pátek 23. listopadu 2007

Kapitola č. 52: Únos

Překlad a slohová stylizace - IgMen

„Mami, tati?“ vykřikla Lilly, když vešli do obývačky Ronova domu, kde si děti právě hrály. Vrhla se na ně a oba dlouho objímala. Neviděli se snad dva nebo tři dny, ale chyběli si všichni navzájem.

„Půjdeme už spolu domů?“ zeptala se a chystala se sbalit si hračky.

„Ještě chvíli počkej, hrajte si, než si promluvíme s tetou a strýcem,“ řek jí Harry a s ostatními dospělými si posedali v kuchyni kolem stolu.

Hermiona jediným pohybem hůlky přenesla na stůl čtyři šálky kávy a zeptala se jich na Albuse. Viděli se naposled před dvěma dny na setkání BA.

„Albus je naštěstí v pořádku, ale mohlo by se stát něco...“ začala Ginny a hledala pomoc u Harryho.

„Rozhodl jsem, že Ginny s dětmi musí odejít. Není to tu pro ně bezpečné. Tak nás napadlo Hermiono, nešla bys s nimi i ty s dětmi?“ převzal iniciativu Harry.

Ron se zamyslel a velmi rychle se této myšlenky chytil.

„Harry má pravdu zlato. Měla by jsi sebrat děti a jít s Ginny někam do bezpečí. Rozhodně souhlasím s Harrym, že je to dobrý nápad,“ řekl Ron.

Hermiona mu však věnovala jeden ze svých nejpronikavějších pohledů a Ron sklopil zrak. Harry na něj soucitně pohlédl a bylo mu kamaráda líto. Sám měl problém Ginny přesvědčit, ale když si něco umíní Hermiona, nepohne s ní nic.

„Chci tu zůstat a pomoct Harrymu, ale děti...“ váhala Hermiona.

„Vím, co myslíš, Hermiono. Ginny také nechtěla odejít, ale kvůli dětem nakonec souhlasila. Když už je všem tady v místnosti jasné, že se vás dvou jako vždy nezbavím...“ pokusil se Harry zažertovat, ale velmi rychle se vrátil zpět k vážnému tónu, když viděl pohoršené pohledy přátel, „tak Ginny souhlasila, že sebou vezme i Rose a Huga, pokud chcete,“ dokončil myšlenku.

Hermiona se rozzářila a vrhla se Ginny kolem krku. Byla to pro ní těžká volba, Harry nebo děti, ale pokud budou děti v bezpečí...

„Děkuji Ginny. Nikdy ti to nezapomeneme. Určitě souhlasím s tím, aby byly děti pryč od toho všeho. S Ginny a vašimi dětmi jim nebude nic chybět. Věřím, že toto brzy pomine a budeme zase pohromadě,“ řekla.

Ginny se na ní chápavě usmála.

„Dám pozor na děti a vy mi dohlédněte na Harryho,“ řekla jim oběma.

„Kdy půjdete?“ zeptal se Ron sestry.

„Zítra ráno, odpověděla a pak se s Hermionou vydala do patra, aby jí pomohla zabalit.

Harry s Ronem osaměli v kuchyni.

„Tak jak to zvlásáš kamaráde? Máš to těžké co?“ zeptal se Ron chápavě.

„O tom mi povídej. Denně se přemisťuju z ministerstva do školy a k Siriusovu domu. Do toho ten útok na Albuse, navíc jsem se dozvěděl, že plánovali únos...“

„Proto posíláš Ginny s dětmi pryč?“ ověřoval si Ron správnost svých závěrů.

„Přesně tak. A dnes dokonce přišel Malfoy, že se chce přidat k BA,“ povzdychl si Harry.

„Malfoy? A cos mu řekl? Doufám, že jsi mu podrobně vysvětlil, proč se nikdy nikdo jako on nemůže přidat k BA,“ rozohnil se Ron.

„Přestaň s tím Rone. Mám toho dost i bez těhle hloupých a dětinských sporů. Každá pomoc je dobrá Rone, takže se Draco přidá k ochraně školy, ale s podmínkou, že bude mít jen nevyhnutelně nutné informace, dokud nás nepřesvědčí o upřímnosti svého konání,“ vysvětloval Ronovi, který se už chystal něco znovu namítnout. „Máš hlídku ve škole?“ přerušil ho rychle.

„Dnes večer. Zavřel jsem obchod, abych ti mohl pomoct jak budu moct.“

„Díky Rone. Takže Draca přidělím k ranní směně. Chci, aby jste školu bránili a ne jí vyhodili do vzduchu, což by se nepochybně stalo, kdybych vás dva dal dohromady, ale potřebuji, aby na něj někdo dohlížel,“ přemýšlel Harry nahlas.

Ron naštěstí viděl, že Harry má už teď hlavu plnou starostí, a tak jen zatnul pěsti při pomyšlení na Draca, který by měl stát na jejich straně.

„No nic, budu muset jít. Zajdu nejprve do Bradavic, mám tam nějakou práci,“ vstal Harry a zavolal na Ginny, která se za chvíli objevila na schodech. „Zlato, budu už muset jít. Buď opatrná a připrav si všechno, co budete potřebovat. Vrátím se večer i s chlapci,“ řekl Harry a ona mu na rozloučení poslala vzduchem pusu. Smutně se usmál při vzpomínce, že s ní zase na dlouhou dobu stráví poslední večer.

Dnes nešel na ministerstvo, ale přímo do školy. Draco Malfoy se k němu přidal ještě na školních pozemcích. Přemýšlel, s kým by ho dal do dvojice a bylo mu jasné, že to nebude nikdo ze jeho spolužáků z Nebelvíru. „Možná Teddy,“ napadlo ho. Ten si dokáže člověka získat a má dostatek trpělivosti, aby zvládl jeho nálady a občasné výbuchy. Harry se zašklebil při pomyšlení na slušného Draca Malfoye a ptal se sám sebe, kde se to v něm bere. Bylo mu líto chlapce, kterému ho hodí na krk, ale viděl to jako nejlepší řešení.

Teddyho našel lehko. Stál před dveřmi do Velké síně a pozorně sledoval okolí. Když zahlédl Harryho, zeširoka se usmál a zamával mu.

„Ahoj Teddy. Tak co? Vše v pořádku?“ zeptal se ho.

„Jasně Harry. Nic se tu neděje. Teda kromě pár obvyklých kousků pár Nebelvírů,“ zasmál se mladík.

Harry přes otevřené dveře zahlédl Jamese a jen zakroutil hlavou. Věděl, kdo měl na svědomí ty vylomeniny, ale nepozastavoval se nad tím. I to ke škole patří.

„Teddy, přivedl jsem někoho, kdo tu bude dnes s tebou. Toto je tvůj vzdálený strýc, Draco Malfoy. Draco, toto je syn Tonksové aLupina, Teddy. Doufám, že spolu budete vycházet dobře,“ seznámil je Harry. Oba muži na sebe pohlédli a trochu nesměle si podali ruce. „Tak to bychom měli. Teddy, vysvětli prosím Dracovi, jak fungují hlídky, ale prosím, neříkej mu víc, než potřebuje,“ přikázal Harry a Draco po něm hodil jeden velmi znechucený pohled. „Ty a já, Draco, si promluvíme večer, až skončíš hlídku. Povím ti všechno, co potřebuješ vědět,“ nevšímal si jeho podráždění Harry a otočil se na podpatku, nechajíc za sebou dvě postavy, které v té chvíli nevěděly, jak se k sobě chovat. Tíživé ticho prolomil Teddy, který začal vysvětlovat věše potřebné.

Harryho další zastávkou byla chodba na třetím poschodí. V prvním ročníku školy sem byl vstup zakázán a vchod, který teď Harry našel nechráněný, tehdy hlídal tříhlavý pes. Odklopil padací dveře a skočil dovnitř. Nebylo tu žádné Ďáblovo osidlo, zato pohodlná matrace, aby se návštěvník nezranil. Harry postoupil dál a narazil na první překážku. Nechtěl ochranná kouzla rušit, ani je nijak oslabovat. Udělal proto pár diagnostických kouzel a k vlastní spokojenosti zjistil, že ani jedno z Brumbálových kouzel nebylo narušeno a dokonce se mu podařilo rozeznat slabé stopy starodávné magie zrcadla. Bylo tedy na svém místě. Vytáhl z hábitu starodávnou hůlku a váhavě jí podržel v ruce. „Jednou to i tak budu muset udělat,“ pomyslel si a přednesl pár vlastních kouzel, které měly přispět k bezpečnosti. Pak se pomocí levitačního kouzla vznesl zpět k padacím dveřím a důkladně je za sebou zavřel. Dalším kouzlem je zamaskoval, by je nebylo vidět. Zamračil se a vydal se na pravidelnou obhlídku hradu. Netrvalo to tak dlouho, jak předpokládal, a stále měl ještě dost času, než vezme Albuse na další a zřejmě poslední jeho lekci se Snapem. Protože vyučování ještě trvalo a všichni učitelé měli hodiny, zamířil do podzemí. Zaklepal na dveře Snapeových komnat a ten zůstal překvapeně stát, když ho uviděl ve dveřích.

„Děje se něco Pottere?“ zeptal se stále překvapený profesor a odstoupil od dveří, aby mohl Harry vstoupit.

„Nic se neděje pane profesore. Mám za sebou obhlídku školy, zkontroloval jsem zrcadlo a mám prostě chvíli čas, než začne Albusova a moje lekce,“ odpověděl mu Harry.

„Připravuju nějaký lektvar Pottere, takže pokud jste mě přišel obírat o čas, pojďte vedle,“ nevrle řekl Snape a vedl Harryho do své soukromé laboratoře. Postavil se za stůl, na kterém v kotlíku bublala nějaká zlatavá tekutina.

„Co to bude pane profesore?“ zeptal se Harry, protože si nepamatoval žádný podobný lektvar.

„Je to zatím jen experiment,“ odfrkl učitel a zamračeně zkoumal obsah kotlíku. Opatrně přidal špetku nějakého bílého prášku a Harry si pomyslel, že jde o prášek z rohu jednorožce. Posadil se na jednu ze židlí nedaleko dveří a mlčky sledoval učitelovo snažení. „Do pekla,“ zaklel Snape, když se barva lektvaru změnila ze zářivě zlaté na tmavě červenou. „A můžu začít od začátku,“ soptil a nadával, nevšímajíc si Harryho. Ten se ještě víc přikrčil, protože i když už nebyl chlapec, dobře si pamatoval na učitelův hněv nad zkaženým lektvarem, i když ještě neviděl Snapea nějaký lektvar pokazit. „Dnes už to nestihnu. Myslím, že vyučování už skončilo, přiveďte chlapce, abychom mohli začít co nejdříve,L řekl, když jediným mávnutím ruky nechal zmizet všechny použité přísady i obsah kotlíku. „Kolik mám vlastně ještě času Albuse něco naučit?“ zeptal se a trochu si v duchu nadával, že to byl on, kdo poradil Potterovi ukrýt rodinu. Připravil se tak o možnost učit chlapce déle.

„Dnes po vaší lekci ho odvedu ze školy,“ odpověděl Harry.

„V tom případě bude rozumnější vaší hodinu odložit na zítra a s chlapcem zůstanu o něco déle, abych mu vysvětlil, jak má cvičit dál,“ rozhodl a Harry nic nenamítal.

Vyšel ze Snapeova bytu a zamířil do Nebelvírské věže. Uviděl chlapce sedět i s Rise a Arniem u krbu a šel k nim.

„Vy dva,“ ukázal na Jamese a Rose a přeměřil si je pohledem, který říkal, že mají udělat bez jediného slova, co jim řekne,“ půjdete, sbalíte si věci a budete mě tu čekat, dokud se pro vás nevrátím. Albusi, ty máš sbalené, jak jsem tě včera žádal?“

„Ano tati. Jsem připravený,“ přikývl Al a šel s otcem.

Snape už na ně čekal, stejně jako minulý den. Albus zdvořile pozdravil a posadil se na jeden z polštářů nejblíž Snapeovi.

„Myslím, že vás nechám na dnešní lekci samotě,“ začal trochu nesměle Harry, ale když viděl, že ho ani jeden nevnímá, jednoduše odešel. Nechápal, jak to Snape dokázal, takto si získat chlapcovu důvěru. Vždyť je to Snape! I když mu vždy pomáhal, byl to stále nejnepříjemnější profesor, jakého kdy poznal, přemýšlel Harry a nechápavě kroutil hlavou, zatím co kráčel dlouhou chodbou ke sborovně. Neville právě vysvětloval ředitelce, že Lenka odchází a on na zítra potřebuje volno. Harry se k němu přidal a oznámil, že bere své syny a Rose ještě dnes večer ze školy.

„Myslíš, že škola není bezpečná, Harry? Jestli je to tak, pošlu všechny děti domů,“ rozhodla Minerva, ale Harry jí zastavil.

„Pokud si budu myslet, že škola není bezpečná, sám zařídím, aby se všichni studenti bezpečně dostali pryč. Beru chlapce pryč, protože oni by mohli být dalším cílem útoku a tomu chci zabránit. A když Ron a Hermiona chtějí zůstat s námi, Ginny se postará i o jejich děti,“ vysvětloval Harry a ona se víc nehádala.

„Pozdravuj Ginny a doufám, že jí zase brzy uvidím,“ řekla nakonec.

„Určitě jí to vyřídím, paní profesorko,“ usmál se Harry.

Ještě bylo třeba s Nevillem domluvit všechny podrobnosti ohledně zítřejšího přesunu a ochranných kouzel. Dohodli se, že Neville bude strážcem tajemství Fideliova zaklínadla.


Mezitím Snape s Albusem opakovali své včerejší cvičení. Severus byl potěšen tím, že chlapec opravdu cvičil a očištění mysli už zvládal bez nejmenších problémů. Tak dokonalý výsledek se mu uHarryho nepodařilo dosáhnout ani po týdnech tvrdé práce.

„Dobře Albusi. Teď se opět soustřeď na ponoření se do svého nitra. Tak jako včera, šlo ti to dobře,“ povzbuzoval ho, přičemž už ani nemusel být v jeho mysli.

Albus se opravdu soustředil a zdálo se mu, že ta záře, kterou včera viděl kdesi v dáli, se přibližuje. Ze všech sil se snažil jít k ní blíž, ale každý krok směrem ke světlu ho stál hodně sil.

„To by stačilo, vrať se!“ zaslechl kdesi v dálce. Chtěl poslechnout rozkaz, ale chtěl i zjistit, co je to za světlo a chtěl jít dál. Opět vykročil vpřed. „Albusi, poslechni mě a vrať se!“ zaznělo přísněji a Albus věděl, že by měl poslechnout. Byl příliš unavený, než aby mohl pokračovat a tak se vrátil. Když otevřel oči, hleděl do zamračené tváře profesora Snapea.

„Měl by jsi se naučit poslouchat. Zdá se, že jsi zdědil i některé ze špatných vlastností svého otce. Ten také velmi rád ignoroval příkazy a zákazy,“ ušklíbl se Snape a přešel ke svému zlověstnému tónu. Al po této výčitce sklopil zrak a cítil se provinile.

„Promiňte pane. Já jsem jen chtěl...“ začal, ale Snape ho přerušil.

„To je v pořádku. Chápu, že se velmi snažíš dosáhnout rychle úspěchu a daří se ti to opravdu překvapivě, ale musíš trochu zpomalit, jinak to způsobí víc škody než užitku. Mohl bys ublížit sám sobě,“ vysvětlil mu Snape. „Předpokládám, že jsi unavený,“ poznamenal dál a Albus si uvědomil, že má pravdu. „Toto cvičení tě vyčerpává a ty musíš být opatrný, abys věděl, kdy je načase přestat. Postupuj pomaleji a časem to půjde lépe, věř mi. A teď bych ti měl říct, co máš dělat dál. Bohužel to nevím. Očišťuj denně mysl a snaž se dostat k jádru. Měl bys ale cvičit jedině pod dohledem, aby tě někdo dokázal zastavit, pokud bys zašel příliš daleko.“

„Jak to někdo zjistí?“

„Tvoje matka bude určitě velmi schopná vnímat, kdy jsi příliš unavený. Je to v tvém vlastním zájmu, požádat jí o pomoc.“

„A až se mi to podaří?“ vyzvídal dál chlapec.

„Nevím, co se stane potom. Ale myslím, že ty už podvědomě budeš vědět, co dělat. Základ je najít cestu až k jádru a pak usilovným cvičením dosáhneš toho, že se k němu budeš moct dostat kdykoli a v relativně krátkém čase. Aspoň to je moje představa,“ pokrčil rameny Snape.

Chvíli mlčky hleděli jeden na druhého.

„Vidíme se dnes naposledy?“ zeptal se chlapec.

„Předpokládám, že ano,“ přikývl Snape.

„Můžu za vámi někdy přijít do ředitelny?“

Snapea ta otázka překvapila. Nepředpokládal, že by ho Albus mohl ještě někdy chtít vidět. Ještě víc ho však překvapovalo, že si toho chlapce za tak krátkou dobu sám oblíbil a že se podvědomě těší, až ho znovu uvidí.

„Když ti to dovolí, můžeš,“ odpověděl. „Dnes jsme už skončili, ale jak vidím, tvůj otec je stále stejně dochvilný, jako vždy,“ poznamenal spíš z důvodu, aby změnil téma.

„Nepřečtete mi něco, než taťka dorazí?“ zeptal se nevinným hláskem Al a z kapsy hábitu vytáhl knihu a podal mu ji.

Snape se posměšně usmál, ale beze slova sebral knihu a začal číst. Albus ho poslouchal se zatajeným dechem.


Harry se vrátil pro syna a dohodl se s profesorem na vlastní lekci nitrobrany.

„Na shledanou, pane profesore. Jsem rád, že jsem vás mohl poznat,“ loučil se Albus.

„Já jsem také rád. Nechť se ti daří,“ odpověděl Snape a nemotorně ho poplácal po rameni. Nikdy podobné gesto nedělal a bylo mu to cizí, ale cítil, že něco udělat musí.


Harry se s dětmi přemístil domů krbem. Museli použít krb v ředitelně, který byl jako jediný zpřístupněný pro přenos letaxem. Zavazadla svěřili na starost domácím skřítkům, kteří v Bradavicích pracovali. Už mezi nimi nebyl Harryho skřítek Krátura, který zemřel přirozenou smrtí pár let poté, co mu Harry daroval svobodu a on se rozhodl zůstat ve škole. Navzdory tomu mu byli i jiní ochotni pomoct a tak se kufry objevily doma ještě před jejich vlastním příchodem. Hermiona s Ronem si domů odvedli Rose s slíbili, že ráno přivedou obě děti včas, aby stihli přenášedlo, které Harry připravil.

Vítání nemělo konce a chlapci by mohli vyprávět své zážitky snad do nekonečna, ale Harry je zahnal do postele s tím, že na vyprávění bude času dost, až budou na novém místě. Vzhledem k tomu, že je celý den ve škole vyčerpal a Albus měl navíc ještě lekci se Snapem, nebyl to až takový problém a usnuli hned, jak padli do postele.

Harry s Ginny ještě do detailů rozebírali plán odchodu, aby bylo všechno v pořádku a pak si už jen vychutnávali vzájemnou blízkost. Ginny se najednou odtáhla a rozepla si svůj medailón. Dala ho na krk Harrymu a ten nechápavě hleděl střídavě na šperk a svou ženu.

„Děti budu mít u sebe a předpokládám, že kouzlo týkající se tebe mi neaktivuješ. Takže chci, aby jsi ho měl u sebe. Kdyby se něco stalo, nebo jen tak, když na nás budeš myslet,“ vysvětlila a ztichla, když Harry vyslovil krátké latinské zaklínadlo.

„To abych věděl, co je s tebou,“ řekl a přitáhl si jí k sobě.

Ráno bylo, jak jinak, zmatené. Dům byl plný lidí. Harry, Ginny, Ron a Hermiona se snažili domluvit dětem, aby se uklidnily, ale všechna jejich snaha selhala, když se krbem přenesla Molly Weasleyová. Přišla se rozloučit a všechna vnoučata se na ní nadšeně vrhla. Molly následoval Neville s Lenkou, kteří se k nim měli připojit a také použít přenášedlo. Harry je musel pobízet, aby to stihli a tak je Molly ještě naposledy všechny objala a devět osob se najednou chytlo jediné staré boty, která je přenesla do zahrádky před velkým a zaručeně velmi starým domem. Celá přední strana byla obrostlá nějakou popínavou rostlinou a kolem oken a štítu střechy nebylo z této strany vidět nic.

„Vítejte u nás,“ ukazoval Neville na dům své babičky. „Tady jsem strávil celý svůj dosavadní život.“

Nemusel to ani říkat, protože všichni věděli, že ho vychovávala babička. Obešli dům, který navzdory svému věku vypadal velmi zachovale a i zahrádka okolo byla dobře udržovaná.

„Konečně jste tu,“ přivítal je chraplavý hlas staré ženy, která právě vycházela z domu. „No jen pojďte, pojďte dovnitř,“ volala je a vedla do útrob domu, který zářil čistotou.

Harry si myslel, že zařízení vevnitř bude staromódnější, ale Neville s Lenkou se zřejmě o to postarali po svém. Stará paní Longbottomová jim všem nabídla čaj a nějaké sušenky, na které se děti nadšeně vrhly.

„Jsem ráda, že tento dům konečně ožije,“ poznamenala potěšeně. „Aspoň načas, než se vám narodí vlastní,“ dodala usmívajíc se na Lenku. Ta právě vycházela po schodech v závěsu s Ginny, aby jí dům ukázala.

„Myslím, že by jsme se měli pustit do práce, Neville,“ navrhl Harry. Kamarád přikývl a společně vyšli před dům. Vzhledem k tomu, že kolem nebyly žádné jiné domy, nemuseli se bát, že by je zpozoroval nějaký mudla. Harry se postavil před Nevilla a začal pomalu latinsky vyslovovat kouzelnou formuli. Z jeho hůlky vyletěly bílé jiskry a vytvořily kolem domu něco velmi podobného mřížím na kleci. Pak se Harry obrátil k Nevillovi.

„Přísahej, že budeš chránit tajemství tohoto domu,“ vyzval ho a Neville začal recitovat latinskou přísahu. S posledním slovem zmizel dům Harrymu z očí, což byl signál, že zaklínadlo se úspěšně podařilo. Neville mu prozradil adresu domu a hned ho opět uviděl. Neville musel prozradit název místa i všem jeho obyvatelům a pak už se on a Harry rozloučili se svými rodinami a přemístili se zpět do školy. Na chodbě potkal Draca s Teddym, kteří právě byli na povinné obchůzce a kývl jim na pozdrav. S Dracem měl včera delší rozhovor, kde mu vysvětlil vše potřebné. To byl důvod jeho zdržení, když měl přijít pro Albuse na konci lekce se Snapem. Vypadalo to, že Draco bere svou úlohu zodpovědně a snažil se s Teddym opravdu vycházat.

Rozloučil se s Nevillem, kterému právě začínalo po polední vyučování a sám si šel splnit vlastní povinnosti.

Na večeři byli Harry, Neville i George pozvaní k ředitelce. Zavedla je do svého bytu a v jídelně se posadili k prostřenému stolu. Vládla mezi nimi příjemná přátelská atmosféra a zejména George se snažil rozptýlit Harryho svými vtipy. Harry se rozhodl využít tuto chvíli a oznámit kamarádům překvapivou novinu, že je s ředitelkou v příbuzenském vztahu.

„Když už jsme se tu dnes večer takto sešli, myslíte paní ředitelko, že jim můžu říct tu dobrou zprávu, kterou jste mě nedávno tak překvapila?“ zeptal se jí Harry, aby jí náhodou neuvedl do rozpaků, kdyby s tím začal přímo.

Minerva se trochu začervenala a pohlédla na Harryho.

„Je jen na tobě, kdy a komu to řekneš, Harry. Pokud chceš...“

„Kdybych mohl, vykřičím to klidně i do celého světa. Řekl jsem vám přece, že z toho mám radost. Jen... doteď nebyla vhodná příležitost,“ přerušil jí Harry.

Neville s Georgem na sebe překvapeně pohlédli, jakoby ti dva mluvili nějakým cizím jazykem.

„Tak už to vyklop Harry. Paní profesorka nic nenamítá, tak o co jde?“ netrpělivě se zeptal George.

Harry mu věnoval jeden ze svých kdysi uličnických úšklebků a začal.

„Nedávno jsem si v ředitelně všiml něčeho velmi zvláštního. Překvapuje mě, že jste si toho vy dva nevšimli, vždyť jste tam museli být jako učitelé často,“ posmíval se Harry, ale nečekal na reakci a pokračoval. „Ale to je teď vedlejší. Mé zvědavé otázky však odhalily léta utajované tajemství o tom, že mám žijícího příbuzného z otcovy strany a ta osoba byla blíž, než by si kdokoli z nás pomyslel. Paní profesorka je totiž moje... ehm... babička. Je to pravá matka mého otce,“ dokončil Harry a vychutnával si překvapené, téměř zděšené výrazy, na tvářích svých přátel.

„Není slušné takto civět, pane Weasley,“ napomenula ho ředitelka a také se usmívala. Mela upřímnou radost z toho, že o tom Harry nechtěl mlčet a přiznal to přátelům.

„No teda, Harry. Paní profesorko, to... to je... neuvěřitelné,“ dostal ze sebe nakonec George.

„To rozhodně,“ přitakal Neville a zdvihl sklenici s vínem na přípitek. „Tak mi dovolte vám oběma poblahopřát. Vím, jak sis vždycky přál mít i jinou rodinu, než Dursleyovy,“ řekl.

„Určitě. A paní profesorce se po tolika letech hádám ulevilo, že už nemusí skrývat své tajemství a může strávit nějakou dobu se svou rodinou,“ souhlasil Harry.

„Tak tohle až se dozví máma...“ řekl George, stále neschopen uvěřit. „Opravdu velmi dobrá zpráva. Tak teda na rodinu,“ zahlásil a všichni si společně připili.

„Když už jsme vzpomněli na Dursleyovy, co je u nich nového?“ zeptala se Minerva.

„Vlastně spolu nejsme zrovna v kontaktu. Strýc Vernon je v důchodě a naplno si užívá. Teta Petunie se o něj starostlivě stará a oba jsou určitě rádi, že se jim neukazuju na očích. Ale Dudley se změnil. Byl u nás na návštěvě přes prázdniny i se svou ženou a synem. Dá se s ním už celkem dobře vyjít a děti si také naštěstí rozuměly,“ informoval jí Harry.

„To je dobře,“ přikývla ředitelka.

„Velmi rád bych si s vámi ještě povídal, ale pokud nechci, aby mě Snape zabil jediným pohledem, měl bych už jít,“ omluvil se Harry a vstal od stolu.

„My už také půjdem,“ řekli sborově Neville s Georgem a ředitelka je provázela ven.

„Harry!“ zastavilo je naléhavé volání.

Hlas Albuse Brumbála se rozléhal ředitelnou a dožadoval se pozornosti.

„Dobrý den pan. Co se děje?“ zeptal se Harry a viděl, že bývalý ředitel je dost nervózní.

„Byl tu dnes Salazar Zmijozel. Velmi brzy ráno,“ vysvětloval.

„Převedl další spojence?“ povzdychl Harry a přemýšlel, kolik nových Mrtvých duší proti němu asi stojí.

„Něco horšího, Harry. Tvůj otec je zoufalý. Zmijozel unesl Lilly,“ přiznal nakonec.

Harrymu se obrátil žaludek a přál si, aby v ten den nic nejedl. Zatočila se mu hlava a nebyl schopný jediného pohybu či slova.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

je to vážně dobrá četba