povolila ti hrát famfrpál už v prvním ročníku. Dokonce bych se vsadila, že to koště bylo od ní. A pak...“ zarazila se, když viděla Rona s Harrym vyměnit si nechápavé pohledy a tak jen mávla rukou, jakože se tím nebude dál zabývat.

„Teda Harry. McGonagallová a tvoje babina. Co tě ještě čeká za překvapení? Nechceš mi snad tvrdit, že Malfoy je tvůj bratr, že?“ huhlal Ron.

„Přestaň Ronalde, Harry je určitě rád, že zjistil pravdu. Že je to tak Harry?“ ujišťovala se Hermiona.

„To víš, že je. Jen je škoda, že mi to neřekla dřív. Všechno mohlo být jinak,“ řekl Harry a slabě se usmíval.

„Ještě stále máte možnost vynahradit si ztracený čas,“ přesvědčovala ho Hermiona a on jí dal za pravdu.

„A co hodiny se Snapem? Stále stejně nesnesitelné?“ zajímal se Ron a při vzpomínce na lektvary vypotil další grimasu, při které se všichni rozesmáli.

„Včera jsme se pěkně pohádali. Teda, já jsem vybuchl jako časovaná bomba,“ přiznal Harry a ve zkratce jim řekl, co se stalo.

„Takže stejně nepříjemný jako vždy,“ poznamenali Ron s Georgem dvojhlasně.

„Sice je na mě stále trochu protivný, ale nevím, co si myslet. On... mám pocit, že se změnil,“ bránil ho Harry a před očima se mu zjevil obraz Snapea sedícího na zemi v Komnatě nejvyšší potřeby proti Albusovi a jeho klidný, příjemný hlas.

„Snape a změnit se? To je větší šance, že se stanu obráncem národního týmu,“ suše poznamenal Ron. „A opravdu nerozumím tomu, že se ho zastáváš právě ty,“ kroutil hlavou Ron. Když viděl, že Harry chce něco namítnout, rychle dodal: „Vím, že jsi nám to opakoval už několikrát, že Snape vždy byl na naší straně, ale i kdyby, zapomněl jsi, jak tě nesnášel? Vždyť to nemělo nic společného ani s Voldemortem, ani s jeho úkolem dvojitého agenta. Prostě tě nesnášel kvůli otci,“ stál si Ron stále za svým.

„Poslyš Rone. Nechci se o tom s tebou hádat. Snape je v tomto případě naše jediná záchrana a pokud se rozhodl mě navěky nenávidět, nic s tím neudělám. Také jsem jen těžko mohl uvěřit tomu, lépe řečeno nechtěl jsem věřit tomu, že by nám mohl skutečně pomoct, ale je to tak. A teď nám pomáhá ještě víc, než si myslíš. Právě včera večer vyrobil nový lektvar, který nám velmi pomůže,“ obhajoval stále Snapea.

Ron nakonec rezignoval a raději se nehádal. Diskutovali o tom s Harrym už mnohokrát, stejně jako o Dracovi Malfoyovi a vždy to dopadlo stejně. Za to Hermiona se chytla dalšího tématu k rozhovoru: „Co je to za lektvar a jak nám může pomoct?“ vyt¨zvídala netrpělivě.

Harry jim popsal účinky lektvaru a zároveň je obeznámil se svým plánem, který se díky Snapeovu lektvaru pozměnil a každý, kdo bude jeho účinky chráněn, bude bránit hrad do doby, než Harry zničí Oblouk a zbaví se tak mrtvých přívrženců Zmijozela.

„Než mi kdokoli z vás začne opakovat to, co jsem dnes slyšel už dvakrát, teda že ten plán je riskantní a má trhliny, prosím vás, aby jste mě toho ušetřili a jestli nemáte lepší nápad, dovolte mi jít si konečně lehnout,“ prosil Harry a čekal.

Ticho přerušila opět Hermiona: „Jen jdi spát. Na rozhovor budeme mít čas i zítra,“ řekla a pohledem ho provázela, dokud nezašel do jednoho pokoje, který mu George poskytl.

„My by jsme už taky měli jít Rone. Dobrou noc Georgi. Uvidíme se zítra,“ loučila se a táhla z křesla Rona, který by se nejradši nepohnul z místa a zůstal tam spát.

„Opravdu tu nechcete zůstat? Ron nevypadá právě schopný přemisťovat se. Nechtěl bych být na tvém místě Hermy, až z něj budeš mít jednonohé nebo jednoruké poleno,“ dobíral si ho George a spiklenecky mrkl na Hermionu.

Rona však tato poznámka natolik probudila, že hned vyskočil z křesla svěží jako rybička a tahal jí ven z kabinetu.

„Pojď Míno, vidím, že můj bratr má dnes velmi dobrou náladu a já nemám chuť stát se terčem jeho vtipů,“ vrčel Ron a už byl venku.

„Díky,“ zamávala Georgovi Hermiona a usmála se na něj.

„Rádo se stalo. Myslím, že by jste měli přijít na návštěvu častěji. Nějak mi to dohadování s Ronem chybí,“ smál se. „Tak dobrou noc,“ zavolal za nimi a i on následoval Harryho příklad a šel spát. Měl by sice opravit ještě několik úloh, ale to do rána počká a než začne vyučování, bez problémů to stihne.


Těch pár dní do konce týdne uběhlo překvapivě rychle, alespoň podle Harryho. Denně si vykonával své povinnosti, cvičil se Snapem a ve volných chvílích hledal v knihách jiné způsoby vytvoření průchodu, nebo způsob, jak zničit Oblouk. Našel pár alternativ, ale netušil, která bude účinná a tak nevzdával své úsilí a hledal dál. Neděle, den kdy měl Snape podat hlášení Zmijozelovi, se blížila a Harry s ním v sobotu večer konzultoval, jaké informace mu zpřístupní a kterými ho zmatou.


Toho rána byl Harry dost nervózní. Hermiona na večer svolala schůzi BA, která se měla konat až po Snapeově návratu, aby je mohl osobně informovat. George navrhl, aby si šli trochu zalétat a Harrymu se aspoň na chvíli podařilo z hlavy vypudit myšlenky na to, co se asi odehrává v Siriusově domu.


Snape přišel mezi posledními a krátce po jeho příchodu schůze začala.

„Takže Severusi. Co je nového v Bradavicích?“ zeptal se Zmijozel.

Všichni ztichli a s napětím očekávali, co Snape odpoví.

„Můj pane. Bohužel, zrcadlo se mi najít nepodařilo. Jistou dobu ve škole bylo, ale od jisté příhody se o něm ztrácí veškeré informace. Je dost možné, že se tehdy rozbilo a je zničené, pane,“ začal Severus a pohlédl přitom Zmijozelovi do očí. Ten se opět snažil proniknout jeho uzavřenou myslí, ale Snape byl dost obratný, aby svou lež ukryl.

„Dobrá tedy. Ve škole zrcadlo není, ale pochybuji, že by bylo rozbité. Budete hledat dál, dokud ho nenajdete. Zatím si budeme muset vystačit s Obloukem. CO dál příteli?“

„Po Luciusově nezdařeném útoku se Potter rozhodl svou rodinu ukrýt. Před pár dny odešel se ženou a dětmi, zřejmě někam do zahraničí a nikdo netuší, kdy se vrátí. A i když je škola obsazená množstvím bystrozorů, myslím, že je nejvhodnější doba zrealizovat náš plán, dřív, než se Potter vrátí,“ navrhl Snape.

„Myslíš? Neměli bychom počkat, až přestanou být ostražití?“ přemýšlel Zmijozel a chtěl to Snapem prodiskutovat.

„Pokud dovolíte pane, to byl můj skromný návrh. Myslím, že když až Potter vrátí, bude hledat způsob, jak Oblouk zničit a čím víc času mu dáme, tím větší je šance, že na to přijde. Našel jsem způsob, jak se dá do hradu dostat a jsem si jistý, že Oblouk dostane kam potřebujeme.“

„Hm, na tom něco bude, Severusi. Ale mám malou pojistku. Přiveďte ji!“ přikázal muži sedícímu po jeho pravici.

Ten zmizel v zadních dveřích salónu a za chvíli, během které to v místnosti slabě zašumělo, se v nich opět objevil a vedl ženu střední postavy s měděnými vlasy a nádhernýma zelenýma očima. Lilly Potterová, Harryho matka zmateně přecházela pohledem po všech přítomných. Zastavila se, až když spatřila Siriuse a pohledem u něj hledala pomoc. On si jí však nevšímal, nebo jí věnoval jen jeden pohrdavý pohled, kterému nerozuměla.

„Poznáváš jí, Severusi? Věřím, že si vzpomínáš,“ usmíval se Zmijozel a pozoroval Snapea.

Při tom jméně zbystřila i Lilly a hledala muže, kterému byla slova adresována. Bylo velmi těžké ignorovat ten prosebný pohled a tvářit se odměřeně, dokonce až pohrdavě, ale Snape byl přece dokonale vycvičený ve lhaní a udržel své city skryté pod povrchem, kde se k nim nikdo kromě něj nemohl dostat.

„Jistě pane. Potterova matka. Pokud tomu dobře rozumím, myslíte si, že Potter nezničí Oblouk, dokud bude tady,“ dedukoval Snape a snažil se tvářit, že na ten nápad právě přišel.

„Přesně tak, Severusi. Nevěřím, že by Potter riskoval, že jeho drahá maminka bude uvězněna v mezisvětě. Pokud jsem totiž dobře pochopil, ten muž si velmi zakládá na rodině a přátelích. Tak tedy musíme zaútočit na jeho slabé stránky, nemám pravdu?“

„Samozřejmě pane. Obzvlášť tato vaše pojistka by vám mohla pomoct k tomu, že i když Oblouk přenesete do Bradavic, Potter ho zatím nezničí.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Asi tak za tři dny, kdy se bystrozoři budou měnit, by bylo dobré Oblouk přemístit. Sice je tam v té době dvakrát víc bystrozorů, ale výměna představuje i chvíli nepozornosti a to je podle mě nejlepší šance. Další otázkou je, kde bude Oblouk uložen, pane?“

„Základ je ho tam dostat. O to se postará můj věrný přítel, díky kterému jsem se mohl opět vrátit. Až pak sám Oblouk přesunu na bezpečné místo,“ odpověděl Zmijozel na otázku.

„Takže ten, kdo spojil oblouky nezmizel, jak se říká?“ osmělil se Lucius Malfoy, který stál nedaleko Snapea.

„Ne Luciusi. Baltazar Stowinský se ukrývá, aby na něj nepadlo podezření, ale ve skutečnosti pracuje právě na tom, jak spojit Oblouk se zrcadlem, až ho najdeme. Poněvadž spojení oblouků je jeho zásluha, udělil jsem mu tuto poctu a dovolím mu ho přemístit na nové stanoviště v Bradavickém hradu. Severusi, určitě víš, kde se nachází vchod do Tajemné komnaty, že?“

„Ano pane. Komnata byla otevřena v době, kdy jsem byl ještě učitel. Vím, kde to je,“ přikývl Snape.

„Dobrá tedy, počkáš v hradu a ukážeš Baltazarovi, kde to je a tam necháte Oblouk. Vy ostatní budete následovat Siriuse. On povede útok na školu,“ rozděloval úkoly Zmijozel a jak se zdálo, moc dobře se při tom bavil. Sirius se samolibě usmíval a propaloval pohledem Snapea.

„Vy se toho nezúčastníte, můj pane?“ zeptala se Bellatrix sedící svému pánovi u nohou.

„Vzhledem ke svému věku musím konstatovat, že mi teď bude stačit kochat se tím pohledem. Později, až díky vaší pomoci budu v čele Bradavic, bude to pro mě mnohem větší potěšení, než být přímo ve víru boje,“ vysvětloval Zmijozel a roztřesenou stařeckou rukou pohladil její tmavé vlasy.

„Ve středu tedy budeš čekat na ostatní u Zapovězeného lesa, Severusi. Nenápadně se přiblížíte k hradu a Sirius vám s ostatními zajistí volný průchod s Obloukem. Takový je plán. Má k tomu někdo nějaké otázky?“ zeptal se a i když to v místnosti zašuměl, nikdo se neodvážil cokoli namítat. Dal jim pokyn, aby se rozešli a většina tak učinila.

„Severusi,“ zavolal na něj starý kouzelník a on k němu přišel blíž.

„Myslím, že tvůj plán je velmi dobrý. I kdyby se tam objevil Potter, nemají nejmenší šanci se nám ubránit. Za tento úspěch tě odměna nemine,“ sliboval Zmijozel a v té chvíli měl Snape na mysli jen jedno.

„Když dovolíte, pane, měl bych jedno přání,“ přiznal.

„Ven s ním, je předem splněno.“

„Vlastně, chtěl bych strávit chvíli o samotě s vaším vzácným hostem, Potterovou matkou.“

„Ale, ale, Severusi. Nevěděl jsem, že máš pro ní slabost,“ vysmíval se mu stařec.

„To bylo kdysi. Ale díky jejímu manželovi a synovi jsem si užil dost ponížení a je načase, abych jim to vrátil.“

Snape se při těch slovech tvářil opravdu vražedně a Salazar Zmijozel neměl pochybnosti o jeho slovech.

„Víš přece, že jí nemůžeš nijak fyzicky ublížit. Zajal jsem jí, ale víc nemůžu dělat ani já,“ připomněl mu.

„Někdy slova dokáží udělat větší škodu, než dobře mířené rány nožem,“ nedal se odbít Severus a v duchu si blahopřál, když ho jeden z mu neznámých mrtvých vedl do jedné z místností na patře. Na posteli tam ležela schoulená žena. Když se dveře otevřely, trhla sebou a překvapeně pohlédla na svého přítele.

„Seve...“ oslovila ho jemně, ale mírným posunkem jí naznačil, aby mlčela. Počkali, dokud nebyli sami a pak se Snape soustředil na spojení s její myslí. Byla blokována, ale mohli spolu mluvit.

„Takto to bude bezpečnější. Mohli by nás odposlouchávat,“ řekl jí místo pozdravu.

„Ach, Seve, jsem tak ráda, že jsi tu. Když jsem tě viděla dole... vím, Brumbál nás vždy přesvědčoval o tvé skutečné loajalitě, ale byl jsi tak přesvědčivý... promiň, že jsem zapochybovala,“ omlouvala se mu.

„To je v pořádku, je to moje práce, být přesvědčivý,“ odpověděl bezvýrazně.

Nevěděl, jak se chovat. Chtěl jí vidět, dotknout se jí, říct jí vše... od své smrti se jí neustále vyhýbal, i když se snažila navázat s ním rozhovor. Brumbálovy rady, aby si s ní promluvil, ignoroval a držel si všechny od těla.

„Proč se mi vyhýbáš Seve? To kvůli Jamesovi?“ zeptala se.

„Ne, on s tím nemá nic společného. Já jen...“ nevěděl, jak pokračovat. Přemýšlel nad všemi důvody, proč se s ní chtěl a proč nechtěl potkat. Přemýšlel o tom, jak velmi jí miloval a nikdy nepřestal, o zradě, která jí stála život a o Harrym, kterému ztrpčoval život ve škole. Mohla by mu to všechno někdy odpustit? Neuvědomil si však, že jejich mysli jsou stále spojeny a vnímavá duše, jakou je Lilly, vnímala každou i když ne nahlas vypovězenou, myšlenku.

„Seve... příteli můj. Už se tolik netrap. Každý z nás udělal množství chyb a zaplatil za ně. Ty nejsi výjimka. Já ti nemám co odpouštět a Harry už jistě na vše zapomněl, nebo se přinejmenším snaží. Ví, co všechno jsi pro něj udělal a já to vím také,“ ujišťovala jej.

Chvíli nikdo z nich nepromluvil. Snape byl zčásti naštvaný sám na sebe, že lépe neskryl své pocity, na druhou stranu byl rád, že Lilly ví vše.

„Víš co bych opravdu chtěla? Aby to mezi námi bylo jako kdysi. Moje srdce sice navždy patří Jamesovi, ale ty si a vždy budeš můj přítel, kterého nechci ztratit.“

„Neztratíš. Vždy ti budu přítelem,“ řekl nahlas a jen pro sebe si pomyslel: „A navždy tě budu milovat,“ ale její úsměv mu napověděl, že slyšela i druhou část věty a trochu se zastyděl, když ho políbila na tvář.

„Dostanu tě odtud. S tvým synem na tom pracujeme,“ slíbil jí po chvíli.

„O mě nejde. Hlavně pomoz Harrymu a ostatním,“ naléhala na něj.

„O to se snažím. Uděláme, co bude v našich silách. Harry tě tu nenechá, neměj strach,“ odpověděl.

„Nebojím se,“ věnovala mu okouzlující úsměv. „Na tebe a Harryho je spoleh, vím, že budete bojovat ze všech sil.“

Snape přikývl a uznal, že je nejvyšší čas odejít.

„Vrátím se,“ řekl jí na odchodu, tentokrát nahlas, protože spojení myslí už přerušil.


Členové BA čekali už jen na Snapea a tak Harry využil čas, aby je obeznámil s prozatímním plánem, který se upraví podle potřeby díky Snapeovým informacím.

„Mluvil jsem s Aberfortem a i když jsem musel naléhat, pomůže nám s evakuací studentů. Kromě tajné chodby vedoucí do Prasečí hlavy použijeme i chodbu vedoucí do Medového ráje. Mluvil jsem s majitelem obchodu a neměl námitky. Co myslíš Georgi, vezmeš si tuto chodbu na starost?“

„Jasně Harry. Tajné chodby, to bylo vždy moje,“ usmíval se George. Dobrá nálada z toho, že se mu odpoledne podařilo porazit Harryho ve famfrpálu, ho neopouštěla.

„Dobrá tedy, Rone, ty si vezmeš na starosti druhý východ z Bradavic. Já, Hermiona, Teddy, Kingsley, Draco, Seamus, Dean, Cho a další dobrovolníci se postaráme o bezpečnost v Prasinkách. Hermiona vypracovala seznam studentů, podle kterého se budeme řídit,“ vysvětloval Harry.

„Jak to tedy bude probíhat?“ zeptala se ředitelka.

Harry pohlédl na Hermionu a přenechal jí slovo, aby sama vysvětlila plán, který vymyslela.

„Každý dostane kopii seznamu. Každý učitel si vezme na starosti svou kolej a bude mít k dispozici tři bystrozory. Budou se tvořit skupiny desíti studentů, většinou jsem s snažila vytvořit skupiny z těch, co bydlí nedaleko sebe. Vždy jedna skupina vedená jedním bystrozorem projde tajným vchodem, což budou řídit Ron s Georgem. Na druhé straně bude čekat někdo, kdo pomocí přenášedla přenese děti k jejich rodičům. Každý z nich už byl informován,“ vysvětlovala.

„Není to trochu komplikované? A jste si jistí, že na tento plán máme dostatek lidí?“ zeptal se Dean.

„Podle mých výpočtů jsou tři bystrozoři na každou kolej a dvanáct lidí rozdělených mezi dva východy v Prasinkách optimální počet. Navíc ve škole i ve vesnici budou další strážci zabezpečující ochranu, kteří se na evakuaci podílet nebudou. Mělo by to vyjít,“ znovu to všechno přepočítala a přikývla.

„Já si myslím, že na Hermioniny výpočty a plány se můžeme spolehnout a jsem si jistý, že to můžeme zvládnout bez jakýchkoli problémů. Má snad ještě někdo námitky?“ bránil jí Harry a když se nikdo neozval, chtěl postoupit k dalšímu kroku, ale dveře se otevřely a dovnitř vešla postava v tmavém plášti s kápí na hlavě. Všichni ztichli. Tušili, kdo to je.

„Dobrý večer pane profesore. Prosím, posaďte se,“ přivítal ho Harry a ukázal na židli po své pravici, která byla doposud volná. Snape zamířil k němu a z hlavy si sundal kápi. Nevšímal si překvapených či zděšených výrazů na tvářích svých bývalých kolegů a studentů. Nečekal na žádné otázky a jen co se usadil, spustil.

„Útok se uskuteční ve středu večer, v době, kdy by měla probíhat výměna stráží. Potřebuji volný průchod na přenesená Oblouku ke vchodu do Tajemné komnaty. Tam ho necháme a přidáme se k ostatním, kteří zaútočí od lesa,“ řekl.

„Kdy se Zmijozel chystá provést Obloukem další?“ zeptal se Harry.

„Zmijozel se celé bitvy vůbec nezúčastní. Chce dostat dovnitř Oblouk a nepochybuje o tom, že jeho spojenci hrad bez problémů obsadí. Až pak sem příjde osobně a umístí OBlouk do Tajemné komnaty. Pak nepochybně plánuje provést další. Vaším úkolem, pane Pottere, bude Oblouk zničit hned, jak se ocitne na místě, kde ho necháme,“ pokračoval Snape.

„Předtím ale...“ chtěl něco říct Harry, ale Snape ho zarazil a zakroutil hlavou na znak, že se o tom teď nebudou bavit.

„Dobrá tedy. Evakuace studentů proběhne podle plánu zítra, jak jsme řekli. Profesor Snape má pro nás ještě jednu věc, která nám pomůže v boji.“

Ve sborovně to po těchto slovech zašumělo. Snape se ušklíbl a při pohledu na něj každý radši ztichl.

„Pro každého z vás je připraven lektvar, který vytvoří jakýsi ochranný štít proti kletbám, které na vás sešle nepřítel. Vlastně předpokládám, že bez něj nemáte šanci přežít. Jeho účinky trvají zhruba čtyři hodiny. Když začne slábnout, může se stát, že vás některá kletba omráčí, ale aspoň částečné účinky lektvaru by měly zajistit, že vás nezabije,“ vysvětloval Snape a obmlčel se, aby nechal svá slova doznít.

„Neslyšel jsem o žádném takovém lektvaru Severusi,“ dovolil si namítnout Křiklan, který se se zbytkem učitelského sboru přidal k BA.

„Ani si nemohl Horacio. Je to totiž můj vlastní výtvor. Vylepšený Felix Felicis, navíc očarovaný tak, aby vytvářel komplexní štít,“ vysvětloval a Křiklan raději spolkl všechny ostatní námitky, které by ho mohly napadnout.

„Musím uznat, že mě práce profesora Snapa velmi překvapila, ale můžu potvrdit jeho slova, že lektvar je opravdu účinný, protože jsem se o jeho účincích osobně přesvědčil. Za to profesorovi velmi děkuji, protože nám tak dal reálnou šanci na úspěch,“ promluvil Harry a sledoval, jak Snape zareaguje, ale on se opět uzavřel za svou masku nezájmu.

„Přistupme tedy k dalším bodům a to strategie obrany,“ změnil téma a začali diskuzi o tom, kdo bude bránit kterou část hradu, jak budou rozestavěny jednotlivé hlídky a podobné detaily.

Než měli vše naplánováno, uběhlo několik hodin a do postelí se dostali až po půlnoci. Harryho však nečekala lákavá teplá postel jako ostatní, ale rozhovor se Snapem, který trval na tom, aby v něm pokračovali v jeho komnatách v podzemí. A tak Harry kráčel temnými chodbami za učitelem, jehož profil, odrážející se na kamenných stěnách ve světle svící, vypadal hrozivě.