Kapitola č. 53 : Experiment

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Harrymu se nakonec podařilo dojít až k nejbližšímu křeslu a ztěžka dosedl. Ostatní ho mlčky pozorovali.

„Jak? Říkal jste přece, že na vás nemůže, že nad vámi nemá žádnou moc,“ nevěřícně kroutil hlavou.

„Prakticky je to pravda, ale vždy se najde nějaký způsob a věř mi, že Salazar Zmijozel je jeden z nejvynalézavějších kouzelníků. Nemůže nás přinutit, abychom s ním prošli obloukem a bojovali za něj, ale může... Harry, předpokládám, že tě Severus učí mentální způsob obrany a boje,“ konstatoval Brumbál.

„Ještě jsme se k tomu úplně nedostali, ale vím, co máte na mysli. Právě mě čeká na naší lekci,“ odpověděl Harry.

„Víš tedy, že je možné určitým způsobem zablokovat protivníkovu mysl, aby nemohl útočit či se bránit. Toto je způsob, který ovládá i Zmijozel, ale nebylo by mu to platné. kdyby ho na nás použil. Kdyby chtěl, abychom bojovali, musel by naše mysli znovu uvolnit a jemu by hrozila vzpoura. Rozumíš mi, Harry?“

„On nechce, aby máma bojovala. Stačí mu, že jí bude držet daleko ode mě a od Oblouku. Ví, že dokud jí bude věznit, Oblouk nezničím, jinak by navěky zůstala v mezisvětě. Je to tak?“ hádal Harry.

„Obávám se, že ano, chlapče. Lilly je teď zřejmě bezbranná, ale kromě blokování jejích schopností jí nemůže nijak jinak ublížit,“ přikyvoval Brumbál.

„Naštěstí. A já mám teď o důvod víc co nejdříve zjistit, jak zajistit, aby se ti tři vrátili bezpečně zpět,“ uvažoval Harry nahlas.

„Koho myslíš Harry?“ zeptala se Minerva.

„Nesmím zničit Oblouk dřív, než budou máma, Sirius a profesor Snape v bezpečí v jejich světě,“ odpověděl jí rozhodně Harry a Brumbál se smutně usmíval.

„Jsem rád, že myslíš i na ně,“ pochválil ho a Harry jen mlčky přikývl. Nechtěl rozebírat své pohnutky k tomuto činu a Brumbál to chápal.

„Řekněte otci, ať mi dá trochu času, že mu jí přivedu zpět. Teď myslím, že bych měl konečně jít za Snapem,“ řekl a se zamračeným výrazem šel ke dveřím.

„Budu tě čekat, zůstaneš přece na noc u mě, ne?“ ověřoval si George.

„Jistě, jen netuším, kdy skončíme,“ odpověděl. „Tak tedy, dobrou noc vám všem.“


Když vešel do prostorné místnosti, která byla úplně jiná než ta, ve které se učil Albus, tvrdý výraz Snapeovy tváře mu potvrdil, že je velmi naštvaný.

„Dobrý večer, pane profesore. Promiňte, že jdu pozdě, ale...“ snažil se mu vysvětlit situaci.

„Vaše idiotské důvody mě nezajímají. Vaší prioritou by v této chvíli měla být snaha naučit se jediný způsob, jakým se můžete bránit. Nepochybuji o tom, že večeře s přáteli jsou příjemnější, než hodiny se mnou, ale sám jste o ně prosil a pokud o ně stále stojíte, byl bych rád, kdyby jste se obtěžoval přijít aspoň jednou včas,“ křičel na něj Snape a Harrymu to na náladě nepřidalo. Dokonce se v něm něco vzbouřilo a on cítil, že to ze sebe musí dostat právě v této chvíli.

„Ale jistě. V posledních měsících nemyslím na nic jiného, jen na zábavu, uhádl jste. Vůbec není pravda, že od doby, kdy byly oblouky spojeny, je celý můj život opět vzhůru nohama jako kdysi. Myslel jsem, že po Voldemortově smrti konečně i já budu moct žít normálně, ale jde to? Ne! Když jsem si jako děcko myslel, že ta věštba mě předurčuje zachránit svět a že opravdu musím všechny zachránit, co myslíte, že dělám teď, když jsem jako šéf bystrozorů tuto skutečnost přijal za svou povinnost? Nebojím se o svůj život, bojím se o děti. Sám jste byl při tom, kdy Al skoro zemřel, sám jste mě upozornil na to, že Sirius se chystá některé z mých dětí unést. Ten Sirius, z jehož smrti mám dodnes výčitky a tak vlastně chápu, že ta část jeho duše, co byla uvězněna v mezisvětě mě nenávidí. Nesnáším sám sebe za to, že jsem nedokázal zabránit jeho smrti a smrti dalších přátel. A to všechno teď on použije proti mě. Začal tím, že unesl mojí matku. Co bude dál? On se nezastaví před ničím a jediný člověk, který mi může pomoct, mě stále nenávidí a nikdy nezměnil názor na to, že jsem neschopný hlupák. Tak k čemu všechna moje snaha profesore?“ křičel Harry a Snape jen překvapeně stál a čelil tomu výbuchu.

Když Harry dořekl všechno, co chtěl, vypochodoval z komnaty a hlasitě za sebou zabouchl dveře.

Severus Snape ještě hodnou chvíli stál a přemítal si v hlavě celou scénu. Věděl, že tím, že Potterovi vynadá za pozdní příchod ho trochu naštve, ale chtěl si připomenout jejich staré časy, kdy si navzájem dělali naschvály. Vůbec nečekal, že spustí takovou lavinu a hlavně zjistil, že vůbec netušil, jak se ten chlapec, tedy už vlastně dospělý muž, cítí. Vždy měl pocit, že ho těší být centrem pozornosti a do dobrodružství se pouštěl bezhlavě, ale dobrovolně. Dobře, předpokládal, že nějaké výčitky svědomí ho určitě trápí, ale koho ne? Jenže v takové intenzitě? „Je to přece už tolik let, nad to se už přece musel povznést,“ pomyslel si Snape. Ale jeho svědomí se ozvalo a odpovědělo za něj. Výčitky za smrt Lilly a Jamese Potterových ho trýznily i po smrti a to je jeden z důvodů, proč se i v posmrtném životě drží v ústraní a vyhýbá se každé společnosti, navzdory Brumbálovy snahy zapojit ho do společnosti těch úžasných, svatých Nebelvírů. Ale co to ten Potter mlel o únose? Zdálo se mu to, nebo mluvil o Lilly? Musí to zjistit a vyběhl z Komnaty nejvyšší potřeby. Lekce se dnes opět nekoná. Pottera našel v jedné prázdné chodbě, jak bouchá hlavou a pěstí do stěny a nadává si pro sebe, jaký je idiot. Jazyk ho svrběl, protože chtěl ironicky poznamenat, že má konečně v něčem pravdu, ale ovládl se a jediné, co udělal bylo, že ho chytil za hábit a násilím ho vlekl ke svým komnatám v podzemí. Musel ho přinutit, aby si sedl do křesla a pak oběma přinesl sklenice naplněné asi do poloviny něčím, co připomínalo Ohnivou whisky. Podal jednu Harrymu a sám se usadil do křesla proti němu.

„Trocha sebeovládání by určitě nebyla na škodu,“ poznamenal mírně sarkasticky, ale snažil se, aby to nevyznělo příliš vyčítavě. Další Potterův výstup je to, o co v této chvíli ani v nejmenším nestál. „A teď mi vysvětlete, co se stalo. Mám pocit, že se událo něco, co vás tak znepokojilo, nemám pravdu?“ vyzval ho a napil se ze své sklenice.

Harry na něj vrhl nevraživý pohled a také usrkl, než nakonec promluvil.

„Omlouvám se za ten výbuch. Ale měl jsem dost dobrý důvod přijít pozdě a vaše poznámka byla nemístná. Někdy stačí i tak málo, aby člověk vypustil páru,“ snažil se omluvit Harry. Cítil se velmi trapně, že se právě před Snapem nedokázal ovládnout.

„Ušetřme si jakékoli další citové výlevy, či už zlost nebo lítost a přejděte k věci. Co se stalo?“ zopakoval Snape.

„Zmijozel převedl mou matku Obloukem,“ řekl Harry.

„Cože? Vaše matka by se ke Zmijozelovi nikdy nepřidala. Co to melete za hlouposti, Pottere?“

„Ona se k němu nepřidala dobrovolně. Unesl jí proti její vůli,“ vysvětlil Harry a byl překvapený, že Snapeovi hned nedošlo něco tak jasného.

„ale to nejde! Jakby...“ ale zarazil se uprostřed věty a pohledem vyhledal Harryho. Ten přikývl. „Chce zabránit, aby jste zničil Oblouk,“ konstatoval Snape. „To znamená, že musíme zjistit, kde jí drží a způsob, jak jí dostat zpět,“ mluvil Snape jakoby sám k sobě.

„Dostat vás zpět,“ opravil ho Harry. „Říkal jsem vám přece, že nechci, aby jste vy a Sirius uvázli v mezisvětě. Musím najít způsob, jakým vytvořit průchod,“ řekl Harry. „Možná by mi pomohlo zjistit, kdo oblouky spojil,“ dumal dál.

Snape se zarazil a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

„Vlastně, té noci, co jsem se vrátil, jsem zaslechl některé smrtijedy, jak si povídali. Neslyšel jsem jméno, jen že to byl prý nějaký bývalý učitel z Kruvalu. Nikdo však nic víc nevěděl, protože když se mu podařilo oblouky spojit, záhadně zmizel,“ mračil se Snape a snažil se vzpomenout na něco víc.

„S Viktorem jsme prošli záznamy všech učitelů z Kruvalu a na nikoho jsme nepřišli. Kromě současného ředitele a jednoho učitele, kteří se až moc zabývali černou magií. Ty jsme vyloučili, ale zdá se, že se připojili k Zmijozelovi hned poté.“

„Ano, viděl jsem je na schůzi v neděli,“ souhlasil Snape. „Jestli chcete najít toho, kdo oblouky spojil, myslím, že budete muset hledat někoho, kdo ve škole učil už dávno. Ale nevím, jestli to bude k něčemu dobré. On oblouky jen spojil, zřejmě nebyl schopný procházet jimi.“

„To možná ne, ale za pokus to stojí. A pokud jde o matku...“ začal pomalu a prosebně pohlédl na Snapea.

„Další hlášení mám podat až v neděli, do té doby, pokud se nestane nic podstatného, nemám opouštět hrad,“ uvažoval Snape. „Nevím o ničem, co bych mohl Zmijozelovi poskytnout jako cennou informaci, aby mě nezačal podezřívat. Zřejmě budeme muset počkat. Do té doby, doufám, že vaše matka bude v pořádku,“ mračil se a kdyby mohl, hned by se rozběhl hledat jí. Jenže nesměl a věděl to i Harry.

„Tak tedy, doufám, že zítra se nestane nic, co by opět přerušilo naší hodinu. V zájmu všech by jsme měli postupovat co nejrychleji,“ řekl Snape.

„Takže dnes se o to ani nepokusíme?“ zeptal se nevěřícně Harry, který myslel, že Snape bude na lekci trvat.

„Dnes by se vám i tak nedařilo, jak vás znám. Kromě toho, mám ještě nějakou práci v laboratoři,“ řekl podrážděně.

„Dobře pane. Tak tedy zítra. Ještě něco. Nemohl jsem si nevšimnout, že ve vaší knihovně je několik velice vzácných knih. Myslíte, že by se v nich nenašlo něco, co by nám mohlo pomoct?“ zeptal se Harry nesměle.

Snape se svým typickým škodolibým úsměvem promluvil:“ Pochybuji o tom. Všechny knihy jsem prostudoval a nenapadá mě nic, co by mohlo pomoct. Ale pokud vám to udělá radost...“ odmlčel se a najednou na stole před Harrym přistálo asi pět hrubých svazků o černé magii. „Můžete si je půjčit a zkusit najít něco, co jsem přehlédl.“

Víc neřekl a za chvíli se za ním zavřely dveře laboratoře. Harry vzal knihy a šel k Georgovi. Ten se ho snažil trochu rozptýlit, ale nakonec to vzdal a popřál Harrymu dobrou noc. Černovlasý kouzelník ho vnímal jen trochu, protože se právě pohroužil do jedné ze Snapeových knih.


„Ahoj Harry,“ pozdravili ho to ráno Ron s Hermionou, kteří právě drženi hlídku na chodbě u knihovny.

„Ahoj. Tak jak?“ zeptal se jich a pokusil se o úsměv.

„Všechno v pořádku. Ale ty vypadáš docela unaveně,“ konstatovala Hermiona a přeměřila si ho zkoumavým pohledem.

„Hermiono, přestaň ho stále sledovat. Určitě je mu jen smutno po Ginny a dětech. Nemám pravdu kamaráde?“ snažil se odlehčit situaci Ron.

„Jasně, že máš. Navíc jsem se moc dobře nevyspal. To je vše,“ potvrdil. Až budou mít víc soukromí, řekne jim víc, ale teď ne. poprosil je, aby na něj večer počkali u George a šel si plnit vlastní povinnosti. Měl by zajít na ministerstvo a informovat Kingsleyho.


Ministr ho přijal velmi vlídně a pozorně vyslechl všechny novinky, které Harry přinesl. Okolí školy bylo zatím bezpečné, aktivita bývalých smrtijedů jak se zdálo trochu utichla, a v okolí Grimmauldova náměstí se také nedělo nic zvláštního.

„Zdá se, že vyčkávají. Co myslíš, jak dlouho jim to vydrží?“ zeptal se ministr.

„Netuším. Myslím, že jejich prvořadý zájem je škola a pak ministerstvo. Zřejmě čekají na Snapeovo hlášení a pak rozhodnou, kdy bude nejlepší doba zaútočit. Dnes je čtvrtek a další jejich schůze je v neděli. Do té doby by se mi mohlo podařit něco vymyslet a naplánovat to tak, aby jim Snape podal falešné informace,“ vysvětloval Harry.

„Co máš v plánu?“ chtěl vědět.

„Snape bude tvrdit, že jsem se ukryl se svou rodinou a Bradavice jsou sice obsazené haldou bystrozorů, ale on přišel na způsob, jak je obejít. Jeho úkolem bude přesvědčit Zmijozela, že je nejvhodnější doba napadnout školu a přenést tam Oblouk.“

„A co studenti? Nemůžeš je nechat v hradu, když bude hrozit útok a taky je nemůžeš poslat domů vlakem bez toho, aby si toho Zmijozel nevšiml,“ poukazoval ministr.

„Evakuujeme studenty z hradu do Aberfortovy hospody v Prasinkách, tak jak před lety. Sice ho budu muset zřejmě dlouho přesvědčovat, ale zařídím to.“

„A co bude dál? Necháš Zmijozela, aby obsadil školu?“ vyzvídal Kingsley znovu.

„Zřejmě budu muset. Jak jsem řekl na schůzce BA, nechci, aby s nimi kdokoli přímo bojoval. Můžeme jedině rozestavět ochrany kolem hradu, aby jsme je zdrželi. Předpokládám, že Zmijozel bude chtít Oblouk ukrýt v Tajemné komnatě, kterou kdysi sám vytvořil a tam na něj počkám, abych mohl Oblouk zničit, jenže...“ zarazil se.

„Jenže co, Harry?“

„Budu muset počkat, než Snape osvobodí mou matku a přesvědčí Siriuse, aby mohli projít na druhou stranu, než Oblouk zničím. A to ještě musím přijít na způsob, jak to zařídit,“ zoufal si Harry.

„Tak to doufám, že něco vymyslíš. Je ti jasné, že tvůj plán má ještě dost velké trhliny, Harry?“ zeptal se ministr ustaraně.

„Vím Kingsley. Jenže nemáme jinou možnost. Jen co zničím Oblouk, zbavíme se aspoň části jeho přívrženců a s těmi ostatními budeme moct naplno bojovat. Všichni na hradě budou připraveni.“

„Myslíš, že Zmijozel půjde pro další spojence hned, jak bude Oblouk v hradu, nebo až pak, co hrad ovládne úplně?“ chtěl vědět Kingsley.

„To nevím a doufám, že nám to poví Snape. Aly byl bych raději, kdyby Zmijozel nabyl pocit jistoty, že Bradavice přemůže s tím, co zatím má a ostatní spojence si vybere přesněji až později.“

„Doufám, že máš pravdu, Harry. Je to opravdu velmi riskantní plán a kdybych mohl, nedovolím ti to. Jenže máš pravdu, čím dřív se Oblouku zbavíme, tím dřív se nám podaří zvládnout vše ostatní. Nechávám to tedy všechno v tvých rukou,“ povzdychl ministr.

„Doufám, že tě nezklamu,“ řekl Harry a byl na odchodu.


V tichu své kanceláře si znovu a znovu četl jednu pasáž ze Snapeovy knihy, na kterou narazil v noci. Mluvilo se v ní o starověké černé magii, kterou se dalo dosáhnout vytvoření průchodu z jednoho místa na druhé pomocí magických artefaktů. Harry to sice pochopil jako vytvoření průchodu mezi dvěma artefakty někde na odlišných koncech světa, ale cosi mu říkalo, že něco podobného bylo použito u oblouků a možná se to se Starodávnou hůlkou podaří i jemu. Musí to všechno ještě podrobně probrat se Snapem a pak se uvidí.


Na dnešní hodinu přišel naštěstí včas. Úspěšně se mu podařilo očistit a uzavřít svou mysl, aby se mohl soustředit na další krok.

„Teď přistoupíme k samotnému kouzlu. Formule zní Ob-strue tue sentetia aptus. Zopakujte to!“ přikázal mu Snape.

Harry si kouzlo zopakoval asi pšt krát, než si byl jistý, že ho ovládá.

„Je to jediné kouzlo tohoto druhu?“ zeptal se zvědavě.

„Je ještě několik podobných, ale myslím, že toho bude nejvhodnější. Zrušíte ho formulí Re-cingo capax.“

Harry si to opět zopakoval a pak přistoupili k samotnému svičení. Než začli, podal mu Snape baňku naplněnou zářivě bílým lektvarem.

„Vypijte to!“ přikázal mu, když se na něj Harry nechápavě podíval.

„Co to je?“ chtěl vědět, ale podle Snapeova výrazu tušil, že odpověď nedostane.

„Kdybych vás chtěl otrávit, Pottere, udělal bych to už dávno a ušetřil bych si problémy,“ odfrkl Snape a Harry nakonec lektvar vypil. Necítil téměř žádnou změnu, jen se mu po celém těle rozlil jakýsi pocit tepla.

„Začneme!“ rozkázal Snape a než se Harry stihl vzpamatovat, vyslal proti němu několik kleteb. Všechny se od Harryho jakoby zázrakem odrazili a on se konečně začal bránit. Ponořil se do své mysli a jasně vnímal tu Snapeovu, která proti němu vysílala další a další kouzla, ale žádné ho nezasáhlo. Naplno se soustředil a myslel na formuli potřebného zaklínadla. Netušil, jestli se mu to podařilo, ale příval kleteb od Snapea ustal.

A teď to zrušte!“ rozkázal Snape Harrymu. Nemluvil nahlas, protože komunikovali svými myšlenkami. Spojení, tak tomu říkal Snape. Jeho schopnosti byly uzavřeny, ale mohli spolu komunikovat. Rychle odblokoval kletbu a zrušil spojení myslí. Snape se na něj zašklebil.

„Je dobré vidět, že jste schopný pokroků. Zkusíme to ještě párkrát a myslím, že budete schopen přežít, pokud se střetnete s nějakým mrtvým,“ řekl mu.

„Pane, co se stalo, že vaše kletby se mi vyhýbaly?“ byl zvědavý Harry.

„To ten lektvar. Ne každý se bude umět kletbám bránit stejným způsobem jako vy a nemůžeme přece nechat ostatní bojovat, pokud nemají nejmenší šanci. Tento lektvar, mimochodem, vymyslel jsem ho včera po vašem odchodu, jim poskytne jakási ochranný štít, takže by je žádné kouzlo nemělo zasáhnout,“ vysvětloval a pašnil se při tom tím, že je to lektvar jeho vlastní výroby.

„To je opravdu vynikající. Vzpomínám si, že když jsme proti vám bojovali v šestém ročníku, fungoval podobně Felix Feliciss. Je to tedy založené na podobné bázi?“

„Přesně tak Pottere. Felix je hlavní složkou tohoto lektvaru, ale vylepšil jsem ho o pár zaručených ingrediencí. Takže dokud nezničíte oblouk, každý, kdo se ho napije, bude chráněný.“

„Opravdu nenacházím slov, pane profesore,“ vyjádřil Harry svůj obdiv a Snape mu za to věnoval škodolibý úsměv.

Nakonec ještě spolu diskutovali o Harryho plánu a Snape souhlasil s názorem, že je to riskantní, ale je to jejich jediná šance. Souhlasil dokonce s tím, že vytvořit průchod pomocí Starodávné hůlky by se mohlo podařit a byl ochoten to zkusit, když k tomu bude příležitost. Pomohl ještě Harrymu doladit detaily a na dalším postupu se měli dohodnout v sobotu před další schůzí. Nakonec se rozloučili a Harry se těšil na kamarády, kteří ho už čekali v Georgově kabinetu.