Kapitola č.51: Nečekaná změna

Překlad a slohová stylizace - IgMen

Probouzet se a usínat vedle Ginny byl pro Harryho ten nejkrásnější okamžik celého dne. Často jí ráno sledoval, když ještě spala. Klidná, téměř andělská tvář zdobená měděnými prameny vlasů, spočívala na polštáři těsně vedle něho. Vnímal její pokojný dech a slabý náznak úsměvu na její tváři. „Zřejmě se jí něco pěkného zdá,“ pomyslel si Harry a kochal se pohledem na její přirozenou krásu. Víčka se jí zachvěla, což byl nepopíratelný důkaz toho, že se probouzí. Harry jí jemně začal hladit po tváři, pak sklouzl na odhalená ramena a ona konečně otevřela oči.

„Bavíš se dobře?“ zeptala se ospale, ale pobaveně. Umlčel jí polibkem. „Musím vypadat hrozně,“ konstatovala více méně sama pro sebe, ale ovinula ruce Harrymu kolem krku a polibek opětovala.

„Jsi ta nejkrásnější žena pod Sluncem a ta jediná, kterou miluji a vždy budu,“ zašeptal jí do ucha.

Ginny se usmála a pokračovala ve svých vtipných poznámkách: „Tak si to pamatuj, abys mi to zopakoval, až budeme mít takových...“ zamyslela se, „sedmdesát let,“ a ještě stále rozespalá po něm hodila polštář.

Rozpoutala se mezi nimi polštářová bitva, která vyvrcholila dalším manželským polibkem a pevným objetím. Leželi klidně a přemýšleli.

„Co s námi bude, Harry?“ zeptala se smutně.

Všechna dobrá nálada a vtipy byly pryč. Bylo lehké na chvíli zapomenout na problémy, ale těžší je řešit.

„Bude to dobré, drahá. Nechť budu kdekoli, stále na tebe budu myslet. Na tebe a děti,“ odvětil stejně smutně Harry.

„Jde hlavně o děti. Děláme to pro ně,“ utěšovala se a rychle si setřela osamělou slzičku, která se jí skutálela po tváři. Nechtěla znovu plakat. Nechtěla, aby jí on viděl plakat. Harry to zpozoroval, ale neřekl nic. Jen si jí ještě pevně přitáhl k sobě, aby jí ujistil, že je stále a za všech okolností s ní.


Právě se chystali na odchod, když se ozvalo zaklepání. Překvapeně na sebe pohlédli, než otevřeli. Nečekali nikoho, a už vůbec ne toho, kdo stál za dveřmi.

„Dobré ráno,“ pozdravil muž. Chvíli bylo ticho, protože Harry ani Ginny nevycházeli z údivu. „Mohl bych jít dál?“ zeptal se trochu nervózně.

Oba jakoby rázem ožili. Harry ustoupil a Ginny ho vyzvala, aby vešel.

Když se dveře za hostem zavřely, ozval se Harry: „Co tě sem přivází, Malfoyi?“ Jeho hlas nevyjadřoval ani zlost, ani posměch, jen upřímnou zvědavost a trochu obezřetnost. Šlo přece o Draca Malfoye.

„Helena chtěla, abych tě pozdravoval Weasleyová. Teda Potterová... teda... nejlépe Ginny, když dovolíš.“

Draco Malfoy rozhodně nevěděl, jak pokračovat.

„Jak se má?“ zeptala se Ginny, aby přetrhla trapné ticho rozprostírající se místností.

„Dobře,“ vyhrkl rychle. „Vlastně, je ráda, že má syna u sebe, ale chybějí jí přítelkyně. Snaží se to skrývat, ale vidím, že se trápí,“ dodal Draco. „Nechápu sice jak, ale od doby co tě zná, je jako vyměněná. Je šťastnější.“

Ginny se usmála a gestem naznačila, aby se muži posadili a ona šla do kuchyně připravit kávu.

„Proč jsi přišel, Draco?“

Harry ho záměrně oslovil jménem. To Draca zjevně ještě víc znervóznilo.

„Poslyš, vím, že mi nebudeš věřit, ale přemýšlel jsem,“ začal opatrně a čekal nějakou ironickou poznámku. Když žádná nepřišla pokračoval: „Vždyť víš, říkal jsem ti to už na ošetřovně. Mimochodem, jak se má váš chlapec?“ vzpomněl si náhle a když mu Harry pohlédl do očí, viděl v nich upřímný zájem a naději, že je v pořádku. To Harryho trochu odměkčilo a mírně se uvolnil, i když mu úplně nevěřil.

„Albus se má naštěstí dobře. Včera byl už ve škole. Díky Snapeovi se nám podařilo přijít na to, jak ho z toho stavu dostat,“ vysvětlil mu Harry.

Dracovi se viditelně ulevilo, což Harryho překvapilo, ale při Snapeovém jméně se Draco zarazil.

„Jak vám mohl pomoct Snape? Vždyť je...“

„Mrtvý, stejně jako tvůj otec, Draco. Přesně tak. A stejně jako on se vrátil,“ dokončil Hrarry.

Ginny vešla a před sebou levitovala tácek s třema šálky a konvicí horké černé kávy.

„Jste v bezpečí Draco?“ zeptala se Ginny a když dostala kladnou odpověď, ještě párkrát se zdvořile a se zájmem zeptala na Helenu a Scorpiuse. Pak se omluvila, že má ještě práci a nechala je o samotě.

„A teď mi konečně řekni, co chceš, Malfoyi,“ nevydržel už Harry, protože ho jeho přítomnost dráždila. Snažil se Malfoyovi pomoct už dávno, ale on jeho pomoc neustále odmítal. Nechtělo se mu věřit, že by to teď mělo být jiné.

„Jak už jsem říkal, přemýšlel jsem a dospěl k názoru, že nejen ty jsi mi nejednou pomohl a že by se karta mohla i obrátit a já... já...“

„Ty co?“ netrpělivě přerušil jeho koktání.

„Chtěl bych se k vám přidat. Pomoct vám bojovat. Určitě máte zase něco jako ten Fenixův řád, nebo co to bylo. Chci se k vám přidat,“ dokončil a čekal, jakou odezvu budou mít jeho slova.

„To myslíš vážně?“ téměř vykřikl Harry a překvapením zadržel dech.

„No jasně Pottere. Jen se mi vysmívej. Přijdu až sem, do tvého domu, abych se ponížil, přišel jsem žádat o možnost pomoct a na co? Aby jsi se mi vysmál tím svým typickým způsobem. Slavný Potter přece nepotřebuje pomoc. Zapomeň, že jsem tu vůbec byl,“ rozkřikl se Draco a chystal se k odchodu.

„Počkej Draco“ Nevysmívám se ti,“ křičel i Harry, aby přerušil Dracův výbuch.

„Ne? A co teda?“ posměšně se zeptal host.

„Sedni si,“ vyzval ho Harry. Draco zaváhal, ale nakonec se přece jen vrátil do křesla, ze kterého před chvílí naštnaný vyletěl

„Překvapuje mě tvá náhlá změna názoru, to je všechno. Ještě nedávno jsi byl schopný věřit, že jsem se ti přišel vysmát kvůli smrti tvého otce, pak dokonce, že tě tvá žena se mnou podvádí. A to nepočítám sedm roků strávených s tebou ve škole. Uvědomuješ si, jak mi ty slova teď znějí?“ vysvětloval Harry a teď čekal vysvětlení on.

„¨Máš pravdu Pottere. Ale myslíš, že po tom všem je pro mě lehké přijít za tebou? Nikdo mi nevěří a věřit zřejmě nebude. Ani ty ne,“ stěžoval si světlovlasý kouzelník. „Ale Helena mě přesvědčila, abych to aspoň zkusil. Obhajovala tě, jaký jsi dobrosrdečný a rozumný a že jsi dávno zapomněl na naší s¨školní rivalitu,“ zašklebil se ironicky, při té vzpomínce.

„Draco, ještě jednou tě ujišťuji, že s Helenou nic nemám, pokud máš stále pochybnosti. Pro mě existuje jediná žena. A co se týče naší školní rivality, zapomenout se nedá, ale dokážu se nad ní povznést. Nejsme patnáctiletí puberťáci Draco, ale dospělí muži. Navzdory tomu, nejsem si jistý, že ti můžu věřit ve všem.“

„Myslím, že to bude vzájemné,“ podotkl Draco.

Harry se na delší dobu zamyslel a nechal Draca v napětí. Věděl, že čím víc lidí se spojí proti nepříteli, tím lépe, jenže mezi nimi musí být důvěra a to je něco, co Harry k Dracovi zřejmě nikdy nepocítí. Na druhé straně, když nedostane šanci, mohlo by se stát, že se přidá na druhou stranu.

„Každá pomoc je dobrá Draco. Ale uvědom si, že ti nemůžu bezvýhradně důvěřovat, dokud mě o své loajalitě nepřesvědčíš. Přidáš se k BA, ale dostaneš jen nevyhnutelně nutné informace, je to jasné?“ navrhl Harry kompromis a překvapilo ho, že Draco mlčky a bez protestů souhlasil. Možná přece... pomyslel si Harry. „A co bude s tvou rodinou?“ zeptal se ještě.

„Jsou v bezpečí a postarají se o sebe,“ odpověděl.

„Dobře. Tak tedy pomůžeš hlídkám ve škole. Přijď dnes kolem oběda a pokud tam nebudu, řekni McGonagallové, že jsem tě poslal já a ať tě nechá někde počkat,“ přikázal Harry a postavil se, čímž naznačil, že debatu považuje za uzavřenou.

Ve dveřích se Draco zastavil.

„Zatím na shledanou,“ řekl a natáhl ruku na pozdrav.

To bylo už podruhé, co Malfoy udělal toto gesto a Harryho nepřestávala překvapovat ta změna. Potřásl mu rukou a konečně za ním mohl zavřít dveře. Rukou si prohrábl své věčně neposlušné vlasy a povzdychl si: „To nám ten den pěkně začíná.“ Uviděl Ginny stát nejprve na nejvyšším schodě a pak pomalu začala scházet dolů. „Pojďme už pro Lilly,“ navrhl jí a vyměnili si chápající úsměvy.